O jazykové kultuře a purismu ve Francii

Vladimír Buben

[Discussion]

(pdf)

La culture linguistique et le purismus en France

1

Hned od prvého rozkvětu středověké literatury francouzské ve 12. století počíná se šířiti franština po celém vzdělaném světě a od konce 17. stol. nabývá mezi světovými jazyky v mezinárodních stycích politických a diplomatických privilegovaného postavení; to si [172]později stále udržuje, i když v nejnovější době musí činiti určité ústupky jazyku anglickému.[1] Je bez pochyby, že jeden z hlavních důvodů této všeobecné obliby musíme hledati ve vnitřních kvalitách jazyka samého, které jej zvláště uzpůsobovaly k tak důležitému dějinnému úkolu. A skutečně ve všech dobách a ve všech zemích ozývají se četné hlasy vynikajících mužů, kteří s nadšením mluví o jazyku francouzském a vychvalují jeho eleganci, lahodnost, ušlechtilost, přesnost a jasnost. Za tyto vlastnosti vděčí franština z velké části svému původu latinskému, který ji nejen učinil bližší a přístupnější vzdělanému světu, nýbrž také jí umožnil tak rychlý vývoj v dokonalý jazyk spisovný, hodící se znamenitě jak pro literaturu krásnou, tak zejména i pro vědeckou. Avšak stejně velká zásluha patří francouzským spisovatelům, kteří měli vždy jemný smysl pro kvalitu svého jazyka a věnovali mu tak láskyplnou péči ve svých dílech; patří četným gramatikům a teoretikům, kteří daleko více než v jiných zemích vědomě a účinně zasahovali do vývoje spisovného jazyka, regulovali a ustalovali jeho usus; patří konečně celému národu, jehož všichni příslušníci, zejména ovšem příslušníci vrstev vzdělaných, měli vždy tak velkou úctu k rodnému jazyku, národu, u kterého jazyková vytříbenost nebyla pouze znakem dobrého vychování a podmínkou přístupu do lepší společnosti, nýbrž platila přímo za věc morálky a gentlemanství.

Jestliže Francouzové si tolik zakládají na své jazykové kultuře, jestliže jsou tak nedůtkliví ve věcech jazykové správnosti a tak prudce reagují na nejmenší poklesky proti ní, je přirozeno, že se u nich bojuje všemi prostředky proti „krisi“,[2] která stejně jako v jiných zemích v posledních 50 letech ohrožuje nebo zdá se ohrožovati jednotu a tradovanou pravidelnost spisovného jazyka.

2

Dříve než promluvím o purismu v dnešní Francii, načrtnu zcela krátce vývoj spisovné franštiny a připojím stručnou charakteristiku jejího dnešního stavu.

Nejdůležitějším mezníkem v historii francouzského jazyka je královské nařízení z r. 1539, kterým se předpisuje užívání franštiny ve všech soudních a státních aktech v severní a jižní Francii. Tím je zasazena těžká rána latině, která brzy pozbývá svého významu a výlučného postavení i v literatuře vědecké. Franština se stává jazykem státním, nastávají jí nové důležité úkoly a cítí se potřeba jednotného jazyka spisovného. Brzy se také objevuje celá řada vážných gramatiků (Dubois, Meigret, Robert a Henri Estienne, Ramus, Pasquier), kteří se snaží vymanit franštinu z područí latiny a kteří budují první mluvnické základy jazyka spisovného, aby učinili konec chaotickému stavu, do něhož se dostal v předcházejících dvou stoletích, aby jej uchránili od libovůle jednotlivců a od velkých změn, dodávajících mu v krátké době jinou a jinou tvářnost.

V 17. století se tento nedokonalý ještě jazyk tříbí a ustaluje se pevná norma, které se všichni podřizují. Důležitý úkol připadl zde básníku a zákonodárci francouzské techniky veršové Malherbovi (1555—1628), který vymýtil ze spisovného jazyka slova archaická, dialektická, odborná, učená i cizí, učinil přítrž přílišnému novotaření a umělkování, v kterém si libovali básníci Plejady, a vrátil spisovný jazyk k jeho národnímu základu, [173]tak aby se stal zase všeobecně srozumitelným.[3] Malherbe není jen první uvědomělý a přísný purista, nýbrž také formuluje přesná mluvnická pravidla a předpisuje bezvýminečně dodržování jich, žádá naprostou jasnost a logickou přesnost ve vyjadřování, intelektualisuje jazyk spisovný a vymezuje hranice jeho rozličných stylů, stanoví pravidla rytmického členění a stylistické harmonie.

