Nový přístup v psycholingvistickém zkoumání

Jan Průcha

[Discussion]

(pdf)

Новый подход в психолингвистическом исследовании / Une nouvelle conception de la recherche en psycholinguistique

Současný stav psycholingvistiky je charakterizován neobyčejnou různorodostí a rozdílností pojetí základních forem jazykového chování. Teoretická stanoviska jednotlivých autorů a škol jsou tu velice odlišná a experimentální výzkum vycházející z těchto teorií přináší často přímo protikladné výsledky. To je příznačné zejm. pro psycholingvistiku v USA, kde stojí proti sobě dvě vyhraněné koncepce: „škola“ Chomského - Millera prokazující psychologickou reálnost generativní gramatiky jako modelu jazykové kompetence a „škola“ Osgoodova obhajující pravděpodobnostní principy v jazykovém chování. Také z hlediska metodologického existují v současné psycholingvistice značné rozpory — psycholingvistika se často chápe jako disciplína výhradně psychologická, v níž se podrobují experimentálnímu ověřování modely vytvořené lingvistikou a stírá se interdisciplinární charakter psycholingvistiky. Tento teoretický a metodologický zmatek se projevuje i ve zcela principiálních otázkách. Stále ještě není zcela jasno o předmětu a cílech psycholingvistiky, projevuje se skepse, i pokud jde o existenci psycholingvistiky jako samostatné vědy.

Za této situace, kdy většina lingvistů při styku s určitou konkrétní psycholingvistickou problematikou může být značně dezorientována existujícími přístupy, mají značnou důležitost práce přehledového, syntetizujícího charakteru, jakou je nová kniha norského psychologa Ragnara Rommetveita Words, Meanings, and Messages (Theory and Experiments in Psycholinguistics).[1] Od nečetných publikací tohoto druhu[2] se však odlišuje originálními teoretickými závěry (vyplývajícími i z vlastních experimentů autora), které dosti radikálně korigují teoretické kon[263]cepce uplatňované zejm. v části americké psycholingvistiky. Rommetveit je profesorem na universitě v Oslo, problémy jazyka a jazykové komunikace se zabývá již několik let, jak svědčí i jeho příspěvky v lingvistických časopisech.[3] Jeho kniha vznikla jako výsledek teoretického a experimentálního studia, jež autor prováděl na několika psycholingvistických pracovištích v USA a Belgii.

Rozsáhlá publikace je soustředěna v podstatě na psycholingvistickou problematiku slova a věty jako sémantických elementů sdělení. V rámci této problematiky se pojednává jednak o výzkumu tzv. modelů uživatele jazyka a jednak o výzkumu slovního významu. Pokusíme se stručně vystihnout podstatu Rommetveitova přístupu především v první oblasti a naznačit zaměření a výsledky jeho hlavního experimentu.

Pokud jde o tzv. modely uživatele jazyka, výzkum se z větší části soustřeďuje na procesy vytváření, percepce a interpretace vět mluvčím a posluchačem. Výsledkem zájmu, který vzbudila v americké psychologii teorie Chomského a společné práce Chomského - Millera, je vlna experimentálních prací ověřujících tzv. psychologickou reálnost generativní transformační gramatiky. Jejich autoři se snaží prokázat, že generativní gramatika má své koreláty v psychologických operacích kódování a dekódování vět. V experimentech G. A. Millera a jeho spolupracovníků byla např. prokázána (na materiálu angličtiny) tzv. hypotéza transformačního dekódování,[4] dále závislost mezi syntaktickou složitostí vět (určovanou „transformační historií“ věty) a zatížením bezprostřední paměti aj.

