Po letech k tzv. východomoravským nářečím

Jan Chloupek

[Discussion]

(pdf)

Много лет спустя возвращаемся к теме т. наз. восточноморавских диалектов / Après des annés un retours aux soi-disant dialectes de la Moravie orientale

Pro pražskou jazykovědnou školu je mj. příznačné ono soustředěné úsilí, s nímž se její příslušníci dopracovávali minuciózní přesnosti terminologické a výkladové vůbec, a pokud je to ve vědě vůbec možné, i relativní definitivnosti a uzavřenosti poznatků. Ne všechny obory jazykovědy čerpaly z tohoto moderního učení stejně, některé mají i nyní leccos dohánět. To se myslím týká i dialektologie. Nemalý podíl na moderní orientaci naší dialektologie patří bezesporu Frant. Kopečnému. I když byl nucen přidržet se z dobrých důvodů obvyklých metodických zásad tradiční dialektologické školy, jak byly vytyčeny v Brně už v době první republiky, dal české dialektologii nářeční monografii nikoli jen materiálově ryzí, avšak i původní a nekonvenční, zvláště v morfologii.[1] Od doby, kdy byla napsána, začíná se např. objevovat přirozené sepětí mužských vzorů životných proti neživotným, nikoli formální seřazení vzorů tvrdých a potom měkkých. Proto je dnes užitečné [179]nepominout jeho drobnou poznámku k naší dialektologii, i když se jeho odborný zájem napřel zatím jinam.

V recenzi knihy K. Horálka Filosofie jazyka, Praha 1957, F. Kopečný píše: „… Horálek tu (snad nevědomky) přehání koncepci brněnského dialektologického pracoviště Ústavu pro jazyk český, kde zejména Chloupek z faktu nesporné genetické souvislosti západoslovenských dialektů s východomoravskými dělá podobné závěry na jejich genetickou „českost“. Je však zřejmé, že správné bylo stanovisko Čs. vlastivědy …“[2] Recenzent zde má na mysli můj a Studničkův příspěvek K postavení kopaničářských dialektů mezi nářečími východomoravskými ve SbFilFakBU A 3, 1955, zvl. s. 45—46, a některé pracovní diskuse pobočky ÚJČ, na nichž byl přítomen. Diskuse již pochopitelně reprodukovat nelze, avšak v našem článku se o genetické „českosti“ západoslovenských dialektů nemluví. Naše stanovisko znělo: „Je otázka, do jaké míry může archaičnost východomoravských a slovenských nářečí potvrzovat domněnku o jejich staré spojitosti, jestliže se už od nejstarších dob šířily na východní Moravě inovace české a jestliže se na Slovensku vytvořila samostatná jádra jazykového vývoje s vlastními okrajovými územími …“ „Ze znaků pokládaných dosud za slovenské jsou to na jižní Moravě zase jen společné archaismy, vysvětlitelné okrajovostí území, nikoli slovenské inovace, které by svědčily o aktivním jazykovém vlivu ze Slovenska.“

Fr. Kopečný mi sdělil další své připomínky ústně, takže „poslední slovo“ mohu mít právě díky jeho laskavosti: Sám se v otázce postavení moravskoslovenských dialektů přidržuje „vlastivědné koncepce“ o jejich slovenském rázu z hlediska genetického, koncepci Horálkovu a brněnskou považuje v podstatě za shodnou a připomíná nadto ještě koncepci Stieberovou; ten už v letech třicátých zastával názor, že se moravskoslovenské a západoslovenské dialekty vyvíjely autonomně, jedny podle vnitřních zákonů západního, tj. českého, a druhé podle východního, tj. slovenského jádra. Je-li už mezi čs. východem a západem nějaká starší dělící linie, vede podle Fr. Kopečného východní Moravou; na východ od ní nevznikaly sestupné diftongy (gemerské podoby cizí liděj, milej i spis. slovenská tou vodou jsou právě jen výjimky: toto ej se rozsahem a původem nekryje s českým, ou je foneticky výsledkem zřetelně bifonematického spojení jako v typu oslov). Přitom není na závadu, že jde o jevy nikoli starého data: jazyky hodně si blízké se většinou rozešly nedávno. Důležité je, že existují i některé starší jevy diferenční (dj>čes. z, slov. dz) nebo typologické rozdíly (v slovenštině osobovost proti životnosti). O středoslovenském jádru Fr. Kopečný říká: nemá staré typologicky diferenční znaky; těmi totiž nejsou ani raz- (je i jinde v záp. slovanštině), ani typ salo, sallo — ostatně pskovská nářečí mají typ myglo a přesto zůstávají východoslovanská; je to jev, který se nedotýká specifičnosti samohláskového nebo souhláskového systému jakožto celku; proto není žádoucí odtrhovat ostatní dialekty od středoslovenských a spojovat je s češtinou.

