Poláčkův román maloměstský

Pavel Trost

[Articles]

(pdf)

K. Poláček romancier dela province

Karel Poláček dospěl v poslední své dvojdílné skladbě „Okresní město“ a „Hrdinové táhnou do boje“ k výpravné próze osobitě vyhraněné, výrazné a nezaměnitelné. Jaké jsou tvárné prostředky Poláčkova vypravování? Bije mezi nimi do očí stereotypní opakování v plánu komposičním i jazykovém.

Všední den okresního města se skládá z aktů naprosto stereotypních; stereotypní jsou potřeby a úkoly okresního města. Takový je ustálený pohled na maloměsto: maloměsto, ne vesnice, znamená naprostou jednotvárnost a nehybnost. A Polá[167]ček, fascinován schematickou utkvělostí individuálního bytí, soustavně odkrývá rovnoměrnou ztrnulost a uzavřenost všech osob maloměstských. Realistický román o maloměstě odhaloval většinou skryté tragedie, marné vzpoury, zakrnění a zalknutí individuálních hrdinů; Poláčkův román odhaluje „smutnou grotesknost“ maloměsta jako celku. Poláčkův román nelíčí vývoj, nýbrž výjevy — Poláčkova anthropologie vylučuje vývoj osobnosti — a jeho dějem jsou mnohdy jen řeči.

Řeč epických osob je zásadním problémem výpravné prózy. U Poláčka řeč osob má úlohu význačnou: nevyčerpává se funkcí imanentního charakterisování osob, nýbrž jako prvek samoúčelný je předním nositelem komiky díla.

V mnohonásobných funkcích prostupuje mluvení celistvost života — osamostatněno trvá v díle. Řečí se přiznává i přetváří. Slovo je čin, i činům se vyhýbá slovy. Mluví se, jen aby se mluvilo, a mluví se, jen aby se něco říkalo. V „modelu“ mluvení jsou však spjaty čtyři faktory — osoba mluvící, jazyk, účel a věc: osoba mluvící užívá jazyka, aby za jistým účelem říkala nějakou věc. Vztah jazyka k věci je v čtveré relaci mluvení vztahem základním; uvolnění tohoto vztahu působí základní autonomii řeči.

U Poláčka je řeč postav valnou měrou autonomní v poměru k věci: je určena, aby vládla situací, ne věcmi. Je k situaci připoutána: není k tomu, aby překonávala stereotypnost situací, ale stereotypním situacím odpovídají stereotypní výroky.

U Poláčka je řeč postav valnou měrou autonomní i v poměru k mluvícímu: mluvící nevládne řečí, nýbrž je v zajetí hotových řečí a rčení; je co nejméně tvůrcem svých promluv. Ale řeč odpovídá sociálně psychickému typu mluvící osoby: ovládají ji klišé, přiměřená její sociální a individuální povaze.

U Poláčka je řeč osob mnohdy autonomní i vzhledem k účelu mluvení: není souladu mezi jazykem a funkcí, řeč nepružná neplní závazek k situaci. Řeč autonomní v poměru k věci, k mluvícímu a k účelu, t. j. řeč „odpadlá“, je u Poláčka podstatným prvkem komickým. Román Poláčkův aktualisuje „odpadlou“ řeč všedních hovorů; odhalená „odpadlost“ řeči je schopna působit komicky — totiž řeč polobdělá, neodpovědná, jalová, hloupá, řeč na rozhraní mezi smyslem a pouhým zdáním smyslu, jež neodpovídá „modelu“ mluvení, t. j. neúčastní se plně čtveré relace mluvení, řeč, jejíž složky se uvolňují a nejsou ve vzájemném souladu.

