K podstatě věty zejména z hlediska modálnosti

Karel Svoboda

[Articles]

(pdf)

О сущности предложения, в частности с точки зрения модальности / Sur la substance de la phrase, en particulier du point de vue de la modalité

K. Horálek dává svým článkem K teorii věty, otištěném v 3. čísle SaS 26, 1965, 213—217, podnět k dalšímu zkoumání podstaty věty. Nejde totiž pouze o otázku, zda je třeba rozlišovat větu jako jednotku jazykového systému a výpověď jako jednotku promluvovou (SaS 26, 1965, 215), zda věta „jakožto útvar patřící jazykovému systému je nutně vzorec, tj. útvar (konfigurace, struktura) jistých obecně platných a invariantních protikladových rysů“, a zda výpověď není dost dobře možné „ztotožňovat ani s (jedinečným) promluvovým aktem (a řadit ji jen do „parole“), ani s větou jako gramatickou strukturou“,[1] zda rozdíl mezi větou a výpovědí je vhodné chápat tak, že výpověď je úsek promluvy vymezený konečným signálem,[2] tvořený větnými nebo nevětnými strukturami.

Útvary, které se označují jako věta nebo výpověď, je třeba vyložit ještě z hlediska „vztahové“, popř. „pravdivostní“ modálnosti.[3]

Nejprve se budu zabývat modálností vztahovou. Rozumím jí vztah toho, co je pojmenováno, ke skutečnosti.[4] To, co je pojmenováno, může být sděleno (oznámeno) jako existující nebo neexistující, či se na to ptáme, či si přejeme nebo přikazujeme jeho realizaci. V jazykových projevech některými jazykovými jednotkami objekty mysli pouze pojmenováváme (např. podstatnými jmény), jiné jazykové prostředky (zájmena) pojmenování objektů mysli pouze zastupují, jinými jazykovými prostředky (předložkami, spojkami a některými gramatickými morfémy) uvádíme objekty mysli do jistých vztahů, jinými však (finitními slovesy) nejen pojmenováváme, popř. objekty mysli uvádíme do jistých vztahů, ale to, co pojmenováváme, uvádíme zpravidla také, a to expli[98]citně, do jistého vztahu ke skutečnosti. Sdělujeme, že něco je nebo není (modálnost oznamovací), ptáme se, zda něco je, či není, proč to je atd. (modálnost tázací), přejeme si či přikazujeme, aby něco bylo či nebylo (modálnost žádací). Je tedy třeba rozlišovat dvojí vztažení,[5] to, kterým se do vztahu souřadnosti nebo podřadnosti k sobě uvádějí větné členy nebo věty (vztažení syntagmatické), a to, které je „aktem větotvorným“,[6] tj. kterým se to, co je větným členem, resp. větou pojmenováno, uvádí do vztahu ke skutečnosti (mohli bychom mluvit o vztažení modálním).

Je otázka, zda všechny útvary, kterým se říká věta nebo výpověď, mají nějakou vztahovou modálnost. Než se pokusím o odpověď na tuto otázku, tj. než se budu zabývat vlastním úkolem svého příspěvku, dotknu se krátce dosavadního chápání termínu věta.

Z toho, že se větou rozumí nejen jednotlivé konkrétní konstrukce, ale i abstraktní vzorce syntaktické formy,[7] vzniklo mnoho nedorozumění v neuspokojivých diskusích. Je třeba pojmově i terminologicky rozlišovat strukturu syntaktických vztahů,[8] tj. jen (syntaktických) vztahů, a tu nazývat např. větný vzorec a zvlášť větu jako strukturu, kterou konstituují nejen syntaktické vztahy, ale i další podstatné vlastnosti.

Pak je však třeba vyložit, které vlastnosti to jsou. Co je podstatou věty? Je jejím podstatným znakem predikace, či modálnost, či obojí?[9] Odpověď na otázku, zda obecnou vlastností útvarů tradičně označovaných za věty je modálnost, či predikace, má základní důležitost[10] pro výklad procesu komunikace.

