O ukrajinských lexikografických a lexikologických sbornících

Eva Pokorná, Vlasta Červená

[Discussion]

(pdf)

Об украинских лексикологических сборниках / A propos des recueils lexicologiques ukraïniens

Podáváme zprávu o dvou nových ukrajinských pracích z oblasti lexikografie a lexikologie. Této problematice věnovali ukrajinští pracovníci pozornost již v padesátých letech v lexikografických bulletinech.[1]

Sborník Doslidžennja z lexikolohii ta lexikohrafii, vydaný v Kyjevě r. 1965, obsahuje 17 článků a dvě recenze z různých tematických okruhů lexikologie a lexikografie. V úvodním článku podává L. S. Palamarčuk informaci o důležitých slovnících vydaných na Ukrajině v rozmezí posledních třiceti let. Pro národy Sovětského svazu jsou důležité slovníky dvoujazyčné (národní jazyk — ruský jazyk); největším dílem tohoto typu je šestidílný Ukrajinsko-ruský slovník (dále URS), který podává dosud nejúplnější obraz ukrajinského jazyka. Na základě tohoto slovníku a ukrajinského materiálu sbíraného pro tento slovník (a dnes stále rozšiřovaného) se přikročilo ke zpracování desetisvazkového výkladového Slovníku ukrajinského jazyka (dále SUJ), který má podat obraz jazyka od doby Kotljarevského až po naše dny. Slovník bude normativní; jeho normativnost bude dána výběrem slov, gramatickými údaji, dodržováním pravopisných pravidel a údaji o přízvuku, stylistickým určením, uvedením syntagmatických spojení a vhodnou exemplifikací. Slovník, který bude obsahovat 100 000 slov, je určen jazykovědcům, spisovatelům, žurnalistům a zároveň má být základem pro další lexikografické a lexikologické práce (např. pro slovník frazeologický a synonymický). Počtem hesel bude tedy tento slovník o více než o polovinu menší než Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ), poslání však má mít stejné. Zpráva o práci na tomto slovníku je jen povšechná, autor se nezmiňuje o teoretických předpokladech tohoto díla ani neuvádí podrobnosti o přípravě materiálu, o kvantitativním poměru materiálu ze starší a nové literatury ap.[2] K výročí Ševčenkova narození byl zpracován Slovník Tarase Ševčenka (Kyjev, 1964), jemuž byl vzorem čtyřsvazkový Slovník jazyka A. S. Puškina (Moskva 1956—1961).

Jednou z důležitých složek lexikografie jsou také dvoujazyčné terminologické slovníky. Na Ukrajině vyšel r. 1963 Rusko-ukrajinský technický slovník, obsahující asi 80 000 termínů, a Rusko-ukrajinský zemědělský slovník, mající asi 33 000 termínů. Ukrajinské terminologické slovníky z dvacátých a třicátých let jsou však už zastaralé.

O chystaném výkladovém SUJ se více dovídáme ze dvou dalších příspěvků sborníku. První z nich napsala L. A. Jurčuková a všímá si v něm slovesných vazeb a jejich zpracování v připravovaném slovníku. Po uvedení ruských a ukrajinských prací, které pojednávají o vazbě, ukazuje autorka na mnoha příkladech způsob zpracování tzv. silných slovesných vazeb, které signalizují různé významy jedné slovesné lexikální formy; na konci uvádí jako příklad zpracování sloves žít a žertovat. Rekce je uváděna jen u silných vazeb, takže ji často nacházíme uprostřed hesla mezi exemplifikací. Jednodušší je patrně způsob, který praktikuje např. SSJČ nebo Slovník slovenského jazyka (uvádějí do závorky přímo vazbu a nerozlišují slovesa přechodná od předmětných a rekci uvádějí hned na začátku hesla nebo významového odstavce). Domníváme se, že ukrajinský způsob uvádění rekce — byť teoreticky podložený a zajímavý — není pro slovníkářskou praxi šťastný. Přerušuje se tím totiž exemplifikační část, v níž by měly být uvedeny jen výklady upřesňující význam určitého spojení.

