O vzniku a vývoji gramatických kategorií

Jiří Černý

[Articles]

(pdf)

О возникновении и развитии грамматических категорий / Sur la formation et l’évolution des catégories grammaticales

1. Základy ke strukturální analýze morfologického systému položil v třicátých letech R. Jakobson, když při rozboru ruského slovesa[1] aplikoval některé důležité poznatky, užívané do té doby pouze ve fonologii, na systém morfologický. Nová byla zejména myšlenka, že i morfologické kategorie jsou asymetrické, tj. že i morfologické korelační dvojice jsou tvořeny nerovnoprávnými členy, z nichž jeden je příznakový a příznak mu přisuzuje určitou vlastnost, kdežto druhý člen korelace je bezpříznakový, což neznamená, že by tuto vlastnost popíral, nýbrž je k ní neutrální a nevyjadřuje se o ní.[2] Taková korelace má tedy asymetrickou strukturu. Podle Jakobsona lze takto vysvětlit všechny gramatické kategorie.

Otázkou obecné platnosti binárních korelací uvedeného druhu se zabýval pro češtinu M. Dokulil.[3] Došel k závěru, že Jakobsonova teorie nemá absolutní platnost a že v češtině neplatí obecně. Na jedné straně je možno její pomocí vysvětlit některé morfologické opozice, např. poměr tvarů tzv. přítomného a minulého kondicionálu, na druhé straně existují v češtině gramatické kategorie, které se uvedenému výkladu vzpírají, mezi jinými např. kategorie slovesného vidu. Opozice vidové vysvětluje M. Dokulil tak, že na základní gramatickou opozici s bezpříznakovými tvary nedokonavými je často sekundárně navrstvena slovotvorná opozice opačná, tj. taková, jejímž bezpříznakovým členem je tvar dokonavý, kdežto nedokonavé sloveso má vlastnosti členu příznakového.

Dokulilův článek je velmi podnětný. Zabývá se synchronním rozborem gramatických kategorií, ale některé autorovy úvahy o českém kondicionálu přímo vybízejí k otázkám o vzniku gramatických kategorií, tj. k otázkám strukturně diachronním. Tak jako všechny složky jazyka, i gramatické kategorie podléhají vývoji. V průběhu tohoto vývoje se může změnit funkce kteréhokoli z obou členů binárního protikladu a následkem toho také jeho struktura. Synchronní analýza objevila asymetrický charakter morfologických kategorií, avšak není s to vysvětlit původ této asymetrie, obecné zákonitosti jejího vývoje a případné odchylky od těchto zákonitostí. Proto je třeba provést i strukturně diachronní rozbor gramatických kategorií.

V poslední době částečně takový rozbor provedl Vl. Barnet. Ukázal např. [208]na některé strukturální rozdíly kategorie čísla z hlediska synchronního a i diachronního. Pokud jde o obecný vývoj kategorií, upozornil na možnost, že příznakový člen vypadne ze systému, a na důsledky toho pro strukturu původní opozice.[4] Tento rozbor si všímá jen jedné stránky vývoje gramatických kategorií, totiž změn, kterým podléhá příznakový člen opozice. Proto je třeba jej doplnit o strukturně diachronní rozbor funkcí členu bezpříznakového. Jeho funkce totiž rovněž podléhají zákonitým změnám, a to nejen v závislosti na vypadnutí příznakového členu ze systému, nýbrž zejména v závislosti na vzniku tohoto členu.

Na obecné zákonitosti vzniku a vývoje gramatických kategorií je možno usuzovat jen na základě abstraktních úvah, které se snaží vyloučit všechny nahodilosti i rozdíly mezi jednotlivými kategoriemi a zaměřit se na jádro společné všem. Jde ovšem pouze o hypotézu, neboť je velmi obtížné vznik gramatických kategorií doložit, zvláště proto, že i v jazycích, jejichž vývoj máme nejlépe objasněn, tj. v jazycích indoevropských, většina gramatických kategorií vznikla — a začala se tedy i vyvíjet — v dobách, o nichž nemáme doklady přesné nebo většinou vůbec žádné. Na druhé straně není ovšem při takových obecných úvahách možné zcela nedbat konkrétního materiálu. Tento rozpor je možno částečně řešit tím, že při strukturně diachronním zkoumání vzniku a vývoje gramatických kategorií[5] budeme své úvahy a hypotézy neustále konfrontovat s konkrétními gramatickými kategoriemi, tj. budeme zkoumat, do jaké míry jejich současný stav odpovídá předpokládanému vývoji. Východiskem a také cílem těchto úvah je ostatně rozbor současného jazyka.

2.1 Žádná kategorie není dána jazyku apriorně, nýbrž vyvíjí se teprve na určitém stupni jeho vývoje. Se zřetelem k vzniku kategorie můžeme tedy rozeznávat tři základní stadia:

a) období před vznikem kategorie: jazyk nebo určitá jeho složka se vyvíjí kvantitativně;

b) období vzniku gramatické kategorie: kvantitativní vývoj dosáhl v některé oblasti jazyka takových rozměrů, že si pro ni jazyk vytváří — převážně z ekonomických důvodů — novou kategorii; tím dochází k změně kvalitativní;

c) období po vzniku kategorie: pokračuje kvantitativní vývoj v kvalitativně nových podmínkách; může dojít ke změnám v struktuře kategorie, a to buď z důvodů vnitřních, kdy se mění funkce některého členu, nebo vnějších, kdy na ni působí další, nověji vzniklé kategorie.

