Ontologie a sémantika

Karel Berka

[Kronika]

(pdf)

Онтология и семантика / Ontologie et sémantique

Snahy soudobé lingvistiky právem stále více zaměřené na problematiku sémantiky narážejí na potíže, jichž si byli vědomi již středověcí logikové i představitelé „univerzalistické“ gramatiky XVII. a XVIII. století. Vybudování sémantiky přirozeného jazyka — obdobně to platí i pro jazyky umělé — se neobejde bez filosofických úvah o struktuře světa, jimiž se již tradičně zabývá tzv. ontologie. Ontologická problematika, vytlačená v předcházejícím vývoji novověké filosofie gnoseologickými úvahami, proniká dnes v přiměřené formě, zvláště v bezprostřední spojitosti se sémantikou, i do výkladů logiky samé. V tomto vývoji, majícím své počátky u G. Fregeho, nelze nevidět návrat k středověké problematice spjaté se známým sporem mezi realismem a nominalismem, který se dnes projevuje ve formě platonistického a nominalistického pojetí jazyka. Obě tyto koncepce soudobé filosofie logiky, obrážející v podstatě stanovisko objektivního a subjektivního idealismu, pochopitelně vůbec nepřihlížejí k materialistickému pojetí vztahu jazyka k realitě, které lze ve středověké terminologii označit za konceptualistické.

Küngova práce,[1] která přihlíží i k moderní lingvistice, podává bez příliš velkých nároků na technickou stránku rozebírané problematiky přehledný vývoj sémantiky, soustředěný na stěžejní otázky teorie označování i významu. V první části se pojednává obecně o logické analýze jazyka sémanticky podložené a v druhé se zkoumá označovací funkce predikátových výrazů. Opíraje se o práce G. Fregeho, B. Russella, L. Wittgensteina, R. Carnapa, St. Leśniewského, A. Tarského, W. V. Quina, A. Churche a N. Goodmana soustřeďuje se autor na dvě otázky: (1) Jak je označovací funkce strukturována, jinak řečeno, jsou predikátové výrazy jména v pravém slova smyslu nebo jen synkategorematické výrazy? (2) Co vlastně predikátové výrazy označují? Jsou označované objekty konkrétní nebo abstraktní [294]povahy, mají extensionální nebo intensionální charakter? — Tyto otázky jsou spolehlivým kritériem pro diferenciaci nominalistické a platonistické ontologie, bez níž nelze pochopit doposud běžné přístupy k sémantice, zvláště při interpretaci výrazů označujících abstraktní entity.

V práci, napsané z pozice umírněného platonismu, autor přesvědčivě vyvrací stále ještě přežívající názor, že logická analýza jazyka a její využití i mimo oblast umělých jazyků logiky nebo matematiky nutně souvisí s filosofickými koncepcemi logického pozitivismu. Po vytvoření logické sémantiky a uznání její priority vzhledem k logické syntaxi se běžně uznává, že platonské pojetí, třebaže může snadno vést k oživení tezí Platonovy nauky o idejích, jak nominalisticky zaměření autoři oprávněně zdůrazňují, je zatím přece jen výhodnější, protože „platonské“ jazyky jsou bohatší než „nominalistické“. Mají nejen větší uplatnění v praxi, ale jsou i teoreticky hodnotnější, protože dosud nebyla úspěšně vyřešena konstrukce nominalisticky pojatého metajazyka a „konceptualistické“ jazyky, které by překonaly jednostrannosti obou mezních pojetí, nebyly ještě soustavněji budovány.

Na Küngově knize je třeba ocenit, že se v ní — na rozdíl od jiných monografií tohoto druhu, které si všímají jen prací A. Tarského — věnuje velká pozornost i přínosu ostatních polských logiků a filosofů, zvláště St. Leśniewského, jehož „mereologie“ je i u nás málo známa.

Kniha sice jinak nepřináší žádné originální výsledky, ale svým přehledným výkladem je velmi instruktivním uvedením do problematiky sémantiky, pojaté v širších souvislostech s otázkami ontologickými a obecně jazykovědnými.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 3, s. 293-294

Předchozí Petr Sgall: Z počátků algebraické lingvistiky

Následující Helena Novozámská: Dokumentace a aplikovaná lingvistika