Sborník o česko-německých jazykových a kulturních vztazích

Eduard Beneš

[Discussion]

(pdf)

Сборник о чешско-немецких связах в области языка и культуры / Recueil des travaux sur les relations linguistiques et culturelles tchèques et allemandes

V programovém úvodu ke sborníku Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, vydanému pod vedením B. Havránka a R. Fischera,[1] výslovně se připomínají dřívější předválečné pokusy o objasňování česko-německých jazykových a literárních vztahů za vzájemné spolupráce české germanistiky a německé slavistiky, jak toho byl výrazem zejména časopis Germanoslavica, vydávaný J. Jankem a F. Spinou. Avšak tehdy ještě byly na překážku nezkreslené a nepředpojaté interpretaci faktů jednostranné a mechanické přeceňovaní tzv. vlivů a poplatnost některých badatelů nacionalistickým ideologiím. Teprve za nové historicko-politické situace se nyní vytvořily předpoklady pro všestranné a nezaujaté zkoumání těchto složitých vzájemných vztahů za plodné a přátelské spolupráce obou stran.

Úvodní stať sborníku Zum Ringen um die tschechische Sprache. Franz Spina — ein deutscher Bohemist od R. Fischera je proto příznačně věnována památce F. Spiny (1868—1938), který se svou vědeckou i politickou činností upřímně snažil o dorozumění Němců s Čechy a usiloval o kladné hodnocení českého kulturního přínosu i z německé strany. Fischer úvodem ke své stati načrtl historii česko-německých jazykových bojů od doby předbřeznové a připomněl animozitu, kterou k českému jazyku pociťovala německá buržoazie v našich zemích. Tím působivěji pak vyvstává před námi obraz F. Spiny, jehož životní dráhu a ryzí charakter Fischer citlivě vykreslil. Odkaz F. Spiny, který až do své smrti v předvečer Mnichova (17. 9. 1938) zůstal věren svému přesvědčení, uskutečňují dnes četní jeho žáci působící v NDR.

Následující čtyři stati se týkají obecnější problematiky lingvistické. V zásadní stati Die sprachlichen Beziehungen zwischen dem Tschechischen und [71]Deutschen B. Havránek nejprve znovu výstižně formuluje své průkopnické pojetí otázky vlivů ve vývoji jazyků a zdůrazňuje tvořivý a aktivní podíl jazyka přejímajícího cizí prvky.[2] Nato podává hutný syntetický přehled vlivů němčiny na češtinu. Uplatňovaly se převážně v dobách českého hospodářského a kulturního rozvoje, v nichž docházelo i k prudkému obohacování češtiny; k němu přispívaly i lexikální a frazeologické výpůjčky z němčiny. Začlenily se v tvaroslovnou a kmenoslovnou strukturu češtiny a staly se její integrální součástí, i když historie vztahů obou jazyků procházela různými peripetiemi: vedle dob ochotného přejímání byly i doby odmítání přímých výpůjček, zároveň však nepřímého ovlivňování (prostřednictvím kalků). Některé výpůjčky z němčiny byly v důsledku národně obranného purismu za obrození ze spisovného jazyka vytlačeny a udržely se jen v mluvené řeči, nabyvše často familiárního až vulgárního zabarvení; i to však přispělo k stylistickému obohacení češtiny.[3]

V závažné souhrnné stati Deutsch-tschechische Zweisprachigkeit se P. Trost nejprve zabývá dvojjazyčností v Čechách v době předhusitské. Proti K. Doskočilovi dokazuje, že jazyková situace v českých zemích byla v 14. stol. jiná než v tehdejší Anglii. Feudální šlechta u nás zůstala převážně česká. Docházelo ovšem k lexikálním výpůjčkám z němčiny, hlavně v městech, kde žili Češi a Němci vedle sebe. Avšak o přiblížení staré češtiny k němčině v oblasti fonologické lze podle Trosta sotva mluvit. V druhé části své stati se Trost zamýšlí nad tím, co vyplynulo z dvojjazyčnosti jisté části obyvatelstva v době poobrozenecké pro podobu obou jazyků v českých zemích. Kromě oblasti lexikální a frazeologické je hlubší vliv němčiny na češtinu sotva postižitelný. Ani pátrání po českých vlivech v jazyce německé literatury z českých zemí nepřineslo nic určitého. Mluvená němčina u nás měla ovšem různé podoby; z hlediska česko-německé dvojjazyčnosti je zvláště zajímavá pražská němčina. Je ovšem třeba lišit pražskou němčinu úzké nejvyšší vrstvy, považovanou kdysi za „nejčistší němčinu“ v celé rakouské monarchii, od tzv. malostranské němčiny (zpodobené humorně E. E. Kischem), řeči německých pražských maloměšťáků. Ta byla patrně zasažena vlivem češtiny ve svém vokalismu, nikoli však v konsonantismu. Ani zde se tedy vliv dvojjazyčnosti nijak silně neprojevil.[4]