2.2 Před vznikem kategorie označuje jedno pojmenování určitou část reality X. Jakmile chce jazyk rozlišit v rámci tohoto úseku jeho různé složky, [209]tj. jakmile začne tento úsek diferencovat, užívá k tomu obyčejně nejdříve prostředků lexikálních. Tak např. výrazy jako muž/žena, otec/matka, chlapec/dívka ap. rozlišují přirozený rod lexikálně. Tyto základní opozice přirozeného rodu bývají ve většině indoevropských i jiných jazyků rozlišovány lexikálně, protože patrně existovaly v příslušných jazycích už před vznikem mluvnické kategorie rodu.

Postupně však jazyk potřeboval rozlišovat stále větší a větší množství obdobných vztahů. Protože šlo o diferenciaci takových úseků mimojazykové skutečnosti ve dvě téměř totožné složky lišící se pouze jedním charakteristickým rysem a protože se tento jediný odlišný rys opakoval u stále většího počtu dvojic, nebylo nakonec ekonomické vyjadřovat tyto vztahy lexikálně a jazyk proto začal kategoriální významové rozdíly vyjadřovat i kategoriálními výrazovými prostředky, tj. začal vytvářet příslušné prostředky slovotvorné anebo morfologické. K tomu došlo tak, že k pojmenování označujícímu určitý úsek X se začal připojovat morfém, který signalizoval, že nové pojmenování označuje jen tu část úseku X, pro kterou je charakteristická určitá vlastnost nebo příznak „A“. Tím došlo k vydělení části sémantického úseku X, a to pomocí morfologických prostředků. Tuto část, tj. příznakový člen právě vzniklé kategorie, označíme X^A, protože určuje pouze A-složku úseku X.

U kategorie rodu představují složku X^A feminina, jak o tom svědčí formální i funkční rozbor současných indoevropských jazyků:

a) podoby jmen ženského rodu v češtině, v španělštině i v dalších jazycích jsou v naprosté většině odvozeny od podob jmen rodu mužského, vznikaly tedy relativně později;

b) v těchto jazycích „má mužský rod přednost“; je to proto, že je i dnes schopen zahrnout v sobě příslušníky obou pohlaví, tak jak tomu bylo ještě před vznikem kategorie rodu.[6]

2.3 Stadium, v němž vznikají nové podoby slov, je pro vývoj jazyka zvláště charakteristické. Dochází k jakémusi vývojovému skoku. Jazyk se stává preciznější, s minimálními formálními prostředky se jeho systém značně zjednodušuje; protiklady řešené dosud sporadicky a případ od případu se zobecňují, úsek se vnitřně diferencuje a vzniká tak morfologická kategorie, umožňující rychlý a jednoduchý způsob vytváření nových korelačních párů téhož typu.

Protože až dosud existovalo pro označování určitých dílčích úseků mimojazykové skutečnosti vždy jedno pojmenování, nyní však pro tytéž úseky existují vždy pojmenování dvě, dochází mezi nimi nutně k delimitaci funkcí, kterou je možno graficky znázornit přibližně takto:

[210]a) období před vznikem korelačního páru

 

b) období vzniku nové morfologické kategorie a primární delimitace funkcí mezi oběma členy

 

2.4 Po vzniku kategorie se její asymetričnost projevuje tak, že starší, bezpříznakový člen označuje i nadále celý úsek X, kdežto nový, příznakový člen pouze část tohoto úseku, totiž složku X^A; příznakový člen je tedy nositelem kategorie, neboť s jeho vznikem vzniká i kategorie. Jazyk však stále častěji potřebuje označit i zbývající část úseku X, totiž část X^non-A. Z existujících dvou členů korelačního páru je takového označení schopen pouze člen vývojově starší, který v sobě vždy zahrnoval obě složky, X^A i X^non-A. Nový člen takového označení schopen není, protože jeho příznakem je právě označovat opačnou složku X^A. Proto si jazyk v takovém případě nutně vybírá člen bezpříznakový. Tím se funkce tohoto členu rozdvojuje; jednak je i nadále schopen označovat celý úsek X, jednak však začíná označovat také jen jednu jeho část, tj. složku X^non-A, zejména vyskytne-li se v opozici se členem označujícím X^A. Složky X a X^non-A jsou tedy označovány týmž členem opozice; z toho vyplývá, že si gramatická kategorie i nadále uchovává asymetrické uspořádání. Sekundární delimitaci funkcí mezi členy kategorie je možno graficky znázornit takto:

 

Sekundární delimitace funkcí plynule navazuje na primární delimitaci a v jistém smyslu ji systémově doplňuje. V současném jazyce bychom těžko hledali kategorii, v níž došlo pouze k primární delimitaci. Obě tyto složky vývoje gramatické opozice jsme rozdělili spíše z metodologických důvodů, je však třeba je chápat jako komplexní proces. Proto je vhodné užívat termínu delimitace pro označení obou dílčích procesů jako procesu jednoho.

