Slovo a slovesnost jako tribuna pražské školy jazykovědné v letech 1935—1943

Josef Vachek

[Articles]

(pdf)

Журнал «Слово и словесность» как трибуна пражской школы языкознания в 1935—1943 гг. / La revue linguistique Slovo a slovesnost comme la tribune de l’École linguistique de Prague dans les années 1935—1943

Dějiny pražské školy jazykovědné jsou těsně spjaty s časopisem Slovo a slovesnost, i když vznik pražské školy je starší než vznik časopisu. Pražská škola vystoupila kolektivně na fóru mezinárodním a domácím již koncem let dvacátých (v Haagu 1928, v Praze 1929), zatímco SaS vzniklo teprve v polovině let třicátých, kdy Pražský lingvistický kroužek, tehdy již v světových jazykovědných kruzích dobře známý svými Travaux du Cercle linguistique de Prague[1] a doma bojovnou diskusí o nové chápání jazykové kultury, uskutečnil v dohodě s nakladatelstvím Melantrich své plány na vydávání českého čtvrtletníku, věnovaného otázkám jak jazykovědným, tak i literárněvědným. Prvé číslo časopisu vyšlo v březnu 1935.[2]

Časopis neměl být určen jen kruhům jazykovědným, ba ani ne výhradně kruhům vědeckým, ale i širší kulturní veřejnosti. Proto také stály v popředí jeho zájmu otázky jazykové kultury a literární vědy a proto také v něm bylo hodně místa věnováno problematice, která měla vztah ke každému kulturně orientovanému členu českého jazykového společenství. Z toho vyplývalo i jisté popularizační poslání časopisu; je třeba hned zpočátku zdůraznit, že toto poslání nebylo nikdy vykupováno snižováním nároků na vědeckou úroveň příspěvků. Platí to plně nejen o příspěvcích s tematikou jazykovědnou, ale i literárněvědnou, které měly často mimořádný význam pro nový metodologický vývoj české literární historie a literární vědy vůbec (srov. zvl. řadu studií J. Mukařovského, R. Jakobsona, F. Wollmanna, později J. Hrabáka, F. Vodičky aj.). Těmito literárněvědnými statěmi se náš informativní přehled podrobněji nezabývá, protože jeho úkolem je — ve shodě s dnešním zaměřením SaS — poukázat na úlohu, jakou tento časopis měl právě v teorii a praxi pražské školy jazykovědné a ve vývoji naší jazykovědy vůbec.

Jako orgán Pražského lingvistického kroužku se časopis přirozeně stal především tribunou přispěvatelů, kteří se hlásili k vědní základně pražské školy jazykovědné. Jak známo, názory této školy se v Praze koncem dvacátých let vykrystalizovaly zásluhou spolupráce vědců domácích i cizích, hlavně ruských. Obecně se dnes uznává, že pražská škola byla prvním jazykovědným stře[306]diskem, které vybudovalo systematickou teorii překonávající nedostatky dotud vládnoucího směru mladogramatického, hlavně jeho atomizující a výhradně historický přístup k jazyku. Proti tomu stavěli členové pražské školy přístup systémově strukturní, zdůrazňující, že kterékoli složce daného jazyka lze správně porozumět jen za předpokladu, že známe vztahy existující mezi ní a celkem. Tento přístup si pak nutně žádal zkoumání jazyka současného, které jedině se může opírat o materiál úplný a dokonale kontrolovatelný. V pražské škole byl však vypracován ještě jeden závažný rys nového přístupu k jazyku: zřetel k funkci, k účelu jazykových projevů. Šlo o zkoumání, které navzájem diferencované prostředky má daný jazyk k dispozici k tomu cíli, aby mohl své projevy formálně vhodně rozlišit podle účelu, jejž sledují, a podle jejich situace, v níž jsou pronášeny. Právě tento funkční přístup k jazykové skutečnosti se stal specifickou diferencí odlišující pražskou školu od jiných jazykovědných směrů budujících na strukturním pojetí jazyka, zvláště později od „glosematického“ směru školy kodaňské a od severoamerického směru deskriptivistického.[3] Je spravedlivé připomenout, že tyto ostatní strukturalistické směry byly ve velké míře inspirovány právě činností pražské školy, stejně jako pražská škola se svého času vydatně inspirovala myšlenkami Jana Baudouina de Courtenay a Ferdinanda de Saussure, jejichž podněty byly značně posíleny domácími zdroji, z nichž úsilí pražské školy vyvěralo (srov. hlavně průkopnické myšlenky Viléma Mathesia o potenciálnosti jazykových jevů a o závažnosti synchronního přístupu k jazyku, myšlenky, jež jejich autor hlásal již od r. 1911,[4] a dále zásadní skepsi k jednostrannosti mladogramatické školy, kterou vštípil svým žákům Josef Zubatý).