V článku Zur Frage der tschechisch-deutschen Sprachkonvergenz uvažuje A. Lamprecht[5] o možném vlivu němčiny na český hláskoslovný vývoj a odchylně od Trosta soudí, že při diftongizaci (ú > ou, ý > ej), monoftongizaci (uo > ú, ie > í), ztrátě měkkostní korelace i stabilizaci přízvuku čeština (a do jisté míry i slovenština) při volbě mezi vývojovými možnostmi, které vyplývaly ze zákonitostí jejího vlastního vývoje, tíhla k těm tendencím, které byly v souhlase se sousedními jazyky (tj. zejména němčinou, popř. maďarštinou), že tedy šlo o případy konvergentního vývoje sousedních jazyků.

V široce fundované stati, obzírající široké souvislosti kulturně historické a sociologické, Die Parallele „Stadt - město“ J. Bělič[6] nejprve objasňuje rozdílnostmi historicko-společenského vývoje, proč původní psl. *gordъ nabylo u západních Slovanů významu „hrad“, kdežto u ostatních významu „město“. Nato Bělič zkoumá částečný významový posun psl. slova *město, který souběžně nastal u západních Slovanů a při němž došlo k dílčímu sémantickému zúžení „locus“ > „urbs“. Mínění německého his[72]torika H. Ludata, že k tomu došlo z podnětu obdobného zúžení německého slova stat a v souvislosti s německou městskou kolonizací, vyvrací Bělič několika přesvědčivými důvody: Nikde není doloženo přímé přejetí slova stat Slovany. Naopak však je stejný významový posun znám i z jiných jazyků (např. řečtiny a latiny). Psl. *město v zúženém významu „urbs“ je doloženo i na území srch. jazyka, kde k vzniku měst došlo bez jakéhokoli vztahu k německé kolonizaci. Ostatně i v severních oblastech západoslovanského jazykového území vznikala sídliště podobná městům už před pozdně středověkou německou městskou kolonizací. Je sice možné, že tam stabilizace střídnic za psl. *město ve významu „urbs“ je důsledkem kontaktu s německou oblastí, kde označení stat „urbs“ nabylo platnosti termínu, avšak nejde tu patrně o přímou závislost, nýbrž spíše o mezinárodní (nebo aspoň středoevropské) užívání slova v novém významu, vzniklé patrně pod vlivem středověké latiny. Zřejmě pochybená je domněnka Ludatova, jako by k formální diferenciaci v češtině město × místo došlo pod vlivem němčiny (stat × stete, dnes Stadt × Stätte). Kdežto totiž v češtině je diferenciace doložena zřetelně už z 15. stol., v němčině se stabilizuje až v 16. stol. za Luthera. Samostatnost tohoto vývoje v češtině, tj. pouhá jeho paralelnost v češtině a němčině, nasvědčuje opět tomu, že i významové zúžení „locus“ v „urbs“ u náhrad za psl. *město u západních Slovanů se provedlo sice paralelně s němčinou, ale relativně nezávisle na ní.

