Kniha o překladu, zvláště strojovém

Eva Benešová

[Kronika]

(pdf)

Книга о переводе, в частности машинном / Livre sur la traduction, notament sur la traduction automatique

Na otázku o možnosti či nemožnosti překladu narážela teorie překladu již od samých svých počátků. Pokud jde o překlad prováděný člověkem, sama skutečnost odsunula stranou skeptické teoretické názory. Mnohem obtížnější je tento problém v oblasti překladu automatického, prováděného strojem, kde jsme právě v současné době svědky různých, až protichůdných názorů.

Revzinova a Rozencvejgova kniha Osnovy obščego i mašinnogo perevoda (Moskva 1964) je v tomto směru dílem výrazně optimistickým. Autoři nepochybují o konečném úspěšném vyřešení strojového překladu, dokonce nezavrhují ani možnou perspektivu překladu literatury umělecké. Přitom ovšem zcela správně míní, že nyní spočívá hlavní význam strojového překladu ani ne tak v získání hotového přeloženého textu, jako spíše v stále hlubším poznávání myšlenkového překladatelského procesu a principu jeho obecné teorie a v možnosti experimentálního potvrzování těchto principů.

Kniha vznikla jako učební příručka pro studenty překladatelské fakulty. Jde o pokus dosáhnout spojení mezi tradiční teorií překladu a současnou teorií formalizovanou, vyložit a — kde je třeba — přetvořit tradiční poznatky na základě strukturní lingvistiky. Své výklady dokumentují materiálem ze strojového překladu a formální teorie gramatiky. Avšak v některých otázkách, např. interpretace textu, zůstávají v rámci neformální teorie.

1. kapitola o předmětu teorie překladu se po stručném historickém přehledu soustřeďuje zejména na otázku přeložitelnosti textu vůbec a na hlavní tendence ve vývoji překladatelské teorie i praxe, a to v oblasti překladu prováděného člověkem i strojem. Strojový překlad je částí studia přenosu informace.

Definice, metody a předmět teorie překladu v knize navazují přímo na Revzinovo předchozí dílo Modeli jazyka[1] (Moskva 1962). Jde tu o metodu modelování na základě daných primárních pojmů, z nichž se dedukují pojmy ostatní, a o interpretaci hypotéz na experimentálním podkladu, tj. s použitím stroje. Většina hypotéz tedy není „věcí dohody“, ale je dokazatelná konfrontací modelu se skutečností. Proces překladu (nikoli jeho výsledek, jak se často soudilo), jakožto přechod od jednoho sémiotického systému k druhému, je zde objektem zkoumání. Sémiotické chápání jazyka stále více upevňuje myšlenku, že význam každého jazykového znaku je vlastně jeho překladem do druhého jazyka (Jakobson), přičemž jde o překlad buď vnitřně jazykový, nebo mezijazykový, nebo intersémiotický (záměna jazykových znaků nejazykovými).

K překladu měla vždy blízko stylistika, pokud byla chápána jako věda o synonymii (např. v pojetí Ballyho). Novějšímu směru „stylistique comparée“ (Malblanc, Vinay, Darbelnet[2]), který propaguje spojení stylistiky a teorie překladu, vytýkají autoři recenzované publikace tendenci k normativnosti a zanedbávání systémové povahy jazykových jevů. Sami pak chápou teorii překladu jakožto dílčí případ teorie mezijazykových vztahů; ekvivalence vztahů se však nezkoumá bezprostředně mezi dvěma jazyky, nýbrž pomocí systému třetího, jazyka převodního. Je to systém jazyka (ve smyslu Saussurovy vnitřní lingvistiky), který odráží jeho typický způsob členění skutečnosti. Převodní jazyk tento způsob zachycuje.

