Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Funkční jazyk — funkční styl — morfosémantické pole

Jan Šabršula

[Kronika]

(pdf)

Функциональный язык — функциональный стиль — морфосемантическое поле / La langue fonctionnelle — le style fonctionnel — le champ morphosémantique

Někteří francouzští lingvisté (např. B. Quemada) mluví o „polích“ i tehdy, jde-li o zkoumání celých terminologických systémů určitých oborů (viz SaS 26, 1965, s. 263). Mezi novinky v tomto oboru patří velmi důkladná práce (711s.) L. Guilberta La formation du vocabulaire de lʼaviation (Paris, Larousse 1965).

Práce detailně ukazuje strukturaci nově vznikajícího slovníku moderní technické disciplíny — letectví a je zajímavá z hlediska praktického i teoretického. Definuje se tu především pojem terminologie určitého oboru („vocabulaire technique“). Vychází se z určitého druhu specializované lidské činnosti, jejímž lingvistickým výrazem je soubor termínů organizovaných do vztahů, které autor označuje termínem „sémantické pole“ (champ sémantique, s. 9). Termíny takového „pole“ označují určité předměty i procesy a lidskou činnost, které patří do daného oboru. Specifičnost odborného slovníku lze tedy definovat na základě sociální vrstvy, která ho používá, dále na základě psycholingvistickém a lingvistickém (v plánu sémantickém a morfologickém; v tomto smyslu tedy autor použil staršího Guiraudova termínu „pole morfosémantické“). Specifičnost odborného slovníku daného oboru se projevuje nejmarkantněji právě v oblasti jazykové (s. 336), ovšem na rovině označovaného (signifiés, s. 27).

Autor uznává, že není „hermetické hranice mezi slovní zásobou a gramatikou“ (s. 28), ale soudí, že „technický jazyk nemá mluvnici odlišnou od jazyka obecného“. Liší se jen specifickým charakterem termínů, jejichž morfologický systém se napojuje na systém celého jazyka.

Autor studuje podrobně, jak se objevují nové signifikáty a signifianty, a všímá si jejich nesymetričnosti („inadéquation du plan des signifiants et du plan des signifiés“); Karcevskij (TCLP I, 88) tu mluví o asymetrickém dualismu. Proto také jako jednotku souboru nezvolil autor slovo jakožto „sdružení určitého významu se souborem hlásek v určité funkci gramatické“, ale pojmenovací jednotku, kterou může představovat slovo nebo skupina slov. Vztahy mezi takovými jednotkami nekomplexními nebo komplexními a ne mezi pouhými slovy konstituují „morfosémantické pole“.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 3, s. 284

Předchozí Jiří Kohout: Technika a zpracování slovní zásoby

Následující František Šnajperk: Tři pracovní knihy pro studium češtiny na pedagogických fakultách