2.5 O dalším vnitřním vývoji kategorie bychom mohli předpokládat, že tzv. bezpříznakový člen X, který po vzniku kategorie může označovat i příznak X^non-A, nebude trvale schopen zastávat tuto dvojí funkci. Protože při diferenciaci původního úseku X šlo o to vytvořit pojmenování specifikovanější, s menším rozsahem a bohatším obsahem než X, lze předpokládat, že se člen původně bezpříznakový mohl přeorientovat na trvalé a výlučné označování příznaku X^non-A. Uspořádání kategorie, které je při jejím vzniku asymetrické, by se tak změnilo v uspořádání symetrické a tím by do jisté míry lépe postihovalo mimojazykovou skutečnost, zejména u kategorie přirozeného rodu, kde jde o zcela symetrický vztah dvou pohlaví. V takovém případě by ovšem vyvstala otázka, co se stane s nerozlišeným významem X. Nabízejí se dvě teoretické možnosti: buď by prostě přestal být označován, nebo by si jazyk pro jeho označování vytvořil další podobu jména, avšak ani jedné z obou možností jazyk zpravidla nevyužívá.

[211]I když členy X^A a X^non-A představují v souhrnu totéž, co člen X, jazyk přece jen i nadále čas od času potřebuje užít označení X (přátelé, studenti, pracovníci atd.) tam, kde nejde o rozlišování pohlaví, nýbrž o jejich souhrn. Takový souhrn by mohl být stejně dobře označen členy X^non-A + X^A (přátelé a přítelkyně, studenti a studentky, pracovníci a pracovnice atd.) — a jazyk někdy této možnosti skutečně využívá — avšak je to v podstatě označení neekonomické; proto si jazyk trvale uchovává možnost označovat úsek X souhrnně a tím znemožňuje vytvoření symetrické kategorie s dvěma členy příznakovými.

Také druhá možnost, totiž nahradit člen X novým tvarem, zůstává nevyužita, patrně rovněž z ekonomických důvodů. Jazyk by v tom případě musel užívat celkem tří různých podob slova tam, kde docela dobře vystačí s podobami dvěma. Pouze u určité skupiny substantiv nacházíme takové tři odlišné tvary (otec, matka, rodiče; bratr, sestra, sourozenec), avšak jde vesměs o taková jména, která rozlišovala přirozený rod lexikálně už před vznikem příslušné kategorie morfologické. U těchto substantiv také v žádném případě nemůžeme mluvit o procesu diferenciace úseku X, o němž jsme se zmínili v souvislosti se vznikem kategorie, nýbrž právě naopak o vytvoření obecnějšího souhrnného názvu, tedy o procesu protichůdném. Navíc jde v takovém případě vždy o využití prostředků lexikálních, nikoli gramatických.[7] Dostali bychom se příliš daleko od obecných otázek vzniku a vývoje kategorií, kdybychom chtěli podrobněji analyzovat fakt, že i v tomto případě jde o určitou asymetričnost, tentokrát ovšem jen v rámci obecnějšího členu (rodiče, sourozenec), který má tvar maskulina, i když zahrnuje příslušníky obou pohlaví. Je to nepochybně způsobeno analogií s gramatickou kategorií rodu, v níž je bezpříznakové maskulinum (viz dále příznakovost podoby rodička).[*]

Konstatujeme tedy, že vnitřní vývoj morfologických kategorií nepřesahuje proces, který jsme označili jako delimitaci funkcí. Typ maskulinum/femininum představuje základní schéma morfologické kategorie rodu, vytvořené vnitřní diferenciací sémantického obsahu. Je to, obecně řečeno, typ bezpříznakový/příznakový, v němž první z obou členů má dvojí funkci. Oba členy jsou v asymetrickém vztahu a jejich funkce v současném jazyce odpovídají předpokládanému vývoji, jak naznačuje schéma:

 

[212]3.1 Přestože je kategorie rodu uspořádána asymetricky, je nesporné, že je vybudována na symetrických jevech mimojazykové skutečnosti, totiž na opozici přirozeného rodu. Avšak ne všechny složky objektivní reality, na nichž jsou budovány morfologické kategorie, jsou tak snadno uchopitelné jako přirozený rod. V některých případech není morfologická kategorie vybudována na podkladě jistých skupin objektů, nýbrž na něčem mnohem méně reálném, např. na podkladě mechanického času. Někdy pak základ pro vytvoření kategorií musíme hledat mimo objektivní skutečnost — v postoji mluvčího k ní nebo vůbec v jeho záměru. Tak např. kategorie vidu je založena na opozici: komplexní/kurzívní pojetí děje,[8] předlohu pro ni není možno hledat v objektivní skutečnosti, protože rozhodující je zde postoj uživatele jazyka, tj. způsob, jakým chápe a klasifikuje probíhající děje.

3.2.1 Z těchto důvodů je vysvětlení vzniku kategorie času, a tím spíše kategorie vidu (aspektu), mnohem obtížnější než u kategorie jmenného rodu. Při pokusu o strukturně diachronní analýzu těchto dvou kategorií budeme vycházet z předpokladů ověřených na kategorii rodu, a tedy z předpokladu: (a) oba členy kategorie neexistují v jazyce stejně dlouho, tzv. bezpříznakový člen je relativně starší; (b) kategorie vzniká až s vytvořením druhého, tj. příznakového členu.

