Ze současné teoretické lingvistiky ve světě

Petr Sgall

[Rozhledy]

(pdf)

Из современной теоретической лингвистики в мире / La linguistique théorique actuelle dans le monde

Jednou z charakteristických tendencí současné lingvistiky je další rozvoj formálního přístupu k popisu jazyka (u nás ne dost vhodně zahrnovaného do tzv. matematické lingvistiky). S rozšiřováním tohoto přístupu souvisí i to, že se dále vnitřně diferencuje a objevují se stále nové neortodoxní koncepce.

Stále víc pozornosti věnují novému přístupu zejména lingvisté západní Evropy. Vznikají tu nová střediska takto zaměřeného výzkumu (v Berlíně, Stuttgartu, Mnichově, Řezně, Edinburghu, Paříži, Amsterodamu, Groningen aj.), k ctižádosti mnoha universit patří, mít alespoň kurs algebraické lingvistiky. Vycházejí původní publikace i překlady z teorie transformačního popisu jazyka.[1] Příprava strojového překladu, automatické dokumentace a podobných aplikací — i když naráží na překážky a neslibuje plné praktické uplatnění v krátké době[2] — není opuštěna, ale víc než dříve se spojuje s teoretickým programem. Jako příklad tu můžeme uvést středisko strojového překladu v Grenoblu (B. Vauquois), kde se vedle poměrně již značně pokročilé přípravy algoritmů překladu[3] (zejména z ruštiny do francouzštiny) pracuje v poslední době i na systému automatické selekce informací (“conversation homme machine“) a také na náročném popisu sémantiky, s využitím prostředků moderní logiky (Rouault, Baille aj.), který je pro nás zejména zajímavý tím, že vychází především ze sémantiky větné stavby, tedy ze vztahů mezi gramatikou a sémantikou (po stránce lingvistické se opírá zejména o výsledky A. Culioliho, dosud bohužel publikované jen fragmentárně; k některým aspektům této koncepce se ještě vrátíme).

Významné středisko strojové lingvistiky (“computation linguistics“) se vytváří na státní universitě v Buffalo, New York, kam — po D. G. Haysovi — přešel na podzim 1969 i P. L. Garvin. I zde jde o podobné spojení lingvistické teorie s výzkumem zaměřeným na moderní aplikace.

Podobně jako na pracovištích zaměřených transformacionalisticky ve smyslu Chomského i na jiných starších pracovištích algebraické lingvistiky uznává se ovšem [147]i ve střediscích uvedeného typu nutnost formálního, algoritmického popisu jazykového systému a hledají se možnosti, jak předběžně utřídit nebo omezit nesmírně rozsáhlou problematiku popisu přirozeného jazyka, aby bylo možno nalézt vhodnou základnu pro teoretický popis i pro praktické aplikace. (Pro aplikace se dnes musí počítat s tou či onou podobou standardizace jazyka — pokud nelze z vnějších příčin reálně počítat s preredakcí, ani s omezeními kladenými na stylizaci textu autorem, počítá se — aspoň pro automatickou selekci informací — s možností, že stroj nějakým způsobem upozorní na body, v nichž vstupní text nebude v souladu s předem daným programem, a během činnosti stroje, bez velkého zdržení, bude možno tento nesoulad odstranit.)