2. kapitola se zabývá procesem překladu z lingvistického hlediska. Je zde především rozebrán proces jazykového dorozumívání s šesti základními složkami: vysilatel, kontakt, zpráva, kód, skutečnost a adresát. Při znázornění překladatelského procesu vřazují autoři do schématu procesu sdělování, známého z teorie informace, složku přechodu z jednoho jazyka do druhého (z IJ [280]— ischodnyj jazyk, jazyk originálu do PJ — perevodjaščij jazyk — jazyk překladu). Tento přechod může zásadně nabýt dvojí povahy. Překladatel buď přechází od sdělení v IJ k situaci (ke skutečnosti), kterou zkoumá, pak se úplně abstrahuje od původního sdělení a pouze na základě situace apod. předává sdělení v PJ jiné osobě (tento proces autoři nazývají „interpretací“), anebo překladatel nepřechází z IJ ke skutečnosti, nýbrž k převodnímu jazyku, a z něho přímo do PJ (v tomto případě jde o vlastní překlad). Zatímco překlad může být plně formalizován, interpretace v podstatě v současné době nikoli. To, že v praxi nebývá ostrá hranice mezi oběma postupy, vyvolalo skeptické názory na možnosti strojového překladu vůbec (Bar-Hillel). Autoři však plně zastávají stanovisko, že podobné pesimistické závěry jsou přinejmenším předčasné a potíže dočasné. Řešení obtížných míst překonatelných jen na základě interpretace vidí autoři ve spojení strojového překladu s informačním zařízením, které může vydat informaci na způsob encyklopedie. Neodmítají ostatně ani účast člověka na „předredakci“ a „postredakci“ za předpokladu, že se výsledků pokusů bude užívat k dalšímu zdokonalování algoritmů.

Z hlediska sémantické informace má být invariantem překladu smysl, nikoli denotát. Přesnému vymezení smyslu má napomáhat převodní jazyk, v němž každé jednotce překladu musí odpovídat souhrn elementárních významových příznaků. Některé jazykové kategorie (v závislosti na členění skutečnosti) připouštějí autoři jako nepřeložitelné.

V kapitole 3. jde o analýzu a syntézu, dvě základní složky překladu. Při analýze probíhá proces přechodu od formy k funkci, významu (neboť převodní jazyk je systém jednoznačně fixovaných abstraktních gramatických i lexikálních významů), při syntéze od významu k formě. Základním procesem je syntéza, tj. proces generování sdělení, analýzu je možno popsat na základě syntézy jako opačný proces. Pokud jde o systém pravidel, který by byl výhodný pro generování množiny smysluplných vět jazyka, podávají autoři popis typů generativních gramatik, jak jsou známy z díla Chomského.[3] U nejslabších gramatik s konečným počtem stavů poukazují na podobnost s aparátem teorie informace, která umožňuje zkoumat souvislost mezi statistickou a gramatickosémantickou strukturou textu. Čím menší je redundance, tím svobodněji se váží mezi sebou jednotky kódu, naopak čím rozmanitější jsou pravděpodobnosti přechodů z jednoho stavu do druhého, tím systémovější jsou vztahy. Při výkladu frázových gramatik vycházejí autoři z pojmu konfigurace. Pozornost věnují též Yngveho „hloubkové“ teorii struktury vět. Při popisu gramatik transformačních upozorňují na možnost pohlížet na transformaci jako na vnitřně jazykový překlad, neboť podobně jako u překladu tu jde o řadu pravidel stanovících vzájemné nahrazování frází, aniž se změní smysl. V překladu z jazyka do jazyka jde na rozdíl od transformace navíc ještě o různé postižení skutečnosti. V generativních modelech byla dosud nedostatečně zpracována sémantika, zejména proto, že je obtížné zvládnout veliký počet lexikálních vztahů. Cestu k řešení vidí autoři v teorii sémantických polí, kterou vykládají podle koncepce V. V. Ivanova. Význam každé lexikální jednotky je v převodním jazyce obsažen jako množina sémantických příznaků. Tak např. významy sloves dát, mít, zbavit, brát, ztratit, prodat, přisvojit si … můžeme získat kombinací čtyř příznaků: (1) vlastnění, (2) způsobení něčeho, (3) reflexívnosti (získání něčeho pro sebe), (4) zaplacení, a jedné logické operace, negace. Slova, která jsou základem pro generování jiných, patří k slovnímu jádru jazyka. Proces generování, který vede k přechodu od jednoho slova k druhému, je tzv. modulace; jejím dílčím případem je pak synonymie (celý soubor základních významů zůstává zachován). Termíny vůbec nepřipouštějí modulaci, vědeckotechnické překlady by měly mít zvláštní převodní jazyk odpovídající příslušnému odvětví vědy. Jednotkami, s nimiž se pracuje v strojovém překladu, [281]budou minimální úseky IJ odpovídající takovým souborům elementárních příznaků v převodním jazyce, které mají odpovídající protějšky v PJ. Proto jak jednotlivý morfém vyjadřující např. význam modality, tak slovní obrat složený z několika slov mohou být takovou jednotkou.

