Zobrazení v jazyce a v textu

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

Изображение в языке и в тексте / La représentation dans la langue et dans le texte

O jazyce jako zobrazení je možno uvažovat v trojí rovině: v rovině jazykových prostředků (prvků), v rovině jazykového systému a v rovině jazykových projevů (textů). Problematikou lexikálního zobrazování se zabývá poetika i sémantika; jazykového zobrazování se týkají i úvahy o tzv. vnitřní jazykové formě. Marty rozeznával vnitřní formu obraznou (figürliche innere Sprachform) a konstruktivní. Z toho by se mohlo vyvozovat, že do oblasti jazykového zobrazování nepatří všechny jevy vnitřní formy, nýbrž jen ty z nich, které Marty vyděluje pomocí atributu obraznosti. Ve skutečnosti však je pro jazykové zobrazování typičtější to, co Marty označil jako vnitřní formu konstruktivní. V podstatě jde o odvozovací prostředky v širokém slova smyslu.

F. de Saussure tu užíval označení relativní motivace. Zvuková forma jazyka je v podstatě nemotivovaná, slova v poměru k věcem mají povahu konvenčních znaků, ale v jazyce má přitom široké pole uplatnění relativní motivace, jež má dvě základní formy: odvozování (lexikální derivace) a přenášení významu. Martyho teorie vnitřní formy vyjadřuje jen jinými slovy to, co je vyjádřeno u Saussura v úvahách o relativní motivaci v jazyce. Relativní motivovanost není s principem konvenčnosti v rozporu. Je v podstatě jen záležitostí konvence, kde a v jakém rozsahu se motivovanost v jazyce objevuje. V tom netvoří ani onomatopoické zobrazování v jazyce výjimku: onomatopoické prostředky jsou víceméně zřetelné obrazy (vztah mezi jazykovým prostředkem a zobrazovanou skutečností je zde napodobovací), ale sama možnost uplatnění onomatopoického zobrazování je podřízena principu konvenčnosti také. A to platí o jazykovém zobrazování v rovině pojmenování obecně. Nevyplývá z povahy skutečnosti samé, aby byla vyjádřena zvukovou nebo jinou nápodobou.

Převedeno do sémiologické terminologie Ch. S. Peirce[1] to znamená, že ze tří základních typů znakových prostředků (ikonických, indexových a symbolických) mají v jazyce dominující postavení prostředky symbolické.[2] Taková je aspoň situace v rovině pojmenovacích prostředků. U věty však, zdá se, je situace jiná.

Struktura normální věty je dichotomická a má charakter abstraktního zobrazení vztahu mezi dějem a nositelem děje, mezi vlastností a nositelem vlastnosti, mezi individuem a třídou, mezi dvěma individui atd. Zobrazovací charakter věty je dán jednoznačným přiřazením prvků věty k prvkům vyjadřované [351]skutečnosti. Zobrazovací charakter věty je akcentován gramatickou strukturou jazyka. Motivovanost vyjadřovacími potřebami (a vyjadřovanými významy) má v gramatice jiné postavení než v slovníku. I v gramatických systémech jsou elementy konvenční (nemotivované), ale konvenčnost tu má v podstatě jen výběrový, nikoli konstruktivní charakter. Gramatické významy vyjadřují reálné kategorie obsahové, různost gramatických systémů je dána tím, že se gramatikalizují různé obsahové kategorie. Co se v jednom jazyce vyjadřuje pomocí gramatických prostředků, vyjadřuje se v jiných jazycích prostředky lexikálními (nebo se vůbec nevyjadřuje: každé vyjádření je výběrové).

Zobrazovací charakter věty je velmi výrazný v indoevropských jazycích, a to zvláště tam, kde je větná stavba zvýrazněna prostředky morfologickými. Zobrazovací princip je i v indoevropských jazycích oslaben principem asymetrie: substantivum vyjadřuje nejen podmět, ale také predikát (nebo část predikátu), atribut atd., nominativem se vyjadřuje agens i patiens. Jádro větného zobrazení spočívá v indoevropských jazycích v slovese. Ve větách neslovesných je situace zvláštní, zásadní rozdíl je zde mezi větami jednočlennými a dvoučlennými.[3]