Druhou z charakteristických tendencí současné lingvistiky vidíme v tom, že se dnes stále více dostává na pořad soustavného bádání sémantika. Jednak se množí pokusy o formální zvládnutí některých jejích částí, jednak se rozšiřuje empirické zkoumání sémantických problémů nezaměřené přímo na formální popis, ale tvořící jeden z nutných předpokladů pro formální uchopení některých hlavních oblastí sémantiky. S náročným formálně logickým aparátem zachycuje sémantiku věty např. kolektiv CETA v Grenoblu, o kterém jsme se už zmínili. Postupně se tu vypracovávají prostředky k explicitnímu popisu (a výkladu) významové struktury věty (zejm. jejího jádra, srov. Culioliho termín lexis, odpovídající zhruba slovesnému lexému s jeho intencí), různých aspektů široce chápané modality, typů děje (stav a činnost, která může být rezultativní a v tom případě i terminativní), dále i slovesných časů aj.[4] Formálnímu zvládnutí sémantiky slovesných časů je věnována i Wunderlichova přednáška na loňské stockholmské konferenci o strojové lingvistice a řada jiných prací.[5] I transformacionalisté, o jejichž stanoviscích budeme ještě podrobněji mluvit, věnují ovšem formálnímu zvládnutí sémantiky mnoho pozornosti. Volněji souvisejí s jejich přístupem některé diskusní stati, z nichž jsou cenné zejména Bar-Hillelovy kritické poznámky ke Katzově sémantické teorii,[6] Staalovy stati, Bickertonův rozbor vztahu mezi slovesem a nominální konstrukcí (jde podle něho o transformát, ačkoli sémantická interpretace není identická).[7]

Jindy vznikají užitečné práce o sémantice bez přísného formálního zpracování, ale se snahou o vysokou úroveň logické kultury, většinou s využitím některých možností daných současnou logikou (např. modelování určitých rysů větné stavby s pomocí predikátového kalkulu). Tyto práce lze chápat jako nutný předstupeň formálního přístupu k příslušné oblasti sémantiky; než můžeme promyšleně přistoupit k formálnímu zachycení jakékoli oblasti jazyka, musíme ji nejdřív dobře znát, a takové empirické poznání právě pro mnoho úseků sémantiky dosud chybí [148](v terminologii Chomského jde tu o pozorovací adekvátnost jako o předstupeň adekvátnosti popisné).

Takovou povahu mají především některé monografické práce o významové stavbě věty a o jejím aktuálním členění, které nedávno vznikly v západní Evropě. Zembova pronikavá, i když ne zcela soustavná, analýza sémantické struktury německé věty[8] je svým východiskem, metodou i filosofickým zaměřením zcela samostatná a autor by sotva připustil, že jeho výsledky často spíš potvrzují, než vyvracejí zjištění analýzy transformační (Bierwischovy skupiny) i „pražské“ koncepce aktuálního členění (primární slovosledné postavení slovesa, důležitost postavení větné negace aj.). Opět jiné východisko má známá studie Hallidayova,[9] shodující se v některých základních myšlenkách („ergativnost“ hloubkové struktury angličtiny) s Fillmorovými pracemi orientovanými transformacionalisticky;[10] rozdílem obou přístupů je dáno, že Fillmorovy výsledky jsou podány podstatně jasněji (proto je ovšem také jeho přístup snáze kritizovatelný), zpracovávaná tematika je však u něho nutně daleko užší. Významné postavení mezi pracemi uved. druhu má i disertace H. E. Brekleho,[11] která podává samostatnou koncepci významové stavby věty, zachycované zde pomocí některých prvků predikátového kalkulu. — Z problémového okruhu aktuálního členění připomeňme ještě dvě knihy Ö. Dahla a F. Kiefera.[12]

Za důležité považujeme zejména to, že obojí toto zaměření sémantického bádání se dnes soustřeďuje především na sémantiku gramatickou, nikoli lexikální, tedy na významovou stavbu věty a otázky s ní spojené. Proto také vzrůstá význam prací Danešových, Firbasových aj., uplatňujících při rozboru stavby věty a výstavby výpovědi hlediska pražské školy, která uvedeným otázkám věnovala pozornost už v minulých desetiletích. I když vliv pražské školy v západních zemích se, jak známo, značně zvyšuje (v USA v posledních letech zejména zásluhou publikací J. Vachka, v NSR to souvisí se zintenzívněním vědeckých styků vůbec, ve Francii vzrostl zájem o strukturalismus v nejširším slova smyslu),[13] většinou zatím při zkoumání vztahů mezi syntaxí a sémantikou chybí jasné rozlišení lingvistického významu od kognitivního obsahu; spíše výjimkou je tu E. Coseriu, který tuto distinkci — v polemice proti Chomskému — zdůraznil v přednášce na konferenci Societas linguistica Europaea ve Vídni 1969 (Semantik, innere Sprachform und Tiefenstruktur).

