Fonetický sborník Pierra Delattra

Marie Zichová

[Chronicles]

(pdf)

Фонетический сборник Пьера Делаттра / Recueil phonétique de Pierre Delattre

Studies in French and Comparative Phonetics (Mouton 1966, 286 s.) představují soubor vybraných prací, které P. Delattre uveřejnil r. 1938—1963 v různých časopisech a sbornících. Z 32 studií je francouzsky psaných 26, anglicky 6. Centrálním tématem je fonetika francouzštiny, ovšem na francouzském materiálu se seznamujeme s řešením zajímavých obecně lingvistických a fonetických problémů.

Sborník je rozdělen do deseti základních oddílů: (1) všeobecná charakteristika francouzštiny, (2) e instable (pohyblivé E), (3) liaison (vázání), (4) přízvuk (5) intonace, (6) napjatost a nenapjatost, (7) délka vokálů, (8) slabičnost, (9) historická fonetika, (10) akustická fonetika.

[215]Řazení článků do tematických celků není chronologické. První stať každého oddílu mívá obecnější charakter a za ní pak následují studie speciálnější. Toto uspořádání působí na čtenáře nezvykle tím, že odvolává-li se autor na některá svá dřívější pozorování, čtenář je najde až na stránkách následujících.

Do sborníku byly přejaty články v původní podobě a nejsou nikterak komentovány; můžeme tedy jen sami studovat vývoj autorových názorů v průběhu 25 let a zjišťovat, jak si vybíral metody i materiál při jednotlivých pozorováních. Porovnávání dat vzhledem k metodám, s nimiž Delattre pracuje, je právě velmi zajímavé; nesetkáváme se totiž s tradičním zkoumáním faktů, ale máme příležitost poznat často originální a velmi poučný přístup k určitému problému. Dále je zajímavé to, že autor mluví na mnoha místech o francouzštině z hlediska cizího posluchače i učitele. Poukazuje často na to, co je pro zvukovou stránku francouzštiny nejtypičtější, jakých chyb se má cizinec vyvarovat a která zastaralá pravidla už dnes živému jazyku příliš neodpovídají. Není možné, abychom probrali témata jednotlivých studií; omezíme se proto na stručný přehled základních oddílů sborníku, popř. si všimneme některých významnějších problémů.

V jediném článku prvního oddílu charakterizuje autor obecně francouzskou výslovnost a vymezuje její tři typické rysy. Prvním z nich je napjatost, která způsobuje značnou stabilitu ve výslovnosti francouzských vokálů i konsonantů. Hlásky jsou poměrně přesně vymezeny; vokály nemění svůj timbre, nejsou zde zastoupeny diftongy a v konsonantickém systému se nevyskytují afrikáty. Napjatost artikulace má dále vliv na rytmus, vyrovnanost slabičného sledu, pravidelný mírný akcent na poslední slabice zvukového celku i na řadu dalších jevů. Další dva typické rysy francouzštiny uvádí autor důsledně ve vztahu k výslovnosti angličtiny (je vždy míněna americká angličtina). Poukazuje na to, že francouzské hlásky se všeobecně artikulují více vpředu než hlásky anglické a že vokály, konsonanty, slabiky i víceslabičné celky ve francouzštině si zachovávají svou energii po celou dobu trvání. Dominantním prvkem slabiky je čistý vokál, neexistují slabikotvorné konsonanty; intervokalické konsonanty se převážně přimykají už k následujícímu vokálu, takže je tu tendence k vytváření otevřených slabik. Tímto článkem (z r. 1953) přivádí Delattre čtenáře k zamyšlení nad typickými vlastnostmi francouzské výslovnosti, a je tedy výborným uvedením do celé problematiky.

Zajímavě a podrobně se v druhém a třetím oddíle seznamujeme s „e-instable“ a s francouzskou „liaison“. Autor vykládá především o tom, co tvoří ve francouzštině zvukový celek, jaké jsou jeho vlastnosti a konečně jaké je postavení „pohyblivého e“ uvnitř tohoto celku, ať už je jím slovo nebo slovní spojení; hra „pohyblivého e“ je přímo určována rytmem mluveného proudu řeči.

Způsob, jakým Delattre popisuje tzv. liaison (vázání slov), nepřipomíná obvyklá pojednání, která shrnují pravidla tohoto typického jevu francouzštiny. Pouze na začátku nacházíme běžné dělení, tzv. vázání na povinné, fakultativní a zakázané. Dále už se výklad vztahuje k jednotlivým slovním druhům a pak ke speciálním slovním spojením. Autor se zabývá nejpodrobněji fakultativním vázáním, které je pro praktické použití nejsložitější, a probírá postupně všechny jeho faktory (stylistický, syntaktický, fonetický apod.).