V této historické situaci se Slovo a slovesnost musí jevit jako významný dokument toho, jak se učení pražské jazykovědné školy u nás rozvíjelo a upevňovalo. Nebude proto bez užitku přehlédnout, alespoň letmo, jak se vývoj české jazykovědy obráží na stránkách tohoto časopisu. Omezíme se tu na období ohraničené roky 1935 a 1943, uzavřené zastavením časopisu z rozkazu okupantů. Toto období tvoří uzavřený celek proti období poválečnému, počínajícímu pro SaS jeho obnovením v r. 1947; obnovené SaS vychází za zcela nové situace nejen politické, ale i v novém kontextu vědním a je proto hodnoceno ve zvláštní stati, psané z hlediska dnešní jazykovědné situace.

Jestliže jsme výše naznačili, že můžeme v SaS (v jeho prvých devíti ročnících, jež do roku 1943 vyšly) sledovat rozvoj a upevňování nauky pražské školy, měla tato formulace svůj důležitý význam. Časopis totiž začíná vycházet v době, kdy se Pražský lingvistický kroužek mohl již pochlubit řadou úspěchů zaznamenaných v zahraničí i doma; jinými slovy, pražská škola v té době měla již formulovány základy své jazykovědné teorie a dokázala je do té doby i vítězně obhájit na fóru zahraničním i domácím. Na prvém mezi[307]národním sjezdu lingvistickém v Haagu r. 1928 byla sjezdovým plénem přijata její rezoluce, zdůrazňující nutnost funkčního a strukturního popisu jazyků; v podrobnějším rozpracování byly tyto požadavky, speciálně aplikované na problematiku slavistickou, předloženy r. 1929 1. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Praze[5] a r. 1931 na 2. mezinárodním lingvistickém sjezdu v Ženevě bylo souhlasně přijato ustavení Mezinárodní fonologické asociace, jejímž úkolem bylo vytvořit předpoklady pro soustavný popis zvukové stránky všech jazyků světa podle zásad pražské školy. Také další sjezdy lingvistické (v Římě 1933 a v Kodani 1936), stejně jako mezinárodní sjezdy fonetické (r. 1932 v Amsterdamu a r. 1935 v Londýně) byly ve znamení úspěchů zásad pražskou školou proklamovaných. Počátkem r. 1932 pak Kroužek na fóru domácím podrobně formuloval, především zásluhou B. Havránka, své zásadní a nové stanovisko k otázkám jazykové správnosti a jazykové kultury vůbec, spojené s odmítavou kritikou tehdejšího českého purismu. Stalo se tak v cyklu přednášek a diskusí o spisovné češtině a jazykové kultuře; referáty byly v rozšířeném znění ještě téhož roku vydány i knižně.[6] Celý cyklus i přehled obecných zásad, v nichž pražská škola své stanovisko k dané problematice shrnula, nabyl později rozhodujícího vlivu na teorii i praxi jazykové kultury u nás. Lze bez nadsázky říci, že právě tento cyklus přednášek a nakladatelský úspěch sborníku měl významnou úlohu i v historii vzniku SaS. Byl vzbuzen zájem široké veřejnosti o otázky jazykové kultury a teorie jazyka vůbec a ten umožnil vydávat časopis věnovaný těmto otázkám. Dnes je možno jen s respektem hovořit o odvaze, s níž se oba redaktoři, V. Mathesius a B. Havránek, odhodlali k podniku, který trvale kladl tak vysoké nároky na jejich čas a pracovní energii a z kterého je někteří přátelé, ovšem v nejlepším úmyslu, důrazně zrazovali. Byl to např. sám Trubeckoj, který se obával, že práce, kterou českoslovenští členové pražské školy budou nuceni věnovat časopisu, bude je odvádět od závažnější badatelské práce, a snad i toho, že zvýšení zájmu o otázky domácího dosahu bude mít za následek jisté snížení celé činnosti pražské školy. Naštěstí redaktoři tyto obavy nesdíleli a další vývoj dal jejich stanovisku plně za pravdu.