V čem obvykle záleží komika řeči? Často působí komicky všední hovor náhodně zaslechnutý. Stává se totiž, že v „konektivní“ řeči hovorové uniká věc, a posluchač se oddává fikci, že tu řeč vůbec není namířena na věc — řeč je naprosto autonomní. Stává se, že zaslechnuté věty mají sice nepochybně vlastní smysl, t. j. vyjadřují určitou věc, avšak je zřejmé, že na této věci v hovoru nezáleží, že jde o věc buď jinou nebo nejde o žádnou — daná věc je jen nadstavbou a záminkou řeči. Řeč situační, plně vklíněná do dané životní souvislosti, působí komicky, jakmile nezúčastněný posluchač ji záměrně vytrhuje ze situačního kontekstu — řeč je vysazena z rodného ovzduší. Společenská konversace, t. j. zvláštní hovorová forma, nestojící pod výlučným zákonem věci, působí komicky, jakmile nezúčastněný posluchač jí podkládá ryze věcnou funkci — řeč je souzena s nenáležitého funkčního hlediska.

Víme, že styl písemného vyjadřování se stává směšný v plánu mluvení; rovněž se přehodnocuje řeč přenesená z plánu mluvení na plán písemnosti anebo řeč v plánu reprodukce.

Řeč může býti s hlediska poměru k mluvícímu na př. opravdová ve věci, osobitá [168]ve stylu. Oblast neosobní a odosobněné řeči je funkčně a sociálně vymezena; řeči odosobněné slouží ustálené formule ryze věcné, kdežto frázemi většinou rozumíme ustálená rčení metaforická, zásadně určená k tomu, aby tlumočila emoce. Jeví-li se však svazek mezi řečí a mluvícím jako vztah mechanický, vzniká silný dojem komična. Automatičnost mluvení budí silnější dojem komična než jiné automatické reakce chování — pro svobodu a povýšenost slova. Jak komicky působí čekaná řeč: lze-li předvídat, co tu někdo řekne a jak to řekne!

 

Poláček znamenitě využívá rozmanitých typů komična řeči. Především „hypokrisii věci v řeči“. Na večerní promenádě okresního města se poslanec okresu setkává s děkanem města a dochází k tomuto hovoru:

„Pan poslanec se prochází?“ zaklokotal kněz.
„Zajisté, důstojnosti,“ hebce zašťavnal poslanec.
„A milostivá paní také na procházku, na procházku?“
Paní Fáberová našpulila rty.
„Na procházku, důstojnosti,“ zapěla tence.
„Tak tedy na procházku, na procházku, hehehe!“
„Načerpati čistého vzduchu, hehehe!“
„Pokochati se, hehehe!“
„Správně jste děl, důstojnosti, hehehe!“
„Velmi dobře, počasí je stálé, vzduch je vlahý, hehehe!“
Otřásali se smíchem, …

Řeč je tu jen gesto, totiž je rovnocenná sociálním znakům zcela jinorodým. Není tu věci, ale řeč potřebuje věci; proto se tu sahá k automatismům řeči a konečně k takovému prvku sociálního chování, který předmětného obsahu postrádá— k smíchu.

 

Autonomie řeči se zdůrazňuje zdánlivým napětím mezi charakterem mluvy a mluvícího. V obecním chudobinci okresního města vypravuje žebrák Chleboun obecním nuzákům, že tohoto dne přijel do okresního města syn obchodníka Štědrého, švihácký příručí z Olomouce:

„A přijel Kamil, syn pana Štědrého, obchodníka. A všichni se ptají, proč přijel mladý … a to nikdo neví… A měl na sobě hopsafrak a na hlavě takový komín … tatínek, jako pan Štědrý, obchodník, to nerad viděl… Že si jako moc dovoluje … a to se nepatří … choď jako jiní lidi…‘,
„V tom městě, co přebýval, moc si dovoloval … a … a … možná, že s děvkama … tento … se bavil…“
„Všechny se ptají, proč přijel … svátky jsou za náma, teda proč nesedíš na místě? To nesměřuje k dobrýmu, ale ke zlýmu… Ale místo, co by tatínka potěšil, s ním si promluvil, šel do hospody … pilijár hraje…“
Žebrák umlkl a pak zase počal chmurně věšteckým hlasem: „Byl jednou za starejch časů moc bohatej rok … urodilo se obilí bez počtu… A lidi náramně zpyšněli, zanedbávali služby boží … a … a … vytírali si zadnice klasy a při tom se chechtali … že se jim nemůže nic stát si myslili… Ale Pánbůh všechno viděl … a toť se ví … v náramným hněvu poslal na lidi hladovou ránu … bylo velkýho nářku, ale co to bylo platný…?“

Žebrákovo vypravování je skvělý pastiš barokního slohu kazatelského, v němž jsou skloubeny v jednotu prvky biblické, pathetické, a lidové, vulgární. Je to řeč několikanásobně uvolněná — pronášená jazykem, jenž nepřiléhá ani k věci ani k situaci, náleží minulé epoše a je paradoxní v ústech žebráka.

