Symposium Hussianum Pragense

Jiří Daňhelka

[Chronicles]

(pdf)

Пражский симпозий, посвящений Гусу (1965) / Symposion Hussianum Pragense

550. výročí upálení mistra Jana Husa, zařazené mezi světová kulturní výročí, bylo příležitostí k uspořádání různých oslav a oslavných akcí i k vydání různých příležitostných publikací a tisků, a to nejen u nás, ale i v řadě cizích zemí. Z československých akcí, uspořádaných k této příležitosti, má nepochybně na významu a bude mít i na ohlasu primát vědecké symposium, konané ve dnech 18. až 21. srpna 1965 v Praze a nazvané „Symposium Hussianum Pragense 1965“. Význam tohoto symposia neukazuje jen účast na něm — 23 hostí z ciziny a 73 domácích účastníků —, ale svědčí o něm i hodnota přednesených referátů a úroveň diskusí. Pořadatelé, převahou pracovníci Historického ústavu ČSAV, připravili konferenční jednání velice úspěšně, takže symposium bylo po technické stránce dobře zvládnuto, diskuse byly i při své neukončitelnosti vždy uzavřeny. Dobře se osvědčilo i to, že účastníci dostali předem text základních referátů, každý problémový okruh uvedl referent jen stručným výtahem z referátu, a tak na diskusi zůstalo poměrně dost [182]času. Jako negativní prvek (objevuje se to častěji, ba téměř zpravidla) se ukázalo to, že symposium bylo poměrně bohatě obesláno; velké množství účastníků znemožňovalo bezprostřední diskusi a výměnu názorů. Poslední den symposia byl věnován zájezdu do Tábora a na Kozí Hrádek.

Symposium obsáhlo hlavní aspekty studia Husova díla a působení. Historickou problematiku souvisící s Husovou osobností a s Husovou dobou shrnul akad. J. Macek v referátě Jan Hus a jeho doba. V něm hájil požadavek, aby byly respektovány vzájemné souvislosti a vztahy jednotlivce a společnosti, myšlení a života, díla a doby jakožto primární východisko práce historika, dále znovu objasnil pojem prvé krize feudalismu (její důsledky se u nás projevily právě na konci 14. a na zač. 15. stol.) a konečně ukázal, jaké stanovisko ke krizi feudalismu zaujala česká inteligence a její příslušník Jan Hus. — Teologickým otázkám Husova působení byl věnován referát A. Molnára Husovo místo v evropské reformaci. Referát rozváděl myšlenku o existenci dvojí reformace, viklefovsko-husovské a klasické lutersko-kalvínské, formuloval kvalitativní rozdíly mezi obojí reformací a sledoval, jak Hus svým učením a svými osobními vlastnostmi ovlivňoval reformaci klasickou v 16. stol. — Na tuto teologickou problematiku navazoval R. Kalivoda svým filosoficky zaměřeným referátem Hus a Viklef. Na základě teze, že Husovo myšlení je nutno interpretovat jako uvědomělou činnost, v něm formuloval viklefovsko-husovský model myšlení, analyzoval přetvoření Viklefovy kosmické metafyziky v husovskou filosofii člověka a objasnil Husovo pojetí tzv. středních skutků, v němž mu viklefovská „lex naturae“ přerostla rámec „evangelického zákona“ a stala se vpravdě přirozeným zákonem v přirozeném smyslu slova. — Na problematiku husovskou organicky navazoval referát Fr. Šmahela Život a dílo m. Jeronýma Pražského, věnovaný Husovu druhovi a stoupenci, filosofu mezi teology, který nejprve sdílel Husův postoj k viklefismu a pak Husa následoval také v způsobu smrti. — Nerozvádíme zde dále myšlenky těchto referátů a neregistrujeme diskusi k nim, protože tak učiní časopisy příslušných oborů. Do jisté míry povahu referátu měl projev autora této zprávy při zájezdu symposia do Tábora, byl to však spíše slavnostní projev o Husových vztazích k Táborsku a o významu jeho pobytu na Táborsku pro formování jeho působení.