Vyjděme od příkladů: (1) Řekl, že přijde instruktor. — (2) Zůstal v dílně, protože přijde instruktor. — (3) Řekl, aby přišel instruktor. — (4) Zeptal se, zda přijde instruktor. — (5) Zůstanu v dílně, jestliže přijde instruktor. — (6) Kdo se zajímá o instruktáž, zůstane v dílně.

V souvětí (1) mají obě věty oznamovací modálnost: oběma se určitý věcný obsah nejen analyzuje a pojmenovává, ale také se oznamuje (sděluje) jeho uskutečnění. Oznamovací modálnost věty záleží v tom, že se větou (oznamovací) něco oznamuje, že mluvčí jí realizuje svůj záměr něco oznámit. Větu s že lze převést na hlavní větu oznamovací: Řekl: „Přijde instruktor.“[11] Stejně je tomu [99]v souvětí (2); i tu je možné vedlejší větu transformovat na hlavní jednoznačně oznamovací: … přijde (totiž) instruktor. Jinak je tomu v souvětí (3); věta hlavní má modálnost oznamovací, avšak věta vedlejší má modálnost žádací; je možné ji transformovat na hlavní větu přací: Řekl: „Ať přijde instruktor.“ V souvětí (4) má hlavní věta modálnost oznamovací, věta vedlejší modálnost tázací, můžeme ji převést na hlavní větu tázací: Zeptal se: „Přijde instruktor?“

Než přistoupím k výkladu vztahové modálnosti vedlejších vět v příkladech (5) a (6), je třeba ukázat poměr vztahové modálnosti k modálnosti pravdivostní. Modálnost pravdivostní odpovídá v podstatě modálnosti logické. Např. R. Carnap[12] rozumí modální logikou „theory of modalities, such as necessity, contingency, possibility, impossibility etc.“. Pravdivostní modálností označuji způsob výpovědi, popř. předpokladu z hlediska míry pravdivosti, „síly“[13] výpovědi. Podle toho rozlišuji modálnost jistící, nejistotnou, možnostní, nutnostní a podmíněnou (ve větě hlavní s kondicionálem). Modálnost vztahová je nadřazena modálnosti pravdivostní; to se projevuje tak, že modálnost oznamovací může být jistící, nejistotná, možnostní atd. a rovněž modálnost tázací může být jistící, nejistotná, možnostní atd.

M. Dokulil se v čl. K modální výstavbě věty (Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, 255—261) zabývá většinou modálností pravdivostní, chápe však modálnost velmi široce, mluví i o finální modalitě. S tím souvisí i jeho pojetí modálnosti ve vztahu k predikaci a větě: „Určitý význam modální je podstatným a nutným znakem každé predikace, a nejen každé predikace, ale i každé věty nebo větné zástupky vůbec“ (261). Domnívám se, že v lingvistickém výkladu modálnosti je třeba vycházet z toho, že základní je modálnost vztahová. Z hlediska pravdivostní modálnosti je správné Dokulilovo označení slova že jako spojovacího výrazu bez modálního zabarvení (260): věty s že vyjadřují jen s pomocí jiných slov svůj obsah jako jistý, nejistý apod. Avšak se zřetelem k modálnosti vztahové je třeba říci, že vedlejší věty s že oznamují (s různou pravdivostní modálností) svůj věcný obsah jako existující či neexistující; jsou to závislé věty oznamovací.