[169]Kamil, syn obchodníka Štědrého, je se svou nevěstou na návštěvě v okresním městě; potkává učitele Krále, a učitel se vyptává:

„Kde nyní působíš?“
Kamil jmenoval město.
„Tak jsi změnil působiště, jak pozoruji,“ řekl učitel. „Znám ono město. Je tam katedrála ze šestnáctého století. Zajímavá ukázka pozdní gotiky. A barokní zámek vévodí krajině. Město se vyznačuje půvabným okolím…“
„Můj tchán,“ přerušil jej příručí, „má největší obchod v městě. Dodává všem detailistům v okolí. Je to firma světoznámá…“
„Já stále působím v tomto městě,“ řekl učitel, „a mohu se pochlubiti zdárnými výsledky. Chtěl bych ti ukázat své kluky“ atd.

Zde je v naprostém souladu charakter mluvy a mluvícího: učitel mluví jako učitel (a jako učebnice vlastivědy), příručí jako příručí. Proto je tu řeč dokonale mimo situaci: mluvící se jeví jako bezvládný mluvní automat, mluvení jako akce bez funkce — nedochází k dialogu, nýbrž dva monology trčí proti sobě.

 

Poláčkova aktualisace banálních hovorů vedle přímé řeči užívá řeči t. zv. polopřímé. Řeč polopřímá je svou podstatou řeč zahalená: řeč epických osob, t. j. řeč cizí s hlediska vypravovatele, není signalisována jako cizí, t. j. není výslovně odlišena od vypravování vypravovatele. V řeči přímé jako v řeči polopřímé se stýkají dva plány — plán vypravovatelův a plán epické osoby;[1] v prolínání těchto plánů — je-li mezi nimi napětí — záleží účinnost toho tvárného prostředku.[2]

Poláček dosahuje zvláštního účinku přestrojením „odpadlé“ řeči do řeči polopřímé. Místní lékárník odsuzuje moderní obraz; jeho výrok je uveden v tomto znění: Lékárník chce znát onoho blázna, jenž by byl ochoten onen obraz koupit. T. j. lékárník se vyjádřil asi takto: „Chtěl bych toho blázna znát, který by si tenhle obraz koupil,“ ale převedení hovorové fráze „toho … bych chtěl znát“ do třetí osoby a na plán vypravování, změnilo její smysl, t. j. odautomatisovalo ji; proto je zahalení působivé. Zahalení musí být odhaleno, ale zahalení také odhaluje — dává „odpadlosti“ řeči vynikat, demaskuje fráze. Řeč hovorová zpola přestrojená do písemného stylu představuje zvláštní druh parodie.

 

Ale není v celku styl vypravovatele zabarvován stylem hrdiny — okresního města. Jak chápat stereotypní opakování v samém vypravování?

Poláčkovo vypravování je hustě proloženo stereotypními formulemi, větami, odstavci. Kdykoli je zmínka o tom, že obchodník Štědrý stojí před krámem a kouří z dýmky, je připojen stereotypní popis dýmky: na jejíž porculánové hlavičce byl vymalován stařičký zeměpán v loveckém úboru. Kdykoli se vypravování obrací k učiteli Královi, je vždy týmiž slovy připomenuta vyšívaná košile, kterou nosí, a rusá kštice, kterou [170]potřásá — tak jako se v jeho řeči stereotypně vracejí stereotypní rčení. V celém líčení se osoby románu neuvádějí pouhým jménem, nýbrž se stálými přívlastky: obchodník Štědrý; kupec Zoufalý; žebrák Chleboun; pensionovaný správce pošt Pecián; Marie, dcera kloboučníkova; bledý kastelán; odulý sládek Vokoun. Zdvořilost kupce Zoufalého je stále nazývána sladkou, úsměv paní Fáberové jednotvárným, neměnným, řece protékající okresním městem dává se stálý přívlastek řeky líné, lhostejné.

