Latina Komenského je humanistická

Julie Nováková

[Články]

(pdf)

Латинский язык Коменского гуманистичен / Le latin de J. A. Komenský est humaniste

Latinou Komenského rozumím jazyk, jehož užívá v souvislém textu svých latinských spisů, nikoli tedy slovní zásobu obsaženou v jeho lexikách, ani pravidla a zásady vyjádřené jak v slovnících, tak v mluvnicích, popř. příležitostně v jiných spisech. K těmto pravidlům a zásadám ovšem podle potřeby přihlížím.

Že tato latina je humanistická, je dáno historickým kontextem a je to patrno z textů samých. Zbývá tuto humanističnost specifikovat a nadto zdůraznit. Jsou totiž v Komenského latině zvláštnosti, které u humanistického autora překvapují a které překvapovaly i některé jeho současníky. Věnovala jsem jim řadu statí z praktických důvodů edičních: musela jsem je hájit před „emendacemi“ svých předchůdců i spolupracovníků. Ale přílišný zřetel k takovým zvláštnostem odsouvá ze zorného pole jazykové prostředky řekněme normální, normalizované především římskými klasiky (autory z konce republiky a z počátku císařství), prostředky, které komeniolog očekává a předpokládá i u Komenského a které v jeho textech skutečně tvoří — to zdůrazňuji — základ a většinu.

Jak silnou, nemohu říci. Nejsou dnes dány předpoklady ke konečnému zhodnocení, ba ani k soustavnému popisu Komenského latiny. Její kolektivní průzkum byl zatím plánován pouze v zapadlé stati z r. 1963;[1] latina jiných humanistů, Komenského předchůdců a současníků, je mezi komeniology známa ještě méně. V této stati se opírám pouze o své soukromé výpisky z jeho děl a o poznatky získané příležitostnou četbou těch druhých. Jsou tedy následující teze jen předběžné, takříkajíc návrhy, které by měli mladší komeniologové doplňovat, opravovat, ne-li vyvracet.

Především je třeba zpřesnit představy o latině humanistů vůbec. Činím tak ve čtyřech bodech.

(1) Podstatnou vlastností humanistické latiny je její rozchod s latinou středověkou, a to potud, pokud se středolatiníci odchýlili od latiny starověké nebo pokud přehnali ad absurdum některé její zvláštnosti, které se objevovaly v antice jen výjimečně, v rudimentu nebo na literární periférii, tedy návrat k latině antické. Jeho nejčistší či extrémní formou je klasicismus; pro klasicisty se stali normou jen auctores boni nebo idonei.

(2) Odklon od středověké latiny a návrat k latině antické nešel všude a u všech stejně daleko. Když např. Antonius Muretus (1526—1585) teoreticky připouštěl neciceronský výraz, činil tak proto, aby měl alibi, kdyby se někde náhodou skutečně vyjádřil neciceronsky. Proti takovým puristům stáli stejně neúprosní liberálnější latinisté, usilující o velkorysejší lexiku. Památná byla [294]v tom směru slova staršího Scaligera (1484—1558): „Non enim in foro versamur, aut in Romano comitio: sed in communi Theatro Sapientum, sub oculis veritatis: cuius supellectilem atque apparatum non tam nitidum, quam opulentum esse decet,“[2] tj. že výbava pravdy nemusí být ani tak oslňující jako spíše bohatá. Už Erasmus Roterdamský (1467—1536) určil pravidla pro tvoření potřebných neologismů podle morfologické analogie. Následovníků našel nemálo.

(3) Jak naznačuje uvedené místo Scaligerovo a jak ukazuje celé dílo např. Erasmovo, klasičnost autorovy latiny mohla být nepřímo úměrná hodnotě a modernosti jeho ideí. Ciceronská slovní zásoba stačila pro úzce zaměřeného textologa. Dnes je locus communis medievistů, že teprve humanističtí puristé a jejich nohsledi klasičtí filologové učinili z latiny mrtvý jazyk. Filosofové, reformátoři, ba i filologové většího formátu, čím více měli co říci, tím méně vystačili s antickou latinou.

(4) Sám průzkum antické latiny byl úkolem dlouhodobým. Ani zákonitost latiny klasické (tj. kultivované mluvy Říma-města kolem počátku n. l., ještě pečlivě chráněné před vlivy jazykově velmi nehomogenní říše) nebyla odhalena naráz. Její základ, textová kritika, byla rozvíjena ještě v 17. a 18. stol. V humanistických textech i slovnících nacházíme slova, která textologové vymýtili (ne vždy právem) až později nebo jejichž autentickou hláskovou podobu tehdy ještě neobjevili (např. houževnatě se drží Virgilius místo klasického Vergilius). V některých oblastech byla humanizace latiny opožděna. V Herbornu sám encyklopedista J. H. Alsted, milovaný učitel a přítel mladého Komenského, přese všecku snahu o ušlechtilý výraz se neuměl uchránit nepochybných germanismů. To zanechalo stopy i v díle učitele národů (viz níže), který ostatně ztrávil většinu života na periférii humanistického ruchu.

