Lambův návrh vícerovinné gramatiky

Petr Piťha, Miloš Vávra

[Chronicles]

(pdf)

Предложение многоступенчатой грамматики Лема / L’esquisse de Lamb d’une grammaire stratifiée

Outline of Stratificational Grammar (with an Appendix by L. E. Newell), Georgetown University Press, Washington D. C. 1966, je rozšířeným a přepracovaným vydáním autorova návrhu z r. 1962.[1]

V úvodní části pojednává autor o základních principech vícerovinného popisu jazyka, který považuje za intuitivně nejvýstižnější popis jazykové skutečnosti. Pojem vícerovinného popisu (stratifikace) přejímá Lamb od jiných autorů, zejména od Hjelmsleva a Hocketta; od Hockettova pojetí, pracujícího se dvěma rovinami — morfémovou a fonémovou — liší se nový systém tím, že uznává rovin více. Pro angličtinu, z níž autor ve svých výkladech vychází, stanoví prozatím šest rovin sdružených po dvou do tří komponentů, — sémologie, gramatiky a fonologie. Otázku, zda počet rovin je pro všechny jazyky stejný, nelze podle Lamba vyřešit bez empirického zkoumání přirozených jazyků. Naznačuje však, že každý jazyk musí mít alespoň čtyři roviny. Vztah typu jazyka a počtu rovin autor neprobírá, ačkoli je zřejmé, že půjde o vztah úzký.

Dále autor popisuje lingvistickou analýzu, která vede k vybudování vícerovinného systému. Tímto popisem je nepřímo popisován navrhovaný systém. Lingvistickou analýzu dělí do dvou typů: taktická analýza (tactical analysis) zahrnuje vztahy uvnitř jednotlivých rovin (podává pravidla správného tvoření konstrukcí), realizační analýza pak vztahy jednotek na různých rovinách. Realizační analýza pracuje se čtyřmi operacemi: horizontální seskupování (horizontal grouping) popisuje sřetězení prvků vytvářející strukturní jednotku, např. prvky c, a, t v daném pořadí vytvářejí jednotku cat, vyskytující se ve výrazech cats, catlike, catgut, nikoli však ve formě catle; horizontální oddělování (horizontal splitting) popisuje např. francouzské au jako realizaci prvků à le; vertikální oddělování (vertical splitting) zachycuje homonymii, vertikální seskupování (vertical grouping) synonymii. Tyto operace lze zachytit buď lingvistickými grafy, nebo algebraickou notací. Oba způsoby jsou navzájem převeditelné.

Lingvistické grafy, kterým autor pro jejich názornost dává přednost, sestávají z hran a uzlů, jichž je celkem osm typů tvořených třemi dichotomiemi: (1) podle postupu se rozeznávají uzly sestupné (od vyšší roviny k nižší) a vzestupné (opačně); (2) podle uspořádanosti výstupních hran uzlu se rozeznávají uzly uspořádané (komplexní jednotka reprezentovaná vstupní hranou vzniká sřetězením prvků základních, reprezentovaných výstupními hranami uzlu) a uzly neuspořádané (komplexní jednotka vzniká sloučením základních prvků); (3) podle determinace se uzly dělí na výběrové (pracuje se v nich jen s jednou výstupní hranou) a nevýběrové, v nichž se pracuje se všemi výstupními hranami.

Jazykový systém se v případě angličtiny skládá ze šesti rovin, a to hypofonémické, fonémické, morfémické, lexémické, sémémické a hypersémémické.[2] Nad oblastí jazykového systému, tedy nad rovinou hypersémémickou, leží oblast, kterou nelze vyjádřit výše uvedenými vztahy. Podobně pod rovinou hypofonémickou existuje nejazyková skutečnost. Podle autora však není jasné, jak a kde je jazykový systém od těchto oblastí oddělen.

Roviny jazykového systému se liší navzájem svými prvky a jejich seskupením. Vztah dvou sousedních rovin je vyjádřen realizační složkou popisu. Kombinační [209](taktická) složka popisu se týká přímo jen jedné roviny. Tím je umožněno popsat takové komplexní jednotky určité roviny, které neodpovídají žádné jednotce roviny sousední, např. slabiky jako jednotky fonotaktické neodpovídají ničemu v rovině morfémické, podobně morfologické slovo, morfotaktická jednotka, nemá přímou realizaci v plánu lexémickém.

V části nazvané Strata and Terms objasňuje autor svou rozsáhlou terminologii[3] a řadu pojmů, které zavedl při popisu jednotlivých rovin. Uvádí pak odchylky od obvyklé terminologie a od pojmů zavedených v klasické (zvl. americké) literatuře, jako alomorf aj. Kapitola o lingvistickém popisu se zabývá sestavováním lingvistických grafů, jejich zjednodušováním a operacemi na nich. Na závěr je ke knize připojena ukázka stratifikační analýzy anglického textu.