Na zobrazovací charakter věty poprvé obrátil pozornost L. Wittgenstein ve svém Logicko-filosofickém traktátě.[4] Obraz sám definuje Wittgenstein jako model reality, elementy obrazů jsou přiřazeny reálným předmětům. Několik jeho formulací:

2.12. Obraz je model reality. (Das Bild is ein Modell der Wirklichkeit.)

2.13. Předmětům odpovídají v obraze elementy obrazu. (Den Gegenständen entsprechen im Bilde die Elemente des Bildes.)

2.131. Elementy obrazu zastupují v obrazu předměty. (Die Elemente des Bildes vertreten im Bild die Gegenstände.)

K podstatě obrazu však patří zároveň i to, že jsou v něm elementy uspořádány podobně jako předměty zobrazované reality.

2.14. Obraz spočívá v tom, že se jeho prvky k sobě navzájem určitým způsobem chovají. (Das Bild besteht darin, daß sich seine Elemente in bestimmter Art und Weise zu einander verhalten.)

2.15. Vztah mezi prvky obrazu se nazývá jeho strukturou. (Dieser Zusammenhang der Elemente des Bildes heißt seine Struktur.)

2.151. Forma zobrazení je možnost, že se věci k sobě navzájem chovají tak jako prvky obrazu. (Die Form der Abbildung ist die Möglichkeit, daß sich die Dinge so zu einander verhalten, wie die Elemente des Bildes.)

Obraz je zobrazením skutečnosti, faktu (2.1 Wir machen uns Bilder der Tatsachen), ale je sám také faktem (2.141 Das Bild ist eine Tatsache).

Obraz je buď pravdivý nebo nepravdivý, správný nebo nesprávný (wahr, richtig oder falsch — 2.173). Pravdivost nebo nepravdivost obrazu se pozná jen tak, že je srovnáván se skutečností (um zu erkennen, ob das Bild wahr oder falsch ist, müssen wir es mit der Wirklichkeit vergleichen — 2.223). Jen z obrazu samého nelze poznat, je-li pravdivý nebo nepravdivý. Logický obraz faktu je myšlenka (3). Soubor pravdivých myšlenek je obraz světa (3.01).

Z těchto formulací vyplývá, že Wittgenstein omezuje zobrazování na sféru [352]smyslové reality. Musí však připustit, že i záporné věty mohou být pravdivé; ty pak podle něho zobrazují neexistenci věcí. Věty podle Wittgensteina skutečnost nejen zobrazují, ale také představují či vyjadřují (darstellen).[5] Není jasné, jde-li vždy o výrazy úplně synonymní.

Přímo k zobrazovací platnosti vět se vztahují tyto Wittgensteinovy výroky:

4.01. Věta je obraz skutečnosti (Der Satz ist ein Bild der Wirklichkeit). Věta je model skutečnosti, jak si ji myslíme (Der Satz ist ein Modell der Wirklichkeit, so wie wir sie uns denken).

Wittgenstein k nim dodává, že se na první pohled zdá, že věta nezobrazuje skutečnost, k níž se vztahuje, ale ani notové písmo se prý nezdá na první pohled obrazem hudby; a stejná situace je i u hláskového písma. „Přece však se ukazuje, že jsou tyto znakové soustavy (Zeichensprachen) i v běžném slova smyslu obrazy toho, co představují (darstellen).“ „Offenbar ist, daß wir einen Satz von der Form »aRb« als Bild empfinden. Hier ist das Zeichen offenbar ein Gleichnis des Bezeichneten“ (4.012).

Porozumění větě nepředpokládá vědění toho, zda je pravdivá nebo nepravdivá. Větě se rozumí, rozumí-li se jejím komponentům. To je vidět podle Wittgensteina i na tom, že se při překládání z jednoho jazyka do druhého nepřekládají věty, nýbrž komponenty (Satzbestandteile).[6] Tady již je možno začít s výhradami. Text (ve smyslu jazykového projevu) je něco podstatně jiného než slovník. Překlad textu se opírá o překlad slov (prvků textu) jen potud, pokud jsou jazyky homomorfní. V podstatě překládáme obsah textu, ne jednotlivé prostředky, kterými se obsah vyjadřuje. Pochopení textu nezávisí jen na tom, rozumíme-li jednotlivým komponentům textu; velkou úlohu tu má situace a kontext.[7]

