Nový pokus o charakteristiku slovních druhů v ruštině

Helena Svobodová

[Chronicles]

(pdf)

Новый опыт характеристики частей речи в русском языке / Un nouvel essai de caractérisation des parties du discours en russe

Knížka O. P. Sunika[1] je věnována dosud nedořešené problematice slovních druhů: jejich původu, vlastnostem a jejich počtu v jazycích různých typů. Sunik chce dokázat, že pro všechny jazyky může existovat a existuje společná teorie slovních druhů. Již tato premisa o univerzálním řešení problematiky slovních druhů je sporná.

V kap. Co jsou to slovní druhy podává autor přehled názorů na slovní druhy; vymezuje pojem gramatických kategorií, které jsou podle něho hlavními pojmy gramatiky jako vědy. Dělí je podle obsahu na obecné gramatické kategorie, k nimž patří slovní druhy a větné členy, a dílčí gramatické kategorie, kam řadí kategorii čísla, pádu, osoby apod. Je to v podstatě totéž základní dělení, které známe např. od A. V. Isačenka (kategorie vyššího a nižšího řádu).[2]

Za základ slovních druhů nebere autor příznaky věcně lexikální, ani formálně gramatické, ale sémasiologické, tj. takové abstraktní významy, jako je předmětovost (u podst. jmen), atributivnost (u příd. jmen), procesuálnost (u sloves) ap. S takovými logicko-sémantickými příznaky se při vymezování slovních druhů běžně operovalo, ale ukázalo se, že samy o sobě nestačí. Potíž vidí sám autor právě v tom, jak tyto abstraktní významy vymezit, jaká je podstata těchto málo početných, ale univerzálních kategorií (Sunik je ne zcela právem označuje jako kategorie sémasiologické), jež jsou základem slovních druhů a projevují se v jednotlivých slovních druzích různě v každém jazyce, tím spíše pak v jazycích různých typů. Předmětovost, atributivnost, procesuálnost atd. jsou podle Sunika zvláštní gramatické významy, které se nevytvořily zobecněním a přetvořením věcně lexikálních významů jim odpovídajících slov, ale jakousi jinou cestou, doposud neznámou (s. 35). Autor zdůrazňuje, že termíny pro obecné gramatické významy jsou čistě lingvistické, gramatické; jejich kategorie se zásadně odlišují od stejnojmenných kategorií věd jiných, např. formální logiky (ke gramatickým „předmětům“ je řazena „dobrota“, „čestnost“ apod., tedy zdaleka ne předměty logické). Slovní druhy jsou pak [313]obecné gramatické kategorie, s jejichž pomocí se určují obecné gramatické významy slov, které se sjednocují podle těchto významů v gramatické třídy, označené jako ten nebo onen slovní druh.

V kap. Slovní druhy a slovo ukazuje autor na velmi časté nesprávné ztotožňování slovních druhů se slovy. Sunik řadí slovní druh vedle fonému a morfému, pojímá jej tedy jako konstrukt svého druhu, řečeno Šaumjanovým termínem („slovní druh není slovo ani soubor slov, ale pouze kategorie, která zachycuje jednu z podstatných stránek slova, jeho obecný gramatický význam“, s. 44). Takový význam mají však jen slova plnovýznamová, a proto autor všechna ostatní ze slovních druhů vylučuje.

Dále je věnována pozornost vztahu slovních druhů a tvoření slov. Slovotvorné procesy mohou, ale nemusí mít vliv na to, zda se slovo zařazuje k určitému slovnímu druhu, protože nejde ani tak o změnu lexikálního významu slova jako spíše o změnu jeho obecného gramatického významu; např. významově zcela různá slova z téhož základu zůstávají v kategorii podstatných jmen, pokud zůstává nezměněn jejich obecný gramatický význam (např. gorod, gorožanin, gorodničij, prigorod), naproti tomu slova na první pohled významově totožná (jako např. svet, svetlyj, svetlo, svetit’) patří do různých slovních druhů pro své rozdílné obecné gramatické významy. — Co se týče otázky přechodu jednoho slovního druhu do jiného, takový přechod podle autora neexistuje. Nikdy totiž nejde o slova, která by někdy vystupovala jako ten, jindy jako onen slovní druh, nýbrž o slova zcela různá (třebas slovotvorně i významově příbuzná), která mají různý význam lexikální i gramatický. Může-li se jedno slovo zařazovat k několika obecným gramatickým významům, svědčí to vždy o existenci minimálně dvou homonymních slov, dovozuje Sunik správně.