Probíráme-li se prvními devíti ročníky SaS, zjišťujeme, že všestranný program vytčený časopisu v jeho prvém čísle prvého ročníku v úvodním prohlášení, které podepsali B. Havránek, R. Jakobson, V. Mathesius, J. Mukařovský a B. Trnka, byl z velké části opravdu svědomitě plněn. Necháme-li tu stranou otázky literárněvědné, zjišťujeme i v tematice jazykovědné již v prvním ročníku značně pestrou, nikoli však heterogenní paletu témat. Vedle otázek, jež se těsně přimykají k problematice jazykové správnosti, prodiskutovávají se tu i obecnější otázky teorie jazyka, jako jazyková potenciálnost, definice fonému, obecně platné fonetické zákony, definice věty ap. Funkční zaměření časopisu vedlo ve svých důsledcích i k soustavnému úsilí postavit výsledky jazykovědného bádání do služeb praxe. Je to zřejmé i z kontaktu, jejž časopis hned od počátku navazuje s výkonnými umělci slova, kteří po [308]svém vyjadřují své stanovisko k palčivým problémům jazykové teorie i praxe (hned prvé číslo prvého ročníku přináší sloupek Karla Čapka, v příštích číslech se pak opětovně objevují další, J. Honzl, V. Nezval, V. Vančura aj.). Funkčnost je také základním rysem příspěvků zaměřených k otázkám stylů specializovaných, zvláště jazyka ve funkci hospodářské, k otázkám jazykové didaktiky aj. I další ročníky uplatňují v podstatě stejné zájmy; počínaje druhým ročníkem tu navíc vystupuje nesmlouvavá kritika šovinistických projevů německého rasismu v oblasti vědy o jazyce a literatuře (jsou to např. články I. Seidlové-Slottyové o vlivu nacismu na německý jazyk a pronikavá kritika Bittnerova spisu Deutsche und Tschechen z péra R. Jakobsona a F. Wollmanna).

Mezi přispěvateli najdeme už v prvých dvou ročnících téměř všechny přední pracovníky pražského Kroužku jak české a slovenské, tak jiných národností (z Rusů a Ukrajinců jsou tu zastoupeni mj. Artymovič, Bogatyrev, Čyževśkyj, Isačenko, Jakobson, ba i Trubeckoj, z Francouzů Martinet, z Němců Seidlová-Slottyová atd.; v dalších ročnících přistupují ještě jiní, Polák K. Budzyk a Dán L. Hjelmslev). Za povšimnutí stojí, že už v prvých svazcích se publikačně uplatňují — leckdy jako debutanti — členové mladší generace, kteří v době založení Kroužku teprve studovali na fakultě nebo dokonce ještě na střední škole (tak např. Ad. Kellner, Ľud. Novák, Vl. Skalička, J. Vachek), k nimž v pozdějších ročnících přistupují další, M. Dokulil, J. Hrabák, O. Králík, P. Trost, pak J. Bělič, L. Cejp, K. Horálek, A. Jedlička, F. Kopečný, A. Gerad, E. Pauliny a mnoho jiných). Je to jen dokladem, že nová jazykovědná koncepce přitahovala mladé pracovníky, kteří tak vytvářejí druhou generaci pražské školy, po níž měla později, po druhé světové válce, přistoupit generace třetí, kterou představují F. Daneš, K. Hausenblas, O. Leška, P. Novák, P. Sgall a mnoho jiných, jejíž práce se ovšem projevuje až v těch ročnících časopisu, které leží mimo rámec tohoto přehledu.

Lze tedy bezpečně říci, že SaS v svých prvých devíti ročnících vcelku věrně obráží mnohostranné vědní zájmy pražské jazykovědné školy a že kádr jeho přispěvatelů názorně svědčí o tom, že teorie pražské školy už není zpracovávána jen svými zakladateli, ale i — a to vydatně — generací mladší, jinými slovy, že tu již máme vskutku co činit s vědeckou školou v plném smyslu slova. Na druhé straně je však třeba konstatovat, že SaS nemělo při vytváření teorie pražské školy úlohu tak mimořádnou jako předválečné Travaux: velká většina zásadních statí pražské školy, které měly obecný dosah, vyšla právě v Travaux, popř. v jiných publikacích domácích i zahraničních. Není to ovšem nic, co by mohlo význam SaS snížit. Je třeba si uvědomit, že SaS bylo zakládáno ne jako časopis vyhraněně jazykovědný, jakým je dnes, ale jako časopis věnovaný z největší části otázkám jazykové kultury v širokém a novém smyslu slova a v neposlední řadě i problematice básnické řeči a literárněvědné tematice, kde si opravdu získal vedoucí místo. Měl to být časopis, který právě dík takto specializované obsahové náplni mohl získat dostatečně širokou čtenářskou základnu, širší ještě o to, že SaS dlouho věnovalo pozornost i tematice nebohemistické a neslavistické, totiž anglisticko-germanistické a romanistické.