Z mého výkladu je patrno, že spojku, popřípadě spojovací částici, zájmeno, příslovce v případech jako Kdo se zajímá o instruktáž, zůstane v dílně. — Kam nechodí slunce, tam chodí lékař pokládám za součást věty, že tedy v tomto pojetí o modálnosti věty spolurozhoduje spojovací výraz. Spojovací povaha spojky vyplývá z toho, že vyjadřuje „větný i obsahově významový poměr“ (B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 271) své věty k větě jiné. Že spojovací povaha spojky je až druhotná, projevuje se tak, že mnohé spojkové věty mohou před větou řídící předcházet. Na rozdíl od toho skutečná zájmena a příslovce vztažná, např. Lidé, kteří se o to zajímají, zůstanou v dílně, která opravdu spojují svou větu s větou řídící (některým jejím členem), za svou větou řídící následují. — Že je třeba spojku pokládat za součást věty, svědčí také právě v českém jazyce spojovací výrazy aby, kdyby (abys, abychom …). Jsou těsně spojeny s finitním slovesem tím, že vyjadřují mluvnickou osobu a číslo finitního slovesa a že slovesný způsob finitního slovesa souvisí nedílně se spojkovým komponentem by. Se spojovacími výrazy, srov. např. spojky protože - jestliže, souvisí, jak ještě v čl. ukáži, také modálnost věty. Pokládáme-li modálnost [100]za podstatnou vlastnost věty, je nutné spojku, tj. modálně konstitutivní prostředek, pokládat za součást věty.

Nyní je možno se vrátit k výkladu vztahové modálnosti vedlejších vět v příkladech (5) a (6). V předchozích čtyřech souvětích má každá z jednotlivých vět nějakou vztahovou modálnost. Jinak je tomu v souvětích (5) a (6). Věta hlavní má sice v obou souvětích modálnost oznamovací, avšak větami vedlejšími se nic neříká o tom, jaký je vztah jimi pojmenovaného věcného obsahu ke skutečnosti.[14] V souvětí (5) se vedlejší větou výslovně nevyjadřuje, že instruktor přijde, ani že má přijít, ani se jí nevyjadřuje dotaz.[15] Rozdíl mezi tzv. větou příčinnou a tzv. větou podmínkovou není ve věcně obsahových vztazích, které tyto druhy vět vyjadřují (každá z obou druhů vět vyjadřuje někdy logickou podmínku, jindy logickou příčinu i prostě časovou shodu),[16] nýbrž v tom, že věta příčinná oznamuje některý z uvedených věcně obsahových vztahů jako skutečný nebo neskutečný nebo se na něj pomocí věty hlavní ptá, kdežto věta podmínková vyjadřuje (uvádí na mysl) tytéž věcně obsahové vztahy jako předpoklad vzniku děje věty hlavní. Věta „podmínková“ s jestliže je vztahově amodální.[17]

Větou Kdo se zajímá o instruktáž v souvětí (6) se jen pojmenovává osoba, věta může být substituována výrazem, jehož základem je podstatné jméno: zájemci o instruktáž. Větou se výslovně neříká, že pojmenovaná osoba v dané situaci je (nebo není), má být, ani se jí mluvčí neptá, zda pojmenovaná osoba v dané situaci je. Věta Kdo se zajímá o instruktáž — stejně jako výraz Zájemci o instruktáž — je amodální.

Rozdíl např. mezi větou příčinnou s protože, tj. větou modální (oznamovací), a větou podmínkovou s jestliže, tj. větou (vztahově) amodální, se projevuje rozdílnými možnostmi modální modifikace:

1. Finitní sloveso věty příčinné lze modifikovat částicí asi, např. Zůstal v dílně, protože asi přijde instruktor, tj. lze vyjádřit, že realizace věcného obsahu uváděného jako příčina je nejistá. Na rozdíl od toho nelze říci Zůstanu v dílně, jestliže asi přijde instruktor. Finitní sloveso věty podmínkové s jestliže (stejně jako věty podmětové s kdo) může však být modifikováno částicí snad. Lze říci jestliže snad přijde instruktor, zůstanu v dílně. — Kdo se snad zajímá o instruktáž, zůstane v dílně. Ani tu však věty s jestliže a kdo neoznamují, že [101]nastane nebo že bude existovat to, co je jimi vyjádřeno. Obě věty vyjadřují svůj obsah pouze jako předpoklad. Částice snad přitom oslabuje předpoklad, že by věcný obsah věty s jestliže, resp. kdo mohl být reálný. Jde tu tedy o pravdivostní modifikaci předpokladu, nikoli výpovědi.