Názory a předpisy Malherbovy rychle si získaly souhlas dobrých spisovatelů a byly také akceptovány dvorem i vznešenou společností pařížskou, která se scházela v literárních salonech, z nichž nejvýznamnější byl salon markýzy de Rambouillet (1588—1665). Péče o jazyk nabyla rázu oficiálního, když kardinál Richelieu založil r. 1635 francouzskou Akademii a uložil jí, aby bděla nad čistotou a jednotou nového jazyka spisovného, aby vypracovala přesná pravidla a kodifikovala je v slovníku, mluvnici, rétorice a poetice. Nade všechny akademiky proslavil se Claude Favre seigneur de Vaugelas (1585—1650), který r. 1647 vydal nejdůležitější svod předpisů spisovné franštiny pod skromným titulem „Remarques sur la langue française“. Nikoli jako učený jazykový teoretik, nýbrž jako pouhý svědek a empirik ukládá Vaugelas v tomto díle výsledek svých pozorování, která konal dlouhá léta v nejlepší pařížské společnosti; za jedinou autoritu ve věci jazykové správnosti a čistoty prohlašuje dobrý usus, t. j. „la façon de parler de la plus saine partie de la Cour, conformément à la façon d’écrire de la plus saine partie des Auteurs du temps“. Při posuzování pochybných případů nepřihlíží vůbec k starším fázím jazykovým a poněvadž usus jazykový má často „des raisons que la raison ne connaît pas“,[4] netrápí se logickými úvahami, které z dvou vazeb má dáti přednost, nýbrž dává se vésti svým přirozeným jazykovým povědomím a vkusem; je tak první teoretik, který jevy jazykové hodnotí se stanoviska estetického.[5] Vaugelas dovršuje dílo Malherbovo, pokud se týče intelektualisace spisovného jazyka, a zároveň vtiskuje tomu jazyku charakter třídní exklusivnosti, monumentálnosti a neměnnosti.

Vliv Vaugelasův na stabilisování spisovného usu byl nesmírný: mnozí se učili jeho Poznámkám nazpaměť, Racinovi byly denní četbou, Corneille opravoval podle nich své verše, pozdější gramatikové je opisovali a komentovali, Akademie přejímala jejich předpisy a pravidla do svého slovníku. Nesmrtelná díla klasických spisovatelů povznášejí nový spisovný jazyk na vysoký stupeň dokonalosti a zjednávají mu takovou úctu, že se nikdo neodvažuje na něm něco měniti, ačkoli Vaugelas sám si byl dobře vědom, že se jazykový usus nedá fixovati na věčnost, nýbrž že se musí přizpůsobovati novým poměrům i potřebám a proto v jednotlivostech měniti s generace na generaci.

Století 18. je konservativní ve věci jazykového usu, udržuje rozdíl mezi „mots nobles“ a „mots bas“, pokračuje v intelektualisování spisovného jazyka, který se podřizuje logice a nepřipouští žádných odchylek od dogmatických pravidel, jež se racionalisticky zdůvodňují podle vzoru port-royalské „Grammaire générale et raisonnée“ (1660) od jansenistů Lancelota a Arnaulda. Voltaire bojuje proti těm, kteří kazí dokonalý jazyk klasický, trvá na neměnnosti spisovného usu, tak jak jej fixovali dobří autoři,[6] a slavnostně prohlašuje: „La clarté et l’élégance sont le génie de la langue française“. Ani on se nemůže ovšem vyhnouti potřebám doby, která žádá nových slov a výrazů, a proto připouští neologismy, jestliže jsou naprosto nutné, jestliže jsou správně tvořeny v duchu jazyka [174]a jestliže neodporují libozvučnosti. Od pobytu Voltairova v Anglii (1726—1729) datuje se také hojnější přejímání slov anglických, která se v této době ještě většinou přizpůsobují pravopisem i výslovností slovům francouzským, na př. bol (bowl), boulingrin (bowlinggreen, châle (shawl), contredanse (country-dance), partenaire (partner), redingote (ridingcoat) a p.

Velká revoluce nezpůsobila pronikavých změn v mluvnické struktuře spisovného jazyka, poněvadž i tribuni lidu ve svých písemných projevech se podle možnosti přidržovali jazyka klasického. Velkým změnám ovšem podléhal slovník: zdemokratisoval se a obohatil o četné výrazy odborné a speciální, kterých vyžadovaly nové poměry politické a sociální; mnoho slov změnilo svůj význam vlivem režimu republikánského; četné výrazy administrativní, politické, parlamentní a módní byly přejímány z Anglie, při čemž často slova původu francouzského se vracela s novým významem do své vlasti (na př. budget, jury, sport, square). Důležité je také faktum, že v době centralisačního systému revolučního byly ze škol a veřejných institucí neúprosně vyhlazeny poslední zbytky francouzských nářečí; okruh působnosti spisovného jazyka se takto právě revolucí značně rozšířil.

Rousseau, Bernardin de Saint-Pierre a Chateaubriand obohatili jazyk literární zejména o četné výrazy z oboru věd přírodních, kterých potřebovali, aby dodali koloritu scenerii svých románů, a spisovatelé romantičtí šli dále v jejich stopách, zbavili se úplně těsných pout, kterými byl až dosud sevřen jazyk literární, a nedali se nijak omezovat ve volbě slov a výrazů. Byl to zejména V. Hugo, který nasadil červenou čapku francouzskému slovníku, zrušil rozdíl mezi slovy vznešenými a všedními, vyhlásil boj básnickému opisu, kterým spisovatelé klasičtí obcházeli zákazy o užívání slov lidových, a uvedl první do svých románů i slova argotická. Realisté, impressionisté a naturalisté, vedeni snahou užívat vždy slov přesných a případných, čerpají beze všech skrupulí z celého bohatého pokladu jazykového, užívají slov archaických, technických, dialektických a lidových, tvoří podle libosti četné neologismy a přizpůsobují i po stránce syntaktické a stylistické svým uměleckým potřebám spisovný jazyk, který pozbývá ztrnulosti, neměnnosti a nabývá u každého spisovatele charakteru individuálního. Moderní autoři komedií a románů užívají nejen výrazů lidových a argotických z důvodů stylistických, aby charakterisovali mluvu příslušníků určitých prostředí, nýbrž činí tak i v těch případech, kdy sami něco vypravují nebo popisují.