Stereotypnost ve vypravování zdůrazňuje stereotypnost u hrdiny — podmalovává jednotvárnost a neměnnost okresního města. Tím však není vystižena úloha tohoto tvárného prostředku v samé jazykové výstavbě díla.

Humoristé často užívají opakovacích figur: přidělují postavám stereotypní rčení, posunky, pohyby a fraškovitě inscenují situace stále se opakující, ale v samém jazykovém plánu tvárný prostředek opakování je nové próze cizí; je to však podstatný prostředek archaického epického stylu — homérského.

Je známo, že Homérovy básně užívají ustálených formulí pro pravidelné úkony, jako na př. pro zahájení a zakončení oběda: Oni tu zvedali ruce a se stolků brali si jídla. Ale když ulili dost a pili dle libosti vína… U Homéra jména božstev a hrdinů a některých předmětů jsou pravidelně provázeny ustálenými přívlastky: božský trpitel Odysseus, Eos růžoprstá, oštěp dlouhostinný. Tento tvárný prostředek podle názoru kritiků dodává vypravování slavnostního majestátu.

Dává mu však vlastně jen stylovost. V slohové soustavě homérské připadá opakovacím figurám význačná úloha: „to, co homérskému stylu dodává klidnou rovnoměrnost (t. j. jeho základní rys), je zákon, vždy zachovaný, užívat na jistých místech stále stejných slov“ (E. Bethe). Záměrné opakování je podstatným znakem značné stylisovanosti tvaru, působící archaicky a posvátně.

Co má Poláček společného s Homérem? Lze předně v jeho obnovení stálého přívlastku spatřovat parodistický prostředek. Vypravování je v celku laděno parodisticky. Užívá se v něm mnoha archaistických prvků, ale dominuje mezi nimi prvek ukazující k jazyku bible: dvoučlenná souřadná souvětí s markantními paralelismy.

Liboval si v sgrafitových kresbách, ale zasmušil se nad prázdnými plochami.
Nad řekou visela mlha a z oken žlutého domku zářilo mihotavé světlo.
Bubínek zavířil a křídlovka spustila valčík.
Zavířil bubínek a křídlovka zavřeštila pochod.
Jeho šedozelený knír se pohyboval a pod ním bublila překotná slova.
Sídla panovníků mají v podzemí bludiště tajných chodeb a za tapetovými dveřmi se skrývají spiklenci.

Avšak imanentně i paralelismus se vyznačuje tím, že je elementárním prostředkem stylisace.

Slohový charakter Poláčkovy prózy se v celku zakládá na struktuře věty. Věty jsou co nejméně „konektivní“; mezivětné předěly se netlumí pružným slovosledem, nýbrž se zdůrazňují: vysoké procento vět je stavěno paralelně; ve větách po sobě následujících střídá se jen paralelismus přímý s paralelismem obráceným (chiasmem):

Po císařské silnici táhly komediantské vozy, tažené chlupatými koňmi. Vedle koníka kráčí osmáhlý muž s mosazným cvočkem v uchu. Za vozem se belhá hranatá koza, kterou střeží černý chundeláč s vyplazeným jazykem. Nad tímto průvodem víří oblaka prachu. Na hranicích města vítá komediantské vozy správce Wagenknecht. Stojí jako sloup uprostřed silnice a přemítá, nemá-li učinit opatření. Wagenknecht [171]se narodil s vrchnostenskými pudy. Staří lidé pamatují, že už jako dítě byl zasmušilý a zavilý. Nemírná hrdost mu nedovolovala, aby si hrál s ostatními dětmi. Cítil největší uspokojenost, když jej učitel pověřil, aby o přestávce měl dozor ve třídě. Tehdy po prvé učinil opatření; zapisoval nezvedené spolužáky do notesu.