Nejde mi o obranu staršího názoru za podstatně změněné politické situace. Nemohu však neocenit, že Fr. Kopečný obrací naši pozornost znovu k otázkám, které považuji za zásadní:

1. Pojem tradiční teritoriální dialekt — a žádný přívlastek není v tomto sousloví zbytečný — má především svůj aspekt politický. Ten už dříve rozhodl a mimo Evropu někde ještě dodnes rozhoduje o tom, zda se z dialektu stane „jazyk“, nebo o tom, s kterým „jazykem“ se dialekt jako jeho „součást“ vyvíjí. Tuto tezi zdůrazňuje J. Bělič — i v diskusi na posledním sjezdu slavistů —, nicméně rádo se na ni zapomíná, je-li potřeba prokázat národu pochybnou službu „odpovídajícím [180]historickým výkladem“.[3] Z tohoto hlediska není o místě východomoravských dialektů pochyb; proč by tu byl i termín na závadu?

2. Historické hledisko, popř. otázka geneze dialektu vyžaduje zamyšlení hlubšího. Je především žádoucí objasnit to, co dialektem, především se zřetelem k chronologii, vůbec rozumíme. Zastavíme-li se např. u asimilačního typu až náz uviděl proti aš nás uviděl, můžeme bez velké smělosti mluvit o jevu středoslovanském (proti stavu na okrajích); ani to ovšem není diferenční jev nejstarší, neboť souvisí se zánikem jerů. Později proběhla československá změna g>h. Ještě později započal důsažný vývoj dlouhých samohlásek a na okrajích oblastí skončil se patrně až v 17. stol. Daleko před tím vším se konstituovaly charakteristické typy kráva, vrata, břeh (proti pol. krowa, wrota, brzeg) a ještě starších dob se týkají některé předpoklady archeologů, etnografů, folkloristů a historiků. Avšak v jazykovědě se mluví o nářečních rozdílech, o dialektech od dob Velké Moravy až po dnešní dobu a jako argumenty nám sloužívají data z doby vzniku, rozvoje, zániku jazykového útvaru, ze všech časových rovin. Podobně má několikerý význam i termín archaismus: (1) jazykový jev přetrvávající dobu dřívějšího jazykového společenstva (praslovanského, jihoslovanského atp.), (2) nářeční jev odrážející starší stav vývoje národního jazyka (nářečí archaická × nářečí strukturně progresívní), (3) nářeční jev dnes ustupující.[4]

Pokud jde o onen po strukturní stránce všestranně archaický pás československých dialektů, domnívám se s D. Šlosarem, že zahrnuje jak jihovýchodní Moravu, tak i jihozápadní Slovensko a jižně od skupiny nářečí kopaničářských (podmíněných pozdní kolonizací) uhýbá už jen na moravskou stranu a vine se západně od hranice našich národních republik k severu. Proti označení jen té části pásu, která probíhá na Moravě, za nářečí moravskoslovenská, namítám jednak to, že první část složeného termínu je v tomto smyslu významově nezřetelná (vlastně ‚slovenské dialekty’ na Moravě), jednak to, že takto by bylo třeba označovat i české slezské dialekty, neboť ty se od dialektů na jihu liší celkově jen jevy parajazykovými, suprasegmentálními. S termínem moravskoslovenská nářečí by se dalo souhlasit tehdy, kdyby se týkal celého archaického pásu. Je ovšem otázka, zda takový shrnující termín v pomezí dvou národních jazyků potřebujeme, ostatně dnes už zde přece jenom běží o dvě odlišná nářeční pásma.

3. Konstatování o slovenském rázu východomoravských nářečí může se opřít též o jistá fakta strukturní. Podobně bychom mohli dojít i k závěru, že spisovná čeština je slovenštější než čeština obecná. Rozumím zestručňujícímu rázu podobných postřehů a nechci jejich typologický význam podceňovat. Avšak strukturní aspekt dialektu zasluhuje hlubší pozornosti. Přikláním se k názoru, že dialekt jako jazyková struktura zahrnuje jen stejné idiolekty. Je škoda, že jsme se v dialektologii dosud nepokusili o skutečně všestrannou lingvistickou charakteristiku ve smyslu postulátů V. Mathesia, zdůrazňovaných a zčásti uskutečněných J. Vachkem. Nevytvořili jsme si ani příslušné symboly pro postižení množiny nářečních shod a rozdílů (srov. naproti tomu už i starší americké dialektologické práce především o exotických jazycích). Některé z rozdílů mezi dialekty hodnotíme dvakrát, totiž ve dvou disciplínách (např. nepřehlasované tvary v hláskosloví a tvarosloví), některé považujeme mylně za shody (např. spis. dubletní podoba v Bojkovicích neshoduje se s obligátní východomoravskou podobou v Bojkovicích, neboť druhá má sklonění jmen mužských, srov. dat. g Bojkovicom — chybí tu ovšem singulárový rodový korektiv), některé shody zdůrazňujeme neprávem (např. v syntaxi, jsou-li dány [181]mluveným rázem projevu), některé podceňujeme (např. odlišná podoba sg. proti pl. u typu rozumí × rozumějí, rozumijou, rozumijú, rozumjá … ve srovnání se spisovným povědomím normy rozumí — rozumí).[5]