Paralelně s vývojem jazyka spisovného jde vývoj hovorové řeči vzdělaných vrstev. V 17. a 18. století dbá se ve vybrané společnosti o to, aby se mluvilo tak jako u dvora, jazykem pokládaným tam za správný, elegantním, prostým všech výrazů provinciálních nebo lidových a zejména výrazů technických; pokládá se přímo za neslušné užívati v konversaci slov braných z různých životních povolání. Není tedy v této době téměř rozdílu mezi psaným jazykem literárním a hovorovým, ba jak jsme viděli, spisovný usus se řídil podle mluvy dvora a vznešené společnosti. Když pak tento usus byl ustálen, bylo jedinou snahou všech návštěvníků literárních salonů, aby mluvili jako Vaugelas. Extrém příliš uhlazené a rafinovaně zjemnělé řeči konversační představuje mluva preciosek, které se úzkostlivě vyhýbaly všem výrazům všedního dne a nahrazovaly je často komickými opisy. Nutno ovšem připomenouti, že preciosky měly do jisté míry vliv na jemný způsob vyjadřování v denním hovoru a že mnohé obraty jejich mluvy dostaly se do řeči obecné a žijí podnes (na př. laisser tomber la conversation, mettre une question sur le tapis, travestir sa pensée, c’est du dernier bourgeois, s’inscrire en faux).

Koncem 18. a během 19. století vlivem nových sociálních a politických poměrů mění se také podstatně jazyk hovorový. Rozvoj všech oborů vědních a pronikání těchto poznatků do všech vrstev společnosti, účast žen na všeobecném vzdělání a na všech povoláních odborných připouští nyní konversaci o tématech speciálních a užívání termínů odborných; zdemokratisování celého veřejného i soukromého života má za následek volnější [175]a familiárnější způsob vyjadřování. Tento vývoj byl dovršen světovou vojnou, v které po dlouhou dobu příslušníci vyšších vrstev žili pohromadě s příslušníky vrstev lidových, osvojovali si jejich způsob mluvení a ten pak přenášeli i do svého soukromého života, když se vrátili z vojny. Tím vším vznikl značný rozdíl mezi tradičním jazykem spisovným a řečí mluvenou, jejíž odchylné vazby se pak přenášejí do písemného vyjadřování. Někteří puristé vidí v tom příliš velké nebezpečí pro jazyk spisovný a ve snaze, aby uchránili jeho neporušenost, hlásají, že pouze řeč mluvená se má volně vyvíjeti, kdežto pro potřebu spisovnou má sloužiti tradiční jazyk, který se nebude dále měnit a stane se jazykem mrtvým. ― Něco podobného znamená ovšem úplné popření vlastní podstaty jazyka v jeho funkci výrazové i sdělné a proto i André Thérive, který tuto myšlenku vyslovil ve spise „Le français, langue morte?“ (1923), musil nahlédnout nemožnost svého stanoviska a hned v následujícím díle, které vydal společně s J. Boulengerem („Les soirées du grammaireclub“, 1924), prohlašují oba autoři: „le français est encore une langue parlable“. Jest ovšem faktum, že dnešní demokratické společnosti působí velké obtíže užívati spisovného jazyka, který byl vytvořen aristokracií 17. století a který si přes některé změny podržel v podstatě svůj exklusivní třídní charakter. Jako se u nás ozývají hlasy, že spisovná čeština je příliš těžká a že vlastně nikdo správně česky neumí, stejně francouzská veřejnost si stěžuje na nesnadnost spisovné franštiny a sám Meillet přiznává: „Il faut n’avoir pas conscience des difficultés pour se résigner sans trembler à écrire quelques lignes de français (Les langues dans l’Europe nouvelle, 1928, str. 166).

3

Jaký je dnešní stav jazyka spisovného a čeho se týkají nejvíce výtky puristů?

Pravopis francouzský, tak jak byl ustálen v jednotlivých vydáních slovníku Akademie, zakládá se zcela na principu etymologickém a historickém. Kdežto ostatní jazyky románské mají pravopis, který do značné míry vyhovuje požadavkům skutečné výslovnosti, pravopis francouzský je nelogický a komplikovaný, nepřesný a nedůsledný, nepochopitelný pro toho, kdo nezná latinsky; působí velké potíže Francouzům i cizincům a uvádí se jako jedna z překážek, které znesnadňují rozšíření franštiny jako jazyka mezinárodního. Přesto všechny dosavadní pokusy o reformu a zjednodušení tohoto pravopisu setkaly se s naprostým nezdarem pro příliš velký odpor konservativní veřejnosti, spisovatelů a hlavně typografů.[7] Tak byla odmítnuta radikální reforma, vypracovaná r. 1903 komisí vybranou z význačných filologů, a jelikož ani mírné opravy navržené r. 1905 Akademií nenašly souhlasu, zachovává nejnovější vydání jejího slovníku pravopis vydání předešlých. Zjednodušeného pravopisu užívala „Revue de philologie française“ za redaktorství prof. L. Clédata; revue zanikla po smrti prof. Clédata a s ním odešel zároveň poslední propagátor pravopisných reforem.