Filologické problematice spjaté s dílem Husovým byly věnovány dva referáty, jeden literarněhistorický a jeden jazykovědný. J. Hrabák připravil referát nazvaný Literárněhistorická problematika Husova díla. Jeho jádrem byl výklad o přesunu literárních žánrů u Husa a v husitské době ve srovnání s 14. stol. Pak se referent soustředil na charakteristiku tří žánrů pro Husa a literaturu husitské doby příznačných: písně, postilu a listy. Hus položil základ k husitskému zpěvu a husitská píseň měla důležitou úlohu ve vývoji básnictví; nové nálezy a nové hodnocení světské lyriky z 16. a 17. stol. ukazují, že vliv duchovního zpěvu na formování obrozenské poezie nebyl tak jednostranný a že vývoj k modernímu lyrickému projevu šel složitějšími cestami, než se dosud předpokládalo. Co se týče postily, upozornil referent na Husův přechod k přímému zobrazování skutečnosti bez prostřednictví středověkých alegorií a symbolů; v díle Husově zaujímá výrazné místo z tohoto důvodu česká nedělní postila, protože přímé zobrazování skutečnosti je tu daleko silnější než v jeho postilách latinských a protože mělo vliv na další literární vývoj. Listy Husovy byly podle referenta jedním z předpokladů k vzniku epistolografie jako literárního žánru, ale také k vzniku jiných útvarů epistolografii blízkých, jako jsou relace, manifesty a zárodky novin. V závěru referátu byla vyslovena zajímavá myšlenka, že Hus měl také význam pro literární kulturu, tj. vliv na takové tvoření, které si přímo vychovává čtenáře; usiloval o tvoření osobité, o záměrný účin — v poukaze na záměrnost a cílevědomost se vlastně Hrabákův referát stýká s Kalivodovým. — V diskusi se objevilo několik zajímavých příspěvků. Akad. Fr. Ryšánek se ujal obhajoby filologické metody [183]při studiu Husova díla: podle jeho mínění stálé uplatňování filologické metody vyžaduje stav dochování jednotlivých spisů. Ukázal také na potřebu a význam studia Husových pramenů: ty nejsou nástrojem kompilačního tvoření, ale oporou pro vyslovení a hájení teze. Nakonec podal obhajobu svého dřívějšího mínění, že tzv. Husova vyhláška proti pomluvám o kacířství a o vypuzení Němců je Husův autograf (byla to polemika s P. Spunarem, srov. LF 82, 1959, 235—238). E. Delaruelle (Francie) upozornil na širší souvislosti Husova literárního tvoření se středověkou literaturou, na souvislost Husovy básnické, tj. písňové tvorby s vývojem lyriky ve Francii a v Anglii, dále upozornil na vliv studia na artistické fakultě pražské (ovlivněné fakultou pařížskou) na utváření Husova stylu; co se týče náhrady exempel v kázáních, požadoval rovněž studium Husových postupů na pozadí evropského vývoje. Podobným způsobem se vyslovil i Fr. Graus a upozornil na to, že při řešení otázky Husova realistického zobrazování skutečnosti je třeba Husa zařazovat nejen do vývoje českého, ale přímo do vývoje světového, takže leccos z toho, co se z užšího hlediska českého jeví jako nový postup, v širším evropském rámci se ukazuje jako příklon k dobovému úzu. O demokratických a konzervativních prvcích v literatuře celé husitské doby hovořil F. Seibt (Mnichov). Potvrdil závěr Fr. Grause, že proces demokratizace literatury v Čechách je součástí evropského proudu. Srovnáním výkladu podobenství o rybolovu u Husa a Chelčického ukázal E. Petrů, že Hus klade důraz především na výklad morální s těsným vztahem k aktuální skutečnosti, kdežto Chelčický podává výklad jako alegorickou, velmi volnou interpretaci; u Husa vztah evangelního textu a životní reality je přímý, je podáván bez středověkých alegorií, Chelčický vychází z evangelního textu jako alegorického obrazu, inspiruje se tímto obrazem a vytváří na jeho základě své vlastní zobrazení životní reality. I. Hlaváček vyslovil přesvědčení, že studium středověkých soupisů knih ve Střední Evropě potvrdí rozšíření díla Husova a intenzitu zájmu o ně, a přednesl požadavek, aby vedle díla Jana Husa byly novými edicemi zpřístupněny také spisy jeho spolupracovníků, následovníků i odpůrců. Referent se v závěrečném slově soustředil hlavně na problém širších souvislostí Husova literárního tvoření s evropským literárním vývojem; zdůraznil, že jemu jde především o správné zasazení Husa do vývoje české literatury — i v tomto aspektu hodnocení Husa zůstává dosavadní vědecké poznání mnoho dlužno.