Touto situací a obsahovou náplní bylo dáno, že těžiště vědní práce pražské školy, jak se projevuje v předválečných ročnících SaS, leží jednak v statích, které nově hodnotí některé význačné jevy českých literárních dějin, popř. literatury soudobé (básnictví doby husitské, nové pohledy na dílo K. H. Máchy, [309]Boženy Němcové, Jana Nerudy, Vítězslava Hálka, Karla Čapka, Vítězslava Nezvala atp.) — o nichž tu nemůžeme podrobněji hovořit —, jednak v statích, jež soustavně prozkoumávají problematiku české spisovné normy. Hned prvé číslo prvého ročníku přináší zásadní Havránkovo pojednání o mluvnické kodifikaci spisovné češtiny a týž ročník ještě jeho poznámky ke kodifikaci spisovné české výslovnosti. I další ročníky si všímají řady otázek, které s problematikou spisovné normy těsně souvisí. Sem patří např. Trávníčkovy výklady o záporovém genitivu a o pasívu ve spisovné češtině, o větách se spojkou aniž a výklady o českém slovosledu (s nimiž polemizoval v SaS V. Mathesius) atd. S otázkami spisovné normy souvisí i řada článků zabývajících se ortoepickým problémem, jak vyslovovat v češtině slova cizího původu: toto téma zahajuje v 1. ročníku článek Mathesiův, v dalších ročnících o této otázce jednají V. Buben, A. Frinta a B. Ryba. Konečně má k otázkám spisovné normy těsný vztah i diskuse o stylu, do které přispěli zvl. J. M. Kořínek, B. Trnka a V. Skalička, a ovšem i řada závažných příspěvků Mathesiových věnovaných dílčím otázkám charakteristiky současné spisovné češtiny, v nichž rovněž problematika stylistická zaujímá význačné místo.

Obsahová náplň všech zmíněných příspěvků svědčí o tom, jak živě a citlivě se v SaS vždy reagovalo na aktuální úkoly a problémy dané jazykovou praxí. O tom svědčí konečně i bohatství rubriky Kronika, která až do počátku války neopominula registrovat a podle potřeby i bojovně kritizovat žádný významný domácí fakt týkající se kultury jazyka a jazykovědy i nauky o literatuře a věnovala pečlivou pozornost i nejvýznamnějším jevům zahraničním, jako sjezdům, konferencím atp., a plnila tak úlohu informativní. Příznačně pro svou dobu si SaS všímalo i prací sovětských a do aktuální situace zasáhlo i bojovnou proklamací pro zavedení ruského jazyka do škol, kterou byl zahájen 3. ročník 1937. Zaměřenost SaS na aktuální otázky jazykové praxe je zřejmá i z řady příspěvků věnovaných jazykové pedagogice, problémům překladatelským, otázkám rozhlasové formy, ba i jazyku novinářskému atp. Bylo jistě do značné míry zásluhou právě těchto ročníků SaS, že byl podchycen a ještě stupňován zájem o problematiku spisovného jazyka a jazykové kultury.

Ve srovnání se statěmi zaměřenými k tematice jazykové kultury a k jiným aktuálním otázkám ustupují poněkud do pozadí články věnované tematice, kterou bychom dnes označili jako tematiku základního vědního výzkumu (která ovšem nakonec též souvisí s jazykovou aktuální skutečností, ovšem značně volněji). Je přirozené, že články toho druhu členové pražské školy publikovali hlavně v světových jazycích mimo rámec SaS. Ale i tak obsahuje prvých devět ročníků SaS nejeden cenný obecně lingvistický příspěvek, který si v dějinách české jazykovědné teorie zachová trvalý význam. Sem patří, abychom uvedli alespoň několik zvláště důležitých příkladů, Mathesiova stať o soustavném rozboru gramatickém, Trnkovo pojednání o obecných otázkách strukturálního jazykozpytu, Skaličkovy dva kratší, ale podnětné články o definici věty a o promluvě jako lingvistickém pojmu, Kořínkovy poznámky k metodice etymologizování aj. I tyto obecně lingvistické stati nakonec měly za cíl přístupně a přehledně informovat širší vzdělaneckou nelingvistickou veřejnost o situaci v naší jazykovědě a tento svůj úkol nepochybně splnily měrou velmi uspokojivou.

Tento stručný obraz prvých devíti ročníků SaS jako tribuny pražské školy si přirozeně nečiní nárok na vyčerpání dané tematiky; mohl se jen dotknout alespoň těch rysů, které jeho autor pokládal za typické pro dané období [310]časopisu. Přes všechnu snahu o objektivnost musí být takový přehled nutně zabarven subjektivně. Jedna skutečnost je však nepopíratelná a žádný subjektivismus ji nemůže zkreslit nebo zastřít: Slovu a slovesnosti, a to zvláště jeho prvým devíti ročníkům, zůstane v dějinách československé jazykovědy vyhrazeno místo opravdu významné jako průkopníku a probojovávateli nového pohledu na jazyk, průkopníku, který se vydatně přičinil o zdomácnění jeho zásad v širším kontextu národní kultury i v běžné, každodenní jazykové praxi.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 4, pp. 305-310

Previous rd (= Redakce): Bibliografie kvantitativní lingvistiky

Next Bohuslav Havránek, František Daneš: Slovo a slovesnost a česká lingvistika v novém období