Výslovnost spisovné franštiny je v hlavních rysech jednotná na celém území jazyka francouzského, odchylky regionální jsou nepatrné v severní Francii, poněkud větší ve Francii jižní, v Belgii a Švýcarech (kvalita a kvantita samohlásek, nosovky, r, l mouillé). Rozhodně zde není takový rozdíl, jako mezi jednotlivými kraji německými nebo mezi výslovností jižní a severní Anglie; všichni vzdělaní Francouzové snaží se přizpůsobit vzorné pařížské výslovnosti a zahladit všechny stopy provinciálního „akcentu“. V jednotlivostech ovšem, stejně jako v předešlých stoletích, je velmi mnoho kolísání a nejistoty, [176]velmi mnoho odchylek, které zavdávají příčinu k častým výtkám puristů a orthoepiků. Hlavní vinu má etymologický pravopis, který je v rozporu s dnešní výslovností a neblaze na ni působí, a pak také nedostatek obecně uznávané orthoepické příručky, jakož i moderního slovníku, který by registroval přesně dnešní fonetický usus; slovník Akademie přihlíží k výslovnosti v míře zcela nepatrné a není tedy žádným rádcem v této věci.[8] Individuální divergence orthoepické, jejichž meze jsou určovány obecnou srozumitelností, vyskýtají se hlavně v slovech knižních a cizích, avšak objevují se také hojně v slovech domácích obecně užívaných a jsou tak pádným dokladem pro potenciálnost jevů jazykových, o níž jedná V. Mathesius ve Věst. Král. č. sp. nauk 1911. Výslovnost lidová se ostře liší od výslovnosti spisovné (proto je snadným charakterisačním prostředkem ve veselohrách).

Od normální výslovnosti se do značné míry liší výslovnost jazyka básnického, což se vysvětlí tím, že pravidla francouzské techniky veršové byla ustálena podle výslovnosti 17. století a dnes jsou tedy již zastaralá. Rozdíl se týká zejména výslovnosti t. zv. němého e, které se ve verši počítá za slabiku, a potom samohlásek i, u, ou v hiátu, které se udržují i v platnosti heterosyllabické: na př. slova passion, nation jsou v obyčejné výslovnosti dvojslabičná, avšak ve verši mohou se počítati jako trojslabičná. Vázání (liaison) je daleko hojnější při četbě veršů, aby se zamezil hiát a zachránila slabika potřebná do počtu slabik. Složitá pravidla hiátová se neřídí skutečnou výslovností, nýbrž pravopisem, a totéž platí o rýmu, jehož dělení na rým mužský a ženský je zase čistě grafické. Poesie lidová ve všech těchto věcech počíná si svobodně a drží se skutečné výslovnosti, a také někteří moderní básníci snaží se reformovat v tomto smyslu francouzskou metriku.

S naprostým uznáním jest třeba se zmíniti o druhých dvou složkách zvukové kultury francouzské. Technika hlasu a umění přednesu jsou ve Francii na vysokém stupni dokonalosti, což se vysvětlí dlouhou tradicí, dobrým školením a také vrozeným nadáním řečnickým i živým temperamentem Francouzů. Mají také jemný smysl pro eufonii a eurytmii, t. j. pro zvukovou stylisaci řeči (kallilogii) a umělecká próza francouzská se vyznačuje stálým úsilím o libozvučnost volených slov a jejich spojení, o rytmické členění a harmonickou skladbu vět a souvětí.[9] Tuto tradici porušili teprve bratři Goncourtové, jejichž próza i v tomto směru se odchyluje od klasického vzoru.

Francouzské tvarosloví, po dlouhém vývoji charakterisovaném radikálním zjednodušením a uniformováním tvarů nepravidelných, bylo fixováno v 17. stol. a uchovalo se od té doby neporušeno; jeho ustálenost se jeví zejména v tom, že tam není tvarových dublet a zejména žádných archaismů (poslední tvar archaický byl konj. die vedle dise). Francouzské tvarosloví neskýtá takových obtíží jako na př. spisovná čeština; větší nejistota panuje zde při užívání nepravidelných tvarů „passé simple“, poněvadž je to čas neobvyklý v řeči hovorové: i u dobrých spisovatelů se objevují nesprávné tvary il s’enfuya, il conclua, il dissoudit, ils dissolvèrent, il s’enquérit atd.; chyby nalézáme u imparf. du subj., jehož tvary si Francouzové v poslední době často pletou s passé simple: bien que je fus, bien qu’il fut (bez akcentu), bien que nous fûmes atd.

