Česká výslovnost slov původu slovanského, zvláště ruského

Antonín Frinta

[Rozhledy]

(pdf)

La prononciation tchèque des mots d’origine slave et en particulier russe

I.

Navazuje na článek prof. V. Mathesia „K výslovnosti cizích slov v češtině“ (Slovo a slovesnost I, str. 96—105) rád bych především s uspokojením konstatoval, že jsem zcela nezávisle (zvláště za léta svého vyučování výslovnosti cizích jazyků na dramatickém oddělení st. konservatoře pražské[1]) dospěl k zásadním hlediskům, téměř totožným s názory Mathesiovými. Jen bych dodal, že by se i v tomto oboru kultury našeho mluveného jazyka mělo uvědoměleji navazovati na dosavadní tradici, která je většinou v plné shodě s jeho fonologickou strukturou i s jeho postavením ve střední Evropě. O tom, jak naši předkové (mám tu na mysli hlavně dobu humanismu a reformace) vyslovovali cizí slova, včetně jmen vlastních, můžeme nabýti dostatečné představy z jejich pravopisu, který býval fonetičtější, než je dnes. Nemyslím zde na slova počeštěná a přizpůsobená, jako jsou biblická jména Mojžíš, Jan atp., na náboženské termíny, jako křest, kříž, oltář atp., nebo na zeměpisné názvy, jako Řím, Paříž, Benátky, nýbrž právě na výslovnost slov, pociťovaných jako cizí. Slova původu řeckolatinského se na př. tiskla dvojím způsobem: buď latinkou konvenčně a mezinárodně (i v kontekstu českém) nebo frakturou a pak foneticky, na př. Musica — , Philosophia — , Cosmographia —  atp. Z tohoto důvodu tradiční kontinuity, jaká se respektuje u všech kulturních národů, nesouhlasím s návrhy na umělé předělávání dosavadní výslovnosti, u nás běžné, ať již podle rekonstruované původní výslovnosti v klasické řečtině a latině, nebo podle vzoru některých moderních jazyků.[2]

[57]Zmíněná zásadní hlediska lze ovšem aplikovat i na výslovnost slov původu slovanského, ač zde právě není tak staré tradice a takové ustálenosti jako u slov, převzatých již ve starších dobách z jazyků klasických (ovšem ať už jakýmkoliv prostředím). Ve starší době, nehledíme-li k vlivu otázce církevní slovanštiny[3], jde totiž skoro vesměs jen o slovanská jména vlastní, osobní nebo zeměpisná. Od doby národního obrození vniká větší počet „slavismů“ do češtiny (vlivem Vajanského a j. později i do slovenštiny), ty se však zas přizpůsobují i po zvukové stránce (srov. slova jako příroda, obřad atp.). Teprve až v novinách a pak v překladech ze slovanských literatur se čtou v 19. stol. u nás hojněji jména slovanská. A je zajímavé, že ještě v letech osmdesátých se počešťovala i pravopisně osobní jména polská a charvátská, na př. Kraševský, Ořešková, Trifkovič atp. U jmen ruských, srbských a bulharských bylo potřeba nezbytně transliterace z jejich azbuky. Toto „převlékání“ slov se dálo bez teoretického ujasnění[4] a většinou mechanicky pod vlivem písma, nikoli podle výslovnosti, dálo se ovšem s ohledem na hláskovou soustavu naší řeči, t. j. pomíjely se hlásky nám cizí.

Nynější náš usus pravopisný stojí na zásadě ponechávati cizím jménům osobním[5] jejich psanou podobu původní, pokud ovšem jsou psána latinkou.[5*] Ale to ovšem neznamená, že se přesně zachovává původní výslovnost jmen lužickosrbských, polských, slovinských a charvátských.

Především není možné požadovati u nás, abychom zachovávali vyslovování měkkých souhlásek ś, ź, ć, ʒ́ (psáno dź, dz, gj, đ), ľ a tvrdého ł (nehledě ani k palatalisovaným retnicím v polštině), tedy hlásek, které spisovná čeština nemá; za ně nastupují blízké hlásky naše: š nebo s, ž nebo z, č, ǯ (= dž) — někdy z neporozumění polské ortografii (sie, zie, cie a pod.) také sj, zj atd. — lj nebo l atd., jak je patrno z běžné u nás výslovnosti jmen: Sienkiewicz, Krasiński, Ciechanowski, Dzieduszycki, Pašić, Gjalski, Śmigły, Łysogórski, Słowacki, Piłsudski, Ljuba, Srkulj atp.

Neorganické a tedy afektované by bylo chtíti zachovat původní přízvuk, ačkoli u slov polských nám to nečiní potíží; hudební intonaci slov srbskocharvátských na nás nemůže nikdo požadovat. Jediné, důsledné východisko pro naši praksi (nejen společenskou a školní, ale i divadelní!) je tedy přízvukovati všecka slovanská jména na slabice první.