V naší dialektologii se velmi často pracuje s pojmem přechodovost nářečí. Vyplývá z nepopiratelné existence vývojových jader, archaických okrajů a zase dalších vývojových jader. Tu přichází ke slovu historické pojetí dialektu, totiž jako místní obměny národního jazyka. Evoluci češtiny v prostorové projekci podařilo se dokonale postihnout B. Havránkovi, autorovi základní práce o českých nářečích z r. 1934. Že je Morava přechodovým územím mezi Čechami a Slovenskem, východní Morava mezi ostatní Moravou a Slovenskem a např. Vizovicko mezi Gottwaldovskem a Valašskoklobouckem, jeví se (při kompaktním osídlení) nabíledni; jen tak obecně lze přechodovost předpokládat u tří dialektů. Avšak spíše je třeba ukázat v duchu Havránkovy koncepce, v čem přechodovost spočívá. Místo toho potvrzujeme průběh izoglos, podáváme návrhy na klasifikaci dialektů a jsme nakloněni uvěřit téměř v hmatatelnou existenci nářečních skupin, podskupin, subsystémů s různým počtem odchylek naprosto rozdílné strukturní relevance a dublet, které by se při pečlivější analýze neukázaly dubletami, ale omyly explorátora.

Velmi zajímavý je názor Fr. Kopečného týkající se českého jádra se sestupnými dvojhláskami a slovenského s dvojhláskami převážně vzestupnými (tu by ovšem východní Morava v úvahu nepřicházela) a (stejně jako u S. Utěšeného) chápání středomoravské monoftongizace é, ó jako náznaku přechodu k východní oblasti. Nicméně jde v tomto případě o výběr znaku (třebaže typologický) z celosti vztahů nejen fonologických, ale i morfologických, syntaktických, lexikálních aj. V systému českých dlouhých samohlásek je, jak se zdá, uzlovým bodem úžení é>í proti zachování é, neboť po úžení následuje zásadní přestavba fonologického systému a mění se i poměr v zastoupení samohláskových fonémů. Konečně i z hlediska jazykové diachronie možno konstatovat, že zůstalo-li na východní Moravě nezúženo é, mohlo í splynout s ý a naopak ý se nemusilo ubírat jinou vývojovou cestou (k ej).[6] Pro explorátora je nemalou výhodou příkrá výraznost izoglosy é × í. Naproti tomu na hranici ý×ej>é (např. na vých. Prostějovsku) existuje řada přechodů s postupným rozvíráním začátku v podstatě klouzavého diftongu a zavíráním jeho konce; v tomto případě bychom se při fonologické interpretaci mohli přidržovat Vachkova přepisu əi. Podobné přechody od výrazné diftongičnosti ei, ou až k nepochybné monoftongičnosti é, ó vykazuje pomezí „česko“-hanácké.

Nevím, je-li užitečné dodávat něco k charakteristice východomoravských dialektů jako archaických okrajových českých nářečí.

[182]Již letmý pohled na mapu Československa napoví, že směr severo-jižní neposkytuje tolik prostoru pro jakýkoli jazykový vývoj jako směr západo-východní, jak názorně už ukázala uvedená práce B. Havránka. Take podél řeky Moravy vskutku probíhá celý svazek izoglos, až třeba po okazionální přízvuk na penultimě: žádná však nevyznačuje východní inovaci. Podobný jiný svazek izoglos probíhá i v hornaté části hranice moravsko-slovenské; odchylný názor se vyvinul z mínění, jako by zde jazykovou hranici tvořila jen izoglosa ř × r, která zde ovšem také probíhá (nikoli však sama).

I ve východomoravské oblasti se vyskytují některé jevy, které bychom mohli hodnotit jako inovace společné slovenským i východomoravským nářečím, např. koncovku lok.sg. -och (o chłapoch) nebo gen.-akuz. u život. subst. v pl. (mňéł třech sinú). V prvním případě jde o analogii podle dativu (chłapom, viz výše g Bojkovicom) a lze ji vysvětlit při obecné tendenci k pádové uniformitě v pl. jako domácí vývoj. Gen.-akuz. v pl. životných jmen se vyskytuje jen na menší části východomoravské oblasti; jde tu o pozdní inovaci z rozhraní 16. a 17. století, zde nepochybně slovenskou. Inovační prvky má též nářečí mezi Velkými Karlovicemi a Novým Hrozenkovem; to je však nářečí, které se musilo vyrovnat s pozdním kolonizačním přílivem. Pokud jde o severní část východomoravských nářečí, dochází A. Vašek v studii Jazykové vlivy karpatské salašnické kolonizace na Moravě, Praha 1967, k názoru, že „území dnešního moravského Valašska bylo v minulosti … přes leckdy velmi živé styky se sousední jazykovou oblastí západoslovenskou a z nich plynoucí nejen (má asi být: nejeden) shodný vývojový rys po celou historickou dobu přece jen patrně vždy územím jazykově českým“ (s. 121). Podobně též dříve J. Skulina, Severní pomezí moravskoslovenských nářečí, Praha 1964, na s. 11.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 2, pp. 178-182

Previous Jaromír Bělič: Významné Cuřínovy příspěvky k historické dialektologii a toponomastice

Next Alexandr Stich: Práce o stylu Nerudovy prózy