O oslabení předpokladu reálnosti jde také tehdy, užijeme-li v podmínkové větě s jestliže kondicionálu místo indikativu: Jestliže by přišel instruktor, zůstal bych v dílně. Věta hlavní je oznamovací: sděluje, že nastane určitý věcný obsah, jeho realizaci však podmiňuje realizací obsahu věty hlavní.

I věty podmínkové s kdyby pouze uvádějí na mysl okolnost, jejíž realizace vede k realizaci věcného obsahu věty hlavní, neoznamuje se jimi výslovně, že tato okolnost existuje nebo neexistuje. Na rozdíl od vět s jestliže je v nich zpravidla implikován předpoklad neskutečnosti, neskutečnost však není explicitně vyjádřena;[18] bývá někdy výslovně vyjádřena až větou oznamovací jistící: Kdyby přišel instruktor, zůstal bych, ale on nepřijde.

Na rozdíl od vět vztahově amodálních lze částicí asi pravdivostně modalizovat věty vztahově modální, tj. lze v nich pravdivostně modalizovat finitní sloveso, např. Zůstal v dílně, protože asi přijde instruktor.

 

2. Od modálnosti větné, kterou jsme se dosud zabývali, je třeba odlišovat modálnost členskou,[19] při níž jde o modifikaci vztahu větného členu nebo věty k jinému větnému členu, resp. k jiné větě, např. V dílně zůstanou asi jen zájemci o instruktáž. — V dílně zůstane asi jen ten, kdo se zajímá o instruktáž. Nejde tu o pravdivostní modalizaci věty s kdo, tj. modalizaci větnou, nýbrž o modalizaci poměru věty s kdo k větě hlavní, tj. modalizaci členskou. Pravdivostně může být tedy modalizován také poměr věty vztahově amodální k větě řídící. Jindy by však ani členská pravdivostní modifikace nedávala smysl, např. Zůstanu v dílně, asi jestliže přijde instruktor.

Nebylo by z hlediska systému jazykových jednotek výhodné oddělovat konstrukce, které jsem v (5) a (6) souvětí určil jako amodální, od konstrukcí modálních tak, že bychom pouze konstrukce modální chápali jako věty. Pak však nelze modálnost chápat jako obecnou vlastnost věty, jako vlastnost všech vět, pak by modálnost nebyla nedílnou složkou predikace. Je však třeba zdůraznit, že amodální jsou pouze některé druhy vět vedlejších. O nich by bylo možné říci, že nejsou v plné míře větami.[20] Mají pouze predikační formu, ne však predikační sémantiku.

Co tedy rozumět predikací? Např. Fr. Kopečný vykládá, že predikace je „výslovné a záměrné přisuzování znaku jistému pojmu jako podmětu“, a dále uvádí predikaci ve spojitost s modálností slovy: „Predikace … je sdělné určování jednoho člena druhým, tj. sdělení udávající, že platí vztah mezi členy, nebo výzva, aby platil, otázka, zda platí, zkrátka udání modality (a času), jak platí“.[21]

Klademe si pak otázku, jakou funkci v procesu jazykové komunikace mají [102]věty jednočlenné? I jimi sdělujeme, že něco (nějaký znak) je (není), ptáme se na něj, přejeme si uskutečnění něčeho, tj. také větami jednočlennými[22] nějaký znak „predikujeme, přisuzujeme“, ne však tomu, co je pojmenováno (naznačeno) podmětem, nýbrž přímo situaci.[23] V tom smyslu jde tedy o predikaci i ve větách jednočlenných. Avšak i věty jednočlenné mohou mít jen predikační formu, ne predikační sémantiku, např. Nikdy se nestalo, aby se mu zastesklo. — Zastesknout se mu, jel by ke svým rodičům.