K objasnění vzniku dvou kategorií (času a aspektu) budeme tedy muset operovat se třemi „časy“,[9] z nichž jeden, nejstarší, bude bezpříznakový, tj. nebude se vyjadřovat ani o jedné z obou kategorií, a další dva budou příznakové, tj. budou nositeli příslušných kategorií.

3.2.2 Zatím neznáme odpověď na dvě důležité otázky: (a) která z kategorií (čas nebo aspekt) vznikla v jazyce dříve; (b) zda kategorie, která vznikla jako druhá, diferencovala úsek označovaný příznakovým členem předcházející kategorie, nebo úsek označovaný celou touto kategorií, tj. jejím bezpříznakovým členem.

Označíme-li tři předpokládané členy („časy“) I, II, III, pořadí obou kategorií 1, 2, bezpříznakovost — a příznakovost +, pak dostaneme čtyři možné varianty A, B, C, D: 

 

A				B
„Čas“	1 (čas)	2 (aspekt)		„Čas“	1 (čas)	2 (aspekt)
I	—	—		I	—	—
II	+	—		II	+	—
III	+	+		III	—	+

 

 

[213]C				D
„Čas“	1 (aspekt)	2 (čas)		„Čas“	1 (aspekt)	2 (čas)
I	—	—		I	—	—
II	+	—		II	+	—
III	+	+		III	—	+

 

3.2.3 Z těchto čtyř možných případů je třeba vyhledat správnou variantu, která by odpovídala vývoji indoevropských jazyků.

„Čas“ I je bezpříznakový co do času i co do aspektu; ve všech čtyřech případech má stejnou strukturu, a proto k výběru správné varianty nemůže sloužit. Už zde je však možno konstatovat, že jde zcela nepochybně o prézens, tzv. přítomný čas, který ve skutečnosti děj nijak časově nezařazoval. Předpokládáme, že vznikl v praindoevropských jazycích jako vůbec první „čas“; ukazuje na to i stránka formální, neboť jde o základní dílčí soustavu jednoduchých tvarů verba finita. V takovém primitivním stadiu jazyka ovšem ještě neexistovala kategorie času (k vytvoření kategorie je nezbytná existence dvou členů) a tvary prézentu sloužily především k označování osoby a čísla. Z hlediska času byly bezpříznakové a tuto vlastnost si uchovávají dodnes.[10] Původ jejich časové bezpříznakovosti je možno do jisté míry hledat i v tom, že v tak primitivním stadiu jazyka, v němž existoval prézens jako jediný „čas“, nebylo patrně nutno děje časově zařazovat, protože popisované děje probíhaly většinou v bezprostřední blízkosti doby promluvy; teprve postupně pociťoval mluvčí stále častěji potřebu popisovat děje vzdálenější od okamžiku promluvy, především děje minulé.[11] Z toho vyplývá, že vznik nové [214]kategorie může být do určité míry podmíněn předcházejícím kvantitativním růstem v oblasti příslušných jazykových jevů, popř. i určitou jejich lexikální diferenciací, což ovšem nic nemění na faktu, že teprve při vzniku nového členu dochází ke kvalitativní přeměně, ke vzniku nové gramatické kategorie. Pokud jde o kategorii času, ta se vytvořila bezpochyby teprve při vzniku dalšího „času“, za předpokladu, že to byl tvar časově příznakový a postavil se tak do opozice proti bezpříznakovému prézentu.

3.2.4 „Čas“ II má rovněž ve všech čtyřech variantách stejnou strukturu; zde však musíme rozhodnout, zda je v indoevropských jazycích starší kategorie času (A, B) nebo kategorie aspektu (C, D). Touto otázkou se v minulosti zabývala celá řada lingvistů, ale nedospěli k jednotnému názoru. Z obou protichůdných stanovisek je nám bližší pojetí první, které považuje za starší kategorii času.

Strukturně diachronní přístup nám umožňuje dynamické pojetí vzniku dvou nebo více po sobě jdoucích kategorií, neboť předpokládá, že v jazyce dochází vedle stálého růstu v oblasti lexika také k postupnému vznikání nových tvarů, které odpovídá postupné hlubší a detailnější vnitřní diferenciaci příslušných úseků. Nově vzniklý člen je vždy příznakový a staví se do opozice k některému členu už existujícímu, který je ve vztahu k němu členem bezpříznakovým, bez ohledu na to, jakou funkci zastává v jiné, tj. starší opozici. Nebo jinými slovy: každý člen gramatické opozice je při svém vzniku příznakový; každý člen gramatické opozice se může stát bezpříznakovým členem další opozice za předpokladu, že dojde k další vnitřní diferenciaci jím označovaného úseku pomocí nové gramatické kategorie.

Kdybychom důsledně pokračovali v těchto úvahách, došli bychom nutně k teoretickému závěru, že v jazyce mohou existovat řady po sobě jdoucích kategorií, v nichž s výjimkou obou krajních případů zastává každý člen jednak funkci členu příznakového v nejbližší starší kategorii, jednak funkci členu bezpříznakového v nejbližší novější kategorii; takový člen tedy vykonává funkci prostředníka obou po sobě jdoucích kategorií, neboť s různými funkcemi vstupuje do obou kategorií a novější kategorie by nemohla vzniknout bez jeho předcházející existence. To také znamená, že předcházející kategorie je prostředníkem kategorie nejblíže následující v téže řadě.