Wittgensteinovo pojetí jazykového zobrazování je třeba pro potřeby lingvistiky modifikovat. Především je nutno mít jasno o tom, co je to „Sachverhalt, Sachlage, Fall“. Z hlediska lingvistického je lépe mluvit u vět o předmětném obsahu. Pro Wittgensteina je věta zobrazením obsahu (Sachverhalt) proto, že má stejnou, tj. logickou strukturu. Pak ovšem různé věty, které vyjadřují stejný předmětný obsah, jsou jako jeho zobrazení identické. Princip zobrazení se však ve větách uplatňuje různým způsobem podobně jako v pojmenování. Ve větě je princip zobrazení uplatněn vždycky, přitom však v různých formách. Vedle zobrazení, které má formu prostého přiřazení elementů (např. ve větách bratr jde se sestrou — sestra jde s bratrem), je tu např. zobrazení, při němž jsou odlišovány aktivní složky od pasívních (bratr miluje sestru — sestra je milována bratrem).

Skutečnost, která je ve větě zobrazována, nepotřebuje mít povahu faktu, [353]může to být i fikce. Je proto třeba rozeznávat jazykové zobrazení pravdivé (kde je možná konfrontace se zobrazovanou realitou) a zobrazení správné. Správnost zobrazení se týká jednak správného užití jazykových prostředků, jednak zobrazované skutečnosti. Je-li zobrazovaná skutečnost fiktivní, nelze dobře mluvit o pravdivosti obrazu, rozhodně má však smysl mluvit o správnosti zobrazení.[8]

Zobrazovací platnost má jazyk také jako celek. V plánu pojmenovacím to vyplývá z okolnosti, že je normálně každému předmětu přiřazeno pojmenování. Pojmenování je buď ustálené, nebo konstruované podle potřeby. Pojmenování konstruovaná podle potřeby nejsou pouze jednotkami textu, patří také do jazykového systému. Např. konstrukce můj pes je připravena v jazyce pro označení psa, který patří mluvčímu. Podobná situace je i u vět. Do jazyka patří nejen tzv. větná schémata (např. typu Nomen copula Nomen), ale také uzuální větné konstrukce (např. ten pes je můj). O takových konstrukcích opět platí, že jsou v jazyce předem připraveny pro vyjádření příslušných skutečností. Do jazyka zároveň patří i pravidla pro tvoření výrazů (opisných pojmenování, vět atd.) čistě příležitostných. Příležitostné konstrukce se tvoří podle konstrukcí uzuálních, to vyplývá z produkčního (generativního) charakteru jazyka.

V zobrazovací platnosti se promluvové jednotky neliší od jednotek jazykových. Promluvové zobrazení může být konkrétní nebo abstraktní (jedinečné nebo obecné), po této stránce není rozdíl mezi obraznou platností promluvy a jejím obsahem. Členění promluvy vždy nějak koresponduje s členěním skutečnosti, ale způsob zobrazení a stupeň obraznosti zde bývají velmi různé. Ve větách a textech, které samy o sobě mají abstraktní charakter, převažuje i po stránce zobrazovací (a obsahové) abstraktnost (zobecnění). Běžné jsou však i věty obecně platné, často opakované a kdykoli opakovatelné, které mají charakter konkrétního zobrazení (např. Napoleon zvítězil v bitvě u Slavkova).

V morfologických prostředcích je vždy v nějakém stupni obsaženo abstraktní zobrazení. V indoevropské konjugaci jsou zobrazovací složky zřetelnější než v deklinaci. Ani morfémy u slovesa nezobrazují příslušné významy (osobu, číslo, čas apod.) přímo, nýbrž pouze relačně: každá kategorie má svůj výrazový prostředek (ovšem s omezením, které vyplývá z asymetrického dualismu). Zobrazovací princip se výrazně uplatňuje např. v tvoření deminutiv, záporných výrazů, opisů atd. Zvláštním případem jazykového zobrazování je vyjadřování uspořádaných řad, na prvním místě číselných. U složených číslovek přistupuje ještě další zobrazovací složka.