Nejde tu o přisouzení znaku ve smyslu logickém, nýbrž mluvnickém. Uskutečňuje se buď specifickými prostředky morfologickými,[24] zejména finitními tvary slovesnými, a zvukově, resp. graficky (bylo by tu možné místo o větné výpovědi mluvit o větě se specifickou predikační formou), nebo nespecifickými prostředky morfologickými, např. infinitivem, podstatným jménem v 1. pádě, a zvukově, resp. graficky (bylo by tu možno místo o nevětné výpovědi mluvit o větě s nespecifickou predikační formou).

Kromě toho, jak bylo ukázáno, v některých útvarech chápaných také jako věty není znak přisouzen se zřetelem ke skutečnosti, nýbrž je predikační formou uveden pouze do vztahu k podmětu nebo k situaci. Jsou to věty vztahově amodální.

Z toho, co bylo uvedeno, je dále patrno, že modální věty, mající plnou predikaci a jistou modálnost jsou vskutku výpovědi, tj. věty výpovědní: něco sdělují nebo se na něco ptají nebo si jimi mluvčí něco přeje. Jsou to všechny věty hlavní a všechna souvětí[25] a některé věty vedlejší. Výpovědi mohou být — podobně jako věty — řídící (hlavní) i závislé (vedlejší). Věty amodální, mající pouze predikační formu, určitý věcný obsah pouze pojmenovávají, navozují, o jeho vztahu ke skutečnosti samy o sobě nevypovídají, tj. jsou to věty nevýpovědní (pojmenovací, navozovací).

Nyní je možno pokusit se o shrnutí znaků věty: Věta je struktura tvořená slovy (ne pouze struktura syntaktických vztahů); má predikační význam i predikační formu (věta výpovědní) nebo alespoň predikační formu (věta nevýpovědní); jestliže se věta skládá z více než jednoho autosémantického slova, jsou tato slova v určitých syntaktických vztazích.

To, co K. Hausenblas označuje jako výpověď (utterance),[26] je možno označit jako promluvový úsek a chápat jako protějšek větného úseku (izo[103]morfní útvar k větnému úseku) ve větě jednoduché a souvětí. Promluvový úsek je významovým celkem uvnitř promluvy, jako je větný úsek významovým celkem uvnitř věty. Je určitým zvukovým celkem, jako jím je větný úsek. Tvoří jej jedna věta nebo více vět podobně, jako větný úsek je tvořen jedním nebo více větnými členy.

Na závěr je vhodné uspořádat pojmy, kterými jsem se v článku zabýval, do této logické hierarchie:

I. Větný vzorec
II. Věta	1. se specifickou predikační formou
		a) výpovědní (modální)	— hlavní
			— vedlejší
		b) nevýpovědní (amodální) — jen některé vedlejší věty
	2. s nespecifickou predikační formou
		a) výpovědní (modální) — hlavní
		b) nevýpovědní (amodální) — jen některé vedlejší věty
III. Promluvový úsek

 

R É S U M É

Towards the Essence of the Clause with Special Regard to its Modality

Clauses, main and subordinate, not only designate some objects of mind, but also relate them to reality. In so doing, they indicate whether the objects of mind exist or not, they ask about their existence, they express wishes or commands concerning the existence of the objects of mind. This means that they have certain modality which could be termed relational modality. Relational modality differs from truth modality, the latter being — essentially in tune with logical modality — a property of ’utterance’ [one-clause-communication] or of assumption from the viewpoint of truth.

Yet there are also subordinate clauses through which the thing-meant is only designated and brought to mind, yet the relation of the designated objects of mind towards reality is not expressed. For example: If the teacher comes, I shall stay at school. — Who is interested in the lecture, will stay at school. Such clauses lack relational modality.

Clauses with relational modality have a predicational form and predicational sense; they count as ’utterances‘, as communicative clauses. These are all main and many subordinate clauses, and all compound and complex sentences.

The ’amodal’ clauses have only a predicational form but no predicational sense; they do not count as ’utterances’, they are non-communicative clauses. These are some subordinate clauses.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 2, pp. 97-103

Previous Jan Průcha: Přehled světového výzkumu v matematické a aplikované lingvistice

Next Milan Jelínek: Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními