Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová kniha o indoevropské pravlasti

Nikolaj S. Trubetzkoy

[Discussion]

(pdf)

Un livre nouveau sur la patrie des Indoeuropéens

V nejnovější době se zmocnil zájem o otázku indoevropské pravlasti značně širokých kruhů německých ve všech zemích s německým obyvatelstvem. Teorie o „severní pravlasti“ není ovšem ještě oficiálním dogmatem Třetí říše; avšak tato teorie, pokládající dnešní území Německa za kolébku indoevropských národů a dnešní Němce za přímé potomky nejstaršího osídlení Německa, bezpochyby se hodí k emociálnímu komplexu, vyjádřenému slovy „Blut und Boden“, více než kterákoliv jiná teorie o indoevropské pravlasti. Proto v odborné německé literatuře jsou sice ještě o pravlasti názory různé, ale v populární literatuře se otázka ta vykládá jako definitivně vyřešená, totiž ve smyslu „severní pravlasti“, a není pochyby o tom, že „obecné mínění“ takovým způsobem tvořené vykonává známý nátlak na učence Třetí říše, zejména na mladší. Za hranicemi Třetí říše „obecné mínění“ nacionalistických vrstev německých rovněž sympatisuje s teorií o „severní pravlasti“, a poněvadž německé universitní kruhy jsou všude v těsném spojení zvláště s prostředím nacionalistickým, není divu, že se teorie „severní pravlasti“ těší značné popularitě v řadách německých učenců i za hranicemi Německa. Za tuto teorii se stavějí uznávané autority, s ní sympatisují určité kruhy a to vše do jisté míry zakazuje jakoukoliv jinou teorii o původu indoevropských národů. Avšak vědecké bádání nesnáší zákazy, i kdyby byly neseny „veřejným míněním“. Souvislost mezi úspěchem teorie o „severní pravlasti“ a mimovědeckými činiteli je příliš evidentní, aby nevyvolávala odpor [106]u všech těch, jimž je svoboda vědy ještě drahá. Je proto přirozené, že se mezi německými učenci vedle nadšení pro teorii o „severní pravlasti“ ozývá také odpor proti této teorii. V Německu ovšem z důvodů příliš jasných se tento protest doposud skoro nemohl zřejmě projeviti. Mimo Německo je snad atmosféra obecného mínění ještě méně příznivá k protestu toho druhu, ale alespoň má jisté vnější možnosti. Proto protest proti monopolu teorie o „severní pravlasti“ fakticky se může projevovat toliko v německých zemích mimo vlastní Německo.

Za projev tohoto protestu je nutno pokládati čtvrtý svazek „Wiener Beiträge zur Kulturgeschichte und Linguistik“, jež vede prof. WILHELM KOPPERS a vydává „Institut für Völkerkunde“ při vídeňské universitě; je nazván „Die Indogermanen und Germanenfrage, Neue Wege zu ihrer Lösung“ (1937, str. 787). Jak lze očekávat od edice ústavu etnologického, převládají v tomto sborníku stati archeologické a etnologické — to je však docela v duchu současné tendence německé indogermanistiky, v které se bohužel stalo zvykem užívati archeologických argumentů dokonce ve statích, věnovaných gramatickým otázkám (srov. na př. F. Specht, Zur Geschichte der Verbalklasse auf -ē-. Kuhns Zeitschrift 42). Úkolem našeho sborníku je tvořit protiváhu proti jednostrannému monopolu teorie o „severní pravlasti“. Proto jsou v něm sebrány důvody archeologické, etnologické a linguistické, svědčící proti „severní pravlasti“ a ve prospěch „asijské“ nebo „jihoruské“ vlasti indoevropské.

Čistě linguistických statí v našem sborníku není; dvě stati však jsou napsány linguisty a užívá se v nich hlavně linguistických fakt (vedle archeologických a etnologických). Je to především obšírná úvaha prof. AL. NEHRINGA „Studien zur indogermanischen Kultur und Urheimat“ (o 220 str.), která je pokusem o všestranný přehled celé otázky. Tato práce se opírá o velikou literaturu a již proto si zaslouží pozornosti. Ve svých úsudcích se autor snaží být co možná nejvíc opatrný. Přesto však se kritický čtenář nemůže zbaviti dojmu, že linguistický, archeologický a etnologický materiál, kterým disponuje současná věda, nám nedává právo ani na takové opatrné úsudky. Někde metodický postup autorův zaráží svou naivností: na př. na pozdní původ nějakého předmětu nebo pojmu se soudí z toho, že dané slovo v indoevropských jazycích je dosvědčeno jen jako kmen na -o, -ā nebo jako sloveso s tematickým présentem (str. 110, 151 a j.). Tento postup nebyl ovšem vymyšlen Nehringem, nýbrž je bohužel v indogermanistice obecně uznáván. Zato za vážný nedostatek A. Nehringa samého nutno považovati neodpustitelně lehkomyslné přihlížení k neindoevropským jazykům. V práci Nehringově mají hypothesy o převzetí toho neb onoho slova z neindoevropského pramene značnou úlohu, avšak autor naprosto nedbá o to, aby se vyznal v těch jazycích, jež pokládá za pramen přejatých slov, ani ve vzájemných vztazích těchto jazyků. Proto se vyskýtají v jeho práci napořád hrubé chyby a vůbec nemožné, přímo negramotné etymologie indoevropských slov. Nehring užívá takových nevědeckých pojmů jako „jazyky asijské“, hází do jednoho koše jazyky severokavkazské, jihokavkazské a maloasijské, usuzuje o možných samojedských a ketských elementech v jazycích tureckých, předpokládá neexistující slova „altajská“, jako gan (husa) nebo ek (kůň) na základě dat jiných „asijských jazyků“ a p. Vše to značně snižuje cenu jeho vývodů.