Jako ruský výkladový slovník (z jiných jmenujme také vydávaný Slovník současné spisovné němčiny[3]) bude ukrajinský slovník charakterizovat některé lexikalizované významy jako přenesené [Přír. slovník jazyka čs. (PS)] i SSJČ chápou přenesenost jako [421]nelexikalizované užití v rámci určitého významu). Nedůsledný je výklad jednotlivých spojení slov; u některých je přímý výklad, u jiných uvádí autorka místo něho vlastně pomocné objasnění, naznačení původce děje nebo jevu. Vazby jsou v uvedených ukázkách omezeny po stránce stylového hodnocení, se zřetelem k frekvenci a k chronologii. Všechny ukázky v příspěvku mají širokou dokumentaci; citují se ve velké míře klasičtí autoři.

Další příspěvek týkající se SUJ napsala T. M. Hnaťuková; zabývá se v něm zpracováním předložek v tomto slovníku. Autorka nejprve rozebírá způsob zpracování předložek v ruských výkladových slovnících a všímá si i zpracování předložek v Trávníčkově Slovníku jazyka českého, v SSJČ a v prvních svazcích Slovníku jazyka polského. Zjišťuje, že většina slovníků zpracovává předložky podle pádů. Autorka uznává toto zpracování za vhodné pro malé slovníky, pro velký výkladový slovník považuje zpracování podle významových okruhů za lepší, a to proto, že se všechny případy užití předložky v tom či onom pádě najdou na jednom místě, právě pod příslušným označením významového okruhu (např. místního, časového). Jako příklad uvádí zpracování předložky v. V článku stanoví autorka také přesnou formulaci výkladu, který má naznačit, že u předložky nejde o plnovýznamové slovo. Zásady zpracování předložek v SUJ vybízejí ke srovnání s pojetím SSJČ. Tu sice převládá hledisko gramatické, ale slovník se formulací výkladů snaží co nejvýstižněji charakterizovat jednotlivé významy; na tuto významovou stránku kladl důraz již náš PS.

Oblasti zpracování dvoujazyčných slovníků se týká příspěvek V. P. Kovalova zabývající se výběrem hesel pro překladové slovníky. Na základě rozboru slovníků Rusko-ukrajinského (1961), Rusko-běloruského (1963), Rusko-francouzského (1959) a Rusko-anglického (1959) se snaží stanovit, které lexikální vrstvy a v jaké míře je třeba v překladovém slovníku velkého typu uvádět (mezi „velké“ slovníky vedle URS se 120 000 slovy zařazuje i Rusko-francouzský slovník mající asi 50 000 slov). V slovníku, jehož pomocí se má porozumět textu napsanému v cizím jazyce, je třeba ve výběru uvádět zastaralá a zastarávající slova, která jsou u ukrajinských klasiků, dialektismy doložené v literatuře, zdrobněliny, dále lidové výrazy a individuálně tvořená slova, která se v spisovném jazyce ujala. Autor zdůrazňuje také nutnost uvádět systematicky názvy národností a jména obyvatelská. Problematický je výběr nově utvořených slov. Nelze vždy správně odhadnout, jakou budou mít životnost. (Mezi slova s nejistou budoucností řadí např. kemping a moped — o jejich budoucnosti v češtině už není pochyb.) Mezi slova, která budou v jazyce nesporně žít, uvádí např. slova neorealismus, kosmodrom, kosmonaut. Důležitou otázkou dvoujazyčných slovníků je terminologie; je třeba souhlasit s autorem, že úzce specializované termíny do obecně užívaného překladového slovníku nepatří a že mají své místo jen v terminologických slovnících. Velký obecně užívaný překladový slovník by měl obsahovat přinejmenším odborné výrazy, které se vyskytují v učebnicích pro střední školy. Slovník by také měl přinášet běžně užívané zkratky a zkratková slova, s nimiž se čtenář setká v tisku a v odborné literatuře. Autor jmenuje několik ruských prací týkajících se problému dvoujazyčných slovníků, teoreticky hlouběji je však propracován Poldaufův „Výběr slov v překladových slovnících“,[4] který autor patrně nezná.