Omezíme-li se v našem případě na rozbor dvou po sobě jdoucích kategorií (času a aspektu), budeme tedy pracovat se třemi členy I, II a III, z nichž prostřední člen II zastává úlohu prostředníka mezi I a III za těchto podmínek: (a) tvary vznikaly v pořadí I, II, III; (b) každý další člen je příznakový a vytváří novou kategorii se členem předcházejícím, bezpříznakovým.

Pokud je pak „čas“ II nositelem kategorie času a „čas“ III nositelem kategorie aspektu, je také kategorie času prostředníkem kategorie aspektu, která by nemohla vzniknout bez předchozí existence kategorie času, tak jako III nemůže vzniknout bez předchozí existence II.

Stručný strukturální rozbor několika jazyků ukazuje, že je to pojetí [215]správné. V indoevr. jazycích — jak uvidíme dále — totiž existují „časy“, které jsou časově příznakové a aspektově neutrální, jako např. šp. préteritum nebo stsl. aorist, avšak neexistují „časy“, které by byly aspektově příznakové a časově neutrální (jde samozřejmě jen o „časy“, tj. o finitní tvary). Každý tvar příznakový co do aspektu zařazuje děj i časově. Tuto poučku však není možno obrátit, což potvrzuje úlohu kategorie času jako prostředníka. Dále z toho vyplývá také struktura „času“ III, která nám umožňuje rozhodnout mezi variantami A a B ve prospěch první varianty.

Pro indoevr. jazyky tedy považujeme za správnou variantu A, kde první „čas“ nevypovídá nic ani o čase, ani o aspektu, druhý „čas“ je nositelem kategorie času (označuje děje jako minulé) a třetí „čas“ nositelem kategorie aspektu (označuje děje jako minulé a navíc je hodnotí i vzhledem k aspektu). Platnost této hypotézy prvních tří „časů“ ověříme na současné španělštině, současné češtině, staroslověnštině a klasické řečtině.[12]

3.3.1 Z rozboru funkcí slovesných tvarů současné španělštiny vyplývá, že nositelem kategorie času jsou v španělštině tvary préterita (3. os. habló ‚mluvil‘), které zastávají funkci univerzálního minulého času; jejich jediným příznakem je minulost a mohou proto suplovat kterýkoli z ostatních čtyř minulých indikativních časů. Ostatní minulé časy vždy vyjadřují vedle minulosti ještě alespoň jeden další příznak, jsou proto pozdější, neboť vznikaly až tehdy, když jazyk postupně začal diferencovat oblast minulých dějů, do té doby označovanou prostě tvary préterita. Co do aspektu jsou tvary préterita bezpříznakové; pokud vyjadřují děj, který má komplexní nebo kurzívní charakter, je to vždy záležitost lexikálně sémantického významu nebo kontextu, nikdy však tvarů samých. Naproti tomu tvary imperfekta (3. os. hablaba ‚mluvil‘) jsou vždy příznakové co do času i co do aspektu; označují vždy děje minulé imperfektivního neboli kurzívního charakteru.[13] Proto platí pro španělštinu následující tabulka:

↓ „čas“	kategorie →	čas	aspekt
I prézens (habla)		—	—
II préteritum (habló)		minulý	—
III imperfektum (hablaba)		minulý	imperfektivní (kurzívní)

[216]Pozn.: Šipky zdůrazňují pořadí; to znamená, že kategorie času je starší než kategorie aspektu, a dále, že II předchází před III a I před oběma; silně ohraničen je vždy nositel nové kategorie s příslušným bezpříznakovým členem; tím je naznačena struktura obou kategorií, jejich pořadí i postavení préterita, které má úlohu prostředníka mezi oběma kategoriemi, neboť v první je členem příznakovým, v druhé členem bezpříznakovým.

3.3.2 Obdobné vztahy nacházíme v klasické řečtině a ve staroslověnštině, kde II je aorist a III imperfektum. Za východisko pro řečtinu nám slouží práce F. R. Adradose, M. S. Ruipéreze a L. J. Maclennana.[14] Je v nich stručně uveden vývoj názorů na funkce řec. aoristu a imperfekta (Curtia, Brugmanna, Meilleta, Delbrücka, Schwyzera, Holta atd.) a dále vlastní názory autorů. Tak např. Ruipérez ve své studii na základě rozsáhlého materiálu (a ve shodě s Meilletem a Delbrückem) dovozuje, že řec. aorist je stejně jako prézens v zásadě neutrální, pokud jde o aspekt, zatímco imperfektum je vždy vzhledem k aspektu příznakové.[15] Ruipérezova argumentace je zamířena jiným směrem a ne vždy je s ní možno souhlasit; přijmeme-li však jeho tvrzení o funkcích aoristu a imperfekta, můžeme je považovat za potvrzení teorie tří „časů“ I, II a III. Schéma pro klasickou řečtinu by v tom případě vypadalo takto:

↓ „čas“	kategorie →	čas	aspekt
I prézens		—	—
II aorist		minulý	—
III imperfektum		minulý	imperfektivní

3.3.3 V staroslověnštině je stav komplikovanější o to, že vedle opozice aorist/imperfektum se rozvíjejí vidové opozice v té podobě, jak je známe např. ze současné češtiny. Přesto se domnívám, že zejména pro období starší, než je dochovaná staroslověnština, mohly platit v podstatě stejné vztahy mezi prézentem, aoristem a imperfektem jako u řec. slovesa.