K pozoruhodným závěrům docházejí i dva články o speciálních otázkách hláskoslovných. M. Komárek v článku Alttschechische Gebete im Itinerarium Johannes Butzbachs zkoumá zápis tří staročeských modliteb v cestopise německého humanisty J. Butzbacha, který koncem 15. stol. strávil jako chlapec pět let v Čechách a naučil se česky. Komárek v důmyslném rozboru textů vysvětluje zvláštnosti a kolísání grafiky buď jako vliv německého nářečí, jímž Butzbach mluvil, nebo jako reflex českého nářečí, které si osvojil a asi celkem věrně zachytil podle sluchu, nepoután písařskými tradicemi jako čeští písaři. Butzbachův text obráží tak zajímavě stav hláskových změn v mluvené češtině oné doby; dva znaky ([ə] za [y] a svarabhaktický vokál před slabikotvornými likvidami) mohou být patrně považovány za západočeské zvláštnosti. Komárek vyřešil spletitý úkol s pronikavým důvtipem, vycházeje ze zákonitostí a vývoje hláskoslovného systému a z textologického rozboru těchto modliteb. Ve dvou ojedinělých dokladech by však snad bylo namístě aspoň připustit možnost nahodilého přeslechu, přepsání nebo omylu (Tzeizkeybrot - Čejskej Brod, wula twa - vúla tvá); i tu myslím může jít třebas jen o nedokonalost záznamu, jako o ni jistě jde v případech: swateo kyrtew - svatou církev, wopcowaainij - vopcování. Bylo by také zajímavé se ptát, co v Butzbachově zápise padá na vrub toho, že znal modlitby asi hlavně z jejich sborového přednesu v kostele, vyznačujícího se některými zvláštnostmi, a co na vrub fonetických substitucí, které jsou dodnes běžné u Němců mluvících česky (např. protahování poslední slabiky slov, srov. szenamij - ženamí [?]). Komárek k tomu přihlíží potud, že si všímá, jak se v němčině reflektují česká místní jména.

V krátkém článku Zur ehemaligen Stadtmundart von Leitmeritz vykládá P. Trost důmyslně rozdíly ve fonologickém systému mezi bývalým německým nářečím v Litoměřicích-městě a okolním venkovským nářečím tak, že v městě byla obecně rakouská hovorová němčina „převrstvena“ okolním venkovským nářečím, aniž však se v něm rozplynula.

Tak se tyto obě stati dotýkají i otázek dialektologických (stejně jako článek Utěšeného, viz dále). Dvě stati českých germanistů se zabývají vztahy spisovného jazyka a nářečí. E. Skála na základě důkladné znalosti německých chebských listin zjišťuje v čl. Schriftsprache und Mundart im „Ackermann aus Böhmen“, že regionální jazykové zvláštnosti v něm jsou stejné jako v chebských listinách a že jejich počet nepřesahuje míru tehdy obvyklou v německých listinách vznikajících v městech ležících na čáře Trevír—Praha, která tvořila hlavní životní nerv panství [73]Lucemburků. V druhé části odmítá Skála právem domněnku L. L. Hammericha, že autor Ackermanna projevoval zvláště jemný cit pro vidovost a že by se to snad dalo vysvětlit vlivem češtiny.

J. Povejšil v článku Die Sprache der deutschen Schriften Dobrovskýs srovnáním tří verzí Geschichte der böhmischen Sprache shledává, že se v Dobrovského němčině odráží její postupná stabilizace a modernizace i na území Rakouska, a to pozvolnou infiltrací Adelungovy kodifikace spisovné normy, zvl. v pravopise a morfologii.

V čistě dialektologickém příspěvku Tschechische Lehnwörter im Schönhengster Dialekt uvádí nestor etnografů v NDR E. Schneeweis podle vzpomínek z dětství slova, která v jeho rodném německém nářečí v Hřebečsku ve vsi Roztání (Rostitz) byla převzata z češtiny.

Početně je ve sborníku zastoupena onomastická tematika. Vl. Šmilauer sleduje v stati Tschechisierung der deutschen Ortsnamen auf -au s instruktivní přehledností postupné počešťování 120 německých místních jmen na -au (většinou složenin se střhn. -ouwe, zčásti s -hau). 69 jich bylo počeštěno sufixem -ov, 39 sufixem -ava, zbylých 12 jinak. Třetina počeštěných forem je doložena už v 13.—17. stol., počeštění zbývajících jmen provedly pak zejména Zemský popis z r. 1854 a Statistický lexikon z r. 1923.

Sl. Utěšený v článku Zur Entlehnung des deutschen Diphthongs ei ins Tschechische (an Hand der Ortsnamen auf -stein) ukazuje, že v slovech přejatých do češtiny z němčiny se původní středohornoněmecké ei a î (které se později mění v ei a ai) reflektují různě podle doby a místa přejetí: v nejstarších výpůjčkách se î dochovalo (rîch > říše), pak se objevuje ej (ritaere > rejt/h/ar, zeichen > cejch), konečně pak aj (ajznboňák); přímo z rakouských nářečí bylo přejato á (štráf). Vedle toho se vyskytuje též e vlivem následujícího n (Renský z Rejnský) a hyperkorektní ý (špýchar). Často se objevují dublety, zvláště u jmen osobních (Mejsnar - Majzner). U místních jmen nacházíme touž pestrost střídnic (Vejprty, Šajtava, Henčov z Heinzendorf, Brandýs). Utěšený pak podrobně sleduje vývoj grafiky jmen na -stein, která kolísala v 15. a 16. stol. většinou mezi -štejn a -štajn (jen někdy též -štýn), v 19. a 20. stol. už jen mezi -štejn a -štýn.