Co se týče tvoření slov, je třeba se zmíniti nejprve o tom, že franština stejně jako čeština naráží na velké nesnáze při označování žen, které konají zaměstnání, jež byla dříve vyhrazena mužům. Ve franštině je to ulehčeno do jisté míry tím, že má mnoho [177]substantiv, která mají stejný tvar pro mužský i ženský rod; všude tam, kde není možno utvořiti femininum, přidává se v případě potřeby pro větší zřetelnost slovo femme[10] anebo se ponechává tvar mužský, při čemž ovšem dochází k nedůslednostem, když se má takové slovo spojiti se členem nebo s adjektivem (une professeur agrégée, la célèbre confrère,[11] mon chère maître atd.). Individuálnímu tvoření je tu ovšem ponecháno široké pole a puristé mají často příležitost, aby kárali tvary neobvyklé, příliš nápadné nebo nesprávné (ingénieure, chauffeuse, commise, facteuse, littératrice, reporteresse a p.).

Neobyčejně se rozmohlo v moderní franštině brachylogické odvozování sloves denominálních (srv. u nás uskladniti, zapříčiniti, zjevištniti): auditionner, se compassionner, confusionner, déceptionner, solutionner, se licencier („udělati univ. zkoušku zv. licence“), être accidenté („býti obětí nehody“), dédicacer, préfacer un livre („opatřiti knihu věnováním, předmluvou“), noyauter („uvésti komunistickou buňku do dělnické organisace“), prospecter la elientèle („zasílati zákazníkům prospekty“) atd. S velkým rozhorlením vystupují francouzští puristé proti takovým slovesům; neprávem však zavrhují takové odvozeniny, které vyhovují potřebám jazyků odborných a s prospěchem jsou užívány jako termíny: réceptionner („přejímati zboží“), sélectionner („dělati výběr“), suturer („sešívati ránu“) atd. K oblibě těchto sloves přispělo přirozeně také to, že jsou pravidelná a že poskytují možnost tvořiti další odvozeniny.

Jako u nás také ve franštině vyskytuje se hojně zkracování slov příliš dlouhých, které z jazyka familiárního a argotického proniká do jazyka obecného (auto, chromo, mélo, pneu, taxi); puristé kárají přílišné užívání tohoto způsobu mluvení a zavrhují zejména staženiny dvou zkrácených slov v jedno, jako vélousel z vélo a carrousel; proti přílišnému užívání iniciál za války vystoupilo dokonce ministerstvo vojenství, poněvadž často docházelo k zmatkům a omylům při luštění úředních přípisů a depeší.

Skladba spisovného jazyka se změnila značně a mnohé vazby, které byly obvyklé v 17. a 18. století, jsou dnes nemožné nebo působí jako archaismy. Syntaktická pravidla, jak je během času formulovali gramatici a Akademie, jsou hodně komplikovaná, často velmi subtilní, a není tedy divu, že „solecismy“ (chyby proti skladbě) jsou dnes velmi hojné. Nesnáze jsou zvyšovány tím, že syntaktická pravidla jsou z velké části jen pravopisná (na př. rozdíl mezi plur. a sing., shoda participia perf.) a ponechávají tedy teoretikům volné pole k diskusím o jemnostech, nuancích a rozdílech, které naprosto unikají při řeči mluvené; v některých případech jsou oprávněny stížnosti na takové „chinoiseries“ nebo „servitudes grammaticales“. Jako se u nás ozývaly hlasy volající po zjednodušení jazyka spisovného převzetím některých všeobecně rozšířených tvarů a vazeb z jazyka obecného,[12] také ve Francii byly žádány podobné reformy a ministerstvo školství vydalo r. 1901 známý výnos o gramatických úlevách („Tolérances“). Výnos byl podroben velmi nepříznivé kritice puristů, kteří právem vytýkali, že vodítkem nebylo tu nějaké všeobecné a důsledné hledisko, nýbrž pouze snaha uleviti profesorům, aby nemusili opravovat tolik chyb v školních úlohách. Usus dobrých spisovatelů k těmto tolerancím nepřihlíží.

Ostrý boj vedli puristé proti t. zv. „écriture artiste“, t. j. způsobu psaní, který do krásné prózy zavedli bratři Goncourtové[13] a po nich ostatní spisovatelé školy impressionistické [178]a naturalistické. Záleží v tom, že místo syntaxe objektivně-logické nastupuje syntax subjektivně-afektivní, tak jak se jeví v řeči mluvené. Klasická forma věty logicky členěné a symetricky stavěné je úplně porušena; užívá se pokud možno krátkých vět hlavních, dvoutaktových a asyndeticky spojených, místo vět vedlejších kladou se participia, výrazy předložkové a absolutní konstrukce; členy větné jsou přerušovány interjekcemi a vložkami, slovosled je impulsivní a přeplněn inversemi. Jiný charakteristický rys stylu impressionistického je jeho charakter nominální („style substantif“), kterým se přibližuje moderní angličtině, ale zato ostře liší od staré franštiny, jež měla ráz převážně verbální.