B. Havránek už ve známé stati v Ballyho sborníku[16] obhájil fakt, že stsl. aorist zastává funkci prostého minulého času bez zřetele k aspektu (s. 224 a 226). Naproti tomu imperfektum přisuzuje ději další vlastnost, kterou B. Ha[217]vránek charakterizuje jako funkci ‚doprovodu‘ jiných dějů. Vidový protiklad této opozice popírá (viz s. 226—7). Vezmeme-li však v úvahu asymetrický charakter opozice, v níž je aorist aspektově neutrální, nepřekvapuje nás, že není schopen změnit aspekt nedokonavých (ani dokonavých) sloves. Zmíníme se o tom ještě dále.

Také A. Dostál ve svých pracích rozvádí názor Havránkův; popírá, že by protiklad aorist/imperfektum byl protiklad vidový, avšak některé jeho závěry ukazují na souvislost mezi touto opozicí a kategorií aspektu (asymetrickou, v níž pouze imperfektum je aspektuálně příznakové) a do určité míry potvrzují i domněnku o starším aoristu proti novějšímu imperfektu, o jehož pozdějším vzniku svědčí i jeho forma.[17] Vysvětluji si to tak, že A. Dostál správně považuje pro staroslověnštinu za základ vidového protikladu už novější opozici tvarů nedokonavých a dokonavých, avšak fakt, že imperfektum se tvoří prakticky jen u tvarů nedokonavých, svědčí o tom, že si ještě v staroslověnštině uchovává aspektuální příznakovost, na rozdíl od aoristu, který je aspektově bezpříznakový stejně jako v řečtině a v jiných jazycích. To ovšem znamená, že v staroslověnštině vedle sebe existují dva aspektuální systémy, z nichž jeden, starší, představovaný opozicí aorist/imperfektum, je vytlačován systémem novým, představovaným opozicí tvarů nedokonavých/dokonavých, a že se tedy v staroslověnštině dochoval stav přechodný, kdy je kategorie aspektu v stadiu přebudovávání.[18]

3.4 Dostáváme se zde k základní otázce existence kategorie aspektu v opozici aorist/imperfektum a obecněji vůbec k otázce existence této kategorie [218]v neslovanských jazycích. Mnozí lingvisté poukazují na to, že lidé, jejichž mateřštinou je některý slovanský jazyk, mají sklon uměle přenášet kategorii aspektu do neslovanských jazyků, kde vůbec neexistuje. Tuto výstrahu je možno obrátit: bylo by stejně nesprávné vycházet jen z formálních a strukturálních zvláštností této kategorie u slovanských sloves a popírat její existenci v jazycích neslovanských.[19]

Je nesporné, že slovanské sloveso se co do vidovosti podstatně liší od sloves v jiných jazycích. Z formálního hlediska především v tom, že má k dispozici morfémy označující výhradně vidovost; v důsledku toho je také schopno vyjadřovat ve většině případů vidové rozdíly u všech tvarů, včetně např. infinitivu. Jazyky neslovanské takové morfémy neznají; to však není žádný důkaz o neexistenci kategorie aspektu v těchto jazycích, protože většina gramatických morfémů může označovat dvě kategorie i více.[20]

Mezi slovanským a neslovanským slovesem existují i podstatné rozdíly strukturální. Nejde jen o to, že v slovanských jazycích má kategorie vidu převrácenou strukturu, s formálně příznakovými, a tedy odvozenými, mladšími tvary dokonavými, proti jazykům neslovanským, v nichž je formálně i významově příznakové imperfektivní, kurzívní pojetí děje. Mnohem výraznější rozdíl spočívá v tom, že kategorie vidu, jak ukazuje synchronní rozbor, má dnes u slovanského slovesa strukturu do značné míry symetrickou, tj. že oba členy této kategorie jsou dnes funkčně příznakové a oba jsou jejími nositeli, na rozdíl od jazyků neslovanských, v nichž si kategorie aspektu uchovává uspořádání asymetrické. Bereme-li tedy za základ opozici komplexní/kurzívní pojetí děje, pak u slovanské kategorie vidu slouží jeden člen k označování dějů komplexních a druhý k označování dějů kurzívních; u jazyků neslovanských označuje jeden člen děje kurzívní, kdežto druhý se o kurzívnosti ani komplexnosti zpravidla nevyjadřuje. Avšak asymetričnost kategorie by neměla vzbuzovat pochyby o její existenci. Většina gramatických kategorií si uchovává asymetrický charakter a nikdo proto nepopírá jejich plné rozvinutí, viz např. kategorii rodu substantiv v češtině i jinde. Zdá se, že výjimečné je spíše uspořádání symetrické, s oběma členy příznakovými, které bychom s obtížemi hledali jinde než právě u kategorie vidu v slovanských jazycích. Z tohoto hlediska je slovanská kategorie vidu zvláštním případem obecnější kategorie aspektu. Tuto obecnější kategorii je pak třeba považovat za rozvinutou ve všech jazycích, v nichž alespoň jeden člen chápe děje výrazně kurzívně (nebo teoreticky výrazně komplexně) a staví se do opozice s jiným členem, který se o kurzívnosti (respektive komplexnosti) nevyjadřuje.