Z uvedeného přehledu Lambových názorů je vidět, že kniha zaujme československé lingvisty mnoha souvislostmi s pražskou lingvistickou tradicí.[4] Základní myšlenkou Lambovy gramatiky je totiž známý názor, v Praze rozpracovaný, že jazyk je systém systémů, jejichž jednotky jsou mezi sebou v poměru formy a funkce (ve vztahu reprezentace), že je tento vztah hierarchický a že na každém stupni nemusí být obousměrně jedno-jednoznačný (asymetrický dualismus). Některé tyto myšlenky byly neprávem odsunuty do pozadí při vzniku prvých pokusů o formální gramatiky. Jsou tedy návrhy stratifikačního popisu jistou lingvistickou kritikou Chomského transformační gramatiky, která zpočátku hierarchii rovin v jazyce ne zcela dobře zachycovala. (S určitou hierarchií rovin ovšem tato gramatika pracovala a formální vymezení pojmu jazyková rovina vypracoval právě Chomsky; vzájemný poměr jazykových rovin měl také, jak známo, důležitý význam pro vývoj jeho koncepce.)

Nebudeme zde probírat shody a rozdíly mezi názory Lambovými a názory pražské školy (v zásadě jsou jasné z přehledu uvedeného výše, v detailech jsou tu ovšem četné nejasnosti dané mj. i tím, že některé části knihy se omezují jen na náznak řešení dané části popisu). Zastavíme se však stručně (a s odkazem na nutné přímé studium) u porovnání Lambova a Sgallova[5] návrhu vícerovinné gramatiky.[6]

Oba návrhy jsou pokusem o celkový rámec formálního popisu jazyka. Sgallova koncepce se odlišuje od Lambovy především tím, že jde o generativní popis. Naproti tomu Lambova koncepce podává vymezení systému jazyka jako takového staticky, nikoli procesuálně, takže v jediném schématu (jehož matematická povaha není zatím soustavně rozbírána) spojuje postup jak generativní, lak rekognoskativní.

Základní obecné myšlenky obou koncepcí jsou shodné, je zde ovšem řada odlišností, které zdaleka nelze považovat jen za rozdíly terminologické nebo jen za projev toho, že koncepce vznikaly na materiálu typologicky odlišných jazyků.

Důležitý rozdíl je možno vidět ve výběru rovin a určení jejich jednotek. Zatímco u Sgalla je důsledně provedeno odlišení vztahu reprezentace, tj. vztahu jednotek na různých rovinách, a vztahu kompozice, tj. vztahu elementárních jednotek na téže rovině, není toto odlišení u Lamba důsledně uplatněno (např. vztah mezi morfémy a morfony). V tom se tedy zdá Sgallova koncepce „čistší“.

Za otevřenou musíme považovat otázku, [210]zda je možno zachytit všechny roviny jazyka stejným způsobem, jak to dělá Lamb, anebo zda vyšší roviny budou musit být zachyceny jinými prostředky než roviny nižší, jak o tom uvažuje Sgall. Výhodou Lambova přístupu je jistě naprostá jednotnost popisu. Není však jasné, zda se jí nedosahuje na úkor jednoduchosti. Složité vztahy významové stavby vět lze jen s obtížemi postihnout prostředky, které jsou vhodné pro popis rovin nižších, jako je např. lineárně uspořádaná rovina morfologická. (Lamb ostatně počítá s tím, že zápis věty na nejvyšší rovině nebude mít lineární podobu; je pak otázka, zda obecná podoba jeho komponentů umožní plně popsat přechod z této roviny k rovinám nižším.) V Sgallově systému se počítá s tím, že vyšší roviny se budou svou strukturou lišit od rovin nižších; vedle paralelnosti ve stavbě některých rovin (např. fonetické a morfemické) jsou tedy podtrženy i jejich odlišnosti, např. vůči rovině formálně syntaktické.

Vzhledem ke shodě ve výchozích principech je třeba oba návrhy považovat za navzájem velmi blízké; oba vznikaly spíš paralelně než v návaznosti, i když tu byla určitá vzájemná inspirace prostřednictvím jednotlivých statí. A bude zajímavé sledovat, zda a jakým způsobem se budou navzájem vyrovnávat v průběhu dalšího zpracování a empirického ověřování.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 2, pp. 208-210

Previous Josef Vachek: Sborník vídeňské fonologické konference

Next Petr Sgall: Nová kniha I. I. Revzina