Nejvýraznějším směrem současné teoretické lingvistiky zůstává ovšem koncepce transformační navazující na objevné práce N. Chomského. Právě tento směr (který rychle získává nové stoupence v Americe i v záp. Evropě a dnes už zdaleka není [149]tak vnitřně jednotný, jako byl v první polovině šedesátých let) využívá nejúčinněji výhod spojených s poměrně jasně vymezeným formálním rámcem popisu jazyka. Metodologická rigoróznost podmíněná existencí takového rámce dává tomuto přístupu nespornou převahu nad jinými, i když je přirozeně spojena i s nevýhodami (např. s výše připomenutým relativním omezením rozsahu soustavně zkoumané tematiky jednotlivých prací). Jistě to vede i k nežádoucí jednostrannosti, zřetelné hlavně v známých polemických recenzích mladších transformacionalistů o pracích z klasické strukturní lingvistiky,[14] faktem však zůstává, že dosud bohužel pouze jedna strana se snaží pracovat jen s jednoznačně vymezenými pojmy a formulovat systémy, jejichž adekvátnost pro popis jazyka by mohla být krok za krokem ověřována vyhledáváním „protipříkladů“, které popř. ukazují, že systém v dané podobě není vhodný, a zjišťováním, zda a jak lze systém — více nebo méně podstatně — změnit, aby vhodným způsobem všechny tyto příklady zachytil.

Tento způsob práce, zdůrazňující empirickou povahu rozboru jazyka, je zřejmý ze starších, ale zvláště z novějších publikací Chomského školy (stačí, připomeneme-li si, že se uvažuje o desítkách a stovkách zcela konkrétních „protipříkladů“, jaké uvádí např. Postal (v druhé stati cit. zde v pozn. 14) a jaké se rozbírají v každém novém příspěvku k transformačnímu popisu jazyka). V tomto směru je jistě třeba dát za pravdu Lakoffovi, když ve své odpovědi na Hockettovu kritiku transformační koncepce[15] vytýká kritikovi, že právě on neargumentuje rozborem konkrétních jazykových jevů. Pro současnou situaci v Chomského škole je charakteristický důraz na empirické problémy; ani dřív nebylo namístě tvrdit, že deduktivní postup je hlavním cílem Chomského; vždyť jeho rozhodující argumenty měly vždy podklad empirický. Podobně P. M. Postal v knize Constituent Structure[16] odmítá různé strukturalistické koncepce popisu jazyka ne proto, že nejsou formalizovány, ale proto, že je — na základě empiricky motivovaných úvah — pokládá za příliš slabé pro adekvátní zachycení struktury jazyka. (Nalézá větné struktury, které nelze uspokojivě popsat, aniž by se překročil rámec daného systému.)

Spor se tedy nevede snad o to, zda má mít přednost postup deduktivní, nebo empirický, nýbrž o využití prostředků, které dává dnešní logika, popř. algebra a blízké obory, k zachycení výsledků empirického bádání. Jak jsme už připomněli, takto získaná explicitnost popisu klade zároveň vyšší nároky na kvalitu výzkumu (na přesnost a úplnost zjištění, na objasnění vztahů mezi jazykovými jevy i mezi lingvistickými termíny) a umožňuje jeho úplnější kontrolu, jeho pochopení bez spoléhání na intuitivní porozumění.

