O kontinuitě slov

Vladimír Skalička

[Articles]

(pdf)

О преемственности слов / Sur la continuité des mots

Úkolem tohoto článku je zjistit, jaká jsou pravidla vývoje lexika, co se týče zachování či nezachování slov v jazycích. Víme jistě velmi dobře, že některá slova se v jazyce zaměňují často, jiná zřídka. Na tom, že některá se proměňují velmi zřídka, že projevují velkou stálost, kontinuitu, je založena srovnávací lingvistika, ať indoevropská, ať uralská, semitohamitská, bantuská atd. Víme velmi dobře, že budeme raději srovnávat slova, znamenající např. ‚hlava‘, ‚ruka‘, ‚otec‘, ‚syn‘, ‚jít‘, ‚říci‘, ‚černý‘, ‚bílý‘ než slova jako ‚železo‘, ‚zlato‘, ‚okno‘, ‚pivo‘.

V poslední době byla na tuto skutečnost obrácena pozornost z různých hledisek. Nejdůležitější je tu pokus M. Swadeshe a jeho školy, kteří chtějí postavit celou věc na exaktní princip. Jejich glottochronologie (lexikostatistika) určila, jak známo, několik (200 nebo 100) slov, která jsou nejstálejší a z nichž některé „vypadne“ prý teprve za velmi dlouhou dobu. Podle toho principu dá se prý poznat, jak příbuzné jsou příslušné jazyky, tj. jak dlouhá doba uplynula od jejich rozchodu — jde tu tedy o jev analogický rozpadu radioaktivních hornin a jiným podobným jevům. Jak známo, nejsou výsledky této školy přijímány vždy se stejnou sympatií. Nejostřeji se postavil proti ní, pokud vím, E. Coseriu.[1] Ukazuje, že není možno věřit na časově určený rozpad slovníku, analogický rozpadu radioaktivních hornin.

Nám zde nejde o zhodnocení glottochronologie, nýbrž jen o problémy, svou tematikou poněkud podobné — ovšem s vyloučením časového momentu. Chceme ukázat na to, že pro jednotlivá slova, lépe řečeno pro jednotlivé významy, je možno určit stupeň kontinuity. Potvrdí-li se nám to, bude to mít význam pro srovnávací jazykovědu. Jak známo, některé jazyky, např. jazyky indoevropské, uralské, bantuské, jsou jasně příbuzné a o jejich příbuznosti se zpravidla nepochybuje (pokud se ovšem nepochybuje o srovnávacím jazyko[356]zpytu vůbec). Jiné jazyky (jazyky semitohamitské, altajské, indoevropské ve srovnání s jazyky uralskými) potřebují teprve průkazné argumenty. Jak známo, dokazuje se taková příbuznost jednak materiálními doklady z gramatiky, jednak doklady ze slovníku. Slov je tu vždy jen krátká řada a podobnost je vždy možno svádět na náhodu, převzetí nebo elementární příbuznost. V takové situaci může pomoci, jak soudíme, určení stupně kontinuity. Slova, u nichž se podařilo obecně zjistit vysokou kontinuitu, jsou průkaznější než slova s kontinuitou nízkou.

Je třeba připomenout, že otázka kontinuity nemá nic společného s problémem slov, zvaných ne příliš výstižně „slova kulturní“. Jak jsme již uvedli nahoře, slova jako ‚pivo‘, ‚zlato‘, ‚banka‘ nesvědčí o jazykové příbuznosti, i když někdy mohou být děděna jako slova jiná. Jejich kontinuita je velmi kolísavá (v případě kulturního vlivu se snižuje, zato mimo tuto situaci je zvýšená). Odečteme-li však tato slova — a odečteme také slova, u nichž je pravděpodobná elementární příbuznost — zbývá nám mezi slovy, kulturně málo angažovanými, diference kontinuity, o niž nám tu jde.

Uvedeme tabulku 20 význačných slov a ke každému z těchto slov připojíme procento kontinuity v jazycích indoevropských, ugrofinských, slovanských, germánských a románských (mezi jazyky indoevropskými uvádíme dosvědčení v slovanštině, litevštině, staré indičtině, avestě, arménštině, albánštině, řečtině, latině, irštině, gotštině nebo v jiném germánském jazyku, mezi ugrofinskými jazyky dosvědčení v 9 základních jazycích, mezi jazyky slovanskými, germánskými a románskými vždy 5 nejdůležitějších jazyků). Jsou-li synonyma, původní a nová, z nichž původní někdy jasně ustupuje (např. něm. Haupt a Kopf), považuji to za poloviční doklad. Na podrobnější diference (např. větší příbuznost jazyků baltských a slovanských mezi indoevropskými, jazyka komi a jazyka udmurtského mezi ugrofinskými ap.) nemohu ovšem brát zřetel. Za východisko románských jazyků beru pozdní latinu, tedy ficatum ‚játra‘, petra ‚kámen‘, sorex ‚myš‘.