Otázkám terminologie jsou ve sborníku věnovány další dva články. V prvním z nich, jehož námětem je metafora jako společný pramen tvoření terminologické slovní zásoby v západoevropských a slovanských jazycích, ukazuje autorka N. S. Rodzevyčová na některé zajímavé rysy termínů vzniklých na tomto základě. Rozborem materiálu (slovanských jazyků, franštiny, němčiny a angličtiny) dochází autorka ke zjištění, že značná část těchto pojmenování vzniká paralelně na základě jedné společné nebo velmi blízké představy. Je ovšem možné, aby takový termín měl pak v různých [422]jazycích různě široký obsah. Jednotlivé vědní obory užívají určitou sféru metaforických pojmenování. Botanika např. přejímá pojmenování ze zvířecího světa, v některých technických oborech názvy části lidského a zvířecího těla i názvy oděvů a jejich částí (prst, ocas, župan, límec). Názvy takto tvořené a shodné v několika jazycích mají pak vlastně charakter mezinárodních termínů.[4a] Některé termíny vzniklé metaforizací ztrácejí časem svou obraznost a spojitost s použitým obrazem, u jiných si vnitřní souvislost se základní představou ještě uvědomujeme. Podobně se dá u některých termínů vysledovat emocionálnost nebo stylistické zabarvení, u jiných zase tyto příznaky zcela zmizely (v češtině např. nepociťujeme expresívnost v tvaru zdrobnělém ploténka, pánvička v medicíně, očko v zahradnictví ap.). Existuje i opačný pochod, kdy slova čistě odborná přecházejí do slovní zásoby obecně mluveného jazyka (filtr, proventilovat ap.). Autorka uvádí ještě jeden způsob přeneseného užití, které nazývá remetaforizací. Je to případ, kdy se odborný výraz dostane do obecného jazyka s významem poněkud posunutým; jako příklad uvádí odborný výraz gacher ‚hasit vápno‘, který v obecném jazyce má význam ‚dělat jakoukoli práci‘. Autorka si také všímá poměru ukrajinské a ruské slovní zásoby. Ukazuje na nežádoucí jevy v ukrajinské terminologii, kdy se do ukrajinštiny přebírá jako termín metaforizované slovo ruské, např. bašmak, přestože existuje ukrajinské slovo čerevyk. V závěru konstatuje, že terminologická slovní zásoba vytvořená na základě metafory tvoří značný fond v evropských jazycích a že není brzdou při unifikaci a internacionalizaci terminologie.[5]

V druhém článku týkajícím se terminologie si A. P. Koval všímá synonymiky v terminologii. Synonyma se vyskytují různě v různých stylových rovinách; za naprosto nežádoucí je autor považuje ve vědeckém textu, kde má být užito jen termínů, které jsou jednotkou pevného systému. Uživatel si četbou takových textů vytváří zásobu správných termínů-pojmů z příslušného oboru. Za zbytečný balast považuje autor synonymní dublety (oksyd a okys, aksydacija a okyslennja).[6]

Dále obsahuje sborník příspěvek L. L. Humecké týkající se zpracování staroukrajinského slovníku 14. — 15. stol. a příspěvek V. O. Vynyka o historii slova myr v ukrajinském jazyce a pojednání o staroruském právnickém termínu vira M. J. Bricyna. — Problematiky autorských slovníků se týká referát V. S. Vaščenka o přípravě slovníku Kocjubinského a tři práce přinášejí pohled do jazykové dílny tří ukrajinských spisovatelů, Tarase Ševčenka (V. S. Iljin), M. F. Rylského (H. M. Kolesnyk) a Lesji Ukrajinky (K. V. Lenec). — Do oblasti prací lexikálně srovnávacích patří práce o syntaktické terminologii ve východoslov. jazycích (N. A. Moskalenko), o lexikálních a frazeologických paralelách v nové řečtině a v ukrajinštině (O. D. Ponomarev) a o složených podstatných jménech s kořenem sam ve východoslovanských jazycích (A. K. Smolská). Střídáním v a u na začátku slov, které je specifické pro ukrajinštinu, se zabývá M. M. Pylynskij.

Eva Pokorná

 

Sborník Lexikolohija ta lexikohrafija z r. 1966 je věnován tematice současné i historické lexikologie a lexikografie, otázkám kritiky a bibliografie.