To platí ovšem i o slovech ruských, běloruských, ukrajinských, srbských a bulharských, psaných v původním jazyce azbukou. Tu již sama běžná transliterace stírá z nich některé hláskové zvláštnosti. Tak se ztrácí ve slovech ruských palatalisované ľ a ŕ, na př. píšeme a vyslovujeme: Gogol, gen. Gogola za pův. Гоголь, Гоголя; slovo большевик zní u nás bolševik. Místo царь, Горький (= hořký) říkáme car[6], Gorkij atp. Ba i ň se někde změnilo v našich ústech na n, jako ve slově меньшевик = menševik. Samozřejmě vyslovujeme tvrdě všecky souhlásky, jejichž měkkost je spisovné češtině cizí. Tudíž za ruské ś, ź, ľ, b́, ḿ, v́, f´, ŕ, k’, ǵ nastupují střídnice: s, z, b, p, m, v, f, r, k, g, a taktéž se reprodukuje tvrdé ł ruské českým l středním, a to i v písmu (jde o transliteraci a ne o fonetickou transkripci). Tak se „normalisuje“ na př. výslovnost ruských slov: Simferopol, selo, Zemlja (vysl. -lj- m. -ľ-), pirožky, nov, mir, prevoscho[58]ditelstvo (vysl. -te- m. -ťe-!), kypjatok, Šulgin atp. Podobně za ukrajinské palatalisované souhlásky ś ź ľ vyslovujeme naše tvrdé s z nebo š, ž a střední l. O výslovnosti souhlásek ve slovech srbských platí, co již bylo řečeno o charvátských. O bulharštině viz dále.

Co do samohlásek rušíme důsledně t. zv. akání velkoruské, což je v souvislosti jednak s etymologickým pravopisem ruštiny, jednak se zmíněným již nerespektováním[7] pohyblivého přízvuku, který způsobuje onu změnu nepřízvučného o. Vyslovujeme tedy odedávna: Moskva, Tolstoj, Oněgin, Dostojevskij atp. Rovněž tak nevyslovujeme o za pravopisné e, na př. mluvíme o Potěmkinových vesnicích, ač Rus vysloví: Paťomkin, čteme o šachistovi Aljechinovi, měříme vzdálenosti na versty atp. Že neoslabujeme a neúžíme e nepřízvučné, jest ovšem samozřejmé (Čechoslovák to většinou zanedbává, i když mluví plynně rusky).

Co do běloruštiny zachováváme její silné akání teprve v poslední době, kdy došlo pravopisného vyjádření v její spisovné řeči (na př. jména spisovatelů J. Kolas, Navina atp.), kdežto ve starších případech podržujeme etymologické o (na př. Fr. Skorina, nyní se foneticky píše Скарына). Podle podoby velkoruské vyslovujeme většinou zeměpisné názvy ukrajinské, říkajíce: Kyjev (dříve i píšíce Kijev = Kijef) m. ukr. Kijiu̯, Charkov, Dněpr, Tarnopol, Černigov, Kamenec Podolský, atp.

Zato odpovídá stavbě naší řeči zachovávání kvantity, t. j. ponechávání dlouhých samohlásek ve slovech slovinských a srbskocharvátských a reprodukování délkou prodloužené přízvučné slabiky v ruštině. Tak jsme přejali z ruštiny názvy: báťuška, mátuška, papácha, jména: Náďa, Péťa a j. Leckdy jsme ovšem změnili původní prodloužení, vyslovujíce na př. krátce: Turgeněv.[8] Někdy ponecháváme délku a krátkost ve jménech jihoslovanských, na příklad: Charvát, Záhřeb, Belić, Balkán, Sáva, Dalmácie, Jugoslavie a j., ale většinou se krátí (pod vlivem písma, jež kvantitu neoznačuje): Prešern, Vuk, Zemun, Aškerc, Vraz, Marko a j.[8*]

Ve slovech bulharských nereprodukujeme ovšem vnitroslovný jer (psaný ъ nebo ѫ), nahrazujíce je normálním a, na př. Bakardžiev (za Бакърджиевъ), račenica atp. Všeobecně se řídíme výslovností západobulharskou, nahrazujíce etymologické ѣ, vždycky samohláskou e, po příp. je a nepalatalisujíce souhlásek. Na rozdíl od ruštiny nepokoušíme se tu nikdy o různomístný přízvuk.

Dvojhlásky neměníme, leč pod vlivem nezřetelného písma. Tak v ukrajinských (i karpatoruských) jménech málokdo vysloví: Šeu̯čenko, Hrušeu̯śkyj, Sabou̯ atp., většinou se tu čte f za azbukové в; podobně se vyslovuje lužickosrbský skladatel Krawc: Krafc místo původního Krau̯c atp.

Jak je patrno, jsme i v tomto oboru naší „pravomluvy“ (orthoepie) daleko od žádoucího ustálení a zdůslednění. K tomu dopomohou teprve propracované zásady transliterační a orthoepické a pak speciální slovník cizích i slovanských slov s udáním výslovnosti jednak původní, jednak u nás normalisované.[9]

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 1, s. 56-58

Předchozí Petr Bogatyrev: Byly slovenské písně pramenem Puškinovým?

Následující Josef Vachek: Časové pojmy v definici fonému