K otázce nazálního zabarvení českých samohlásek

Jana Ondráčková

[Articles]

(pdf)

К вопросу о носовой окраске чешских гласных / Sur la question de la nuance nasalisée des voyelles tchèques

K výzkumu „nazálního zabarvení“ českých samohlásek jsme užili bohatého rentgenografického a rentgenokinematografického materiálu. Zajímaly nás především korelace mezi auditivním hodnocením akustické kvality dané samohlásky (v našem případě, zda jde o samohlásku s nosovým zabarvením) a mezi jejím artikulačním utvářením. Z dosavadních výzkumů pomocí pouze statických rentgenogramů uváděných v literatuře vyplývá, že k tomu, aby byla v češtině sluchově hodnocena samohláska jako samohláska bez nosového zabarvení, je třeba, aby se při její artikulaci realizoval patrohltanový závěr. A naopak sebemenší uvolnění tohoto patrohltanového závěru by mělo za následek nosové zabarvení samohlásky. Proto jsme zaměřili pozornost na fyziologii utváření patrohltanového závěru při fonaci.

Již při analýze našich statických rentgenových snímků zachycujících měkké části mluvidel v bočné projekci[1] bylo možno pozorovat změny jejich tvaru, z nichž je možno usuzovat na různé svalové napětí. Analýzy snímků získaných rychlou rentgenovou sériografií[2] poskytly mnohem průkaznější materiál pro výzkum poměrů v supraglotických dutinách způsobených změnami svalového napětí. Rentgenokinematografické záběry[3] pohybů artikulačních orgánů poskytly zatím nejnázornější a nejúplnější podklady pro poznání a hodnocení dynamických změn svalového napětí měkkých částí mluvidel.

Při analýzách rentgenokinematografických záběrů celkové charakteristiky a dynamiky artikulačních orgánů při fonaci samohlásek se projevují zřetelně změny svalového napětí jednotlivých mluvních orgánů. Rozdíly mezi svalovou napjatostí a uvolněním probíhají velmi rychle.

Zvětšování svalového tonu měkkého patra při výslovnosti samohlásek se projevuje jeho zvedáním, přibližováním k zadní stěně hrdelní a změnou tvaru čípku. Čípek mění svůj protáhlý tvar, který má zpravidla při uvolnění svalového napětí, zkracuje se a ztlušťuje. Přechod měkkého patra z „postavení“ bez fonace do fonačních fází se děje velmi rychle a přesně v dokonalé součinnosti s jazykem a zadní stěnou hrdelní. Rentgenokinematografické záběry ukazují, že se měkké patro vyšvihne velkou rychlostí vzhůru do úrovně tvrdého patra o nepatrný časový zlomek před zazněním hlasu. Při zaznění hlasu měkké patro a čípek zaujímají ve svém pohybu vrcholnou artikulační fázi dané samohlásky, která může mít u jednotlivých zkoumaných osob různou podobu v rámci charakteristického utváření dané samohlásky. U některých způsobuje svalové napětí zvednutí, ztluštění a přitisknutí měkkého patra i s čípkem k faryngální [128]stěně (obr. 1), u jiných osob se svalové napětí projevuje vychýlením čípku směrem do ústní dutiny (obr. 2); naproti tomu byl u některých osob i při

 

Obr. 1. Patrohltanový závěr při zpívaném ó na notě a² mezzoforte. Měkké patro s čípkem je zvednuto a ztluštěno. Je přitisknuto k faryngální stěně. Svalové napětí jazyka se zde projevuje zvednutím jeho hrotu, který směřuje dozadu. (Schematická skica.)

Obr. 2. Patrohltanový závěr při šeptaném í. Svalové napětí měkkého patra a čípku se projevuje vychýlením čípku směrem do ústní dutiny. (Schematická skica.)

silném svalovém napětí měkkého patra čípek spuštěn a směřoval do hrdelní dutiny (obr. 3). Při ukončení fonace samohlásky opouští měkké patro s čípkem artikulační fázi o nepatrný zlomek času dříve než jazyk.[4] Rentgenokinematografické záběry potvrzují, že není přesné mluvit o „postavení“ nebo o „stálém nastrojení“ mluvidel ani při fonaci samohlásky, protože ani při výslovnosti dlouhých samohlásek nelze pozorovat zcela neměnné postavení mluvidel během fonace.

Patrohltanový závěr má v důsledku změn svalového napětí různé stupně a různé formy. Proto je vhodné rozlišovat různé druhy patrohltanového závěru,[5] které se projevují v kritériích auditivního hodnocení samohlásky jako

 

Obr. 3. Patrohltanový průchod při zpívaném ó na notě a² mezzoforte. Svalové napětí se projevuje mírným ztluštěním měkkého patra. Čípek směřuje do hrdelní dutiny. (Schematická skica.)