Druhá linguistická stať našeho sborníku „Die Lebensformen der Indogermanen“, práce mladého linguisty W. VON BRANDENSTEINA, je přehledem základních výsledků jiné práce téhož autora, vyšlé ve zvláštní brožurce ve sbírce „Klotho“ (Vídeň 1936, nákl. Gerold & Co.) pod názvem „Die erste indogermanische Wanderung“. Třebaže je těžko souhlasit s autorem, nicméně je třeba přiznati jeho práci smělost a originálnost. Vycházeje z toho faktu, že v indoíránských jazycích slova, společná i jiným indoevropským jazykům, mají význam archaičtější než v jiných jazycích (na př. kořen *melg- v jazyce staroindickém značí „tříti“ a v ostatních jazycích se specialisoval ve významu „tříti vemeno“ — „dojiti“), [107]Brandenstein se domnívá, že se indoíránští národové od společného základu oddělili dříve než národové ostatní. Z toho tedy plyne, že lze rozeznávat dvě periody v rozvoji indoevropského slovníka: periodu do oddělení indoíránských národů a periodu po tom oddělení. Do první náležejí všecky lexikální elementy, společné jiným indoevropským jazykům s indoíránskými, do druhé — elementy, dosvědčené v několika indoevropských jazycích, ale cizí jazykům indoíránským. Brandenstein sestavuje seznamy slov této dvojí lexikální vrstvy pro každou sféru života a dostává dva zcela odlišné typy kultur a dvě různé zeměpisné oblasti: stará vrstva ukazuje na hornatou step s řídkými lesy a prudkými řekami, mladší vrstva na bažinatý a lesnatý kraj atd. Autor předpokládá, že až do oddělení indoíránských národů indoevropský pranárod žil na kirgizské stepi (je to totiž jediné místo v Starém světě, kde je vedle sebe step, hory a nepříliš rozlehlé lesy) a potom prý přesídlil do „östliches Vorland der Rokitnosümpfe“. Názor Brandensteina může přesvědčit, ba nadchnout čtenáře nelinguistu, ale trochu přísnější linguistická kritika snadno odhalí vratkost této teorie. Autor operuje s restaurovanými kořeny indoevropského prajazyka jako s pevnými fakty, nakládá s indoevropským etymologickým slovníkem Walda a Pokorného tak, jako by to byl slovník jazyka dobře dosvědčeného památkami, a přitom zapomíná na to, že téměř každý indoevropský kořen je sám o sobě složitý problém a že ve většině případů tyto kořeny nejsou nic jiného než pracovní hypothesy. Není také těžké zpozorovat, že v celé konstrukci Brandensteina je skryta logická chyba: vždyť indoíránští národové nemohli zachovati názvy pro specificky severní (bažinatolesní) pojmy, i když je skutečně v období prajazykovém měli, poněvadž by v nové vlasti tyto termíny byly bez upotřebení. Přece však, nehledíme-li na její pochybenost zřejmou pro přísného linguistu, práce Brandensteinova zanechává sympatický dojem svou smělostí a obsahuje vedle neudržitelných fantasií celou řadu cenných myšlenek. Jako hlavní její vzpruha jeví se hluboká nespokojenost mladého autora se starým metodickým postupem a smělé hledání nových cest zejména v oblasti metodologické a takové hledání lze jen vítat.

O statích čistě etnologických a archeologických našeho sborníku se tu nebudeme šířit. Připomínám jen, že archeologické stati prof. W. Amschlera („Die ältesten Funde des Hauspferdes“) a R. Pittioniho („Die Uraltertumskunde zur Frage der indogermanischen Urheimat“) víc než často ukazují, jak nedostatečná a neurčitá jsou ta archeologická data, jichž užívají zastánci teorie o „severní pravlasti“, ale která by zrovna tak mohla sloužit i zastáncům jiné libovolné teorie o indoevropské pravlasti. Obšírná úvaha prof. W. Kopperse („Pferdeopfer und Pferdekult der Indogermanen“, 279—412) je vzornou ukázkou etnologické metody vídeňské školy (teorie o kulturních okruzích), uvádějíc mnoho zajímavých etnologických dat, přece však jasně ukazuje, že touto metodou a těmito daty otázku o indoevropské pravlasti rozřešiti nelze. Stať profesora K. Bleiсhsteinera „Rossweihe und Pferderennen im Totenkult der kaukasischen Völker“, přináší bohatý kavkazský materiál, připouštějící však rozličné výklady. Nejslabší jsou práce, věnované náboženství starých Germánů; A. Closse („Die Religion des Semnonenstammes“, str. 549—674) a A. Slawika („Kultische Geheimbünde der Japaner und Germanen“, str. 675—764); zřejmě ukazují stinné stránky etnologické metody, založené na teorii o kulturních okruzích.

Všeobecný dojem, který nabude nestranný čtenář při studiu tohoto sborníku je ten, že se teorie o „severní pravlasti“ zakládá na neobyčejně vratkých základech, jež nesnesou přísnější kritiku. Na druhé straně však všecky důvody, uvedené ve sborníku na prospěch jihoruské a asijské teorie, jsou rovněž málo přesvědčivé a také sotva obstojí před přísnější kritikou. Je jasné, že otázka indoevropské pravlasti je podle dnešního stavu naprosto nerozřešena; zdá se, že nesprávné není určité její řešení, nýbrž sama formulace otázky.

Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 2, pp. 105-107

Previous Vladimír Helfert: Poznámky k otázce hudebnosti řeči (Několik námětů k diskusi)

Next René Wellek: Cambridgská skupina literárních teoretiků