Český „pravopis“ za posledních padesát let

Bohuslav Havránek

[Chronicles]

(pdf)

Tchèque littéraire: „L’orthographe“ tchèque depuis 50 ans

Pod názvem ‚Co se změnilo v českém pravopise za padesát let‘ vydal Vladimír Šmilauer v Časopise pro moder. filologii 22, 1936, 120 n., 225 n. a 332 n. (též ve zvláštním otisku, str. 32) pracný soupis toho, v čem se liší 1. vydání „Pravidel hledících k českému pravopisu a tvarosloví“ z r. 1902 od „Pravopisného ukazovatele“, který r. 1886 z pozůstalosti Wenzlovy vydali Fr. Bílý a Jul. Roth, a toho, co se pak dále měnilo v pozdějších vydání oficiálních Pravidel (až do vyd. z roku 1924), zvláště ve vydání r. 1904 а r. 1913. Již k tomu je třeba připojiti malou bibliografickou opravu: autor nezná „přehlédnuté“ vydání Pravidel z r. 1903, které už obsahuje všechny opravy, jež sám přičítá teprve vydání z r. 1904, takže všechna jeho vročení jednotlivých změn do r. 1904 je třeba předatovat na r. 1903. (Chybu tu opakuje po Šmilauerovi bez opravy i referent Naší řeči v roč. 20, 1936, 151.)

Soupis svůj roztřídil Šmilauer do pěti částí: 1. hlásky, 2. kvantita, 3. tvary, 4. ohýbání a 5. grafika. Již toto rozdělení samo, — v němž překvapuje čtenáře oddělování kvantity od hlásek, ale přímo ho zmate zcela nezvyklé oddělování „tvarů“ od „ohýbání“ (t. j. skloňování a časování), pokud nezjistí, že pod heslem „tvary“ se skrývá hlavně to, co zpravidla nazýváme „tvořením slov“ nebo „kmenoslovím“, — ukazuje, že v soupise naprosto nejde jen o pravopis, t. j. o ustálené psaní spisovného jazyka. Autor sám sice připomíná v pozn. 2: „Pravopisem rozumíme tu ve shodě s Pravidly nejen způsob, jak se jednotlivá slova píší, ale i jak se ohýbají“, ale 1. dovolává se Pravidel neprávem, protože ta tvarosloví („způsob…, jak se ‹slova› ohýbají“) zřetelně odlišují od pravopisu, jak je patrno už i z jejich titulu staršího („Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví“) i pozdějšího („Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů“); 2. kam se přitom ztratily jeho první tři oddíly, probírající jevy hláskoslovné a kmenoslovné? ty přece — na př. rozdíl mezi klatba / kletba, kvésti / kvísti — nelze pokládat ani za „způsob, jak se … slova píší“, ani za způsob, „jak se ohýbají“. Nazývati kodifikaci spisovného jazyka po stránce pravopisné i mluvnické (hláskoslovné, kmenoslovné a tvaroslovné) souborným názvem „pravopis“, je snad pohodlné, ale s odborného hlediska zřejmě nesprávné — toho je si jistě autor sám vědom — a s praktického hlediska zcela nevhodné, protože dokonale kříží i ty skromné znalosti, které laik má, a svádí jej ke zkreslující představě o poměru mezi pravopisem a spisovným jazykem.

S tímto labilním užíváním názvu „pravopis“ snad souvisí to, že některé jevy opravdu pravopisné (grafické) nejsou zařazovány do oddílu „grafika“, nýbrž do oddílů mluvnických: na př. do „ohýbání“ rozdíl v 2. p. mn. čísla –ův / ů, jen grafický, do „tvarů“ veškeré kolísání ve psaní s / z- u předpony, ač tam sám autor říká: „spisovný jazyk snaží se … udržeti psaní[1] etymologické“, do „hlásek“ psaní zdvojených souhlásek i v takových případech, jako plátěnný, tunisský a j., ač se tam mluví výslovně o „nesprávně psaných[2] nn“, a pod.

Mohli bychom uváděti také některá drobnější nedopatření ve formulaci: na př. na str. 231 (otisk 21) v části o slovech řecko-latinských čteme: „a) U o-kmenů se nominativní -s (-os, -us) [125]а -n, -m (-on, -um): aa) objevuje jako v řečtině a latině jen v 1. (ev. 4.) sg.: Polyfemos, -ma; … bb) odsouvá i v 1. (ev. 4.) sg.: lyrik, oratoř, …“ Co se odsouvá? Nominativní -s а -n, -m? Zřejmě nemělo se mluvit o nominativním -s a -n, -m, nýbrž přímo o -os, -us a -on, -um (ovšem i o -es, když dále jako jediný příklad „tvarů dvojích“ se uvádí Heroda, Herodesa).

Nechme však stranou jakékoli námitky rázu teoretického nebo formulačního, tak jako autor sám vyloučil ze svého soupisu jakékoli teoretické pozadí a interpretaci, vědomě si nevšímal ani diskusí o předpisy Pravidel, ani poměru vyexcerpovaného materiálu k soudobým mluvnicím а k jazykové praksi, ani se nesnažil zjistiti určité tendence ve vývoji předpisů a vyložiti jednotlivé jevy v souvislosti s nimi, ba ani nepřihlédl k některým zajímavým a poučným nesrovnalostem mezi úvodem a abecedním seznamem ve vydání Gebauerově z r. 1902 — a omezil se vědomě na suchý výčet faktů, totiž změn v excerpovaných příručkách („Nejde nám o nic jiného než o soustavný soupis“, tvrdí sám v úvodě).

Nelze upříti, že takový — i zcela mechanický — soupis změn byl by vždy prací prospěšnou a že právem by měli být za něj autoru vděčni všichni, kdo se obírají vývojem kodifikace spisovné češtiny, a to i za námahu, kterou ušetří jim, i za námahu a trpělivost, kterou autor takové nevděčné práci musel věnovat. Ovšem jednu vlastnost podobný soupis musí bezpodmínečně míti, má-li být pomůckou užitečnou, musí býti spolehlivý, totiž musí vyčerpávati všechny změny, pokud výslovně nepřipomíná jejich neúplnost, a uváděti změny ty správně a přesně.

Je práce Šmilauerova v tomto své omezení na pouhý soupis opravdu spolehlivou pomůckou, totiž úplnou tam, kde úplnost právem předpokládáme, a správnou i přesnou? Máme jistě právo od ní to očekávat a po pochvale, které se jí dostalo v Naší řeči (na uved. místě), kde přece znalost Pravidel, tak vymáhaná na jiných, a tedy snad i jejich vývoje by měla být samozřejmostí, zdálo by se, že je každá pochybnost zbytečná. Sami jsme brali do ruky tuto práci jako užitečnou pomůcku, ale záhy nás bohužel zklamala.

Neposuzujeme její úplnost snad podle toho, že sice v úvodě říká, že sepisuje „všechny proměny, provedené v českém pravopise od r. 1886“, ale ve skutečnosti na některých místech přináší jen jejich výběr, na str. 234 (otisk 25) a 239 (ot. 29), neboť výslovně to tam připomíná, nýbrž podle toho, že jsme našli již při zběžné prohlídce roztroušeny v ní na nejrůznějších místech leckteré nedostatky co do úplnosti a přesnosti.

Uvádíme příklady:

Na str. 122 (otisk str. 5) čteme: „u sloves vzoru „krýti“, „mazati“ a „láti“, kde od r. 1902 je předepsána v 1. os. pr. koncovka -i, dovoluje se [18]86 i -u; je jen „ržu“, „lížu“, „lžou“ ([19]02 lžou i lží).“ — Vedle 1. os. sg. měla být uvedena i 3. os. pl. s týmž poměrem mezi -í a -ou. Je málo jasné, kde „je jen ‚ržu‘…“; je to v Ukazovateli z r. 1886, ale místo lížu (tento tvar není ani tam) mělo patrně býti lžu; není jasné, proč není také uvedeno, že v Prav. od r. 1902 je rži a lžu (ze souvislosti je to jasné nejvýš o tvaru rži).

Na str. 126 (ot. 9) mezi změnami v kvantitě u substantiv na -tel jsou uvedena jen ta substantiva, která jsou už v Ukazovateli z r. 1886, a nejsou uvedena ta, která byla zařaděna až v Pravidlech, na př. r. 1902 najimatel i -í-, nasobitel i -á-. Na str. násled. chybí však i slovo ří/idič, třebaže je již v Ukazovateli z r. 1886 (řídič) a prošlo řadou změn.

Na str. 130 (ot. 13) není uvedeno, že od r. 1913 je jen jméno (s é).

Na str. 226 (ot. 16) se tvrdí, že od r. 1902 stále je adrijský i adriatský, avšak od r. 1913 je adrijský a adriatický.

Na str. 227 (ot. 18) mezi případy střídání rodu u substantiv chybí slova markrabě a purkrabě, která v této formě měnila rod.