Chomsky sám publikoval v posledních letech několik nových lingvistických spisů,[17] dva z nich vycházejí ze sérií přednášek konaných na různých universitách (Topics shrnují novou podobu transformační koncepce, známou z Aspects of the Theory of Syntax (srov. SaS 28, 1967, 94—96), a vyrovnávají se s některými kritikami, zejm. Reichlingovou, Uhlenbeckovou a Dixonovou; Language and Mind navazuje na Cartesian Linguistics jak zdůrazňováním shod mezi transformační koncepcí a různými směry z dob před epochou genetického srovnávacího jazykozpytu, tak i objasňováním některých aspektů sporu mezi empirismem a racionalismem v hu[150]manitních vědách). V novějších pracích, zatím dostupných jen v podobě rozmnožených preprintů, reaguje na kritiku mladších stoupenců (o té viz dále) a probírá v Some Remarks to Nominalization rozdíl mezi slovesnými jmény (transformáty sloves) a jmény dějovými (která se shodují se slovesy — v naší terminologii — spíš jen obsahově, ale jsou považována za zvláštní lexikální jednotky).

I uvnitř Chomského školy se ovšem, jak už řečeno, stále víc pozornosti věnuje sémantice, obsahové stránce jazyka, vztahu jazyka a vědomí, lingvistiky a psychologie i logiky. Svědčí o tom — vedle známých základních změn transformační koncepce z let 1964—65 a s nimi souvisejících prací Chomského, Katze aj. — nyní zejména některé z prací mladších (popř. novějších) přívrženců Chomského. Jde o řadu diskusně zaměřených studií, které rozbírají vztah mezi hloubkovou strukturou vět a jejich sémantickou interpretací. Charakteristické je, že hloubková struktura se v jejich očích stává stále „abstraktnější“, tj. vzdaluje se od jevů známých z povrchové struktury.

To je vidět např. na otázkách slovních druhů — nejde tu už jen o rozlišení blízké např. známým slovním druhům morfologickým a „syntaktickým“, ale uvažuje se např. i o tom, že adjektiva a slovesa snad odpovídají jedinému „hloubkovému“ slovnímu druhu.[18] Podobné úvahy se týkají i větné stavby, jejíž zápis na rovině hloubkové struktury by měl získat mnohé rysy logických kalkulů a i jinak by se značně vzdálil od obvyklého intuitivního pojetí.[19] Také zápis lexikálních jednotek má být podle novějších návrhů značně změněn; podle uved. práce Bachovy nemá hloubková struktura už obsahovat morfonologické matice; M. Bierwisch[20] ukazuje zejména nutnost — i možnost — členitější hierarchie uvnitř zápisu lexikálních jednotek.

Celkového rámce transformačního popisu se týkají především diskusní úvahy o tom, zda sémantická složka popisu nemá být jeho složkou generativní (tj. tou, která soustřeďuje rekurzívní vlastnosti celého popisu — generuje nekonečnou množinu zápisů, na rozdíl od složek pouze interpretativních). Lze toho dosáhnout dvěma cestami — buď určitým způsobem „obrátit“ dosavadní (Katzovu) séman[151]tickou složku popisu a místo syntaktické báze vypracovat generativní vymezení sémantických interpretací, nebo spojit dosavadní syntaktickou bázi přímo s generováním sémantických struktur, tj. spojit hloubkovou strukturu věty a její sémantickou interpretaci jako jediný zápis. Tuto druhou cestu navrhují J. H. Ross a G. Lakoff v interním memorandu „Is Deep Structure Necessary“ (1967), podobně se vyslovují E. Bach, J. D. McCawley a další (nyní i P. A. Seuren, o. c. v pozn. 19, zejm. s. 166). Ross a Lakoff argumentují mj. tím, že kontextová omezení výběru slov (a morfémů), která mají být zachycena v generativní složce, jsou dána sémanticky, ne gramatickými jednotkami: kde jsou gramatické a sémantické příznaky v neshodě (děvče, das Weib), výběr se řídí vždy příznaky sémantickými.

Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry lze lingvistickými prostředky zachytit sémantické struktury vět (připomeňme, že tu jde v mnoha ohledech spíš o popis obsahu než významu v naší terminologii). Z transformacionalistů je si této nejistoty vědom např. J. D. McCawley, který též ukazuje[21] na potřebu abstraktněji chápané a se sémantickou složkou spojené hloubkové struktury; hlavní úlohu lingvistiky však vidí v popisu vztahu mezi sémantickým obsahem a fonetickou podobou věty, tedy ve zpracování překladových složek popisu jazyka. Také Chomsky sám má z podobných důvodů zatím rezervované stanovisko k rozboru sémantiky, jakému se věnují někteří z jeho mladších následovníků, a věnuje se i nadále otázkám syntaxe a morfonologie, které jsou lingvistickému zkoumání snáze přístupné.

V určitém směru je toto stanovisko (zejména u McCawleyho) blízké tomu, které naše skupina matematické lingvistiky na KU zaujímá už od první poloviny šedesátých let: určitou koncepci a vymezení sémantické (tektogramatické) roviny potřebujeme jako východisko pro vlastní úkol lingvistiky — adekvátní zachycení korespondence mezi významem a zvukovou formou; struktura této roviny však nemůže být v úplnosti popsána bez obtížné cesty pokusů a omylů, bude tu nutná pomoc jiných věd a postupné ujasnění složitých vztahů mezi kognitivním obsahem a lingvistickým významem (mezi substancí a formou obsahu, řečeno s Hjelmslevem). Chápali jsme sémantickou složku jako generativní už v době, kdy to považovali za příliš obtížné a kacířské i ti, kteří dnes chtějí formulovat generativní popis sémantické roviny shodné pro všechny přirozené jazyky.[22]

Snaha o vybudování generativní sémantiky (ale i důraz kladený na překladové složky) může být chápána jako významné přiblížení transformační koncepce určitým stanoviskům, která jsou od třicátých let charakteristická pro evropský strukturalismus, a zejména pro pražskou školu. Nejde tu ovšem o vědomé navazování nebo sbližování (jaké lze konstatovat ve vývoji transformační fonologie, srov. zde na s. 111n.), nýbrž o vlastní vnitřní vývoj Chomského školy, která se postupně vzdaluje od svých deskriptivismem podmíněných počátků (určité kroky v tomto směru lze vidět už v Chomského rozlišení kompetence a performance, dále v odklonu od hledání explicitní procedury vedoucí od textu ke gramatice, zejména pak v základních změnách transformační koncepce z let 1964—65, kdy se začala hloubková struktura chápat jako podklad sémantické interpretace a transformace jako pravidla přiřazení „povrchových“ forem těmto hloubkovým [152]strukturám,[23] a konečně sem může být z určitého hlediska zařazeno i zdůraznění specifičnosti jazykového systému, známé z Chomského Cartesian Linguistics.)

Vytvoření generativní sémantiky jako první složky transformačního popisu by totiž znamenalo dotvrzení přechodu tohoto popisu od jednoho typu lingvistických popisů (kde se generuje nejdříve omezené jádro, dalšími složkami rozšířené na nekonečnou množinu zápisů, jak tomu bylo v starší podobě transformačního popisu) k typu druhému, k němuž patří popisy stratifikační nebo funkční (s rovinami uspořádanými od sémantiky k fonetice).[24] O blízkosti tohoto druhého typu popisu, který v USA získává další přívržence,[25] k evropskému strukturalismu svědčí nejen to, že jeho zakladatel S. M. Lamb výslovně navazuje na Hjelmsleva, ale zejm. četné hlubší shody mezi Lambovým popisem a funkčním přístupem pražské školy,[26] i to, že se právě v Praze podařilo vytvořit aspoň předběžný rámec popisu, který má (na rozdíl od koncepce Lambovy) explicitní formu popisu generativního a aspoň v některých jednotlivých částech byl už i podrobněji propracován.

