Kdybych byl linguistou

Karel Čapek

[Articles]

(pdf)

Si j’étais linguiste

Kdybych byl linguistou, dělal bych pravděpodobně totéž, co linguisté provozují odjakživa: naslouchal bych, jak lidé mluví, a hloubal bych o tom tak dlouho, až by se mi ve slovech a vazbách, větách a kadencích podařilo vytušit určitá obecná pravidla, zákony, třídy a systémy. Myslím však, že by se mi nepovedlo abstrahovat jazyk od lidí; že bych si nedovedl představit řeč jako čistý jev jazykový, nýbrž jakožto projev určitých lidí, lidských povolání, typů, skupin, kultur a konec konců určitých světových názorů. Vím, že toto pojetí není nijak nové; ale domnívám se, že dosud nejsme linguisticky tak daleko, abychom dovedli analysy a kritiky řeči užít k analyse a kritice lidí a jejich představ, mínění, názorů, společenských attitud, kulturních a politických soustav a tak dále.

Dejme tomu: bylo by možno zkoumat, jak veliký počet generalisujících, zobecňujících slov se vyskytá v lidské řeči podle vzdělání, sociálního stupně a skupinové příslušnosti; a dále, jakému společenskému a politickému nazírání odpovídá schopnost nebo náklonnost užívat slov obecných a neurčitých. Jistě jiné bude politické chování člověka, který myslí a vyjadřuje se ve věcných představách, než člověka, který myslí v neurčitých obecnostech; na této straně bude [8]nepochybně daleko víc generalisací, víc radikalismu, víc intolerance. Bylo by důležité zkoumat, jaký druh lidí užívá se zálibou cizích slov, kterým špatně rozumí, nebo velikých slov, jež nemají přesných obrysů; jaké poruše lidského ducha, jakému společenskému vyšinutí, jaké vnitřní nejistotě odpovídá tento linguistický úkaz. Gorkého bosák, který se opájí slovy „organism, organon“, je jev dnes už hromadný; není pochyby, že i v politice půjde za velikými a neurčitými slovy, okouzlován jejich zvučením.

Bylo by možno dojít jazykovou analysou k diagnostice demagogie. Zjistilo by se nepochybně, že demagogie musí být po stránce řeči názorná a při tom pokud možno nepřesná; musí jít snadno do hlavy, ale nesmí přiléhat k faktům, aby se pod její formulace dalo subsumovat co nejvíce různých náhledů, zájmů a představ. Její zřetelné prostředky jsou mnohovýznamnost a citová barva slov, přeměna myšlenek v ustálená hesla a rychlý spád, který unáší posluchače nebo čtenáře přes vyslovené nejasnosti nebo nesrovnalosti, a tak dále.

Linguistickým rozborem by bylo dále možno stanovit hluboký rozdíl mezi jazykovým systémem přikazovacím a přesvědčovacím; jinými slovy, mezi jazykem diktátorů a jazykem demokracie. Stačí natočit si knoflík v radiu a naslouchat hlasům států a jejich představitelů; jak lze zjišťovat, jak čistě jazykově, z výběru slov, z jejich vazeb a přednesu vzniká výraz autority, moci, kolektivního patosu, vůle a rozhodnosti, nebo naopak výraz veřejného rozjímání, dokazování a přesvědčování, který více méně odpovídá systému parlamentnímu. Rozborem jazykového stylu autoritativního nebo parlamentního bychom se značnou přesností shledali, k jakým intelektuálním vlastnostem, k jakým lidským a společenským stránkám se ten který režim obrací, na jakých spočívá a s jakými počítá.

Tato linguistika veřejných projevů by se konec konců stala nevyhnutelně společenskou kritikou: ne ve smyslu hodnocení, nýbrž ve smyslu duchovní diagnostiky; odhalujíc poruchy, abusus, inkoherence a nepřesnosti slovního výrazu vedla by k poznání obdobných kazů v sociálním myšlení. Nepochybuji, že dřív nebo později se linguistika takovou diagnostikou stane; lidská řeč je přece tak přímým a neklamným projevem našeho života duchovního, jako se tlukotem srdce nebo výměnou látek projevuje život tělesný.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 1, pp. 7-8

Previous Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Vilém Mathesius, Jan Mukařovský, Bohumil Trnka: Úvodem

Next Bohuslav Havránek: Mluvnická kodifikace spisovné češtiny