Na str. 232 (ot. 23) není připomenuto, že druhotvary podle „žena“ u slov typu „idea“ jsou od r. 1903 u samého slova idea přesně určeny pro jednotlivé pády a že ostatní slova tohoto typu tam uvedená jsou od r. 1913 výslovně spojena se skloňováním subst. idea a tím i s jeho přesným určením formy jednotlivých pádů; dále tam uvedené slovo Galilea nepatří mezi slova, která od r. 1902 dostávají druhotvary podle „žena“, poněvadž je v Pravidlech dostalo až od r. 1913.

Na str. 233 (ot. 23 n.) není poznamenáno vypuštění tvarů žíci, žhu… od r. 1913.

Na str. 235 (ot. 25) je vynecháno u hesla akumulátor z r. 1913 starší jeho psaní s -kk-, u hesla akusativ z r. 1921, že starší psaní bylo akkusativ (1902—1910) a ve vyd. 1913 heslo to chybí.

[126]Na str. 238 (ot. 28 n.) při kolísání v označování délek u slov cizích není uveden vůbec příklad na u / ú, ač je u slova musa, od r. 1913 musa i múza, a všechny ostatní samohlásky (a/á atd.) jsou zastoupeny.

Někdy je nepřesnost jen v maličkostech, ale tam, kde jde právě o věci sporné, nemělo by být ani to: na př. na str. 126 u slova vitězіtеl uvádí se délka pro Pravidla z r. 1902 i / í, v nich je však pořádek obrácený (vítězitel, tučně, vitězitel); anebo na str. 128 (ot. 11) u slov slunečko, srdečko, zrnečko se udává délka od r. 1902 formou e / é / í, avšak r. 1902 je na prvním místě é: slunéčko, pak sluníčko a na konec slunečko a teprve r. 1903 je zde podstatná změna ve prospěch krátkého e: na prvním místě je slunečko a jen v závorce slunéčko; stejně je tomu u druhých uvedených slov. A pod.

To jsou ovšem roztroušené jednotlivosti a bylo by snad možno ještě tvrditi: bez drobných chyb není práce možná; vedly nás však k tomu, abychom na několika místech, která jsou pro vývoj kodifikace v Pravidlech závažná a byla na první pohled poněkud podezřelá, provedli podrobnou revisi.

Zjistili jsme při ní na př. toto:

Tvarům infinitivu u vzoru „títi“ věnoval soupis na str. 233 (ot. 24) tři řádky. Podle nich jsou v Ukazovateli r. 1886 tyto infinitivy: „-číti, -čati; píti, pjati; títi, ťati; žíti, žati; klíti, kleti; douti; jíti, jati (sníti, sňati).“ Z 5 infinitivů typu -čati však dva v Ukazovateli vůbec nejsou (ťati a žati) a ze zbylých tří není inf. -čati u všech sloves složených (je v něm pouze načíti, začíti) a inf. jati (stejně jako jíti) není v něm nesložený. — V Pravidlech pak od r. 1902 je podle Šm. jedině tvar sníti, ač Pravidla ve skutečnosti mají od r. 1902 podnes výslovně „sejmouti, zastar. sníti“. — Jsou tedy na třech řádcích tři údaje v naprosté neshodě s fakty a dva další měly býti přesnější.

V předpisování tvarů u substantiv, kolísajících mezi typem „kost“ a „dlaň“, provedla podle soupisu Šmilauerova Pravidla mezi r. 1902 až 1924 tyto změny: a) ve prospěch tvarů typu kost, ať už tvary ty nově připouštějí vedle tvarů typu dlaň nebo výhradně je nově zavádějí: r. 1903 u slov rozkoš a senoseč, r. 1913 u slov loď, pěst, spřež, zápřež а r. 1921 u obruč; b) ve prospěch tvarů typu dlaň, ať už je opět jen nově připouštějí nebo důsledně zavádějí: r. 1903 u slov obruč a žluč, r. 1913 u slov holeň, přípřež, pryž, seč, souvrať a r. 1921 u slova zeleň.

