Nová podoba transformační syntaxe

Petr Sgall

[Chronicles]

(pdf)

Новая форма трансформационного синтаксиса / Nouvel aspect de la syntaxe trnsformatrice

Koncepce transformační gramatiky prošla v minulých letech dalekosáhlými změnami, které byly spojeny s jejím doplněním o popis sémantiky. Hlavní změny byly resumovány v přednáškách N. Chomského a J. J. Katze zaslaných magdeburské konferenci o strukturní lingvistice r. 1964 (viz o nich v SaS 26, 1965, 191—200).

Kniha N. Chomského Aspects of the Theory of Syntax, Cambridge, Mass. 1965 (251 s.) je do velké míry shodná s jeho magdeburskou přednáškou, jejíž doplněné verzi je tu předsunuta kapitola věnovaná metodologickým a jiným obecným úvahám. K těm patří především nové a podrobnější osvětlení vztahu mezi jazykovou kompetencí uživatelů jazyka a mezi prováděním („performance“) jejich jazykové činnosti (sdělovacího procesu). Rozbírá se tu i vztah mezi popisem jednotlivého jazyka a obecně lingvistickou teorií. Za univerzální prvky, charakteristické pro lidskou jazykovou schopnost, se tu považují jednak obecné formální vlastnosti lingvistických popisů a jednak jednotky — fonetické, syntaktické aj. — obsažené v obecně daném inventáři (jen některé z jeho prvků jsou ovšem skutečně společné všem jazykům). Velká část úvah se soustřeďuje kolem vztahu obecně lingvistické teorie a teorie osvojování jazyka; všestranné osvětlení vrozené schopnosti řeči a způsobu jejího uplatnění má podle N. Chomského mnoho společného i s osvětlením badatelských lingvistických postupů: v obou případech jde o zjištění jazykového systému na základě omezeného souboru textů a údajů týkajících se gramatické správnosti určitých vět.

Jako základní příčinu toho, že neuspokojují tradiční gramatiky ve srovnání s generativním přístupem, uvádí N. Chomsky (s. 8) to, že se v nich ještě nemohly uplatnit prostředky moderní matematiky vhodné pro zachycení rekurzívních vztahů (a tedy i pro vymezení některých nekonečných množin atd.) a že proto nebylo možno plně postihnout vztah mezi konečností jazykového systému a neomezeným množstvím výpovědí na jeho základě produkovaných a vnímaných. Tak se zde v matematicky zvládnuté podobě objevuje již dříve formulovaný protiklad mezi neměnným, omezeným jazykovým systémem a neustále novými, proměnlivými myšlenkami, které nejsou přímo sdělitelné.

V nových souvislostech se tak zkoumají pojmy odpovídající saussurovské trojici langue — parole — faculté de langage.

N. Chomsky přitom předpokládá (na rozdíl od badatelů orientovaných spíše behavioristicky), že vrozené schopnosti jsou poměrně velmi specifické a v mnoha směrech předurčují (bez zřetele na jazykovou různost) formální vlastnosti jazykového systému, který si dítě postupně vytváří. S tím souvisí i předpoklad, že základní rysy jazykového systému (zejm. tzv. hloubkové struktury) jsou společné nejrůznějším jazykům světa. N. Chomsky spojuje toto své přesvědčení s příklonem k racionalismu na rozdíl od empirismu a s návratem k idejím portroyalské obecné gramatiky. (Podrobnější výklad těchto aspektů je obsažen v nedávno vyšlé Chomského knížce Cartesian Linguistics.)

Nová podoba transformační syntaxe je v Aspects of the Theory of Syntax (stejně jako v Chomského magdeburské přednášce) charakterizována bez nároků na definitivnost; naopak, v řadě závažných otázek se zatím předkládá několik možných alternativních řešení, rozbírají se argumenty svědčící pro každé z nich a popř. se uvádí, na jakých dalších výzkumech bude konečné řešení záviset (viz např. kap. 2, [95]odst. 4.3 o podobě lexikálních pravidel a o způsobu zachycení tzv. kontextových omezení; dále kap. 4, odst. 1.2 a jinde). Přesto je však Chomského kniha dovršením určité etapy ve vývoji koncepce transformačního popisu jazyka. O průběhu této etapy podává přímé svědectví zejm. kniha J. J. Katze a P. M. Postala, An Integrated Theory of Linguistic Descriptions (Cambridge, Mass 1965), jejíž český překlad vyjde v nejbližší době.