4. kapitola pojednává o typech realizace procesu překladového. Shrnuje základní požadavky kladené na vlastnosti převodního jazyka, a to tak, že pro každou jednotku překladu má převodní jazyk obsahovat soubor elementárních významových příznaků, derivační historii a stylistickou charakteristiku. Podle toho bude vztah mezi jednotkou IJ a PJ buď plně, nebo nikoli plně odpovídající. Plně si odpovídající slova pojmenovávají oblast předmětů tvořenou průnikem dvou kultur (Quine) a jsou základem dvoujazyčného dorozumívání. Čím širší je kontakt mezi dvěma národy, tím větší je tato oblast. Překlad zachycující pouze plně si odpovídající vztahy je jednoduše překódováním a autoři jej nazývají interlineární. Každému z dalších typů překladu, jde o překlad doslovný, zjednodušující, přesný a adekvátní, je pak věnována samostatná část čtvrté kapitoly. Pro charakteristiku konkrétního překladu navrhují autoři spojit tuto klasifikaci podle typu realizace s klasifikací podle funkce jazyka, neboť ne ve všech funkčních stylech mají jednotlivé elementy (sémantické, syntaktické, stylistické) stejnou váhu. Tak dostaneme např. hodnocení „překlad adekvátní — umělecký, adekvátní — publicistický, doslovný — umělecký“ ap.

Poslední kapitola přináší rozbor některých speciálních otázek, např. odstraňování přebytečné informace v slovníku strojového překladu. Jde o známé postupy — jednak uvádění mikrokontextu nebo-li obratů, v nichž se slovo často vyskytuje, jednak makrokontextu nebo-li odkazu na oblast užití —, z nichž časově má přednost postup první. K snížení počtu a délky překladových jednotek přispívají samozřejmě a především gramatická pravidla. Autoři se podrobněji zaměřují na konfigurační postup Mološné, Bar-Hillelovu kategoriální gramatiku, analýzu na základě syntézy, syntaktickou analýzu Martemʼjanovu a některé sémantické a syntaktické problémy syntézy. Při překladu má být zaručena nezávislost analýzy a syntézy. Toho lze dosáhnout pouze mezičlánkem začleňujícím univerzální slovní zásobu a univerzální syntaktické vztahy (Melʼčuk, srov. v příštím č. SaS), jehož zápisem je převodní jazyk.

Význam recenzované knihy záleží především v tom, že přispívá k uplatnění dosavadních výsledků teorie strojového překladu a algebraické lingvistiky v teorii překladu vůbec; usnadňuje seznámit se s uvedenými výsledky i těm, kteří nejsou specialisty v matematické lingvistice. Zdá se, že pro současnou teorii překladu je charakteristické stále těsnější spojení s vlastní lingvistickou teorií (a zároveň s tím snížení úlohy rozboru uměleckého překladu); pro tento vývoj je charakteristické i základní zaměření Revzinovy a Rozencvajgovy knihy.

Slovo a slovesnost, ročník 27 (1966), číslo 3, s. 279-281

Předchozí Ludmila Uhlířová: Příspěvek ke generativní gramatice angličtiny

Následující Jiří Kohout: Technika a zpracování slovní zásoby