Tedy podle soupisu Šmilauerova byla by ve vývoji Pravidel samých tendence ve prospěch typu kost a tendence ve prospěch typu dlaň zhruba v rovnováze, ba ještě s malou převahou tendence druhé (totiž 7 : 8). Ve skutečnosti však tomu tak není: ve změnách typu a) chybí totiž slovo zeď, které teprve od r. 1913 má jenom tvary podle kost (předtím od r. 1902 tvary obojí) a zеlеň, které má od r. 1921 tvary obojí („-ni a též -ně“, předtím od r. 1902 jen „-ě, [zastar. -i]); ze změn typu b) je pak třeba vyřaditi slovo zeleň (v. výše) a pak holeň a souvrať, u nichž jsou sice změny z r. 1913, ale na rozdíl od Ukazovatele z r. 1886 a nikoli na rozdíl od starších vydání Pravidel, v kterých hesla ta prostě nejsou — to není patrno ze soupisu Šmilauerova, ač podle jeho zásad to má v něm býti uvedeno. — Docházíme takto k zcela jinému poměru ve vývoji Pravidel mezi uvedenými dvěma tendencemi, k poměru 9 : 5 se zřejmou převahou tendence ve prospěch tvarů typu kost, tedy tendence archaisující, a vidíme, že v soupise Šmilauerově je v tom případě celá jedna čtvrtina příslušných faktů (4 ze 16) uvedena chybně nebo nepřesně.

Kromě toho se Šmilauer ani nedotýká zajímavé věci, že v této otázce je Gebauerův úvod Pravidel z r. 1902, opakovaný ještě v té věci beze změny r. 1903, 1904 a 1910, liberálnější než abecední seznam a alespoň zčásti připouští tvary typu dlaň u více slov než abecední seznam.

Vidíme, že v obou těchto případech jde o nedostatky soupisu, které mohou zkreslovati celkový obraz ve věcech pro vývoj Pravidel a kodifikace závažných: v prvním případě se přičítá Ukazateli mnohem důslednější zavádění infinitivu typu -čáti, než je pravda — a víme, jak pro tu dobu takové infinitivy byly živou otázkou —, v druhém případě je zastřena archaisující tendence ve vývoji samých Pravidel; nechci tím nikterak tvrditi, že je zastřena záměrně, vždyť na př. ve výše uvedeném dokladu sníti soupis přičítá Pravidlům archaismus neoprávněně, ale je zřejmé, že jde o nedostatky vážné.

Nelze tedy na údaje Šmilauerova soupisu spoléhati; je to nemilé, poněvadž bez spolehlivosti se tato namáhavá a pilná práce bohužel minula cíle, a kdo bude pracovati v otázkách kodifikace spisovného jazyka, opět musí stále přehlížeti různá vydání Pravidel anebo si poříditi soupis svůj.

Na konec připojuji ještě jednu drobnost, která [127]však dobře charakterisuje názor na Pravidla. Na str. 225 (ot. 16) „vedle nepřipustitelný … dovoluje se[3] [19]17 nepřípustný“. Proč se slovo nepřípustný, doložené již v slovníku Dobrovského a Jungmannově, podle autora teprve r. 1917 „dovoluje“? Toho roku se slovo to po prvé octlo v Pravidlech. Nebylo-li dříve slovo to v Pravidlech uvedeno, lze tedy z toho usuzovati, že se nedovolovalo? Tento bizarní názor však, co se týče slova nepřípustný, porážejí Pravidla sama: uvádějí totiž od r. 1902 beze všeho slovo přípustný (je také r. 1886 v Ukazateli). Jistě tedy ani nenapadlo autorům z r. 1917, že uvedením slova nepřípustný je teprve „dovolují“, ani autorům starších vydání, že je „nedovolují“. Můžeme dokonce snadno ukázati na vnější okolnosti, které přispěly k tomu, že je sice od r. 1886 v Ukazateli a pak v Pravidlech slovo přípustný a tak pozdě se do nich dostalo nepřípustný (a nepřipustitelný): Ukazatel je založen na Jungmannově slovníku a Jungmann nemá nepřípustný (ani nepřipustitelný) pod n-, nýbrž pod positivním přípustný (a připustitelný).

Zdrželi jsme se u toho pouhého pomocného soupisu poněkud déle; stalo se tak proto: autor v úvodě prohlašuje, že letos (t. j. r. 1936) vyjde nové vydání Pravidel a že co nejdříve Pravopisná komise předloží svůj elaborát veřejnosti; jeho stať činí si nárok na to, aby byla podkladem pro jeho studium a posuzování. Nové vydání nevyšlo, ani Pravopisná komise dosud k posouzení svůj elaborát nepředložila; doufáme však, že se tak stane brzy. Proto bylo třeba, když jsme zjistili, že Šmilauerův soupis bohužel není bezpečným podkladem a spolehlivou pomůckou pro takové posuzování, abychom na to odbornou veřejnost upozornili a svůj úsudek odůvodnili.

Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 2, pp. 124-127

Previous Roman Jakobson: Puškinovy básně v překladu Ilji Barta

Next Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v listopadu a prosinci 1936