Jazykovědný referát Český jazyk Husův připravil akad. B. Havránek — byl zde otištěn na s. 1—16 (protože se referent nemohl pro nemoc symposia osobně zúčastnit, výtah z referátu jako úvod do diskuse přednesla M. Nedvědová). Jádrem referátu bylo jednak zasazení jazyka a stylu Husova do dobové souvislosti, jednak určení nov v prostředcích a v postupném i funkčním jejich využití. Jistě tento referát úmyslně nebyl zaměřen jen k Husově češtině, ale šíře, na vyjadřovací způsoby vůbec, české i latinské, aby se plastičtěji objevila souvislost mezi Husovým způsobem myšlení a mezi jeho postupy vyjadřování. Význam toho potvrdily i oba diskusní příspěvky znalců Husovy latiny. E. Kamínková poukázala na vysokou míru funkčnosti Husových vyjadřovacích prostředků — zdůrazněné i v referátu; rétorická výstavba připravených a propracovaných projevů kontrastuje s nepropracovaností náčrtů a příprav na kázání; jistá samoúčelnost v rekomendacích je dána literárním druhem, je jeho znakem. A. Vidmanová se pak snažila prokázat jednotu Husova díla: české spisy musí být proto studovány ve spojitosti s latinskými a naopak, izolující postup je nebezpečný zejména při opravování míst v zápisech porušených. Přitom správně připomněla, že u českých spisů neexistuje onen protiklad výtvorů stylisticky a jazykově propracovaných a projevů jen v hrubých rysech nahozených. Co se týče Husovy latiny, soudí, že užívání výrazných rétorických prostředků je u Husa výjimečné. Na jádro referátu o pojmenovávacích prostředcích u Husa navázal E. Michálek a pokusil se objasnit Husův postoj k užívání neologismů a cizích slov; prokázal přitom [184]nejen Husův smysl pro funkčnost, ale také jeho faktickou znalost jazyka a zákonitostí jeho stavby. E. Fleischmannová ukázala, že naše znalost Husova jazyka je závislá na způsobu dochování jeho spisů. Pozdější opisy a vydání správně tlumočí obsah, ale často stírají charakteristické rysy stylistické i jazykové. Monografické studium Husova jazyka musí předcházet jemná textologická analýza dochovaných opisů a starých vydání. Autor tohoto referátu v závěru diskuse znovu zdůraznil spojení mezi vyjadřovacími prostředky latinskými a českými, ukázal na potřebu diferenciace českých spisů také podle míry osobního tónu a varoval před idealizací Husa jako myslitele i jako stylisty a uživatele jazyka — proto také odmítl pokusy každé nepřesné (někdy jen zdánlivě) a nepropracované místo v textu Husových spisů opravovat a upravovat do ideální „husovské“ podoby.

Celé symposium velmi zřetelně ukázalo, jak velké množství problémů v sobě stále ještě skrývá velké dílo Husovo a kolik podnětů může každému jednotlivému badateli poskytnout pohled z jiného přístupu a z jiného zorného úhlu. Potvrdilo také tu skutečnost, že o vážných problémech mohou vážně a podnětně diskutovat lidé různého badatelského zaměření, lidé různých jazyků i různých světových názorů — musí je však spojovat společné úsilí dobrat se lepšího a přesnějšího poznání. V tomto smyslu bylo symposium opravdu husovské.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 2, pp. 181-184

Previous Bogdan Terzić, Milada Nedvědová: Mezinárodní symposium k stému výročí úmrtí Vuka Karadžiće v Bělehradě

Next BHk (= Bohuslav Havránek): Hussiana