Obr. 4. Schematické znázornění patrohltanového průchodu při mluveném í.

[129]samohlásky nazalizované, jako samohlásky s nosovým zabarvením a samohlásky nenazalizované. Z přehledných tabulek svalového napětí měkkého patra, jazyka, zadní stěny hrdelní a patrohltanových závěrů a průchodů při artikulaci českých samohlásek vyplývá, že se patrohltanový závěr i průchod do dutiny nosní mohou objevovat při všech českých zpívaných, mluvených a šeptaných dlouhých samohláskách pronášených různou intenzitou a v různé výšce. (Viz obr. 4, 5, 6, 7, 8.)

V tabulkách byly sestaveny přehledy jedenácti záběrů zpívaného í, sedmi záběrů mluveného í, pěti záběrů šeptaného í, pořízených metodou nativních rentgenových snímků, 28 sériogramů zpívaného í ve slabice bí, 14 sériogramů mluveného í ve slabice bí a rentgenokinematografických záběrů zpívaného í ve slabice bí ve třech sériích filmu při nízkých, středních, vysokých a nejvyšších tónech v rámci hlasového rozsahu zkoumaných osob v intenzitách pianissimo, mezzoforte a fortissimo, a mluveného í; obdobně byl utříděn materiál záběrů činnosti mluvidel při fonaci samohlásek é, á, ú

 

Obr. 5. Schematické znázornění patrohltanového průchodu při šeptaném é.

Obr. 6. Schematické znázornění patrohltanového průchodu při mluveném á.

 

Obr. 7. Schematické znázornění patrohltanového průchodu při zpívaném ó na notě c² mezzoforte.

Obr. 8. Schematické znázornění patrohltanového průchodu při mluveném ú.

a ve značně větším rozsahu pro samohlásku ó, která se nám jevila z hlediska zkoumaných osob jako nejvhodnější pro výzkum změn artikulační podoby při změně síly tónu v závislosti na výšce tónu a naopak. Podrobné přehledy zkoumaného materiálu jsou obsaženy v práci J. Ondráčkové Rentgenologický výzkum artikulace českých vokálů, Praha 1964. — Srov. obdobné výsledky pro jiné jazyky např. v pracích L. Björka Velopharyngeal Function in Connected Speech. Studies using tomography and cineradiography synchronized with speech spectrography. Acta Radiologica, Suppl. 202, Stockholm 1961, a Jw. van den Berga Modern Research in Experimental Phoniatrics, Folia phoniatrica 14, 1962, 81—149.

[130]Výzkum zapojení nebo vyřazení dutiny nosní z přímé artikulační součinnosti je ztížen tím, že se rezonance nosní dutiny uplatňuje i při úplném patrohltanovém závěru. Tomu nasvědčuje skutečnost, že i při samohláskách s pevným patrohltanovým závěrem zachycuje mikrofon přistavený před nosní otvory kmity, jež lze pozorovat na osciloskopickém stínítku. Obdobně se jeví na stínítku osciloskopu křivka, přiložíme-li mikrofon při fonaci např. ke spánku zkoumané osoby. Z toho vyplývá, že patrohltanový průchod při fonaci může prokázat pouze vzduchový proud, který prochází patrohltanovým průchodem do nosní dutiny. Tento vzduchový proud jsme zkoušeli zachycovat mikrofonem přímo bez zavedení nosní olivy. Ústní proud jsme odváděli pomocí náustku. Ukázalo se však, že při použití těchto metod pozbývá registrace praktického významu. Lepších výsledků jsme dosáhli při užití dvou mikrofonů a dvoupaprskového ociloskopu, při čemž jeden mikrofon přidržovaný těsně u nosních otvorů zachycoval proud nosní, druhý ve vzdálenosti asi 40 cm od úst zachycoval proud ústní i nosní.

Při realizaci jednotlivých samohlásek se jeví různé stupně svalového napětí měkkého patra. Při í jsme zjistili svalové napětí nejsilnější, při é slabé, při á nejmenší, při ó malé a při ú opět poněkud větší než při ó.[6] Se vzrůstající výškou tónu vzrůstá svalové napětí měkkého patra, při zpívaných samohláskách, i když síla tónu zůstává beze změny. Jsou-li však při stejné výšce tónu realizovány samohlásky různou intenzitou (pianissimo, mezzoforte a fortissimo), projevuje se u některých zkoumaných osob největší svalové napětí při pianissimu, u jiných při fortissimu. Z toho soudíme, že svalové napětí měkkého patra vzrůstá vždy při odchylce intenzitních i frekvenčních hodnot směrem nahoru i dolů od střední polohy a střední intenzity, jak při mluvě, tak i při zpěvu.

 

Obr. 9. Schematické znázornění mluvidel bez fonace při otevřených ústech. Průchod do nosní dutiny je široce otevřen. Měkké patro s čípkem jsou volně spuštěny a směřují do dutiny hrdelní.