Rommetveit podává objektivní přehled těchto prací a zároveň je podrobuje závažné kritice. Kritika se týká toho, že v psycholingvistických experimentech této „školy“ se zkoumají věty „in vacuo“, izolované, zbavené svého přirozeného komunikačního kontextu. Druhá námitka směřuje proti předpokladu těchto experimentů, že věty s určitou syntaktickou strukturou jsou kódovány a dekódovány vždy stejně za různých podmínek. Tento přístup považuje Rommetveit za chybný a zdůrazňuje, že v kódování a dekódování sdělení hrají hlavní úlohu sémantické a pragmatické faktory, podmínky komunikace, vlastnosti komunikujících osob atd. Tato kritika pramení z autorova zcela odlišného přístupu k psycholingvistickým modelům: zatímco v psycholingvistice „školy“ Chomského - Millera jde převážně o zkoumání formálních (syntaktických) vlastností vět, Rommetveit naopak prosazuje zkoumání sémantické a kontextové stránky vět jako klíče k adekvátnímu studiu činnosti mluvčího a posluchače. Správně argumentuje, že ve skutečné komunikaci jsou sémantické a syntaktické stránky výpovědi sloučeny a nejsou uživatelem jazyka uvědomovány jako oddělené — v uved. experimentech se pokusné osoby naopak uvědoměle soustřeďují pouze na syntaktickou složku, neboť jde o tzv. rote learning, tj. okamžité a doslovné učení, které se v reálné komunikaci neuplatňuje. S tím souvisí i Rommetveitovo odmítnutí sémantické interpretace vět podle teorie Katze—Fodora, která nepodává adekvátní vysvětlení procesu porozumění významu věty (autor to dokládá na četných konkrétních případech z různých jazyků).

Rommetveit se zde — podobně jako na jiných místech své knihy — opírá o názory E. M. Uhlenbecka vyjádřené v jeho podrobných zhodnoceních transformační teorie.[5] Tak např. rozvádí Uhlenbeckovu tezi, že výpověď je interpretována na zá[264]kladě různých mimojazykových údajů, a to (1) situace, v níž je výpověď vyslovena, (2) předcházejícího slovního kontextu (pokud existuje), (3) posluchačovy znalosti mluvčího a tématu, o němž se mluví. Spolu s Uhlenbeckem upozorňuje Rommetveit na rozpor v Chomského koncepci mezi jazykovou kompetencí „ideálního mluvčího“, neboli — podle slov autora — „personifikací la langue“ na jedné straně a požadavkem začlenění této kompetence představované generativní gramatikou do modelu uživatele jazyka na straně druhé. Celkově charakterizuje Rommetveit psycholingvistiku zaměřenou na ověřování psychologické reálnosti generativní gramatiky jako „scestnou strategii“: „Místo zkoumání výpovědi v termínech dostupných psychologických poznatků týkajících se slovních významů, syntagmatických možností a kognitivních stavů, badatel hledá psychologickou reálnost nějakých předpokládaných lingvistických struktur, kterým je dosud velmi málo rozuměno“ (s. 216).[6] Rommetveitova kritika je tu značně shodná i s názory britských badatelů vyjádřenými na konferenci o modelech jazykové kompetence a performance (Edinburgh 1966).[7]

Rommetveit posuzuje negativně i tzv. markovovský model uživatele jazyka, jehož neadvekátnost byla ovšem již dříve prokázána. Na základě analýzy obou typů modelů, tj. algebraických a pravděpodobnostních, pokouší se vytvořit syntézu, v níž se principy obou modelů vzájemně doplňují: „Sekvenční omezení markovovské povahy mohou působit na těch místech hierarchické syntaktické struktury, kde se vyskytuje volba. Mohou určovat výběr mezi aktivností a pasívností, mezi synonymními slovy a slovními spojeními atd. na straně mluvčího; a taková omezení mohou také určovat výběr mezi různými významy polysémního nebo homonymního slova na straně posluchače“ (s. 240). Tato syntéza odlišných modelů a zapojení sémantických a pragmatických faktorů kódování a interpretace výpovědi do studia těchto modelů je právě to nové, co přináší Rommetveitův přístup ve srovnání se sterilní, na formální aspekt jednostranně zaměřenou teorií amerických psycholingvistů „školy“ Chomského — Millera. Tato teorie začíná být nyní postupně překonávána nejen teoretickou kritikou přicházející — což je pozoruhodné — především od lingvistů (Uhlenbeck, Schlessinger, Fromkin, Leonťjev aj.), ale také novými experimentálními důkazy, mezi nimiž mají značnou váhu právě Rommetveitova zjištění.

