Komenský-lingvista

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

Коменский-лингвист / Jan Amos Komenský linguiste

Ve svém článku o Komenského lingvistické práci[1] jsem se snažil ukázat pestrost lingvistického zájmu Komenského. V tomto článku bych chtěl ukázat, jaký vlastně byl podíl jazyka v celé jeho práci literární. Z hlediska jednotlivého pracovního oboru mohli bychom Komenského označit jako lingvistu stejně jako jindy za pedagoga, filosofa, teologa, politika; avšak to vše by bylo nesprávné. I když Komenský se dovedl zastavovat u detailů svých širokých zájmů s nadšením odborníka, je možno a třeba hledat souvislost těchto jednotlivých zájmů.

A tato souvislost tady rozhodně je. Jazyk má v Komenského světě své význačné místo, tak důležité, že je třeba o ně neustále pečovat v nejrůznějších souvislostech. Svět je jednotka — není sumou jednotlivostí, nýbrž vyšším celkem. V tomto vyšším celku žije člověk, pro kterého má jazyk svrchovanou důležitost. Důležitost tu formuluje Komenský různým způsobem: podle Cardana uvádí, že člověk má tři základní prostředky života: rozum (ingenium), jazyk (sermo) a ruku (manus).[2] Paralelnost těchto tří jednotek, která se dá také vyjádřit triádou „myslit—mluvit—jednat“, je provedena do důsledků ve zvláštním spise Triertium catholicum. J. Geissler[3] se domnívá, že tento spis je zvlášť důležitý pro pochopení jazykové filosofie Komenského. Ale metoda paralelismu, provedená dokonce i typograficky, která je tak účinná v Orbis pictus a která je názorná ve Via lucis (světlo—náprava), ztrácí svou užitečnost, když jde o obory lidských schopností, které se v lecčems liší. Autor se nechtě dostává do zbytečných násilností a nekonsekventností.

Jiná formulace stejného problému je ve Schola pansophica,[4] kde se uvádí, že člověk má tři mohutnosti, cit (sensus), rozum (ratio) a víru (fides), jimž pomáhají dva důležité prostředky (instrumenta): ruka (manus) a jazyk (lingua). Různost formulací nezastiňuje fundamentální poznatek: jazyk je v životě člověka (o toho jedině Komenskému jde) svrchovaně důležitý, a proto je třeba jej bedlivě zkoumat a pěstovat. Tak se dostává Komenský k širokému, velmi širokému zájmu o jazyk. Vše, oč člověk usiluje a čím žije, je sdruženo s jazykem. Proto je také veškeré Komenského snažení spjato se snažením jazykově teoretickým.

Tak je zájem o jazyk u Komenského teoreticky dobře fundován. Přitom však Komenský vždy projevuje velmi účinný zájem o jazyky a o jejich sociální pozici. Při svém převratném a strastiplném životě měl příležitost se seznámit s nejrůznějšími jazyky Evropy. A dovedl vždy využít příležitosti, aby se s nimi seznámil, ať již rozhovorem s příslušníky těchto jazyků, nebo z naučné literatury. Jeho filologické vzdělání je dobře známo.[5] Přečetná místa z jeho děl ukazují, jak byl informován — a dobře informován o nejrůznějších detailech [290]z nejrůznějších jazyků. Stejně věnoval pozornost i teoretičtějším a teoretickým spisům jazykovědným a lingvistickým pasážím z děl jiných. Tak mohl psát o věcech lingvistických se zasvěceností odborníka.

Mezi knihy lingvistické nebo z velké části lingvistické patří z Komenského díla především tyto:

Methodus linguarum novissima z r. 1648, výklad jazykově metodický s obsáhlou předmluvou, vykládající základní otázky lingvistické;

Via lucis, vyšlá r. 1668, nastiňující cestu světla—nápravy vedle jiných oborů též v jazyce, vytvořením jednotného jazyka;

Panglottia, lingvistická součást souboru „De emendatione rerum humanarum consultatio catholica“, vyšlá teprve po třech stech letech r. 1966, rozvádějící problém vytváření jednotného jazyka.

Kromě toho je třeba hodnotit jako lingvistický přínos dvě věci: Jednak jsou to lingvistické připomínky, vtroušené do nejrůznějších míst jeho prací, hlavně prací didaktických, jednak je to celý duch jeho didaktických prací (které ovšem nepředstavují vlastní lingvistiku, nýbrž lingvistiku aplikovanou) — duch, který výmluvně mluví o postoji autora k základním otázkám lingvistiky.