Nazální zabarvení samohlásek by se tedy mělo projevit vždy při volném průchodu do nosní dutiny. Filmové záběry potvrzují, že ani při značně silném tonu měkkého patra a zadní stěny hrdelní, při nichž se obvykle realizuje patrohltanový závěr, nemusí vždy dojít k jeho vytvoření. Při funkci Passavantova valu, který se při kontrakci zadní stěny hrdelní vychyluje kupředu k napjatému a ztluštělému měkkému patru, bylo možno na rentgenokinemato[131]grafických snímcích pozorovat značné individuální rozdíly u jednotlivých zkoumaných osob.

Zjistili jsme, že v mnoha případech dochází ke kolísání intenzity svalového napětí měkkého patra a zadní stěny hrdelní, což se projevuje ve změnách šíře průchodu do nosní dutiny nebo v kolísání pevnosti patrohltanového závěru během fonace téže samohlásky. Ověřili jsme, že se však tyto jemné artikulační změny neprojevují při auditivním vnímání a že samohláska není v češtině hodnocena jako samohláska s nazálním zabarvením, i když se uskuteční přímé zapojení nosní dutiny během fonace. Zjištěné kolísání pevnosti patrohltanového závěru je buď příliš rychlé, než aby se mohlo projevit, nebo je tento jemný artikulační pohyb při fonaci v rámci tolerance auditivního hodnocení samohlásky bez nazálního zabarvení. Zjištěná nestabilnost v tvoření patrohltanového závěru nebo průchodu při výslovnosti českých dlouhých samohlásek odpovídá známé skutečnosti, že v češtině neexistuje protiklad nosových a nenosových samohlásek. Nazalitu tedy nelze chápat jako jev, který má v různých jazycích kvantitativně stejné znaky.[7]

Tonus měkkého patra a tonus jazyka nejsou při artikulaci českých samohlásek stejného stupně. Vzájemný poměr stupně jejich napětí je charakteristický pro jednotlivé samohlásky. Při samohlásce í je tonus měkkého patra větší než tonus jazyka, při samohlásce ú se naopak jeví tonus jazyka větší než tonus měkkého patra. Při samohlásce á je tonus měkkého patra malý stejně jako svalové napětí jazyka. Obdobně tomu je při fonaci samohlásek é a ó. Změny ve svalovém napětí jazyka se uskutečňují o nepatrný časový zlomek později než změny ve svalovém napětí měkkého patra.[8]

Poznání fyziologického utváření patrohltanového závěru je důležité pro odstraňování vadné funkční dynamiky měkkého patra. Z materiálu vyplývá, že pro schopnost vytvářet patrohltanový závěr není rozhodující délka měkkého patra a čípku, nýbrž možnost změny intenzity jejich svalového napětí.

O využití parametrů získaných pomocí rentgenokinematografických záběrů mluvidel při fonaci hlásek se opírají práce zabývající se vytvářením modelů mluvidel.[9] Ve fonetické laboratoři ÚJČ na nich pracujeme v rámci úkolu: Výzkum fyziologické činnosti mluvidel při fonaci z hlediska fonetického.

 

[132]R É S U M É

Zur Frage der nasalen Verfärbung tschechischer Vokale

Nach den roentgenkinematographischen Aufnahmen der weichen Teile der Sprechorgane in den supraglottischen Höhlen wird bei der Phonation tschechischer Vokale der velopharyngeale Verschluss nicht immer realisiert. Oft kommt es zu einem Schwanken zwischen dem velopharyngealen Verschluss und dem Durchgang in die Nasenhöhle, sogar im Laufe der Phonation eines und desselben Vokals. Dennoch wird dieser Vokal auditiv zumeist als ein Vokal ohne nasale Verfärbung empfunden. Das festgestellte Schwanken des velopharyngealen Verschlusses und des Durchgangs in die Nasenhöhle ist entweder zu schnell, so dass es sich auditiv nicht äussern kann, oder die festgestellte feine Artikulationsbewegung bei der Phonation eines und desselben Vokals ist in Grenzen der Toleranz seiner Wertschätzung ohne Nasale Verfärbung. Da im Tschechischen keine Opposition der nasalierten und nicht nasalierten Vokale besteht, nimmt die angeführte Toleranz einen weiteren Bereich in Anspruch; dieser ist nicht so präzis begrenzt wie in den Sprachen, wo das obenerwähnte Verhältnis als funktionell gilt. Die Nasalität kann man nicht als eine Erscheinung, die in verschiedenen Sprachen qvantitativ dieselben Merkmale hat, begreifen.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 2, pp. 127-132

Previous Olga Müllerová: K syntaxi nepřipravených souvislých mluvených projevů (Přídatné výrazy a konstrukce)

Next Zdeňka Palková: Přízvuková předrážka z hlediska prozaického rytmu