Humanistická latina byla tedy bohatě diferencovaná, přizpůsobovaná sdělením, vkusu a zásadám toho onoho autora, nadto závislá na stavu současného filologického výzkumu a na vzdálenosti od kulturních ohnisek. Byla v ustavičném pohybu, ba snad to byl spíše proces (humanizace, klasicizace a zase modernizace) než stav.

Jaké bylo v tomto procesu místo Komenského, říkají jednoznačně jeho polemiky a polemické zmínky. Ve své Apologia Latinitatis se hájí jen v 12 případech poukazem na klasické autory; nejméně třikrát častěji se dovolává autorů poklasických, předklasických, soudobé terminologie a podobných vzorů. V Methodus linguarum schvaluje vypískání „ciceronské sekty“ s tím, že Cicero nepsal o všech věcech a neobsahuje tedy celou latinu (XVII, 6). Ba co se týká tvorby krásných sousloví (phrasium elegantia), zůstává prý Cicero daleko za Plautem, Terentiem aj.; ta přicházejí u komiků častěji a jsou pěknější (tamže VII, 20). Nestačila mu tedy klasická latina ani věcně (sémanticky), ani esteticky. To však potřebuje menší retrospektivu.

Shledává-li Komenský u Cicerona sémantickou i estetickou chudobu, vystihuje tím vlastně stinné stránky jazykově stylistické reformy, provedené v Římě tzv. analogisty s Caesarem a Ciceronem v čele. Po stránce jazykové hleděli z latiny vymýtit hláskoslovné, flexívní a syntaktické anomálie (zdůrazňované a povyšované na princip tzv. anomalisty), po stránce slohové nezvyklá slova, ať už archaismy nebo novotvary nebo cokoli [295]nápadného — v duchu Caesarovy zásady „tamquam scopulum sic fugias inauditum atque insolens verbum“ (u Gellia I, 10, 4).[3] Tyto normy přispěly podstatně k vytvoření a vybroušení klasické periody s její plynulostí, nenarušovanou ničím, co by si vynucovalo zvýšení hlasu a odvádělo pozornost od celku; ale ochudily spisovný jazyk jak po stránce sémantické,[4] tak estetické. Zmizela z ní nejen výraznější slova a plastičtější výrazy,[5] ale i technické termíny. Tento destilovaný styl nevyklidil svoje pozice ve „vysoké“ slovesnosti nikdy zúplna; i takový mistr konkrétnosti, jako byl Tacitus, než aby pojmenoval krumpáč a motyku, užil opisu per quae egeritur humus aut exciditur caespes (Annales I, 65). Přesto je u Tacita, alespoň v nejzralejším období jeho tvorby, plno anomálií nejrůznějšího druhu (snad kromě hláskoslovných). Reakce na analogistické normy, navazujíc na spodní literární proud, který nevyschl ani pod Caesarem a dral se na povrch hned na počátku císařství, ovládla rychle pole; nastolila vše nápadné až drastické a zákonitě zlikvidovala ciceronskou periodu.[6] Přes občasné pokusy o její vzkříšení, přes klasicismus konce 1. stol., přes ciceronofilství Hieronymovo zůstal analogismus vítězem jen v nejlepším plodu svého úsilí, v mluvnické soustavě.

Když tedy renesance a humanismus vynesly z prachu zapomnění římskou literaturu v celém jejím rozsahu, měli latinsky píšící humanisté možnost široké volby. Komenský odmítl ciceronskou „herezi“. Dávaje přednost bohatství slovní zásoby před její vybraností a překvapivosti výrazu před táhlou intonační linií, měl volnost stavět svou větu ne nepodobně autorům věku „stříbrného“ nebo ještě pozdějšího a brát si pro ni stavební materiál i z latiny předciceronské, pociceronské, pozdní a v duchu zásad o sémantickém maximu také ze zásob středolatinských a ze soudobých novotvarů (popř. tvořit i svoje). Pozorujme nejdřív Komenského větu jako celek, tedy eurytmii jeho prózy.

Rytmická výstavba Komenského věty není šablonovitá. Nehledíme-li ke kratším útvarům a k poznámkám v závorce, lze ji zhruba rozdělit na dvě základní kategorie. Jsou to (1) perioda stavěná ze 2—4 článků (kól) jako uzavřený „kruh“; její podstatnou vlastností je moment očekávání a napětí vznikající tím, že formální, řidčeji sémantický svorník celého souvětí přichází až na konci; od tohoto přísně klasického typu se Komenský nejčastěji víceméně odchyluje. (2) Delší souvětí, jehož jednotlivá kóla mohou překročit počet čtyř (pak je to tzv. periodicum) a následují za sebou víceméně podle principu juxtapozice, tj. druhé není nutně očekáváno po prvním, třetí po druhém atd. Je stavěno buď symetricky, nebo asymetricky; v tomto druhém případě bývá jeho významové (často emfatické) těžiště na konci.