Především se tedy obrátíme k rozboru lingvistických problémů v úvodu k Methodus linguarum. Ze tří základních problémů lingvistiky (vztah jazyka k nejazyku, jazyka k druhým jazykům, jazyka k jeho částem) se tu Komenský zabývá vztahem prvním, vztahem jazyka k nejazyku čili problémem sémiologickým. Vychází přitom ze starého aristotelovského (Peri hermeneias, 1) sdružení trojích jednotek v jednom, totiž věcí (res), myšlenek (mentes) a slov (verba). Toto sdružení, které dostává své mnohostranné uplatnění v pracích moderních sémantiků,[6] je Komenskému východiskem. Někdy se zdůrazňuje jen spojení myšlenek a slov, zpravidla ve formulaci „jednoty jazyka a myšlení“.[7] Ovšem bez třetího členu — věcí — je Komenského uvedená triáda nedostatečná. Z této triády pak vyvozuje řadu dalších rysů jazyka, které jsou nutné pro pochopení způsobu jeho fungování: jazyk je obrazem světa, jazyk mluví o věcech nepřítomných, jazyk vzniká z myšlení, jazyk nemůže existovat bez myšlení, kritérium správnosti jazyka vychází z toho, kolik má v sobě myšlenek a věcí, atd. Přichází pak k rozboru jednotlivých forem jazyka, tj. jazyka psaného (také těsnopisu) a mluveného, a zkoumá jejich přednosti a nevýhody.

Takový je základní sémiologický princip Komenského lingvistiky. Právě ten zařazuje lingvistiku do ostatní činnosti a umožňuje impozantní budovu didaktiky.

Druhým problémem, který se řeší v dalších úvodních kapitolách spisu Methodus linguarum, je problém jazykové různosti (varietas). Jazyky jsou různé a to má tři stránky: vznik této různosti, její trvání a její toužený zánik.

Co se týče vzniku této různosti, která je přirozeně neštěstím pro lidstvo, je Komenský nutně monogenistou. Kdysi jednotný jazyk — jazyk hebrejský — se rozdělil od doby věže babylónské na množství jazyků. Tento legendární základ Komenský porušuje tím, co zná a co mu říká zkušenost. Pokažení [291](confusio), způsobené mstící rukou boží, není jedinou příčinou jazykové různosti; už proto ne, že po zmatení jazyků dá se snadno vypočítat z bible 70 prvotních jazyků — a v době Komenského jsou jich známy stovky. Letmý pohled na jazyky — Komenský to dokládá především vlastními jmény — ukazuje, že jazyk je značně pohyblivý (volubilis) a že jeden jazyk se mísí s druhým.

Zde může Komenský použít současné lingvistické tvorby. Evropské jazyky — aspoň většina z nich — jasně pocházejí z jednoho pramene. Skutečná srovnávací jazykověda indoevropská byla tehdy přirozeně hudbou daleké budoucnosti. Byly však známy již první výsledky srovnávání slovníku a gramatiky a Komenský je dovedl názorně uvést. Časování indikativu prézenta řeckých, českých, latinských a německých sloves je toho jistě názorným dokladem.

Mnohem nejasnější je Komenského úloha ve zrodu srovnávací jazykovědy jiné jazykové skupiny, totiž skupiny ugrofinské. Podle svědectví Leibnizova Komenský „in Didacticis“ uvádí příbuzná slova maďarštiny a finštiny. Bylo by to zcela pochopitelné, protože Komenský měl znalosti z obou jazyků, z maďarštiny dokonce i z odborné literatury (o obojím svědčí četná místa z ODO, hlavně v Methodus linguarum). Nikomu se však zatím nepodařilo toto místo najít. Jako určitou indicii našel jsem v MLN 3, 3 mezi slovy pro hlavu u různých jazyků, kde slova z jedné skupiny se uvádějí najednou, výrazy foemeg a pœœs, což je zřejmě porušení maďarského slova fő a finského pää, jejichž podobnost je zřejmá. Nic ovšem neznamená pro věc, o niž jde, že se v MLN 3, 25 říká o maďarštině, že je v Evropě host (hospes), vždyť o finštině se neříká v tomto směru nic. Zcela možný je výklad, že jde o omyl Leibnizův nebo jeho opisovače, který snad napsal Comenius místo Fogelius (M. Fogel-Fogelius, hamburský lékař ze 17. stol., který objevil podobná slova v maďarštině a finštině).

Komenský pak přechází k podstatě rozdílů mezi jazyky a nastiňuje, v čem všem se jednotlivé jazyky mezi sebou mohou lišit a jak mezi sebou mohou závodit co do vlastností kladných.

Jak jsme řekli, problém jazykové různosti má trojí stránku: vznik, trvání a zánik. Přecházíme k třetí stránce, totiž k zániku jazykové různosti, zároveň pak k dalším pracím, tj. k Via lucis a k Panglottii. Myšlenky, které čteme v obou těchto spisech o jazyce, jsou vlastně totožné — pouze v pozdější, rozhodně nedokončené Panglottii jsou šíře rozvinuty. Bývá zvykem označovat Komenského při rozboru těchto děl jako snílka.[8] Podle mého názoru jsou však tyto práce reálnější než mnohé jiné, mnohem krotšího zaměření.