Předmětem stálých výtek brusičských jsou dnešní napodobeniny vazeb anglických, jako Moderne Palace, Splendide Hôtel, Opéra’s Thé, confort’s meubles, la Sud-Amérique, achetez français („buy british“) a pak zejména způsoby reklamního jazyka obchodního, který v přílišné snaze o stručnost a lapidárnost klade slova vedle sebe bez všeho označení vztahů syntagmatických, na př. tuyau caoutchouc („kaučuková trubice“), robe tissu laine („šaty z vlněné látky“), cuir vache façon porc („kravina na způsob vepřovice“), tailleur hommes („pánský krejčí“), oeuf coque („vejce ve skořápce, na měkko“), tarte maison („domácí dort“), assurance vie („pojištění na život“), photo identité („podobenka na legitimaci“), film son („zvukový film“) atd. V těchto a podobných případech, jež většinou mají původ v třídním argotu, nabývá franština rázu jazyka neflektovaného a zastírá se rozdíl mezi druhy slovními, tak jak se to děje ještě ve větší míře v moderní angličtině.[14]

Slovní zásoba moderní franštiny byla zejména v poslední době nesmírně rozhojněna a nikoho ovšem dnes nemůže napadnout, aby v této příčině kladl jazyku nějaké meze a vedl boj proti neologismům, kterých si žádá pokrok věd, zvláště technických, a které působením novin z popularisačních příruček vědeckých vnikají i ve formě učené do širokých vrstev lidových.[15] Puristé protestují jen proti barbarismům tvarovým nebo sémantickým a proti přílišnému přejímání nových slov z jazyků cizích, zejména z angličtiny.

Anglicismy vnikají do franštiny ve větší míře od druhé polovice 19. století a od počátku 20. století, v některých oborech, jako je politika, vojenství, obchod, průmysl, společenský život, sport atd. přejímají se anglické výrazy v takovém množství, že se mluví o anglomanii.[16] Kromě toho podle slov anglických původu románského velmi často se mění význam slov francouzských, čímž vznikají t. zv. sémantické kalky: adresse „pozdravná adresa“, attraction „přitažlivá věc, podívaná“, confort „pohodlí“, combinaison „kombiné“, exhibition „sportovní exhibice“, entraîner „trenovati“ a j.; přes stálé a stálé upozorňování brusičů užívá se dnes již obecně slovesa réaliser v anglickém významu „uvědomiti si“ (na př. „il ne réalisait pas la difficulté de l’entreprise“). V moderních románech se setkáváme s individuálními a přechodnými anglicismy, jako rejoindre les couleurs (místo les drapeaux), papier „vědecký článek“, lecture „přednáška“; při překladech z angličtiny, jako u nás při překladech z jazyků slovanských, vznikají často chyby a omyly, poněvadž se nehledí na rozdílný význam stejných nebo podobných slov v obou jazycích: tak angl. vicar, chandelier, courtier, confectioner se překládají obdobnými slovy francouzskými, místo aby se užilo jejich významových ekvivalentů curé, lustre, courtisan, confiseur.[17]A také se užívá ve [179]franštině slov, která v angličtině neexistují nebo aspoň nemají ten význam: crossman („běžec přespolního závodu“), dancing, smoking, speaker („hlasatel v radiu“), wattman („řidič tramvaje“) atd.

Velmi citelně se pociťuje ve Francii nedostatek moderního vědeckého slovníku, který by obsáhl aspoň v přibližné úplnosti jazykový poklad moderní franštiny se všemi neologismy. Slovník Littréův a Dictionnaire général jsou již zastaralé, slovník Akademie ani v nejnovějším poválečném vydání nepřichází vůbec v úvahu a tak jedinou pomůckou jsou encyklopedické slovníky Laroussovy, které ovšem nevyhovují po stránce vědecké. Francouzové zůstali v této věci pozadu za Angličany, kteří mohou býti právem hrdi na oxfordský New English Dictionary.

Slovník francouzský se nezměnil pouze kvantitativně, nýbrž také po stránce významové, a to tak značně, že díla klasických spisovatelů jsou dnešním průměrně vzdělaným Francouzům v četných podrobnostech těžko srozumitelná bez důkladného komentáře nebo zvláštního slovníku. — Dnes mnozí Francouzi ztrácejí smysl pro rozeznávání jemných odstínů významových a pro rozlišování synonym, ačkoli důkladných slovníků synonym a antonym mají více než dostatek. Úsilí puristů se od počátku neslo k tomu, aby vychvalovaná přesnost a jasnost jazyka francouzského byla zachována, a velmi rozhorleně kárají spisovatele a novináře,[18] kteří zaměňují slova fatal a néfaste, émérite a méritant, conséquent a important, kteří říkají entre deux alternatives (místo solutions) nebo se dopouštějí pleonasmů une panacée universelle, un mirage décevant. V řeči lidí málo vzdělaných je to ovšem ještě horší, tu se zaměňují často t. zv. paronyma, t. j. slova podobně znějící, jako empreindre a imprégner, luxureux a luxueux, compendieusement a copieusement, auspice a aspect atd.

4

O sociálních příčinách, které způsobily rozkolísání tradované normy spisovné franštiny, donedávna tak stabilisované, netřeba se dlouze zmiňovati, poněvadž jsou celkem stejné jako u nás. Zdůrazním zde jen některé momenty, které jsou pro franštinu zvlášť důležité a které puristé francouzští sami zvláště uvádějí.