Představíme stručně jeden z Rommetveitových experimentů popisovaný v jeho knize, ale publikovaný v podrobnějším znění již o rok dříve.[8] Experiment byl zaměřen na obecný problém závislosti způsobu kódování a dekódování sdělení na jazykovém a mimojazykovém kontextu, v němž tyto procesy probíhají. Pokusným osobám byly prezentovány série 8 nesouvisejících vět (v holandštině), vyskytujících se v různých typech kontextů: a) v obrázkovém kontextu (např. k větě To je škoda, že se tam nedostala včas byl prezentován obrázek vlaku opouštějícího nádraží, b) v slovním (sémantickém) kontextu (např. k uvedené větě byl prezentován text Vlak odjel z nádraží) c) bez příslušného kontextu. — Úkolem pokusných osob bylo zapamatovat a reprodukovat věty, resp. jejich části. Výsledky byly dosti překvapivé: nejlepšího zapamatování bylo dosaženo u vět prezentovaných při obrázkovém kontextu, zatímco v působení slovního a nulového kontextu nebyl shledán signi[265]fikantní rozdíl. Naopak při obrázkovém kontextu obsahovaly reprodukované věty nejvíce synonym, kdežto u nulového kontextu byly reprodukovány spíše doslovně.

Tato zjištění vedou autora k obecnějším závěrům: při reprodukování vět vyskytujících se v kontextu, který se podobá skutečné komunikační situaci (jako je např. obrázkový kontext), nejsou elementy sdělení kódovány přesně v téže podobě, v jaké byly uslyšeny, nýbrž v podobě sémiotických ekvivalentů. Doslovné kódování (např. stejná slova, stejný pořádek slov apod.) nastává jen při reprodukování vět zbavených kontextu (jak je tomu také v experimentech „školy“ Chomského - Millera). Je tedy prokázáno, že „mimojazykové faktory, jako je přítomnost nebo nepřítomnost příslušného komunikačního kontextu, ovlivňují způsob zpracování jazykových sdělení“ (s. 279). Snad by se takový závěr mohl zdát triviální, nebýt toho, že v jednom z velmi intenzívně rozpracovávaných směrů psycholingvistiky je soustavně opomíjen.

Kniha norského autora je pozoruhodná svou obsahovou náplní i způsobem jejího ztvárnění. Obsahová originalita, jak jsme se snažili v recenzi ukázat, spočívá v novém přístupu k psycholingvistickému zkoumání: ve snaze postihnout živou jazykovou činnost, „language in action“, a v úsilí učinit centrem experimentálního studia sémantickou a pragmatickou stránku činnosti uživatele jazyka. (Kromě modelů uživatele jazyka zabývá se Rommetveitova kniha v menší míře i dalšími problémy experimentálního studia sémantické složky jazykového chování, zvl. v oblasti slovního významu a osvojování jazyka u dětí.) Způsob výkladu je dosti neobvyklý u vědecké monografie a připomíná spíše učebnici — každý speciální problém je uváděn několika otázkami, jež autor postupně zodpovídá, detailní odpovědi a řešení pak slučuje v obecnější teze a tak postupně vytváří mozaiku psycholingvistické teorie, dnes ještě velice fragmentární a labilní.

Rommetveitovu práci doporučujeme všem lingvistům zajímajícím se u nás o zkoumání jazykové činnosti — kniha jim bude blízká pro mnohé názorové shody a návaznosti (patrně nezáměrné, jen zprostředkované Uhlenbeckem a jinými) s funkční teorií pražské školy.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 3, pp. 262-265

Previous Pavel Novák: Několik prací uvádějících do matematické lingvistiky

Next Karel Svoboda: Poznámky k jednomu výkladu souvětné stavby