Odstranění mnohojazyčnosti je pro Komenského ducha, tíhnoucího k univerzalitě, touha samozřejmá. Jak jsme viděli, Komenský si všiml neustálého pohybu jazyka (volubilitas, dnes bychom řekli vývoje), který vede k vzniku nových a nových jazyků. Na druhé straně však mnohé jazyky ustupují jazykům jiným, zvláště takové, kterými mluví malé skupiny lidí (Komenský uvádí jako příklad starou pruštinu a starý jazyk skotský). Tento pohyb se ovšem může zrychlit. Tak vyvstává nakonec problém, co s tím velkým počtem jazyků? (Komenský mluví o několika stech — dnes jsme informováni o existenci několika tisíc.) Jsou tu vlastně dvě otázky: Je třeba nahradit ohromné množství [292]jazyků jazykem jedním? Má se nahradit množství jazyků jedním z jazyků stávajících, či má se vytvořit nový jazyk?

Na první otázku odpovídá Komenský trojím možným řešením: První se nazývá „pantoglottia“: všechny jazyky je třeba zachovávat a kultivovat. Druhá se jmenuje „polyglottia“: je třeba vybrat menší počet význačnějších jazyků, které se mohou kultivovat. Ostatní, drobné jazyky, se připojí k jazykům větším. Konečně však třetí cesta, „monoglottia“, je jediná, která vede k opravdové univerzalitě: jeden jazyk se postaví na místo jazyků ostatních. Není lehké takové rozhodnutí — ani pro nás, když budeme o věci uvažovat —, ani pro Komenského. Komenský věděl dobře, co znamená mateřský jazyk, a zdůrazňoval jeho nutnost ve škole. Věděl, jak každý má k mateřskému jazyku živý vztah — vždyť takový vztah měl i on sám, jak svědčí četné jeho výroky i jeho české práce i připravované práce o českém jazyku.[9] Skutečně zmizely mnohé z jazyků, kterými se mluvilo v době Komenského — tak např. i Komenským uvedená pruština. Mnohé a mnohé další jazyky jsou na vymření. Technický a ekonomický růst si vymáhá neustále mnohostrannější styky mezinárodní a možná že brzy vyvstane před lingvisty otázka mezinárodního jazyka.

Druhá otázka, kterou v této věci Komenský řeší, zní: Který jazyk se má stát jazykem univerzálním? Má to být některý z jazyků už hotových, či se má vymyslit nějaký jazyk nový? Komenský odmítá všechny jazyky existující a vytýká jim nedostatečnou analogii (tj. nepravidelnost), nedostatečnou ohebnost, nepřesnost atd. Ani jeho oblíbený jazyk, latina, která byla tak výtečným nástrojem v jeho rukou,[10] nenašla milosti v jeho očích. Nový jazyk má být (Via lucis 19, 15) rozumový (rationalis), analogický (analogicus, tj. bez nepravidelností), harmonický (bez nesrovnalostí mezi pojmem a věcí). Ještě ostřeji se formulují tato kritéria v Panglottii. Zdůrazněním rozumovosti se v této věci sbližuje stanovisko Komenského se stanoviskem Descartovým. Je zatím těžko říci, jaké asi stanovisko je v této věci třeba zaujmout. V každém případě však jde o problémy, jež bude třeba řešit. V současné době vyhovují kritériu druhému (analogičnosti) tzv. „umělé“ nebo „mezinárodní“ jazyky, jako volapük, esperanto, interlingua aj., všem třem kritériím jazyky speciálního použití, jako ALGOL aj.

Prošli jsme hlavními pasážemi lingvistického rázu v rozsáhlém Komenského díle. Doufáme, že jsme ukázali, že lingvistické problémy nejsou v Komenského díle náhodným zjevem, nýbrž že jsou integrální součástí jeho práce. Soudíme, že problematika, o niž tu jde, je dosud živá.

 

R É S U M É

Die linguistische Tätigkeit Comenius’

Die linguistische Arbeit des Comenius hängt eng mit seiner anderen Tätigkeit zusammen, bes. mit seiner prinzipiellen Triade: res—mentes—verba. In der Methodus linguarum novissima behandelt er das semiologische Problem der Sprache und das Problem der Verschiedenheit der Sprachen, in der Via lucis und der Panglottia das Problem der Monoglottie.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 4, s. 289-292

Předchozí Marie Ludvíková: Symposium o algebraické lingvistice konané ve Smolenicích

Následující Julie Nováková: Latina Komenského je humanistická