Ke změnám v lexikálním systému ukrajinského jazyka v posledních letech se vyslovuje A. A. Moskalenko v úvodním článku sborníku. Konstatuje, že v ukrajinštině zaznamenali na základě excerpce z novin v prvních šesti letech sedmiletky 1700 neolo[423]gismů, zvl. odborných. Neologismy rozumí autor jednak slova skutečné nová, jednak neologismy sémantické. Ve vývoji každého neologismu rozlišuje tři etapy (slovo je utvořeno jednotlivcem nebo nějakou pracovní, sociální skupinou a funguje ve velmi úzkém okruhu lidí; v druhé se šíří, zprav. užíváním v naučné nebo jiné literatuře; v třetí proniká do celonárodního jazyka). Autor rozebírá též strukturu tvoření nových slov. Slova jsou tvořena většinou organicky na základě slovotvorných modelů, např. prefixací (o—, nad—), sufixací (—it, —ka, —an). Část neologismů tvoří složeniny s nejběžnějšími komponenty avto—, agro—, bio—, kino—, mikro—, radio—, foto— ap. V posledních letech ožívá v ukrajinštině starší způsob tvoření — spojování dvou substantiv, např. korabel’—raketonosec, voin—raketčyk. Podle našeho mínění je problematické uvádět přesný počet neologismů vzniklých během určité doby. Jde hlavně o afixovaná slova a o složeniny, jejichž řady jsou otevřené a jejichž tvoření i obměny jsou potenciální, je tedy třeba uvážit stupeň jejich lexikalizace.

K tomuto článku se tematicky pojí stať L. O. Rodninové zabývající se variantními páry činitelských jmen v současné ukrajinštině. Autorka předvádí bohatý inventář sufixů této oblasti (domácí —yk, —ovyk, —nyk, —ščyk, —ar, —ec, cizí —ant, —yst, — ist aj.). Názvy činitelských jmen vznikají též skládáním slov a substantivizací příčestí. Rodninová sleduje sémantickou rozlišnost těchto variant i synonymní vztahy mezi nimi.

Výběru slov věnuje pozornost článek A. A. Burjačoka. Rozebírá po této stránce první díl SUJ. Základem pro výběr slov je materiál lexikálního archívu Jazykovědného ústavu získaný výpisky z literatury; jako pomocný materiál slouží i různé slovníky (Želechivského, Hrinčenka, Rusko-ukrajinský 1937, Rusko-ukrajinský 1948, Ukrajinsko-ruský 1953—63, Rusko-ukrajinský pro střední školy 1962) kriticky využité. Podobně jako URS zahrnuje i nový SUJ slovní zásobu spisovné ukrajinštiny od Kotljarevského po současnost, zastaralá, nářeční slova a termíny. Burjačok srovnává slovní zásobu SUJ a URS. V prvním díle SUJ nachází o 1300 slov více, a to zejména substantiv verbálních (—nnja), abstrakt na —ist’, složenin (bahato—, bio—) s odvozenými adjektivy a adverbii. Některé tyto složeniny jsou v slovníku pouze naznačeny uvedením prvního komponentu s příslušným významem a způsobem tvoření. Asi 300 slov uvedených v URS není obsaženo v prvním díle SUJ. Jsou to slova označující reálie, přírodní jevy ap. Burjačok oprávněně zdůrazňuje, že je třeba při udávání neologismů (zejména prefigovaných slov) přihlédnout k frekvenci jejich užití ve spisovném jazyce i k hodnotě autora, který jich užil. Kritérium přísného výběru zachovávají autoři tohoto slovníku při uvádění dialektismů, hapax legomena nezaznamenávají vůbec.

L. A. Korobčynská přispěla do sborníku úvahou o synonymických slovesných párech nezvratných a zvratných typu na —ty, —tysja. Nachází v ukraj. slovní zásobě asi 200 sloves tohoto typu neměnících kategorii stavu. Za synonymní považuje ovšem i slovesa typu a) —ity a —ytysja, b) —ity a —itysja, —itysja, c) — —aty, — ity a —atysja. Autorka řadí synonyma do různých významových okruhů a sleduje jejich užití v kontextu. Z kontextové analýzy vyplývají některé zajímavé závěry, např. že reflexívní podoby na —sja vyjadřují krátkost děje. Dvojice těchto sloves mohou být absolutními synonymy, mívají však různou funkci.