Ve čtvrtém oddílu — o přízvuku — jsou dva závažné články, v nichž autor pojednává o zcela odlišných stránkách francouzského přízvuku. V prvním se zabývá charakterem pravidelného přízvuku na poslední slabice zvukového celku a zkoumá vzájemnou vazbu jeho tří základních faktorů (výšky, síly a délky). Proměřuje exaktní metodou uvedené fyzikální faktory, ale omezuje se na porovnávání hodnot dvou samohláskových timbrů. Tento Delattrův postup přináší nesporně objektivní výsledky, jeho nedostatkem však je (jak autor sám podotýká), že zkoumá pouze výslovnost dvou samohlásek u jediného mluvčího; pro obecnější hodnocení je tento výbor poněkud úzký. Ve srovnání s angličtinou nemá ve fran[216]couzském přízvuku hlavní význam intenzita, ale délka; i různé změny výšky můžeme považovat pouze za průvodní jev. Podle autorových měření není totiž možno zvětšit intenzitu nebo provést i menší tónový skok bez úměrného prodloužení vokálu. Naopak délka sama o sobě může vzbudit dojem jistého druhu přízvuku,[1] je s akcentem nejtěsněji spjata. O tom se můžeme velmi často přesvědčit při přednesu francouzských veršů, kdy pouze pravidelné střídání delších a kratších samohlásek vytváří výrazný zvukový reliéf. V druhém článku pracuje autor poněkud odlišným způsobem, když rozebírá přízvukování jednotlivých slov a slovních celků. Uvádí sice také některé číselné hodnoty, ovšem spíše jako ilustrace k výkladu, v němž poukazuje na syntaktickou a sémantickou stránku spojování slov do větších zvukových celků. Ve spojení, kterému náleží pouze jediný hlavní přízvuk, můžeme se setkat s trojím druhem slov: se slovy nepřízvučnými, s takovými, která svůj přízvuk ztratila (Delattre je nazývá „desaccentué“), a konečně s přízvučnými. Rozmístění přízvuku je ovlivňováno tempem, syntaktickými vztahy, typem sousedních konsonantů a u slov, která mohou ztratit svůj přízvuk, také tím, jaké slovo za nimi následuje.

V pátém oddílu — o intonaci — (články z r. 1961 a 1962) porovnává autor nejprve intonaci francouzskou a anglickou, potom anglickou a španělskou. K výzkumu je použito moderní spektrografické metody s dvojí filtrací; je škoda, že ukázka francouzského přepisu není kompletní (zřejmě nedopatřením) a nemůžeme proto porovnat ani dva případy klesavé koncové melodie.

V jediném článku šestého oddílu probírá autor diftongy, diftongované samohlásky a čisté samohlásky. Porovnává zde, jak sám zdůrazňuje, dva nejkontrastnější jazyky, které mají právě naprosto odlišný způsob výslovnosti samohlásek: francouzštinu a angličtinu.

Nejobsáhlejším oddílem sborníku je sedmý, pojednávající o délce samohlásek (celkem 7 článků z let 1938—1962). V první stati Delattre poukazuje na to, že francouzská kvantita ztratila téměř úplně svoji funkční hodnotu. To ovšem neznamená, že bychom nerozlišovali samohlásky dlouhé a krátké; rozdíl je stále velmi patrný. Pokud se ještě v živém jazyce teoreticky vyskytují zbytky distinktivní opozice (obvykle uváděné příklady mettre — maître), neliší se ve skutečnosti svou hodnotou; délka těchto samohlásek není výrazně odlišena, není stabilní. Naproti tomu existuje řada případů, kde je délka vokálů pravidelně zachovávána, aniž má distinktivní funkci.

Délka francouzských vokálů je velmi těsně spjata především s přízvukem, protože pouze přízvučné samohlásky mohou být skutečně dlouhé. Autor poukazuje dále na to, že je délka každého vokálu podmíněna tím, jaký konsonant za ním následuje. Podle toho, jakou artikulační sílu potřebuje mluvčí k vyslovení konsonantu, upravuje automaticky délku předchozího vokálu: před souhláskami, které jsou vyslovovány s největší artikulační silou [p, t, k], jsou samohlásky až třikrát kratší než před souhláskami, které se vyslovují s malou artikulační energií [r, v, z, ž]. Právě tyto čtyři konsonanty jsou ve francouzštině obecně považovány za tzv. dloužící konsonanty, což znamená, že přízvučné samohlásky se před nimi vyslovují dlouze.

Ve většině pojednání najdeme řadu pedagogických a praktických připomínek i velké množství názorně seřazených příkladů. V některých, zvláště starších statích však není zcela patrno, jak bohatý byl zkoumaný materiál a zda výběr textu i počet zkoumaných osob byl dostatečně reprezentativní.

Slabičné dělení, o kterém pojednává osmý oddíl sborníku, je pro cizího mluvčího velmi komplikované. Z tohoto hlediska čtenáře snad nejvíce zaujme první stať, kde autor objasňuje postavení slova ve větě. Většina slovních hříček je právě založena na tom, že slovo [217]ve francouzštině není dostatečně delimitováno jako samostatná zvuková jednotka. — V druhém a třetím článku mluví autor o tendencích slabičného dělení. Za hlavní činitele pokládá: artikulační energii (při spojování dvou konsonantů záleží na tom, je-li energičtěji vyslovován první nebo druhý), stupeň otevřenosti, směr artikulačních pohybů a vzdálenost místa artikulace.[2] V poslední stati se potom vrací k postavení tzv. němého e (e-muet) při slabičném dělení. Teoretický výklad je velmi názorně ilustrován výčtem všech možných konsonantických spojení; některá z nich musíme respektovat jako neoddělitelné celky, a naopak v jiných případech můžeme dané hlásky od sebe oddělil.