[219]3.5 Na základě porovnání velmi odlišných jazyků, jako jsou španělština, klasická řečtina a koneckonců i staroslověnština, usuzujeme, že v indoevropských jazycích vznikla v době, o které pochopitelně nic bližšího nevíme, kategorie času tak, že se k bezpříznakovým tvarům I (předchůdce dnešního prézentu) připojily tvary II (předchůdce řeckého a staroslověnského aoristu), označující minulost. Kategorie aspektu vznikla později tak, že se ke II připojily tvary III (předchůdce imperfekta), které vedle označování minulosti chápaly děje navíc kurzívně. Nabízí se otázka, na jakém podkladě obě kategorie vznikaly a jaký byl jejich vzájemný vztah.

Kategorie času vznikla patrně tehdy, když si člověk začal uvědomovat dění v čase a cítil potřebu vyjadřovat se o dějích vzdálenějších od okamžiku promluvy, tj. o dějích minulých (viz poznámku č. 11). Protiklad I a II byl asymetrický protiklad čistě časový. Avšak už vytvořením této časové opozice byl dán určitý podklad pro pozdější vznik kategorie aspektu, a to v následujícím smyslu: „čas“ I popisoval v primitivním stadiu jazyka převážně děje blízké okamžiku promluvy a byl proto spíše uzpůsoben chápat je kurzívně (srov. v současných jazycích nemožnost vytvářet dokonavý čili perfektivní prézens); „čas“ II naopak tím, že popisoval děje minulé, byl blíže komplexnímu chápání dějů;[21] člověk si vytvořil minulý „čas“ patrně proto, aby mohl popisovat děje už uplynulé, tudíž hotové, které v minulosti skončily nebo dosáhly určité intenzity. „Čas“ III pak vlastně obnovuje v minulosti kurzívní pojetí dějů, známé do určité míry už v I, a zastává tedy funkci jakéhosi minulého děje probíhajícího. Avšak takové kurzívní pojetí dějů, běžné a normální u I, staví se v rámci minulých tvarů do opozice k běžnému spíše komplexnímu chápání dějů II. Navíc jde určitá komplexnost II na vrub výhradně časového zařazení, kdežto kurzívnost III je jednoznačně základním příznakem těchto tvarů, jímž se liší od tvarů předchozích. Proto teprve se vznikem III začíná vznikat gramatická kategorie aspektu; kurzívní charakter I proti komplexnímu charakteru II je pouze podkladem, na němž je později budována kategorie aspektu, stejně jako např. existence dvou pohlaví, mnohem starší než kterýkoli konkrétní známý jazyk, je podkladem, na němž jazyky budují kategorii rodu substantiv.

3.6.1 Fakt, že byla stará kategorie aspektu v slovanských jazycích přebudována a že v podobě kategorie vidu dostala atypickou symetrickou strukturu, vede nás k úvaze o změnách, kterým jsou gramatické kategorie vystaveny.

Každá nově vzniklá gramatická kategorie určitým způsobem vychází vstříc potřebě jazyka vyrovnat nerovnováhu, vzniklou hromaděním určitých jevů, na druhé straně však může do jisté míry způsobit nevyváženost celého systému v jiné oblasti a dát tak popud ke vzniku další kategorie. Tak je možno chápat i vztah kategorie času ke kategorii aspektu.

Vedle toho se může měnit funkce kategorie nebo některého jejího členu. Čím [220]je kategorií více, tím komplikovanější vztahy se mezi nimi vytvářejí. Na základě vývojových změn se např. mohou funkce dvou členů různých kategorií velmi přiblížit nebo úplně splynout. Tak se např. funkce francouzských složených tvarů passé composé posunula od původního označování rezultativní přítomnosti k označování prosté minulosti; následkem toho splynuly funkce tvarů passé composé a passé simple a jeden z těchto časů se stal nadbytečný; to je důvod, proč jeden z obou tvarů, ve francouzštině tvar jednoduchý, z hovorového jazyka zmizel a pravděpodobně je jen otázkou času, kdy bude zcela vytlačen i z psané podoby jazyka. K podobnému splynutí funkcí dochází také např. v brazilské portugalštině, která zase naopak dává přednost tvarům jednoduchým na úkor tvarů složených. V prvním případě, ve francouzštině, dochází sice k formální změně, kdy je příznakový člen kategorie času — který je zároveň bezpříznakovým členem kategorie aspektu — zaměněn novým tvarem, avšak asymetrická struktura obou kategorií zůstává v obou jazycích zachována.[22]

3.6.2 Přebudování kategorie aspektu v symetrickou kategorii vidu slovanských sloves je zvláštní případ, který není možno vysvětlit žádnou z úvah, jimiž jsme se až dosud v tomto článku zabývali. Domnívám se, že nejblíže skutečnému vývoji je následující vysvětlení.