Obecné gramatické významy spojují se často s gramatickými významy dílčími formálně vyjádřenými. To však podle autora ještě neznamená, že by formální kritérium dostačovalo k vydělení slovních druhů. Nejjasnějším příznakem pro vydělení obecných gramatických významů do jednotlivých slovních druhů je podle Sunika lexikální význam slov (s. 62). Domnívá se, že právě lexikálními významy je dána příslušnost slova k tomu nebo onomu slovnímu druhu. Např. vlastní jméno Dogonjaj není podst. jménem proto, že se skloňuje, ale skloňuje se proto, že je podle svého lexikálního významu zařazeno do kategorie předmětových slov. Autor však poněkud zapomíná, že konkrétní lexikální význam nemůže být neopřen o obecný logicko-sémantický význam předmětu, osoby apod. Jinak je postup jeho uvažování správný. Morfologické příznaky samy jsou podmíněny obecným gramatickým významem slova, a ne naopak. Morfologické příznaky slovních druhů přispívají v jazyce našeho typu k jejich vyhraněnosti, jsou však samy o sobě jen fakultativní. Z opačného výkladu by pak logicky plynulo popírání slovních druhů v jazycích, kde není flexe, např. v čínštině. Dělení slov podle jejich morfologické struktury a dělení na slovní druhy se nekryjí ani co do počtu, ani co do kvality. Jsou to zcela různé roviny.

Další kapitola jedná o vztahu slovních druhů a věty. Slova ve funkci vět nebo větných členů už vlastně nejsou podle autora slova, ale kvalitativně odlišné elementy jazykové struktury. Nelze ztotožňovat slovo a větný člen, a proto také různá slova mohou mít funkci stejného větného členu. Otázku, co je starší (primárnější), zda slovní druhy nebo větné členy, řeší autor takto: „… slovní druhy jsou právě tak staré jako větné členy. Jejich stáří se počítá od té doby, kdy v řeči vzniklo slovo, a to jako prostředek pojmenovací, komunikační. Slovo pak vzniklo pouze tehdy, když vznikla rozčleněná věta, skládající se ze slov, která měla funkci větných členů“ (s. 91n.).

V poslední kapitole, Systém slovních druhů, autor nejprve kritizuje tradiční systém, pocházející z antické řecko-latinské gramatické tradice, a také převládající názor, že v každém jazyce, jako zcela samostatném svéprávném útvaru, může existovat zvláštní systém slovních druhů. V současné ruštině se vyděluje 8—10 slov[314]ních druhů (podle toho, zda se sem zahrnují částice a citoslovce). Existuje i omezenější systém, u něhož jsou vyloučena všechna neplnovýznamová slova. V žádném případě však nejde o skutečný systém (říká S.), protože slovní druhy bývají vymezovány na základě nejednotných kritérií.

Skutečně rozdělit slovní druhy tak, aby tyto kategorie vycházely z jazykového materiálu samého, je možno pouze zjištěním vztahů koordinace a subordinace obecných gramatických významů (tj. predmětovosti atd.); jde o systém slovních druhů ne podle tradiční lingvistické nomenklatury, ale podle objektivních ukazatelů jazyků. Např. kterýkoli reálný předmět si mohou mluvčí představit jako předmět, substancionálně; ať je pak označen jakýmkoli slovem nebo slovním spojením, jakkoli morfologicky ztvárněn a v jakékoli syntaktické funkci, vždy vystupuje jako „předmětový“ element řeči. Podstatná jména existují jen díky opozici se slovy, která nemají obecný gramatický význam předmětovosti, ale obecné gramatické významy jiné. Dílčí gramatické tvary a významy podstatných jmen (zvl. uvnitř vydělené různé lexikálně sémantické třídy podst. jmen) se mohou v jednom jazyce, a tím spíše v různých jazycích odlišovat, ale to nemá pro konstituování slovního druhu podst. jmen rozhodující význam. Slovní druhy se tedy nemohou navzájem v jednotlivých jazycích podstatně lišit.