Velký vliv na tříbení jazyka spisovného i hovorového měly v 17. a 18. století četné literární salony, v nichž se scházela duševní elita té doby, aby pěstovala duchaplné causerie o tématech literárních, filosofických, politických a ekonomických, hlavně pak aby podrobovala důvtipné kritice díla současných spisovatelů, zkoumala je po stránce obsahové i formální a rozhodovala o otázkách jazykové správnosti. V 19. století tyto salony zanikají a existují pouze „cenakly“ (kroužky), které jsou již uzavřenější a nemají tak přímý vliv na širší veřejnost. I jinak se společenský život podstatně změnil a francouzští puristé si stále stěžují na jeho přílišné zdemokratisování, na to, že upadá umění duchaplné konversace, převládá pěstování sportu a hraní bridge, což vše zaviňuje volnější chování a nedbalejší způsob mluvení; G. Lanson v „Conseils sur l’art d’écrire“ naříká „on parle beaucoup, on ne cause guère“.

Poklesnutí studií humanistických má citelnější následky ve Francii než u nás, poněvadž celá kultura francouzská je daleko těsněji spjata s kulturou klasickou a poněvadž dokonalé porozumění a ovládnutí jazyka francouzského předpokládá dobrou znalost latiny, z níž franština čerpá výrazy pro pojmy abstraktní a pro terminologii vědeckou.[19] Proto linguisté, puristé i spisovatelé svorně vedou kampaň za obnovu klasického vzdělání, které [180]bylo zatlačeno do pozadí; všichni také žádají, aby bylo prohloubeno a zdokonaleno vyučování jazyka mateřského na školách obecných, středních i vysokých.

Rozšíření novin, telefonu a radia způsobilo, že se dnes píše mnohem méně dopisů než dříve a tím upadá sloh dopisový, který byl ve Francii vždy neobyčejně pěstěn. I spisovatelé ve své korespondenci věnují méně péče jazykové a stylistické stránce a popřávají příliš místa mluvě familiární; místo konfesí píší stručné deníky, které jsou formálně méně dokonalé a přispívají tak k rozšíření zkratkového nebo telegrafického slohu zápisníkového.

Důležitějším momentem je však to, že Francouzové nemají dnes všeobecně uznávané autority, jako ji měli dříve ve Vaugelasovi, jeho nástupcích a v Akademii. Dnešní gramatikové a puristé nemají té váhy a vzájemně si příliš odporují; hlasy odborníků jazykozpytců rovněž nejsou jednotné v příčině normativního zasahování do vývoje spisovného jazyka a kromě toho jejich hlasy nepronikají do veřejnosti. Význam Akademie v otázkách jazykové kultury je od polovice 19. století nepatrný, což se vysvětlí tím, že nemá ve svém středu jazykové teoretiky jako dříve a hlavně že se bojí zasahovat normativně do jazykového vývoje, aby se nevystavila nepříjemné kritice;[20] o poslední zbytek respektu se připravila Akademie, když po třistaletém připravování vydala konečně svoji „Grammaire“ která se stala jen předmětem zdrcujících a posměšných posudků, proti kterým ji marně obhajuje A. Hermam.[21]

Až do osmdesátých let 19. století stáli teoretikové jazyka v jedné frontě: ať již to byli gramatici z povolání nebo spisovatelé, kteří se zajímali o otázky jazykové čistoty a správnosti, všichni byli vedeni snahou, aby chránili stabilitu spisovného jazyka a uchovávali pevnou jeho normu. Sledovali bedlivě, jak současní spisovatelé tuto normu zachovávali a kárali přísně všechny odchylky, všímajíce si přitom i hovorové řeči vzdělaných vrstev. V druhé polovici 19. století se objevují vedle těchto puristů historikové jazyka, linguisté, kteří také studují jazyk jednotlivých spisovatelů a zaznamenávají projev v řeči mluvené, avšak na rozdíl od prvých nehorší se nad tím, že se usus jazykový mění a kazí, že se pravidla mluvnická nezachovávají, že se objevují nové vazby a nová slova, nýbrž registrují to vše jako jazyková fakta, nehodnotí je, nýbrž pouze vysvětlují z minulosti jazyka a ukazují, jak se na nich projevují nové tendence jazykového vývoje.[22] A poněvadž takové tendence se zřejmě projevují na zjevech neobvyklých, odchylných od obecné normy a přímo patologických, není divu, že si takovýchto případů rádi všímají a tím se ovšem vystavují výtkám puristů a jazykových estétů, kteří v nich vidí škůdce stability spisovného usu, poněvadž prý podporují všechny špatné novoty a tím urychlují jazykový úpadek, místo aby jej brzdili, a dále prý mají perversní radost z každé jazykové abnormity, tak jako lékař zanícený pro svou vědu si mne radostí ruce nad „pěkným“ případem tuberkulosy nebo jiné nemoci. Zvláště mají spadeno na F. Brunota pro jeho shovívavost k řeči lidové a argotické, obracejí se dokonce i proti Meilletovi, jemuž na př. vytýkají, že anticipuje jazykový vývoj tím, že předčasně se vzdává passé simple a neužívá ho ve svých vědeckých pracích.[23]

Francouzští puristé pohrdají jazykozpytci a vědomě odmítají veškerou pomoc, kterou by jim mohla poskytnout právě moderní linguistika při řešení otázek jazykové správnosti. Vůdce dnešního hnutí brusičského, spisovatel a člen Akademie Abel Hermant, který si [181]tolik libuje v paradoxech a vtipných narážkách, paroduje známý výrok o poměru vědy a víry[24] a prohlašuje, že o gramatice to platí obráceně: „trop de science en éloigne et moins de science y ramène“.[25] Sami puristé mezi sebou také nejsou svorni a jedni se vyvyšují nad druhé, které nazývají pohrdlivě „la tribu des Ne-dites-pas.“[26]