Z hlavních bodů v Chomského knize už jednoznačně formulovaných jsou nejdůležitější tyto tři:

1. Rekurzívní síla celého popisu jazyka (umožňující vymezení nekonečné množiny vět) nemá být, jak se dříve předpokládalo, soustředěna v transformační (druhé) části syntaktického komponentu, nýbrž v jeho části „základové“, první. To znamená, že první část, syntaktická báze, generuje nejen řetězy odpovídající jádrovým větám, ale i řetězy další (složené — v naší terminologii — z několika predikací), a přiřazuje jim strukturní popisy (popisy jejich hloubkové struktury) v podobě tzv. generalizovaných frázových ukazatelů. Tím se pak zjednodušují některé otázky, jejichž nejasnost dosud znemožňovala formální definici transformačního popisu, a odstraňují se nesnáze týkající se pořadí možného uplatnění jednotlivých transformačních pravidel (viz o tom zejm. v kap. 3).

2. Vedle komponentů syntaktického a fonologického počítá se nyní v transformačním popisu i se zvláštním komponentem sémantickým (jehož obecné vlastnosti jsou popsány v uved. knize J. J. Katze a P. M. Postala; není to však, zdá se, plně uspokojivé zpracování sémantiky). Do celkového popisu je sémantický komponent začleněn tak, že řetězy generované syntaktickým komponentem (a jim přiřazené strukturní popisy) jsou zpracovány jednak (pokud jde o strukturu hloubkovou) komponentem sémantickým, který generuje jejich sémantické interpretace, a jednak (pokud jde o struktury „povrchové“, výsledek uplatnění transformačních pravidel) komponentem fonologickým, který je — jako tomu bylo i ve starší podobě transformační gramatiky — převádí do příslušných fonetických podob.

3. Syntaktická báze není už — formálně vzato — frázovou gramatikou, neboť pracuje i s komplexními symboly a některá její pravidla (zejména pravidla výběru lexikálních jednotek) tedy nevyhovují podmínkám obsaženým v definici frázové (kontextové nebo nekontextové) gramatiky.

Chomského kniha však není důležitá jen tím, že nově osvětluje otázky formálního rámce syntaktického popisu. Naopak, tyto formální prostředky se tu rozbírají právě jako prostředky k zachycení lingvistických poznatků. Probírá se tu zcela nově řada empirických otázek syntaxe přirozených jazyků (zejména angličtiny), a to v podobě snad nezvyklé, ale přesto nikoli nevhodné (např. s. 101n. otázky slovesné intence, s. 103n. syntaktické vlastnosti pasíva, v kap. 4 řetězy ne plně gramaticky správné aj.).

Z určitého hlediska představuje nová koncepce transformačního popisu další krok od deskriptivistického východiska (srov. zejm. zařazení popisu sémantiky) a zčásti i sblížení s funkčním přístupem. Zdá se, že je nyní dána i možnost plodnější konfrontace s takovými typy popisu, jako je Lambova stratifikační lingvistika. Zůstávají zde určité nejasnosti ve vzájemném vztahu mezi rovinami (v transformačním popisu je zahrnuto jednak jejich částečné uspořádání dané učleněním celého popisu na komponenty a subkomponenty a jejich návazností, ale vedle toho i jejich dělení podle složitosti jejich formálního aparátu), dále ve zvoleném způsobu začlenění sémantiky jako samostatné „interpretativní“ složky popisu (při němž pak sémantická interpretace věty nemá vlastní syntaktickou strukturu, odlišnou od hloubkové struktury dané věty) a konečně i ve vztahu mezi pořadím symbolů v hloubkové struktuře na straně jedné a slovosledem popř. aktuálním členěním na straně druhé (jednotlivé zmínky o aktuálním členění ukazují, že je kupodivu spojováno jen s povrchovou, nikoli s hloubkovou strukturou, srov. zejm. pozn. 32 ke kap. 2). Nejasnosti tohoto typu by [96]ovšem bylo možno vytýkat i kterékoli jiné lingvistické koncepci. Ze současných směrů teoretické lingvistiky je směr Chomského nejen prvním, který jasně ukázal možnosti využití (nekvantitativního) matematického aparátu pro výstavbu lingvistické teorie, ale má i nejpodrobněji zpracovanou konkrétní podobu jazykového popisu, vycházející z poměrně velmi široké empirické základny.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 1, pp. 94-96

Previous Josef Vachek: Dnešní situace ve fonologii ve světle mezinárodní fonologické konference ve Vídni

Next František Kalda: Syntaktické problémy ve dvou holandských pracích