	ie.	ufi.	sl.	germ.	rom.
oko	70 %	100 %	80 %	100 %	100 %
ucho	80	90	100	100	100
hlava	20	30	100	80	60
nos	60	45	100	100	100
ruka	35	90	100	100	100
noha	45	35	80	90	80
srdce	100	95	100	100	80
játra	50	100	40	100	100
kost	60	75	90	60	100
krev	20	90	100	100	100
prst	0	30	60	100	100
pes	85	55	60	80	70
myš	80	80	100	100	60
ryba	33	88	100	100	100
voda	45	90	100	100	100
sníh	60	60	100	100	80
kámen	45	80	100	100	90
hvězda	65	45	100	100	100
jméno	90	100	100	100	100
zemřít	60	90	100	60	100

[357]Uvedená tabulka — i když je stručná — je jistě poučná. Především ukazuje, že takové tabulky je možno sestavovat. Nesporně víme i to, že uvedená slova si v jednotlivých jazycích přesně neodpovídají. Tak např. německé Hand a anglické hand má poněkud jiný význam než české ruka, které znamená nejen ‚ruku k zápěstí, kist‘ nýbrž i ‚ruku až k rameni, paži‘, anebo zase než španělské mano a osťácké još nebo (v jiném dialektu) ket, která znamenají také přední nohu čtyřnožců. Přitom však je možno mluvit o nich o všech najednou, protože významové centrum všech těchto slov je stejné. Je zcela snadné odlišit tyto případy od jiných, kde významové centrum slova je jiné, jako když např. latinské slovo caput ‚hlava‘ přežívá ve francouzském chef, které má zcela jiný význam.

Další poučení se týká staré známé poučky, že některé sémantické okruhy slov, např. jména částí těla, jednoduchých přírodních a astronomických jevů, jednoduchých činností, příbuzenských vztahů a čísel, jsou poměrně velmi stálé. Je jasné, že tato stará poučka do velké míry platí (příbuzenské vztahy ovšem vyžadují velkou opatrnost, aspoň tam, kde jde o pozůstatky rodového zřízení se zcela odlišnou terminologií). Má však tato poučka velmi výrazná omezení: už jména částí těla vykazují velké rozdíly: zvlášť nápadné je to u slova ‚prst‘, pozoruhodně nízkou kontinuitu má slovo ‚hlava‘. Stejné diference jsou i u jiných slov. Tak např. slovo ‚nový‘ má vysokou kontinuitu (ufi. 80, ie. 90), kdežto jeho opak, starý ve významu ‚ne nový‘ vykazuje kontinuitu mnohem nižší (ufi. 33, ie. 50). Je ovšem snadné vysvětlit tuto nesouměrnost poukazem na větší expresívnost slova ‚starý‘ a přechodem k jiným významům (‚letitý, sešlý, starobylý‘ aj.), nedá se to však zjistit jinak než empiricky.

Změny, ke kterým v repertoáru slov dochází, jsou velmi mnohotvárné. Někdy jsou jejich příčiny speciální. Jestliže např. starší maďarské slovo, ugrofinské to dědictví, húgy ‚hvězda‘ bylo vytlačeno slovem csillag, je to jistě v souvislosti s tím, že se stalo homonymem s jiným slovem, húgy, které znamená ‚moč‘. Jestliže v pozdní latině bylo slovo iecur ‚játra‘ nahrazeno slovem ficatum ‚nadívané fíky‘, je to v souvislosti s oblibou této pochoutky. Jindy jsou příčiny změn dány slovem samým. Tak se nabízí výklad pro nízkou kontinuitu slov pro ‚hlavu‘. Tato slova mají velmi často mnoho vedlejších významů: ‚náčelník, konec, začátek, vrchol, klas, mys‘ aj. Tyto vedlejší významy někdy vzrostou na důležitosti, takže se vytvoří pro ‚hlavu‘ slovo nové a bývalé slovo pro ‚hlavu‘ existuje dále s významem dříve jen vedlejším. Tak to známe ve franštině chef, italštině capo, španělštině cabo, němčině Haupt.

Další důležitá poučka je v tom, že se podle kontinuity v jazycích blízce příbuzných nedá soudit na kontinuitu v jazycích vzdálenějších. Tak např. slovo pro ‚hvězdu‘ vykazuje naprostou stabilitu v blízkých jazycích, slovanských, germánských, románských (hvězda, gwiazda, zvezda, звезда, звезда; Stern, ster, star, stjärna, stjerne; étoile, estrella, estrêla, stella nebo astro, stea), menší už stabilitu v jazycích ugrofinských nebo indoevropských. V tomto bodě se někdy chybuje. Tak A. M. Ščerbak[2] soudí, že nalézá argument proti příbuznosti altajských jazyků v tom, že nejsou společná jména pro objekty, jejichž jména jsou konstantní v jednotlivých podskupinách, tj. v jazycích turkotatarských, mongolských a mandžuskotunguzských. Jde mu o slova jako ‚měsíc, slunce, [358]hvězda, nebe‘ ap. Avšak tento argument (nemluvíme o problému altajském vcelku, nýbrž jen o argumentu) neobstojí: Indoevropské a ugrofinské jazyky jasně ukazují, že to, co je stálé ve skupinách úzce blízkých jazyků, nemusí být stálé v širokých souvislostech.