Lexikografickému rozboru jednodobých sloves je věnována stať I. S. Nazarovové. Autorka uvádí různá pojetí tohoto jevu v různých slovnících i mluvnicích. Ušakov např. rozlišuje sloveso dokonavé a nedokonavé, sloveso jednodobé a mnohodobé. Podobně v Ožegovově slovníku nacházíme trojici kapat’ ned., nakapat’ dok., kapnut’ jednodobé. Podle autorky adekvátnější je: dok. kapnuť (bezpředmětové) významově odpovídá ned. kapat’; nakapat’ (předmětové) je dok. k nakaplyvat’. Autorka poukazuje tedy oprávněně na to, že je třeba brát v úvahu i vyjádření způsobu děje.

V článku o typech výkladu sloves s prefixem do— v SUJ ukazuje L. A. Jurčuková, jak je možno dobře využít „typových výkladů“ při lexikografickém zpracování slov, [424]zejména prefigovaných sloves. Na základě bohatého materiálu zjišťuje významy této předpony a udává též formulace typů výkladů v tomto slovníku, které se velmi podobají formulacím užitým v SSJČ (což ostatně odpovídá podobné sémantice těchto slov v příbuzných slovanských jazycích). V závěru článku autorka zdůrazňuje, že typové výklady ukazují a potvrzují sémantické a morfologické vztahy v struktuře jazyka.

Kategorií trpných příčestí na —nyj a —tyj (kterých se v ukrajinštině užívá aktivně) a zejm. zvláštnostmi jejich fungování se zabývá článek H. M. Hnaťukové. Z kontextového rozboru vyvodila autorka závěr, že tato příčestí jsou sémanticky spojena (1) s přechodnými slovesy majícími pravé pasívum, (2) s nepřechodnými slovesy na —ty, —tysja označujícími stav nebo děj (zadychanyj, vyhuljanyj), (3) s párovými přechodnými a nepřechodnými slovesy majícími znak a) pasívnosti (začudovanyj), aktivnosti nebo stavu (rozčarovanyj), b) výslednosti (vyholenyj, vzutyj). Ukraj. gramatiky neuvádějí tvoření trpných příčestí od nepřechodných sloves, zejm. ne od sloves typu na —sja. Tyto tvary však existují a stojí vlastně uprostřed mezi aktivními příčestími, formálně jsou pasívní, významem jsou blízké aktivním.

Do oblasti srovnávací lexikologie je možno zařadit dva články. V. O. Horpyčin se v příspěvku o slovotvorných variantách v obyvatelských jménech v ruštině a v ukrajinštině pokouší stanovit základní příčiny variací těchto jmen. Vidí je ve vzájemném působení různých slovotvorných systémů příbuzných jazyků, ve vzájemném působení různých jazykových stylů, v existenci apelativ vzniklých v různých historických epochách a v neposlední řadě v analogii, která je jedním z nejdůležitějších faktorů při vzniku těchto variací (např. rus. produktivní sufix —ič je běžný i v ukrajinštině: moskvyč, pskovyč; analogicky působí ukraj. charkivjane na rus. charkovčane → charkovjane). Tyto slovotvorné varianty se někdy stylisticky diferencují. Zajímavý článek o časových pojmech v ukrajinštině uveřejňuje M. P. Kočerhan. Všímá si časových názvů týkajících se času vůbec i označení časových úseků různých co do trvání (čas, vremja, pora, doba, rik, hodyna, chvilja ap.). Autor sleduje užití těchto slov v různých, zejm. slovanských jazycích, a to v aspektu synchronním a diachronním, ve významech základních i přenesených z časové sféry např. do oblasti přírodních jevů (pro pojem krásné počasí uvádí huculský ekvivalent veremja).