K závažným závěrům o česko-lužických vztazích na základě onomastických studií dochází v stati Sorbisch-tschechische Beziehungen in eingedeutschten Ortsnamen lipský slavista E. Eichler. Po důkladné revizi dosavadních výkladů o poněmčených slovanských místních jménech ze severních Čech soudí, že jen u osmi z nich lze celkem bezpečně mluvit o jejich lužickém původu. Obyvatelé mluvící lužickou srbštinou neosídlili tedy patrně v Čechách souvislé území. Dále Eichler rekonstruuje z poněmčených místních jmen lužická starobylá místní jména typu *Kłod(o)ruby, *Žornosěky. Jsou rozšířena jen v oblasti mezi Sálou a Labem a shodují se se staročeskými jmény stejného typu. Tak toponomastika potvrzuje svědectví archeologických nálezů, že slovanské obyvatelstvo přišlo do oblasti mezi Sálou a Labem z Čech. Z obyvatelstva mluvícího lužicky zůstaly v severních Čechách jen nepatrné zbytky, které se po 10. stol. „počeštily“.

Dvě stati se zabývají jmény osobními. Opíraje se o materiál sebraný G. Schlimpertem, rozbírá H. Walther 100 osobních jmen slovanského původu doložených na území mezi Sálou a Labem v období od 7. do 16. stol. Sleduje jejich výskyt v historickém sledu a z hlediska sociologického. — J. Beneš snesl v čl. Familiennamen tschechischer Herkunft in deutscher Umwelt s velkou pílí bohatý materiál a utřídil jej podle toho, jak různě se původně česká příjmení mění v německém prostředí. Někdy jsou sice dochována v českém pravopise (popř. však bez diakritických znamének), avšak většinou jsou psána po německu. Jejich grafika je také často odrazem různých změn ve výslovnosti, jež mají svůj původ buď v rozdílech češtiny a němčiny, nebo v nářečních zvláštnostech českých, popř. německých. Objevují se i případy smíšené grafiky [74](např. Koschiček). Vůbec se v podobě příjmení uplatňuje pochopitelně silně nahodilost a libovůle; odtud i neobyčejná pestrost a roztodivnost uváděných příjmení, jejichž původní českou podobu však Beneš v naprosté většině odhaduje asi správně.

Důležitým otázkám překladu je věnován jediný, avšak nejrozsáhlejší příspěvek J. Filipce Josef Jungmanns Übersetzung von Goethes Epos „Hermann und Dorothea“. V první části své široce založené stati Filipec nejprve ukazuje, jaké místo zaujímá překlad tohoto díla v obrozenske literatuře. Pozastavuje se nad pozdějším převážně negativním hodnocením tohoto Jungmannova překladu a zamýšlí se nad problémy všestranného jazykového a stylistického rozboru překladů v dobovém kontextu a nad jejich hodnocením podle vztahu k originálu. Po celkové charakteristice významu a ohlasu Goethova díla určuje pak Filipec, jaký záměr sledoval Jungmann, když si v době sporů o další orientaci české poezie, zejména prozódie, zvolil k překladu právě toto dílo a přitom je převedl (na rozdíl od originálu!) časoměrně. V druhé části pak Filipec rozebírá systematicky jednotlivé strukturní složky Jungmannova překladu. Vychází z rozboru realizace metra, porovnává detailně originál s překladem a zjištuje, že se Jungmann i přes různost jazyků a prozódie blíží rytmické a zvukové struktuře Goethova verše. V syntaxi se už spíše objevují odchylky, a to zvláště v slovosledu; ty jsou však ve shodě s tehdejší estetickou teorií i překladatelskou praxí. Při volbě slovní zásoby se Jungmann snažil zdůraznit monumentálnost Goethova stylu, zároveň však jej zabarvil poněkud subjektivněji. Jungmannův překlad vyšel s určitým opožděním, kdy už časomíra byla opuštěna a básnická řeč se dále rozvinula. Je však dokladem umělecky odpovědné práce, která měla velký dosah kulturní. Pracná a pečlivá studie Filipcova přispívá k hlubšímu poznání tohoto Jungmannova překladu dosud nedoceňovaného.