Nedokonavé tvary jsou co do struktury opozice pokračovatelem starého imperfekta; jsou aspektuálně příznakové a stejně jako imperfektum označují zásadně děje chápané jako kurzívní. K symetrickému uspořádání kategorie došlo tehdy, když se funkce tvarů odvozených pomocí afixů (zejm. prefixů), měnících původně především lexikální význam, začala posunovat k funkci komplexního chápání děje. Došlo tak k vytvoření příznakových tvarů dokonavých, jejichž příznak označíme X^non-A, protože byly vytvořeny k popisu dějů komplexních, tedy ne-kurzívních.[23]

Přebudování asymetrické kategorie aspektu v symetrickou kategorii vidu bylo formálně usnadněno tím, že příslušné tvary byly ke komplexnímu chápání dějů velmi vhodné, a strukturálně tím, že jazyk už znal dvojí chápání dějů z předcházející kategorie aspektu; využil vhodných prostředků k tomu, že nahradil bezpříznakový (i když komplexnímu chápání bližší) „čas“ II novými tvary, které umožňovaly vyjadřovat děj jednoznačně chápaný komplexně.

Takové hypotetické přebudování obecné kategorie aspektu na zvláštní symetrickou kategorii vidu bychom mohli znázornit tímto schématem:

a) původní stav:

 

[221]b) období před staroslověnštinou:

 

c) staroslověnština (a patrně praslovanština):

 

d) současná čeština (a většina současných slov. jazyků):

 

 

4. Strukturálně diachronní rozbor několika morfologických kategorií v několika indoevr. jazycích nám ukazuje, že kategorie se mohou do jisté míry lišit svým uspořádáním. Odchylky jsou vesměs způsobeny vývojem kategorie nebo — lépe řečeno — vnitřními i vnějšími vlivy, které na kategorii v průběhu jejího vývoje působí. Při rozboru dalších kategorií a dalších jazyků bychom bezpochyby narazili na další odchylky, avšak patrně by to nic neměnilo na závěru, k němuž nás vede rozbor kategorie rodu substantiv a kategorií slovesného času a aspektu: (a) každá morfologická kategorie je při svém vzniku uspořádána jako asymetrický binární protiklad; (b) většina morfologických kategorií si ve větší nebo menší míře trvale uchovává asymetrické uspořádání.

 

R É S U M É

A propos de l’origine et de l’évolution des catégories grammaticales

La théorie de Jakobson concernant le caractère asymétrique des catégories grammaticales, dont la validité est parfois contestée, par ex. en matière de la catégorie de l’aspect du verbe tchèque, nous fait penser à l’origine possible de cette asymétrie.

La catégorie grammaticale doit son origine à la différenciation interne de l’ensemble X, décrit par le membre non-marqué. Le nouveau membre X^A, qui est marqué, a pour tâche de décrire la partie A de l’ensemble X. Le membre non-marqué garde la possibilité de décrire l’ensemble entier, étant capable en même temps de désigner le membre opposé X^non-A. C’est ainsi que la catégorie garde son organisation asymétrique (voir par ex. la catégorie du genre).

Il est bien plus difficile d’expliquer l’origine de la catégorie du temps et, surtout, de celle de l’aspect, le motif de leur origine n’étant pas si clair que celui de l’origine de la catégorie du genre. Ayant comparé l’espagnol contemporain avec le vieux-grec et le vieux-slave, nous supposons que l’apparition de la catégorie du temps dans les langues indo-européennes a été causée par l’opposition qui s’était faite entre les formes du „temps“ I (actuellement le présent), neutre au point de vue du temps et de l’aspect, et les formes II, représentées par le premier prétérit (l’aoriste du [222]vieux-grec ou du vieux-slave; le prétérit espagnol). Ce dernier „temps“ était neutre au point du vue de l’aspect, mais, en exprimant les actions passées, il tendait à les interpréter plutôt comme des actions complexes; il se distinguait ainsi du „temps“ I qui, dans l’état plus primitif de la langue, lorsqu’il était l’unique „temps“ de celle-ci, avait désigné presque exclusivement les actions actuelles, en les interprétant de cette façon comme des actions cursives. Cette circonstance a fait naître plus tard la catégorie de l’aspect, après que s’étaient opposées aux formes II les formes du „temps“ III (actuellement l’imparfait), lesquelles désignaient non seulement le passé, mais aussi le caractère cursif des actions. Dans ce sens, la catégorie du temps joue le rôle d’intermédiaire de la catégorie de l’aspect.

Dans le verbe slave, la catégorie de l’aspect diffère beaucoup de la même catégorie des verbes non-slaves, en constituant le cas spécial et atypique de cette dernière. Au point de vue de la forme, la catégorie de l’aspect des verbes slaves se distingue par ses morphèmes propres et exclusifs, au point de vue de la structure, par l’organisation inverse de l’opposition, dont le membre marqué est, comme le démontre l’analyse formelle, le perfectif (dérivé de l’imperfectif); mais bien plus important est le fait que sa structure est symétrique par sa fonction, parce que l’un et l’autre de ses membres sont marqués.

L’organisation symétrique de l’aspect dans les langues slaves peut être considérée comme une exception. Le vieux-slave connaît encore deux systèmes de l’aspect; le premier, le plus ancien, représenté par l’opposition asymétrique aoriste/imparfait, est déjà, dans une grande mesure, remplacé par le nouveau système symétrique perfectif/imperfectif, dont l’un et l’autre membre sont marqués.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 3, pp. 207-222

Previous Karel Hausenblas: Práce Viléma Mathesia o stylu a česká stylistika v uplynulém čtvrtstoletí

Next Dana Konečná, Ladislav Nebeský: Jeden záznam pádových významů současné češtiny