Několik článků se týká problematiky některých ukraj. spisovatelů. N. J. Jacenko se zabývá výrobní a profesionální slovní zásobou jakožto prostředku uměleckého zobrazení v dílech P. A. Hrabovského. Podává sémanticko-stylistický rozbor slov z určitých významových okruhů, a to názvy osob podle zaměstnání a činnosti, názvy nářadí a pojmů vztahujících se k různé výrobní činnosti a slova označující tuto činnost. Ukazuje na poměrně širokém materiálu charakteristické vlastnosti Hrabovského stylu, zejm. pak jeho schopnost využít těchto slov v metaforách a přirovnáních. Rozboru synonymických sloves řady byty-vdaryty ve třech nejznámějších románech M. Stelmacha je věnován článek A. T. Bevzenka. Rozlišuje synonyma obecně užívaná od příležitostných, tzv. stylistických, jichž je podle jeho zjištění většina; tato slovesa doplňuje též stylovou charakteristikou. M. M. Feščenko se zabývá synonymy označujícími akt mluvení v díle M. Vovčekové. Podobně jako shora zmíněný autor zjišťuje synonyma obecně užívaná, hovorová, expresívní, emocionálně zabarvená aj. I. J. Oščypko popisuje a rozebírá moldavismy v povídkách M. M. Kocjubynského (označují reálie, jichž se využívá k charakteristice postav ap.).

Sborník věnuje též pozornost otázkám historické lexikologie a lexikografie. Tři autoři se vyslovují k různým hlediskům zpracování staroukrajinského slovníku 14.—15. st. U. J. Jedlynská uvádí zásady gramatické charakteristiky slova. Slovník obsahuje gramatické údaje za heslovým slovem, a to poznámky upozorňující na druh slova, slovesnou rekci, plný inventář gramatických tvarů a eventuální poznámky vysvětlující funkci pomocných slov. V. L. Kaprovová se zabývá frazeologickými spojeními [425]v tomto slovníku, a to zejm. principy, jejichž pomocí se vyděluje frazeologická jednotka. L. L. Humecká ukazuje na výkladu zkomoleného slova venćova(t) z Wislického statutu (jehož ukraj. překlad je jedním z pramenů staroukraj. slovníku) na vzájemné působení lexikálních jednotek dvou jazyků v dávné době.

Poslední část sborníku obsahuje kritické články, bibliografii a kroniku. S. F. Levčenko v příspěvku zabývajícím se lidovým jazykem polemizuje se stanoviskem L. A. Korobčynské, podle níž je „míra stylistického snížení hlavním kritériem při rozlišování pojmu hovorový a lidový jazyk“ a podle níž hovorová slova mají charakter expresívní, lidová jsou nižší, poněkud hrubá, jichž nemůže užít ten, komu je vlastní spisovný jazyk. Toto pojetí se jeví kritikovi právem značně subjektivní a staví proti němu kritérium porušení spisovného užití a odchýlení od normy. Lidová slova mají podle něho různé expresívní zabarvení, spisovatelé jich mohou užít pro určitý záměr. Tato otázka je značně složitější a má i aspekt sociolingvistický.

L. S. Palamarčuk podává přehled o současné ukraj. dvoujazyčné lexikografii. Vedle slovníků vzniklých v Kyjevě (ukrajinsko-polský 1957, polsko-ukrajinský) a v Užhorodě (maďarsko-ukrajinský 1961) uvádí i práce vydané mimo území USSR (v Budapešti ukrajinsko-maďarský 1963, v Bukurešti rumunsko-ukrajinský 1963 a ukrajinsko-rumunský 1964, v Bratislavě ukrajinsko-slovenský 1960). Autor se zmiňuje též o připravovaném ukrajinsko-českém slovníku, který vzniká v Praze podle koncepce pražské lexikografické školy, a hodnotí ho podle našeho názoru maximalisticky; jde vlastně o slovník středního typu (asi 60—70 tisíc slov), který je hlouběji a šíře propracován než některé ostatní uvedené slovníky.

Sborník je vhodně zakončen příspěvkem L. O. Symoněnka, který shrnuje výsledky práce ukrajinských lexikografů a lexikologů v poválečné době.

Oba sborníky i práce předcházející svědčí o snaze vybudovat v Kyjevě lexikografické a lexikologické středisko, které by bylo schopno samostatně řešit široký okruh otázek a úkolů, a lze doufat, že další práce budou následovat.

Vlasta Červená

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 4, pp. 420-425

Previous Eduard Beneš: Naše lingvistika a vyučování cizím jazykům

Next Jiří Kraus, Pavel Vašák: Podnětný ukrajinský sborník kvantitativní stylistiky