Zajímavé jsou i oba literárněhistorické příspěvky A. Blaschky. V prvním z nich se vrací k stále živé problematice ackermannovské. Vřele oceňuje důležitý nález K. Doskočila,[7] který objevil rukopis s latinskými texty, jež byly patrně přímou předlohou a inspirací básníku Ackermanna. Nemá však za prokázány hypotézy Doskočilovy, že Jan ze Žatce (který se narodil v Šitboři a vzdělával se v klášteře v Teplé) byl české národnosti a že byl současně autorem Ackermanna i stč. Tkadlečka. Dále pak na podporu své teze, že Ackermann je mistrovské dictamen zpracovávající podněty čerpané z četby a současných událostí, uvádí, že i jméno zemřelé ženy Margareta (tj. perla) je možná narážkou na jméno první ženy Karla IV. Margareta-Blanche, která zemřela 1. 8. 1348. Snad právě její smrt byla podnětem k básni Ackermann, vzniklé r. 1400 (a nikoli autorův osobní zážitek, smrt básníkovy ženy dne 1. 8. 1400, jak se často soudí). — V druhém příspěvku Blaschka prvně ukázal, že německé moto Babičky nepřevzala B. Němcová z románu K. Gutzkowa mechanicky, nýbrž že mu dala podstatně jiný smysl, než má v původním kontextu. U Gutzkowa tímto výrokem hrdina románu bagatelizuje sny svého bratra o sociálním povznesení chudých, u Němcové je (po drobné úpravě) interpretován jako upřímná glorifikace lidu.

Tři články se zabývají obecnějšími otázkami kulturněhistorických vztahů německo-slovanských. Komparatista J. Knobloch dokazuje, že praslovanské *stьklo nepochází z gót. stikls „pohár“, nýbrž z franské formy *stikl (sthn. stehhal), neboť archeologické nálezy svědčí o tom, že skleněné poháry poznali Slované od Franků. Od nich tedy také patrně přijali i označení pro nový materiál, sklo.

L. Richter podrobně popisuje život a působení hornolužického historika Chr. A. Peschka (1787—1859), který byl spjat mnoha kontakty s českou obrozenskou vědou [75]a Bolzanovým kruhem a napsal zejména též záslužnou monografii o českých exulantech v Sasku (1857).

Berlínský historik E. Winter naznačuje podnětně v hlavních rysech vztahy mezi orientalistikou a slavistikou v Německu na sklonku 17. a v 18. stol. a ukazuje, jak k ustavení a rozvoji obou věd přispěly berlínská Učená společnost (ve stopách Leibnizových) a zvláště Collegium orientale v Halle (ve službách pietistické teologie a protestantské misie). Z mnohostranných styků tehdejší německé vědy se zahraniční stačí poukázat na to, že právě z podnětu göttingenského orientalisty J. D. Michaelise přešel Dobrovský od orientalistiky k slavistice.

Velká pestrost ve výběru témat sborníku naznačuje mnohostrannost a spletitost vzájemných vztahů česko-německých. Také články samy jsou různého rázu; vedle článků o zásadních problémech a klíčových otázkách jsou tu i studie úzce speciální, vedle příspěvků přinášejících nový materiál i stati objevně přehodnocující dosavadní poznatky. Sborník namnoze vytyčuje půdorys budoucího bádání, ukazuje — někde výslovně —, co vše bude ještě třeba na tomto poli — z různých důvodů dosud tak málo prozkoumaném — vykonat. Je zásluhou prof. R. Fischera a lipských slavistů, jejichž cílevědomá práce v oblasti německo-slovanské onomastiky už dosáhla mezinárodního uznání, že se uskutečnilo vydání této významné publikace. První svazek sborníku je šťastným počinem spolupráce české a německé vědy i na tomto poli a příslibem jejího dalšího rozvinutí v příštích svazcích.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 1, pp. 70-75

Previous Ludmila Uhlířová: K statistickému zkoumání slovosledu

Next Brněnské symposium o „Strukturních typech slovanské věty a jejich vývoji“