Michigan Slavic Materials

Zdeňka Palková

[Kronika]

(pdf)

Материалы по славистике Мичиганского университета

V nové sérii slavistických studií vydávaných Michiganskou universitou jako povinné materiály pro posluchače slavistiky objevily se zatím tyto publikace: 1. Roman Jakobson, Studies in Russian Philology; 2. Readings in Russian Poetics (M. M. Baxtin, B. M. Ejchenbaum, R. Jakobson, Ju. Tynjanov, V. V. Vinogradov, V. N. Vološinov); 3. N. S. Trubetzkoy, Three Philological Studies; 4. I. Lehiste and P. Ivić, Accent in Serbocroatian.

Páté číslo této řady představují Two Essays on Poetic Language (Dvě studie o básnickém jazyce) Osipa Maksimoviče Brika, doprovázené Jakobsonovým doslovem. Vydavatel v něm představuje americkému čtenáři jejich autora, významného ruského literárního teoretika a kulturního činitele 20. a 30. let našeho století, jednoho z iniciátorů Opojazu a přispěvatele leningradských sborníků o poetice z let 1916—1920, jehož názory ovlivňovaly např. práce Jakobsonovy, Ejchenbaumovy i Tomaševského. U nás byly v tehdejší době tyto práce velmi dobře známy a zanechaly i v názorech českých badatelů hlubokou stopu. Jestliže doprovázíme americkou reedici dvou Brikových studií výkladem poměrně obšírným, děje se tak především pro informaci mladé generace.

První studie „Zvukovyje povtory“ je konkrétním rozborem jednoho z jevů zvukové roviny básnického díla. Uvážíme-li, že vznikla v r. 1917, je to studie pozoruhodná jak svým teoretickým stanoviskem, tak metodickým postupem. Brik jako jeden z prvních uplatňoval názor, že různé zvukomalebné prostředky zvukové struktury verše nejsou v básnickém díle pouhou okrasou, ale že jsou úzce spojeny s jeho vlastní významovou podstatou. Definuje jeden z těchto prostředků, záměrné opakování konsonantu nebo konsonantické skupiny (zvukovoj povtor, zvukosled) a určuje jeho jednotlivé typy (podle počtu opakujících se hlásek, podle počtu opakování a podle pořadí, v jakém se hlásky opakují). Má přitom na mysli nejen opakovaný výskyt téže hlásky, ale uspořádaný sled hlásek náležejících do téže „akustické skupiny“ — podle fonetiky Bogorodického (do jedné skupiny jsou tak zahrnuty hlásky lišící se měkkostí a znělostí, v Brikově rozboru vlastním pak pouze měkkostí). Po zavedení a utřídění konsonantického opakování jako zvukového jevu přistupuje pak autor k jeho rozboru jakožto strukturního prvku veršového díla. Všímá si především umístění opakujících se konsonantů: I. opakování v bezprostředním sledu, II. opakování s větší vzdáleností mezi jednotlivými prvky, určované (1) vnější formou verše, (2) rytmikou verše, (3) logickou strukturou verše. Podrobně rozpracovává možnosti dané případem II/l. Všechny své úvahy bohatě dokládá příklady z děl Puškinových a Lermontovových.

V závěru své studie určuje Brik „akustickou závažnost“ (akustičeskoje značenije) jednotlivých částí slova a podle její míry stanoví toto pořadí: přízvučný vokál, konsonant v postavení před přízvukem nebo na začátku slova, konsonant v ostatním postavení, nepřízvučný vokál. Opakováním hlásek nacházejících se v těchto jednotlivých pozicích vznikají různé figury známé ze zvukosledných rozborů. Tak pouhým opakováním hlásek v pozici prvé vzniká asonance, v pozici druhé aliterace apod. Kombinací těchto nejjednodušších typů je pak možno postihnout a přesně popsat podstatu složitějších jevů zvukového plánu básnického díla.

Pozdější výzkum (především rozbory Mukařovského, Guiraudovy aj.) ovšem ukázal, že problematika opakování hlásek [301]a hláskových skupin nebo jejich záměrného uspořádání ve verši vůbec je značně složitější, než jak si to v r. 1917 představoval mladý Brik, zvláště má-li být opravdu zkoumán především vztah zvukosledných prostředků k obsahové rovině díla. Přesto si tato jeho studie svou hodnotu uchovala a na zjištěních v ní obsažených není třeba mnoho měnit, spíše je třeba je doplňovat a rozvíjet.

Druhá studie „Rytm i syntaksis“ byla napsána v r. 1927 a má podle Jakobsonova doslovu zachycovat starší, již dříve přednášené Brikovy názory na rytmus verše a jeho vztah k syntaktické struktuře. (Již ve sborníku „Poetika“ z r. 1919 najdeme poznámku, která tuto studii ohlašuje — je tedy těžko určit vzájemné souvislosti mezi názory Brikovými a názory jeho současníků, např. Tomaševského.) Na rozdíl od studie první je studií převážně teoretickou a dokazuje, že Brikovy přednášky mohly vážně zasahovat do tehdejšího vývoje teorie verše. Setkáváme se tu např. už s pojmem rytmického impulsu, i když ještě nikoli v jeho dnešní podobě, a s pojetím veršové řádky jako základní rytmické jednotky. Dalším vývojem utrpěly závěry této studie ovšem více, než tomu bylo u studie první. Brik především vychází z dosti zjednodušeného pojetí rytmu, v mnohém blízkého principu izochronismu, klade jeho podstatu mimo vlastní jazykový materiál a jedinou formou důrazového elementu rytmické řady je mu pro moderní ruské verše (i německé nebo francouzské) slovní přízvuk.

Nejzajímavější a dodnes cenné jsou Brikovy postřehy o vztahu rytmických schémat k syntaktickým konstrukcím, jimiž se tato schémata realizují. Zavádí pojem rytmicko-syntaktické figury (tj. obratu, kde pro žádoucí rytmický dojem má význam nejen rozložení přízvuků, ale i syntaktická konstrukce) a podává jejich popis na materiálu ruského jambu (především čtyřstopého, ovšem bez uvedení dalších souvislostí, např. s významovou výstavbou veršů. (I v této studii jsou Brikovy úvahy velmi přesné, jakmile se dostává do oblasti vlastní práce s materiálem.)

Vydání obou Brikových studií dokazuje užitečnost reedice starších, dnes už téměř nedostupných prací, zejména s poučnými doslovy, a to jak pro jejich vlastní hodnotu, tak i pro správnou orientaci posluchačů ve vývoji základních směrů moderního výzkumu.

Slovo a slovesnost, ročník 26 (1965), číslo 3, s. 300-301

Předchozí Eduard Beneš: Nový frazeologický slovník němčiny

Následující Jiří Levý: Konference o teorii verše v Brně