Oddíl devátý — historický — obsahuje pět článků. První z nich pojednává velmi podrobně o některých fonetických jevech, které se vyskytovaly v starofrancouzštině a dnes je pozorujeme v moderní španělštině. Všechny historické změny jsou vykládány teoreticky a zároveň dokládány četnými příklady z obou jazyků. — Z dalších statí tohoto oddílu je především zajímavý problém předního a zadního a. V současné francouzštině velmi nápadně mizí počet případů, kde se ještě udržuje výslovnost zadního a. Delattre říká, že jen „od Passyho k Fouchému“ se počet zadního a redukoval nejméně na polovinu.

Poslední část sborníku — desátá — je věnována akustické fonetice. První stať (z r. 1951) jedná o fyziologické interpretaci spektrogramů; je velmi obecná. Autor zde a) studuje izolovanou artikulaci a její vztah k pozici formantů, b) porovnává spektrogramy s radiogramy, c) získané výsledky ověřuje syntézou, aby zjistil, zda změna formantů, vyplývající z izolované artikulace, skutečně vzbudí auditivní dojem, který už od daného artikulačního pohybu očekáváme. Postupně se seznamujeme se souvislostmi, které jsou mezi prvními třemi formanty a artikulačními pohyby. V této stati se autor často odvolává na následující článek (publikovaný r. 1948), kde popisuje akustický trojúhelník ústních francouzských samohlásek. Delattre uvádí hodnoty prvního i druhého formantu pro všechny francouzské samohlásky a vynáší je do názorného diagramu, z kterého je jasně patrno rozložení francouzských orálních vokálů (s výjimkou „němého e“).

V třetím článku (z r. 1954) autor nejprve polemizuje s některými názory M. Durandové. Pokud jde o akustické atributy samohláskové a souhláskové nosovosti, ukazuje, že není snadné porovnávat nazalitu samohlásek a souhlásek; na spektrografickém záznamu např. nebude snadné charakterizovat nosové souhlásky, jejichž intenzita je podstatně slabší než intenzita samohlásek nosových. Všechna pozorování jsou ověřována syntézou a z této konfrontace vyplývá několik zajímavých zjištění. Pro konsonanty ukazuje analýza spektrografických záznamů jen velmi málo faktorů, ale není přitom nesnadné nosové souhlásky synteticky vyrobit.

Nejobsáhlejší studií celého akustického oddílu je stať o akustických příznacích řeči (z r. 1958). Velmi podrobně se tu dovídáme o charakteristických akustických rysech všech typů hlásek a o tom, jaké jsou současné technické možnosti a způsoby výzkumu.

Sborník je uzavřen statí o přechodech formantů a percepci konsonantů (publikováno r. 1961). — Maximum lingvistických znaků obsahují první tři formanty, které pozorujeme na spektrogramu. Ve frekvenčních změnách na spektrogramu se obrážejí změny artikulačních pohybů a tyto přechodové fáze jsou právě často velmi důležité pro percepci. Přechodové jevy mohou ukazovat na to, jaké je místo artikulace zkoumaného konsonantu a dále jaký je způsob artikulace tohoto konsonantu. Pro percepci místa jsou charakteristické přechodové jevy druhého formantu, pro percepci způsobu artikulace jsou důležité přechodové jevy prvního formantu.

Jak je patrno z výčtu statí, lze mluvit o sborníku jako o celku jen velmi obecně. Základní Delattrovy práce ukazují velmi osobitý způsob výzkumu a přivádějí čte[218]náře k zamyšlení nad tím, z jakých hledisek je možno uvažovat o vzájemných vlivech různých fonetických fenoménů. Velmi zajímavý je už sám o sobě přehled metod a jejich používání. V novějších pracích jsou to zvláště metody akustické analýzy, přímo ověřované a doplňované syntézou zkoumaných zvukových elementů, což umožňuje vzájemné porovnávání hlavních složek akustického spektra mluvené řeči. Jiné stati vycházejí z moderního výzkumu artikulace, převážně na základě rentgenokinematografických metod, a na konkrétním materiálu ověřují některé teoretické úvahy. Je poučné sledovat, jakým způsobem Delattre vymezuje každý problém a při realizaci elementárních zvukových prvků nebo prozodických jevů ukazuje na neobvyklé souvislosti, které mohou mít často velký význam. Autor sám říká na jednom místě (v článku staršího data), že bude v budoucnu nutné některé úvahy experimentálně ověřit. Již sama konfrontace výslovnosti, kterou Delattre uvádí, se záznamy současné mluvené francouzštiny by jistě byla velmi zajímavá.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 2, pp. 214-218

Previous Jan Průcha: Čtvrtý svazek maďarských studií z obecné jazykovědy

Next Blanka Borovičková, Vlastislav Maláč: Zajímavá česká práce z oboru akustiky řeči