Dále bychom chtěli zvážit celkové zhodnocení průkaznosti probíraného jevu. Jak jsme řekli, nejde tu o přesná čísla stálosti, která by bylo možno jednoduše aplikovat na jednotlivé jazyky. Jde jen o pravděpodobnost, která způsobuje, že se v některém jazyce může totéž slovo zaměnit, kdežto druhé, jinak stálejší, zůstane. Je možné, že by se empirickým šetřením velkého počtu jazyků došlo k přesnějším číslům. I tak však můžeme se pokusit kontrolovat z našeho hlediska jednotlivé pokusy o srovnávání jazyků.

Srovnávání semito-hamitské, jak je demonstrováno např. v knížce I. M. Diakonova,[3] ukazuje právě ta slova, která mají nejvyšší kontinuitu v našem materiálu: ‚jméno‘ (sem. ši/um-, berb. isǝm, haussa sūnā), ‚oko, srdce, zemřít‘. K tomu ještě přistupují slova jako 2, 4, 6, nehet (ie. 80, ufi. 90). Zdá se, že je možno tedy toto srovnávání kladně hodnotit i z tohoto hlediska.

Srovnávání indoevropsko-uralské je, jak známo, poměrně chudé lexikálním materiálem. Přitom však je možno uvést některá slova, která mají kontinuitu velmi vysokou. Sem patří slova pro ‚jméno‘ (lat. nomen, fi. nimi), ‚vodu‘ (slov. voda atd., fi. vesi atd.), pro ‚mnohý‘ (řec. polys atd., fi. paljo atd.). Je možno říci, že toto srovnávání vykazuje dost velké procento slov s vysokou kontinuitou, že však má zatím příliš úzkou základnu.

Srovnávání jazyků altajských, jehož otcem je především finský učenec G. J. Ramstedt, bývá kritizováno jednak pro sémanticky příliš volné etymologie (slunce — jaro — léto — den, voda — řeka atp.), jednak pro absenci některých důležitých slov. A. M. Ščerbak (o. c.) vytýká ve své kritice, že v příslušných jazycích (turko-tatarských, mongolských a mandžutunguzských) se užívá různých slov pro tak důležité představy jako ‚luna, slunce, hvězda, nebe, země, voda, oheň, vítr, kroupy, led, blesk, sníh, déšť, rosa, jinovatka, oblak, rok, podzim, zima, jaro, léto, den, noc, ráno, večer‘. Je to jistě výtka, která má své metodické opodstatnění. Staví, jak jsme se již zmínili shora, na principu kontinuity, pozastavuje se nad nepravděpodobným porušením kontinuity a vyvozuje z toho závěr: příslušné jazyky nejsou příbuzné. Podívejme se však ještě jednou na seznam: většina slov, zde uvedených, má kontinuitu nízkou, jak je patrno již z toho, co je vidět na první pohled; v češtině (a zároveň zpravidla i ve slovanských jazycích vůbec) jsou již jiná slova, než mohla být v indoevropštině — srov. např. hvězda, led, blesk, kroupy atd. Vskutku poněkud vyšší kontinuitu má např. slovo ‚sníh‘ (a ‚voda‘), jak vidíme z naší tabulky (ie. 60, ufi. 60), ale např. slovo ‚slunce‘ má velmi pestré vyjádření v ugrofinských jazycích a vztah jednotlivých slov v ie. (dosvědčený např. got. sauil a sunno) není jasný. Uvedený bohatý materiál Ščerbakův tedy není průkazným argumentem. Na druhé straně však jsou příklady slov, které si korespondují a které jinde prozrazují vysokou kontinuitu, např. ‚kámen‘ (tt. taš ap., mo. čilagun), ‚ústa‘ (mo. aman, tung. am), ‚lízat‘ (tt. jala-, tung. dala-, mo. dolā-) a další. Zde je situace nejméně jasná a vyžaduje ještě pečlivé zkoumání, tj. najdou-li se další četná slova s vysokou kontinuitou, bude možno se vyslovit s větší pravděpodobností.

[359]Souborně bychom chtěli říci, že princip kontinuity, vázaný k jednotlivým slovům, může nám vnést větší jasno do genetických vztahů jazyků. Další práce tu může vést k bezpečnějším výsledkům.

 

R É S U M É

Die Kontinuität der Wörter

Die Wörter sind nach ihrer Stabilität in den Sprachen differenziert. Einige von ihnen besitzen eine sehr hohe Stabilität (‚Name‘, ‚Auge‘, ‚Wasser‘, ‚neu‘). Dieser Unterschied kann bei der Beurteilung von der Sprachvergleichung der semitohamitischen, indouralischen, altaischen Sprachen und ihren genetischen Verhältnis ausschlagegebend sein.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 355-359

Previous Karel Horálek: Zobrazení v jazyce a v textu

Next Petr Sgall: K formálním vlastnostem syntaktických vztahů