Určité přiblížení transformační koncepce ke stanoviskům pražské školy je možno vidět i v dalších bodech: v některých aspektech se syntaktická báze nyní méně liší od závislostní syntaxe. Fillmore v závěru první z uved. studií připouští, že pro zachycení hloubkové struktury věty může být závislostní syntax stejně vhodná jako syntax bezprostředních složek, s kterou transformacionalisté dosud pracují.

Také vzrůstající zájem o jazykovou diachronii (a vztahy mezi ní a synchronií), který je jednou z charakteristických tendencí nového vývoje v lingvistice, může být takto hodnocen. Nejde už jen o první výhledy do transformačního chápání vývoje fonologie, jak je formuloval M. Halle, ale i o studie zaměřené obecněji a spíše metodologicky.[27]

[153]I v transformační fonologii, jejíž (dnes už značně samostatnou a výrazně specializovanou) problematiku zde ani náznakem probírat nemůžeme, projevuje se takové přiblížení, zejména v tzv. teorii příznakovosti[28] a dále též ve zjištění, že kontextové postavení slov je nutno vyznačit už v hloubkové struktuře, má-li být adekvátně zachycena intonace výpovědi.[29]

Nejde ovšem o návrat k evropskému strukturalismu, spíš o to, že s novými hledisky metodologickými se — často bez potřebné kontinuity — znovu přistupuje k empirickému studiu a teoretickému zvládnutí určitých souborů jevů dříve již známých, ale bloomfieldovským směrem zanedbávaných. Často se tak stává, že se teprve začínají objevovat věci, které v pražské škole svým způsobem již dříve osvětleny byly, jak ukazuje např. J. Vachek ve svých fonologických studiích.

Kromě toho je třeba vidět, že i nová metodologická hlediska nejsou něčím jednou provždy stanoveným a plně ujasněným; naopak, i o řadě zásadních otázek vztahu mezi teoretickým popisem a jazykovou skutečností jako objektem popisu se vedou dosud otevřené diskuse.[30]

Závěrem se chceme vrátit k staré otázce, zda je možno tak složitý systém, jako je přirozený jazyk, popsat ve všech aspektech jen čistě formálními prostředky. Jistě se sotva kdy podaří na této úrovni popsat všechny odstíny stylu, individuální, sociální a místní rozdíly úzu, postavení všech archaismů a neologismů, jazykových hříček, metafor atd. i všechny jemnosti jazykového stavu a vývoje. To však může být v určitém smyslu jen otázka vynaloženého času a prostředků. Zásadnější jsou námitky jiného rázu, zejména ty, které vycházejí z nemožnosti plně formalizovat popis sémantiky (jak o tom u nás píše N. Savický, viz zejm. Kybernetika 3, 1967, 90—93), z obtíží daných vztahem mezi formálně popsaným objektem a příslušným metajazykem ap.

Formálnost popisu má tedy své meze, ať už jsou dány teoreticky nebo jen historicky, ale tam, kde je možná, je třeba o ni usilovat. Chomského přínos je především v tom, že dal jazykovědě nové cíle, nebývale náročné; jejich splnění (i s omezením na základní složky systému jediného idiolektu) je úkolem pro generace lingvistů, ne pro malé skupiny, jaké zatím existují. Jistě však nelze žádat, aby se všechny obory lingvistiky ve svých základech orientovaly na formální přístup; např. v typologii je zřejmě aktuální požadavek zvýšení logické kultury, ne plné formalizace, a totéž platí — snad ještě zřejměji — o oborech jako stylistika a rozvrstvení jazyka, dialektologie, i do jisté míry o diachronní lingvistice jako celku.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 2, s. 146-153

Předchozí Karel Horálek: Tři úvahy o struktuře epiky

Následující Stanislav Starý: Práce o vývoji funkčních stylů současné ruštiny