Technika a zpracování slovní zásoby

Jiří Kohout

[Kronika]

(pdf)

Техника и обработка словарного запаса / La technique et l’élaboration du vocabulaire

Zpracovat lexikální materiál jednoho jazyka nebo i více jazyků je problém nejen metodologický, ale i technický: každá teorie, jakmile se má uplatnit na celek slovní zásoby jednoho jazyka, tím spíše pak několika jazyků, stojí před množstvím lexikálních jednotek (slov a slovních spojení) a komplexní povahou každé z nich. Dokud se nepodaří zpracovat většinu nebo alespoň jádro lexikálního materiálu určitého jazyka, popř. několika jazyků podle jednotného teoretického principu, nelze mluvit v pravém slova smyslu o vědeckém popisu slovní zásoby určitého jazyka, popř. jazyků —, ať už je to popis lexikografického nebo lexikologického typu. Vždy to budou buď ilustrace k obecným tezím o jednotlivých stránkách slovní zásoby, nebo v nejlepším případě o některých vztazích lexikálních jednotek (např. příručky le[282]xikologie nebo sémantiky[1]) nebo přibližné odhady systémových vlastností jednotlivých slov (slovníky všeho druhu). Tyto staré bolesti výzkumu slovní zásoby může odstranit výzkum lingvistické teorie slovní zásoby spolu s uplatněním teoretické i praktické (technické) stránky zpracovávání hromadných dat při práci se slovní zásobou jednoho jazyka, popř. několika jazyků.

Rozvoj techniky zpracovávání hromadných dat za posledních 20 let usnadňuje aplikaci mnohaletých lingvistickoteoretických výzkumů v slovní zásobě na rozsáhlý lexikální materiál jednotlivých jazyků a do určité míry i usměrňuje jejich další vývoj. Souborný (snad první) přehled o použití technických prostředků pro zpracování hromadných dat při jazykovědném a především lexikologickém výzkumu na nejrůznějších místech podává ve své knize F. de Tollenaere.[2] Českým pracovním střediskům nejsou tyto věci v knize uvedené neznámé,[3] dějí se u nás teoretické i praktické přípravy k využívání těchto metod. Tollenaerova kniha má ovšem především význam v tom, že velmi pečlivě informuje jak o technickém vybavení nejdůležitějších světových středisek, tak i o výsledcích a perspektivách jejich práce.[4]

V úvodní části se T. jednak pokouší o vymezení pojmů lexikografie a lexikologie a jejich vzájemného vztahu, jednak ukazuje na dvě možné techniky zpracovávání lingvistických dat (ruční a automatické. Lexikologii T. vymezuje jako teorii slovní zásoby, tedy dost všeobecně; zcela správně rozlišuje v rámci lexikografie vlastní zpracování slovníků a teoretické základy zpracování slovníků, teoretickou lexikografii. Bylo by však třeba specifikovat, co se teoretickou lexikografií rozumí, zvl. na rozdíl od lexikologie.[5] Nejasnost v tomto směru vede T. k dost nejasnému tvrzení (které snad má jisté opodstatnění v zakořeněné idealizované představě o vzájemném poměru obou disciplín), že totiž „lexikografie není vůbec možná, neprovede-li lexikologie nutné předběžné práce spočívající ve sbírání materiálu, kterého se má využít v lexikografii“ (o. c., angl. rés., s. 128). Vzájemný vztah lexikografie a lexikologie lze chápat (na rozdíl od T.) i takto: Slovní zásobu určitého jazyka nebo více jazyků je možno popsat (v jejím „současném“ stavu i v historické perspektivě) dvojím způsobem, lexikografickým a lexikologickým. Každý z těchto typů popisu, lišících se způsobem uspořádání materiálu, vyžaduje pochopitelně obecný metodologický základ daný objektem — slovní zásobu jazyka vůbec. Kromě toho jisté metodologické otázky vyplývají jednak ze způsobu po[283]řádání materiálu, jednak ze samého materiálu konkrétních jazyků. — T. však zřejmě tyto věci ve své práci řešit nechtěl (z tohoto hlediska titul knihy vzbuzuje poněkud mylné představy o obsahu), ale nemohl se jim vyhnout a zůstal v kolejích tradice.[6]