Jedinou autoritou francouzských brusičů je Littré, který jim dodává z klasických spisovatelů potřebné citáty, jichž se dovolávají ve svém boji proti jazykovým novotám. Také v otázce, do jaké míry se má moderní jazyk přidržeti klasického usu 17. a 18. stol., liší se puristé mezi sebou značně a někteří činí dosti velké ústupky, uznávajíce, že spisovný jazyk nemůže ustrnouti a že se musí přizpůsobovati novým potřebám. Proto také mnozí z nich správně zdůrazňují, že dobrý usus je ten, kterého se drží dobří současní spisovatelé, při čemž je však míti na paměti, že i dobří spisovatelé se mohou dopustiti a skutečně se dopouštějí jazykových nedopatření a chyb;[27] to však neopravňuje nevzdělance, aby hledali ospravedlnění pro své nedostatečné jazykové znalosti, neboť co si může dovolit umělec slova, to si nemůže dovolit obyčejný smrtelník: „il y a une grammaire des rois et une grammaire des esclaves“.[28]

 

V konkretních případech je ovšem velmi často nesnadno určit, co je správné a co nesprávné, a proto puristé ke kriteriu dobrého autora, jenž má určovati normu a dávati vzor,[29] přibírají na pomoc kriterium logické, ačkoli sami stále přiznávají, že usus se neřídí logikou, a dále kriterium estetické, podle něhož zavrhují vazby a výrazy nevyhovující jejich jazykovému citu a vkusu.[30] Poněvadž všechna kriteria jsou relativní, není přirozeně shody mezi puristy, a co jedni zavrhují, to druzí schvalují a naopak. Často se také sami dopouštějí stejných nebo podobných chyb, které jiným vytýkají; tak se děje zejména A. Hermantovi, který se pak proti výtkám hájí nejrůznějším způsobem a přímo eskamotuje se všemi těmi kriterii: jestliže mu někdo vytkne, že užil vazby neobvyklé nebo nesprávné, odpoví, že tak psal Bossuet a může tak psáti i on; jindy řekne, že Bossuet tak sice psal, ale dnes se tak psát nesmí; některá vazba je nesprávná, poněvadž je nelogická, jiná je správná, třebaže odporuje logice; někdy řekne, že píše, jak se mu líbí atd.

Celkem můžeme říci, že jako u nás také ve Francii nářky nad zkázou a úpadkem jazyka spisovného jsou upřílišněny a že není třeba věc bráti tragicky, neboť podobné stížnosti se ozývaly za všech dob. Jest ovšem pravda, že při nynější literární hyperprodukci jednak kvantita převažuje kvalitu, a za druhé dnešní čtenářská obec, rychle a nebývale rozšířená, není při volbě autorů tak vybíravá a neklade tak velkou váhu na vnitřní obsah a na jazykovou formu.

Avšak na druhé straně předmětem brusičských výtek jsou buď elementární gramatické chyby, které neohrožují vážně stabilitu spisovného jazyka a jsou jen dokladem nedostateč[182]ného školního vzdělání, jež stačí napraviti tiskárenský korektor, anebo to jsou drobnosti, jež nezasahují pronikavě do vnitřní struktury jazyka a nemění jeho charakter. A je-li tomu tak přece, pak je to důkaz, že tu jde o projevy všeobecných tendencí, kterými se řídí přirozený jazykový vývoj, a proti těm jsou marné všechny boje brusičů. Skutečně také většina takových odchylek od spisovné normy není způsobena neznalostí nebo nedbalostí spisovatelů, nýbrž jejich úsilnou snahou o zdokonalení vyjadřovacích prostředků a o přizpůsobení jazyka novým úkolům, které se mu kladou. Proto také největší počet takových výtek netýká se ani tak obecného jazyka spisovného jako spíše jednotlivých jazyků odborných, pro jejichž zvláštní potřeby nemají ovšem puristé dosti porozumění a jimž dovedou jen dělati kázání, ale nikoli poskytnouti účinnou pomoc.

Zájem veřejnosti o otázky jazykové kultury je větší ve Francii než u nás, jak je vidět z velkého konsumu puristických spisů, kterých je již značná řada a které se stále a stále vydávají v nových vydáních a pokračováních.[31] Velké časopisy, jako Temps, Figaro, Oeuvre, Nouvelles Littéraires mají stálé jazykové rubriky a jejich redaktoři dostávají spousty dopisů a dotazů, na něž zde odpovídají.[32] Jak je silný smysl pro jazykovou správnost ve francouzské veřejnosti, je nejlépe vidět z toho, že obhájci kapitána Dreyfuse uváděli syntaktickou chybu na pověstném bordereau jako důkaz jeho neviny.[33] Francouzští spisovatelé projevují živý zájem o teoretické otázky jazykové a účastní se také sami akcí s nimi spojených (na př. J. Boulenger, R. de Gourmont, A. Hermant, A. Thérive).

Slovo a slovesnost, volume 2 (1936), number 3, pp. 171-182

Previous Josef Vachek: In margine nového úvodu do jazykozpytu

Next Frank Wollman: Ergocentrická literární teorie polská