Český sociolog I. A. Bláha o jazyce

Vladimír Koukal, Jiří Kraus

[Chronicles]

(pdf)

Чешский социолог И. А. Блага о языке / Le sociologue tchèque I. A. Bláha

Sociologie (Praha 1968, 438 s.) — systematický výklad názorů I. A. Bláhy, jednoho z našich nejvýznamnějších sociologů v období mezi dvěma válkami, dostává se do rukou čtenářů téměř s desetiletým zpožděním, přesto však svou aktuálnost příliš neztrácí. I. A. Bláha (1879—1960), žák Masarykův, od r. 1924 řádný profesor sociologie na Masarykově universitě v Brně, zakladatel brněnské Sociologické revue, podílel se významným způsobem na vybudování vědecké teorie o společnosti zvláště zdůrazňováním kon[185]krétního sociologického bádání. Jeho posmrtně vydaná kniha obsahuje vedle úvodních výkladů o obecné sociologii a metodologii sociálních výzkumů i instruktivní úvody do speciálních oblastí sociologie. Pro čtenáře jazykovědně orientovaného představují nejvýznamnější předmět zájmu kapitoly věnované sociologii národa (definovaného autorem jako množství lidských jedinců utvářených symbiózou geografickou, biologickou, historickou, kulturní, tj. především jazykovou, eticko-filosofickou a politickou), problematice kultury a zřízení kulturu rozmnožujících a propagujících, sociologii vědy a filosofie a především sociologii řeči.

Kapitola o sociologii řeči (jazyka), s. 231—246, vychází z de Saussurova dualismu langue (útvar sociální) — parole (projev individuální), který je odrazem Durkheimovy antinomie společnost-jedinec. Vztah obou těchto pólů se různě projevuje i ve třech základních teoriích, které popisují ontogenezi jazyka. První z nich, individuálně psychologická, vidí v řeči projevový nástroj stavů vědomí (Cassirer říká, že jazyk je systémem symbolů, který je konstruktivním nástrojem vědomí; podle intuicionistické teorie Croceho a Vosslera řeč je produktem tvůrčí intuice). Druhá teorie, sociálně psychologická, shrnuje názory na jazyk jako na projev sociálního ducha (Steinthal, Wundt), na útvar podléhající zákonům přírodním (Bopp, Jespersen). Odtud vede cesta k travaillistickým hypotézám Noirého a Bogdanova (na počátku jazyka jsou křiky vydávané při práci) jako součásti pojetí sociologizujících, v jejichž základě spočívá jazyk jako fakt sociální. K jejich představitelům řadí Bláha F. de Saussura, A. Meilleta, E. Sapira a G. Vendryèse. Východiskem těchto teorií je strukturalismus, který umožnil chápat analogie mezi systémem jazyka a systémem kultury. (Bláha však varuje před přeceněním těchto analogií, jak se mu jeví u Lévi-Strausse, Sapira a Bloomfielda, a nesouhlasí s pojetím jazyka jako abstraktního systému kombinací, zbaveného své materiální realizace.) Bláhovi je blízké zdůraznění úlohy práce jako základní lidské aktivity ve vývoji jazyka; v tom smyslu také nazývá svou ontogenetickou teorii aktivistickou. („Na počátku byl čin, jednám, pohyb“, aby se z člověka stal homo sapiens, musel se přeměnit na homo faber.) Stadium spontánního neúmyslného vyjadřování vnitřních stavů a onomatopoické (mimetické) období vývoje řeči jsou předpoklady vzniku skutečné řeči, která dospěla k plnění svých funkcí teprve působením sociálního činitele, rozvojem společenských zkušeností, ustálením obecně platné konvence. „První slova vznikla tedy generalizací značek za mentální zkušenostní obsahy pod tlakem sociální potřeby dorozumět se“ (s. 235).

Bláha rozšiřuje psychickou a sociální stránku řeči. Vidí v ní nejenom výraz určitých mentálních obsahů, ale i výraz kultury, tj. určitých kolektivních způsobů myšlení a kolektivních postojů ke skutečnosti. Klade otázku, zdali klasifikace jazyků odráží rozdíly v národní psychologii a snaží se nalézt argumenty pro její kladné zodpovědění. (Připomeňme, že Sapirův vliv touto kapitolou prostupuje obzvláště zřetelně.)

Zajímavý je přehled jazykových funkcí, jeden z nejpůvodnějších oddílů kapitoly věnované jazyku. Autor rozlišuje funkci individualizující, která slouží vnitřní řeči (odpovídá přibližně Horálkovu pojetí funkce mentální),[1] výrazovou (podle autora se tato funkce uplatňuje nejvíce ve stylu básnickém, vědeckém a hovorovém), socializující (dnes bychom řekli komunikativní), kulturně akumulační a kulturně konzervační, která zároveň plní úlohu sjednocující, unifikační, a konečně funkci diferenciační (separační) projevující se v argotech, v církevním jazyce a v jazyce etiketním (reverenčním). Celá kapitola je pak uzavřena stručným nástinem vývoje psaného jazyka (rozlišuje se období mnemonické, obrazové a ideografické).

Bláhovy výklady o jazyce považujeme za zajímavé a poučené. Uvědomíme-li si, že převážná většina kapitol knihy vzni[186]kala v období druhé světové války a byla doplňována v létech padesátých, vidíme, že autorovy názory jsou překvapivě moderní, že dokázaly vzdorovat dobovým omylům a že si zachovaly svou metodologickou čistotu a jednotnost. Překvapuje poměrně malá Bláhova informovanost o pražské škole funkčního strukturalismu v jazykovědě, ba nezájem o ni, ačkoli mu názorově mohla být velmi blízká a zčásti se formovala v Brně.[*] Pozornému čtenáři-lingvistovi bude vadit směšování termínů jazyk a řeč (autor dává téměř jednoznačně přednost termínu řeč, přestože si dichotomii obou pojmů uvědomuje a výkladu o ní věnuje dosti místa). Některé názorové proudy jsou viditelně přeceněny (Sapir, Weisgerber), jiné jsou pominuty úplně (pražská teorie spisovného jazyka), i tak se však domníváme, že vzhledem k obdobím, kdy kniha vznikala, je seznam užité literatury podivuhodně všestranný.

Názory I. A. Bláhy na jazyk považujeme za jeden z nejvýznamnějších příspěvků k sociologii jazyka, který česká věda této živě se rozvíjející disciplíně předala.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 2, pp. 184-186

Previous Jiří Cejnar: Nové vydání Husova traktátu „Orthographia Bohemica“

Next Iva Nebeská: O lidské řeči od fyziologa