V prvních dvou kapitolách T. podrobně popisuje vznik, vybavení, pracovní postupy, dosud vykonané práce a pracovní plány ve dvou i u nás známých evropských střediscích mechanizace lingvistických výzkumných prací: besançonském (I. kapitola) a gallaratském (II. kapitola). V Gallarate se už kombinují práce na děrnoštítkových strojích (IBM) s prací na počítačích. Nezdá se dost výstižné T. tvrzení, že „Busova zvláštní záliba v elektronických počítačích je snadno pochopitelná, uváží-li se, že lexikografická práce je mu cizí“ (o. c., s. 139; podtrženo mnou, J. K.). Tento výrok by mohl být chápán tak, že lexikografický (nebo lexikologický) výzkum je předurčen pouze pro děrnoštítkový postup. Zřejmě tomu tak není, jak o tom ostatně svědčí i následující kapitola T. knihy; spíš by se dalo říci, že k některým relativně jednoduchým pracím na menších kvantech materiálu lze s výhodou užít děrnoštítkového postupu, zatímco při složitějších pracích, vyžadujících velkých kvant materiálu, bude výhodnější užít počítacích strojů, a to bez ohledu na to, zda jde o lexikografickou nebo jinou problematiku. To ostatně jinými slovy říká i T. v závěru III. kapitoly, která je přehledem tzv. elektronické lexikologie v různých zemích. Zajímavé je, že ve výčtu asi 18 středisek sotva 3 se zabývají otázkami současného jazyka, ostatní práce jsou orientovány historicky. Údaje této kapitoly lze si doplnit z přehledu Frumkinové (v pozn. 3), kde jsou snad i některé novější údaje.[6a]

Ve IV. kapitole se probírají možnosti zřídit centrum pro mechanizovanou lexikologii v Holandsku a některé otázky, které je nutno při této přípravě řešit (rozsah excerpce, uspořádání kartoték, statistika slovní zásoby, organizace práce). Těmto úvahám předesílá T. přehled pracovišť pro mechanizovanou lexikologii: kromě uved. center jsou to Akademie hebrejského jazyka (Jeruzalém), pracoviště Akademie věd NDR (Berlín)[7], laboratoř ÚJČ ČSAV (Praha) a Ústav italštiny (Utrecht). V prvních paragrafech IV. kapitoly se T. zamýšlí nad organizací lexikografické práce za dnešních podmínek. Pro národní slovníky doporučuje vytvořit lexikální archív na děrných štítcích a zpracovávat slovní zásobu jazyků v sérií slovníků pokrývajících různá období vývoje jazyka místo snahy zachytit slovní zásobu jazyků od nejstarších dob po současnost.

V závěrečné části knihy zaujímá postoj k automatizačním snahám v lexikologii: zamítá obě krajnosti (neslučitelnost společenských věd s automatizací a všemocnost strojů) a zastává kritický pohled na využívání strojů. Ke knize je pak připojena obsáhlá bibliografie.

T. kniha je dobrým přehledem o využití technických prostředků při výzkumu slovní zásoby vzhledem k době jejího vydání. Jako každá příručka tohoto druhu však rychle zastarává. Doufejme, že v ohlášené nové knize T. svůj přehled doplní. Seznámení s T. knihou pak ukazuje, [284]že i u nás je třeba dobrého poučení[9] pro nejširší lingvistickou veřejnost o zkušenostech různých pracovišť s použitím moderní techniky při lingvistickém výzkumu.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 3, s. 281-284

Předchozí Eva Benešová: Kniha o překladu, zvláště strojovém

Následující Jan Šabršula: Funkční jazyk — funkční styl — morfosémantické pole