Pořadí (nejčastěji časové a kauzální) tvoří základní složku zobrazovaných obsahů v textech. To, co předchází a následuje ve skutečnosti (faktické nebo fiktivní), zachovává zpravidla stejné pořadí i ve zprávě (vypravování) o těchto řadách. Toto pravidlo dělá z epického textu (v širokém slova smyslu) zobrazení posloupnostních a kauzálních řad. Na tom nic nemění skutečnost, že v textovém zobrazení (podobně jako např. ve filmovém) může být závěr děje [354]anticipován a děj sám potom zobrazen ve formě rekonstrukce (např. v detektivním románě) nebo vzpomínky atd. Zobrazovací charakter epických textů může být oslaben popisnými aj. vložkami. Mezi literární epikou a chronologicky uspořádanými kronikami (dějepisem) není v uplatnění zobrazovacího principu podstatných rozdílů.

Zobrazovací charakter má textová systematika založená na přirozených klasifikačních principech. Zobrazením skutečnosti je systematická mineralogie, botanika, zoologie atd. Textové zobrazení někdy přechází v zobrazení mimojazykové (ilustrace, vzorce atd.), běžným zjevem jsou i zobrazovací útvary kombinované (diagramy a grafy vůbec).[9]

Zvláštní případ textového zobrazení je překlad z jednoho jazyka do jiného.[10] Přeložený text může ovšem platit (z hlediska funkčně sémantického) za reprodukci originálu, ale to je mezný případ. Normálně je překlad jen více nebo méně přesný obraz přeloženého textu. Překlad nepřestává být obrazem, reprodukuje-li originál zkráceně, s amplifikacemi nebo chybně. Zkráceným překladem a tedy i obrazem je také résumé textu, a to i v případě, je-li napsáno v stejném jazyce jako resumovaný text.

Obrazem textu je i „obsah“ textů, které jsou členěny na číslované části. Základní funkce takových obsahů však není zobrazovací, nýbrž ukazovací, resp. odkazovací (indexová). Obsah usnadňuje orientaci v knize, vyhledávání kapitol nebo obsahových úseků podle jejich náplně. Zobrazovací elementy (a spolu s nimi symbolické) jsou v takových případech kombinovány s indexovými. Jako příklad textu, který není konstruován na principu zobrazení, je možno uvést abecední slovníky jazykové i encyklopedické.

Kombinace symbolických elementů se zobrazovacími (ikonickými) nemusí sama o sobě vést k tomu, že text jako celek má charakter obrazu. Spíše lze říci, že zobrazovací charakter textu nezávisí na tom, zda jsou v něm obsaženy zobrazovací elementy. Užívá-li se označení obraz pro takové obsahové kategorie, jako jsou např. v umělecké literatuře informace o postavách, náladách, ději, prostředí atd., jde již v podstatě o jinou sémantickou situaci. V takových případech jde spíše o prostý popis než o zobrazení v textové rovině.

Zvláštní postavení v textu mají přímé řeči a dialogy. Dialogy a přímé řeči ve vypravování nemají zobrazovací platnost, jsou to vlastně citáty. Mohou však být konstruovány s uplatněním zobrazovací a indexové funkce vzhledem k postavě mluvčího (nebo vzhledem k prostředí, které tato postava reprezentuje).

 

R É S U M É

„Reference“ in language and in text

The foundations of the theory of iconic elements in language (K. Bühler’s “Darstellung”) were laid by C. S. Peirce (who uses the term “iconic” function), and his ideas were later developed by M. Bense and R. Jakobson. Their main interest is concentrated [355]on iconic phenomena on the onomatological level. Little attention, so far, has been paid by linguists to the picture (iconic) theory of L. Wittgenstein. On the basis of Wittgenstein’s ideas it will be possible to build up a theory of iconic elements in texts. The iconic character of texts is, essentially, independent of whether they do or do not contain lexical iconic elements. The text, as a whole, becomes iconic as a consequence of the fact that its ordering of the onomatological elements and the elements forming the statement reproduces the ordering of the described reality. Iconic elements are, e. g., present in a systematic description of facts of nature (plants, etc.) just as in an account of an event, in which the order of informative components is based on the chronological principle. A specific case of textual picture is the translation and the summary. Tables of contents of books together with the data of pagination combine the principles of “depicting” and of indexing. As a specimen of a text which is not based on the iconic principle may be adduced an alphabetically ordered dictionary.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 350-355

Previous František Daneš: O pojmu „jazykový prostředek“

Next Vladimír Skalička: O kontinuitě slov