Místo jiných prostředků vzájemného spojování vět ovládá zde tendence přejímat „vedoucí“ slova z předchozích vět do následujících: rozpřádá se síť záměrných opakování.

V sevřeném a jasně členěném prostoru zcela soběstačných větných celků se plně uplatňují jednotlivá slova. Poláčkova věta je strohá a krajně hutná. Slova „ukazovací“ maximálně ustupují slovům „pojmovým“ (podle terminologie Bühlerovy).[3] Substantivum zpravidla připouští jen jedno adjektivum; hodnota skoupých přívlastků stoupá. Přídavná jména tu vypichují objektivní a typický znak míněného předmětu, neobsažený v substantivním pojmu; stálý přívlastek je tu tedy ve vlastním smyslu přívlastkem, nikoli přímětkem. V ostrém vytčení jednoho stálého typického znaku daného předmětu je však zárodek komična.

Kritika se o tomto románu vyjádřila jednak tak, že je psán nadmíru hutně, jednak tak, že je psán rozvláčně. Ve skutečnosti je hutnost znakem Poláčkovy věty; ucelenost nižších jednotek nevylučuje rozvláčnost vyšších.

Kritika mluvila buď o promyšlené výstavbě anebo o formální plytkosti románu. Ve skutečnosti pronikavě se v něm uplatňují rysy rafinovaného primitivismu. Materiálem a složkami je tu mnoho banálních, konvenčních, primitivních prvků; nelze však zaměnit dílo s materiálem a celek se složkami. Ačkoli román hromadí množství frází, není přece frázovitý; ale Poláček je frází podobně fascinován jako Karel Kraus. Extatik Karel Kraus poznal ve frázi ďábla; v zápase s bohem-jazykem vykoupil se úžasnou schválností své složité prózy. Poláček se však uchýlil k archaické prostotě slohu, ale také naznačil, že na konec nelze frázím utéci; fráze je nutnost — lze ji překonat jen tím, že se přijímá v humoristickém pojímání.

Parodistický primitivismus slohový tu nezáleží jenom v obnovení tvárného prostředku opakování, který byl obvyklý v archaickém stylu, ale jinde všude ustoupil; netýká se jenom větné stavby, nýbrž uplatňuje se tu i v sémantickém plánu naprostým nedostatkem výrazů pro jakékoli odstíny. Avšak naivní vyjádření nenaivního pojetí věcí je také působivý tvárný prostředek.

Několik parodistických stylových prvků tu přispívá imanentními znaky k vytvoření základní jednoty stylu: skrze parodii se tu rýsuje svébytný typ tvarově uzavřené, t. j. klasicky zaměřené prózy.

Poláčkův román aktualisuje banální všednost. Podává ostře a objektivně detaily všedních zjevů. S podstatou detailních záběrů je však spjata tato antinomie: čím ostřejší detaily mají se získat, tím více je třeba detaily isolovat a proti nekonečnosti detailů stavěti libovolné zásady výběru. T. j. drobnokresba dospívá k „paradoxnímu spojení nejkrajnějšího realismu s nejkrajnější abstrakcí“. To je však zásada karikatury[4] a k ní tedy směřuje soustavná drobnokresba. Karikatura však neznamená nutně rozchod s „realitou“ — karikaturní abstrakce může se přece zmocnit podstatných rysů předmětu.

[172]U Poláčka je význačný pozorovatelský realismus nesporně spojen s velkou abstrakcí a stylisací.

Lze odmítat aktualisaci banálních dějů, ale vždy třeba lišit mezi banálností a aktualisací banálnosti. Aktualisace banálních dějů a řečí je skoro výhradným námětem Čechovovým;[5] Čechov není však banální, nýbrž je podle L. N. Tolstého „nevyrovnatelný umělec“.

Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 3, pp. 166-172

Previous Vladimír Skalička: Promluva jako linguistický pojem

Next Jan Mukařovský: IX. filosofický sjezd v Paříži