V Sunikově pojetí je systém slovních druhů založen na binárních opozicích: slovům majícím obecný gramatický význam předmětovosti (tj. podst. jménům) se staví do protikladu všechna plnovýznamová slova nemající tento význam, ale mající obecný gramatický význam atributivnosti (slovesa, adjektiva a adverbia). Uvnitř třídy nepředmětových slov pak je další protiklad, a to slov-příznaků a slov-příznaků těchto příznaků (příslovcí). Slova-příznaky se dělí pak dále na slova-příznaky statické (příd. jména) a dynamické (slovesa), ovšem toto poslední dělení zůstává pro některé jazyky problematické. Českému čtenáři se tu připomene podobnost s obdobnými východisky Mathesiovými. (Přirozeně ani Mathesius nebyl jejich objevitelem, vyskytují se již po staletí např. v něm. literatuře.) Autorovi je známo podobné dělení Komárkovo,[3] které prý je založeno na sémantickém kritériu. Komárkův způsob považuje S. za nedostačující pro vydělení systému slovních druhů v jednom nebo v několika jazycích; nedává prý důslednou klasifikaci slovních druhů. Sunik se mylně domnívá, že Komárek dává přednost sémantickému kritériu. Komárkovo dělení je však založeno především na kritériu primární syntaktické funkce slovního druhu. Tato funkce a význam slovního druhu jsou pak těsně spjaty, takže slovní druh je vydělen v jeho celistvosti, tedy i s jeho vlastnostmi významovými. Komárek řadí k slovním druhům ještě kategorii stavu (predikativa) a číslovky, mohla by tam však být zařazena i zájmena (jak uznává sám Sunik). Sunik však ve své klasifikaci pro tyto tradiční slovní druhy nemá místa, ani o nich neuvažuje. Snad je považuje za neplnovýznamové a automaticky je proto vylučuje. Srovnání těchto dvou dělení odhaluje podle našeho názoru nedostatečnost Sunikova kritéria, jež skoro splývá s kritériem sémantickým.

Závěrem autor zařazuje učení o slovních druzích do poněkud šíře vymezené morfologie, kterou charakterizuje (spolu s Baudouinem de Courtenay a L. V. Ščerbou) jako „gramatickou lexikologii“ neboli „gramatické učení o slově“. Tím se vyhýbá tradičnímu rozdělování slov na třídy, z nichž některé zkoumá lexikologie, jiné morfologie nebo syntax. V morfologii takto pojaté je slovo chápáno jako celostní jednotka lexikálně gramatická.

Sunik se pokusil najít především nové kritérium pro vydělení slovních druhů, a tím je mu obecný gramatický význam. Sám však není s to tento význam přesně vymezit a při jeho určování se často obrací opět k lexikálnímu významu slova, spjatému s abstraktnějším významem obecným. Přezírá stránku tvarovou i funkčně syntaktickou, takže jeho přístup je značně [315]jednostranný a málo jazykový. Pohybuje se víceméně na rovině logicko-sémantické. Proto ani tato práce neřeší s konečnou platností problém klasifikace slovních druhů. Podaný důkaz existence jednotných slovních druhů pro všechny jazyky není přesvědčivý podle mého názoru proto, že autor zůstává v rovině pojmové a nepromítá příslušné pojmy náležitě do roviny jazyka. Je však sympatický sám pokus o koncepci slovních druhů v aspektu univerzální gramatiky, jejíž užitečnost se v poslední době znovu připomíná.[4] Progresívní je také autorovo binární pojetí systému slovních druhů (v naší jazykovědné tradici to není novum). Mnohem lépe vyložil systém slovních druhů pro češtinu B. Havránek,[5] který zdůrazňuje, že slovní druhy jsou jev komplexní (kategorie sémanticko-morfologické a větně syntaktické), u něhož základním kritériem, aspoň pro jazyky flektivní (a slovní druhy nutno studovat vždy v souvislosti s jistým jazykovým typem), jsou znaky morfologické. Havránek pak vidí systém slovních druhů složený z opozic: slova flektivní : neflektivní (flektivní jsou pak časovaná nebo skloňovaná), slova plnovýznamová (plně syntagmatická) proti slovům neplnovýznamovým (ta jsou synsyntagmatická a synsyntaktická). Tak jsou do systému pojata všechna slova, kdežto Sunik jich značnou část nechává stranou, vymykají-li se z jeho logických kategorií. — Přesto Sunikova monografie je užitečná a zajímavá snahou o netradiční pohled a přináší i dobré a podnětné postřehy.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 312-315

Previous Bohuslav Havránek: Akademik František Ryšánek devadesátiletý

Next Zdeňka Hrušková: Na okraj nových moskevských prací v oblasti ruské gramatiky