Poměr češtiny a slovenštiny v našem jazykovém právu

Zdeněk Peška

[Discussion]

(pdf)

Le rapport du tchèque et du slovaque dans le droit tchécoslovaque

Jazykový zákon (ústavní zákon č. 122/1920) stanovil, že státním oficiálním jazykem Československé republiky jest jazyk československý. Přijímá však jako fakt, že se tohoto jazyka užívá ve dvojím znění, českém a slovenském. Jak praví důvodová zpráva k tomuto zákonu, nemá se tím řešiti literární a filologický spor, jde-li o dva jazyky nebo o dvě nářečí jednoho jazyka; důvodová zpráva pak hledajíc kompromisní vyjádření té otázky, mluví o jazyku — tedy jednom — kterým mluví státotvorný národ republiky, kterýžto jazyk má dvě „formy projevu“: českou a slovenskou.

V § 4 se pak stanoví zásadní poměr obou těchto jazykových forem. Dlužno konstatovati, že v § 4 jsou pouze zásady onoho poměru. Přesto však žádné z jazykových nařízení, zejména nejobšírnější a nejvšeobecnější č. 17/1926 tento poměr neprecisuje. Přesto dosud výklad tohoto § 4 byl více méně jednomyslný. Teprve nedávno byl nalezen výklad jiný.[1] Proto budiž otázka zde blíže probrána.

§ 4 obsahuje v podstatě dvojí ustanovení: v odst. 1 se stanoví, že úřady, užívajíce jazyka státního v území zemí českých, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku.

V tomto ustanovení jest nejdůležitější slovo „zpravidla“. Nebýti toho slova, první odstavec by prostě vyjadřoval zásadu, že v českých zemích se úřaduje po česku, na Slovensku po slovensku. Výklad takového ustanovení by nečinil žádných obtíží. Ale vsunutím [113]slova „zpravidla“ vše dostává jiný smysl. Značí to, že ne vždy se úřaduje česky či slovensky, ale jen v určitých případech nebo s určitými výjimkami. Kde však jsou hranice?

Je třeba se tu uchýliti k jazykovému výkladu: slovním rozborem dopátrati se smyslu tohoto obratu. Vezmeme-li slovo „zpravidla“ samo o sobě, vidíme, že souvisí se slovem „pravidlo“.[2] Pátráme-li po jeho významu, zjistíme, že se jím v běžné mluvě označuje pravidelnost, to jest opakování jistého dění podle určitých pravidel, avšak méně strohé, než by zahrnovalo slůvko „vždy“. Na druhé straně jest slovo „zpravidla“ důraznější než slovo „obyčejně“, „obvykle“. Můžeme tedy říci, že slovo „zpravidla“ obsahuje opakování určitého dění, ale zároveň připouští nějaké výjimky; opakování určitého dění jest však nezbytné, nikoliv pouze náhodné nebo libovolné, totiž řídí se podle pravidel předem určených.

Užijeme-li tohoto výkladu u odst. 1 § 4 jazykového zákona, pak vidíme, že sice se úřaduje česky, resp. slovensky podle uvedených předpokladů, a to vždy, pokud nejsou dány nějaké výjimky. Kde jsou tyto výjimky? Dosud stanoveny nebyly. Kdo je může stanoviti? Podle neurčitého znění § 4 dlužno souditi, že kdokoliv, kdo smí upravovati ono úřadování vůbec. Mohly by tedy tyto výjimky býti stanoveny zákonem, vládním nařízením (podle § 8 jaz. zák.), také však pouhou služební instrukcí.

Teprve povahou této další normy by byla rozřešena otázka, zdali strana má subjektivní nárok na jednání české či slovenské, pokud ovšem takový nárok jest možný vzhledem k odst. 2 v§ 4, jak bude hned ukázáno. Kdyby pravidla a výjimky, kdy lze úřadovati česky a slovensky, byly stanoveny zákonem či vládním nařízením, může i strana se domáhati zachování této normy jazykovou stížností (podle § 7 jaz. zákona). Ne tak, byla-li by tato otázka upravena jen interní institucí úřední. Na základě § 4 odst. 1 jazykového zákona samého však subjektivní právo stranám nevzchází, i pokud by to odst. 2 připouštěl, poněvadž není zřejmo, kam až jde pravidelnost užívání češtiny v zemích českých, slovenštiny na Slovensku.

Jest zde však ještě druhý odstavec v § 4, který praví, že se slovenské úřední vyřízení k podání českému nebo vyřízení české k podání slovenskému pokládá za vyřízení, jež se stalo v jazyku podání. Tímto ustanovením se značně zmenšuje dosah odstavce prvního. Rozdíl mezi češtinou a slovenštinou, v prvním odstavci dosti silně vyzdvižený, se opět smazává.

Po právní stránce značí ten odstavec tolik, že strana nemá právního nároku na to, aby, učiní-li podání česky či slovensky, bylo vyřízeno opět česky či slovensky podle znění podání. Stanoví se tedy, že zde nemusí býti soulad mezi zněním podání a vyřízení. Podle mého názoru by bylo však chybou vztahovati toto ustanovení i na případy jiné. Dejme tomu, že by byla vydána norma (zákon nebo vládní nařízení) stanovící bližší pravidla i výjimky podle § 4 odst. 1. Strana, které by se nedostalo vyřízení, odpovídající znění podání, by si stěžovala, ale nikoliv pro onen nesoulad, nýbrž proto, že vyřízení neodpovídá předpisům oné prováděcí normy; tu by bylo třeba stížnosti vyhověti. Jiný takový případ by bylo vyřízení bez předcházejícího podání; nebo jednání, které by nebylo vyřízením ve vlastním slova smyslu, na př. ústní jednání se stranou (za účelem informace úřadu a pod.) před skutečným vyřízením. Všechny takové případy by bylo možno upraviti prováděcími normami podle odst. 1 bez ohledu na odst. 2; bylo by případně možno stranám dáti určitá práva na jednání takové či onaké bez ohledu na ustanovení odst. 2.

Úhrnem tedy vidíme, že předpis o poměru češtiny a slovenštiny v jazykovém zákoně [114]má povahu předpisu rámcového, totiž stanoví pouze meze, v nichž se smí pohybovati podrobnější předpisy. Žádné straně nevzcházejí subjektivní práva z toho předpisu, to je ještě zdůrazněno odst. 2. Tím méně ovšem lze tvrditi (jak činí Mezník), že státním úředníkům vzcházejí na jeho základě subjektivní práva užívati při úřadování té či oné formy jazyka. To je tvrzení zcela libovolné, které nelze nijak prokázati.

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 2, pp. 112-114

Previous František Žilka: Starý a nový překlad Nového zákona

Next Gustav Winter: Poznámky k novinářské češtině (Podněty k diskusi)