(1) Komenského souvětí bývá klasické periodě tím bližší, čím je kratší. Např.:

Cùm enim tota sub coelo vita nostra Dei schola est, in qua (tametsi quis mille [296]annis vivat) semper quod discamus occurrit: fit ut nescire, discere, proficere humanae sapientiae curriculum sit (Ventilabrum sapientiae 11, ODO IV, sl. 43).[7]

V předvětí má zde jak věta řídící, tak závislá svůj formální svorník-sloveso až na konci, právě jako věta v závorce; v závětí (kde počáteční fit ut je jen formální, tedy ve větě hlavní) nejinak, při čemž toto závětí teprve dokončuje (očekávanou) myšlenku celé periody.

(2) Posun od tohoto typu nastává zejména v souvětích delších, např. takových, kde jsou dvě skupiny kól uvedeny formálními slovy navzájem si odpovídajícími, jako ut-sic nebo quemadmodum-ita. V tomto případě jde o tzv. alegorii čili souvislou metaforu (tj. celým souvětím se táhnoucí), jak vykládá Komenský v Atriální mluvnici VI, 56n. Příklad:

Quaemadmodum in praelio, cadentibus hinc et hinc aliis atque aliis, ducibus etiam ipsis, non ideò caeteros abjicere arma et vertere terga convenit; accurrendo potiùs explere mox lacunas, impetuosoque hosti novos objicere fortissimorum pectorum aggeres: ita in aliorum laborum instructâ acie fieri necesse est, ut decedentibus aliis succedant alii, ad expugnandos usque difficultatum obices, obtentasque desiderati boni, pro cujus adoptione desudatur, metas (Laborum scholasticorum continuatio, tamže sl. 737).

Souvětí bylo míněno jako souměrně stavěná perioda s typickou humanistickou dvojtečkou uprostřed; předvětí je rozděleno středníkem ve dvě ještě stále dosti dlouhá kóla; závětí má rovněž dvě kóla, z nichž prvé končí alii a druhé se štěpí s nápadnou zřetelností na dvě kommata („úseky“); z nich první komma končí slovem obices (které odpovídá onomu aggeres na konci předvětí), druhé je přídavkem, který už neodpovídá ničemu a je tedy překvapením. Toto překlánění od klasické periody k souvětí s těžištěm na konci je zvýrazněno slovosledem: v prvém kólu je na konci určité sloveso, druhé je uzavřeno důležitým substantivním pojmem (aggeres), třetí ještě důležitějším succedant alii (s inverzí, o které viz níže), ale na konci čtvrtého to všecko přebíjí to nejdůležitější, pojem cílového dobra (zase substantivní).

(3) Souvětí z juxtaponovaných kól je typické pro výkladové texty v Komenského školních knihách; užíval jich z pedagogických důvodů např. v Janui, jak sám upozorňuje v Januae clavis 754 (ODO II, sl. 418). Umělecky je ztvárňoval oslnivými tropy a figurami, gradací, emfatickým závěrem. Příklady jsem podala jinde.[8] Upozorňuji ještě na vzletný začátek jedné z řečí pronesených v Uhrách, De utilitate nomenclaturae:

Appropinquat gratiâ Dei tempus vernum, quô ad vitam revocabuntur omnia! et tempus aequinoctiale, quô per universum terrarum orbem noctibus exaequabuntur dies in nationibus omnibus! et tempus luminosum, quô Sol septentrionalibus zodiaci signis hospitatus nobisque propè verticalis factus, rarò ab horizonte discedet nostro. Faxit Deus, ut ver ecclesiae redeat quoque! Faxit Deus, ut sapientiae Sol supra nostrum quoque se elevet horizontem! Faxit Deus, ut gentis quoque nostrae cum cultissimis fiat exaequatio! (ODO III, sl. 745)

[297]Formálně je to (s ohledem na interpunkci a verzálky) jedna delší věta a tři krátké; ale z hlediska sémantiky je to opět continua metaphora, která odvrhla pouta periody a rozprostřela se barokně kazatelským způsobem na šest kól. V textu zaujímá většinu odstavce.

(4) Zbývá přihlédnout k rytmické výstavbě odstavce (Komenský mu říká v Januae clavis 851 paragraphus a ve většině spisů je čísluje), a to s pomocí nejprostšího kritéria, tj. jak je umístěno určité sloveso. Uvádím § 60 spisku Fortius redivivus:

Pii ergò et sapientes parentes bonas ferent ad ignaviam Scholis pellendam suppetias, si domi priùs suae nullum illi relinquant locum: nec ipsi desidem agendo vitam, nec liberis et familiae stupida permittendo otia: sed ut quicquid manus et pedes habet, in motu et bono aliquo opere sit. Pusiones verò ipsi dum seriis per aetatulam occupari nondum possunt, occupentur ludicris, torpere inerter nunquam permissi (ODO III, sl. 772).

V prvé větě je sloveso uprostřed, „překročeno“ substantivem suppetias, odtrženým od svého přívlastku bonas (tzv. hyperbaton, transgressio); týž model v kratší větě závislé; v dalším kólu jsou sponové ablativy gerundia agendo a permittendo opět překročeny pojmem otium (který je v tomto projevu tematický); teprve třetí kólon má v obou svých částech určité sloveso na konci (habet … sit). Zato v posledním souvětí předvětí slovesem končí, závětí jím začíná (possunt, occupentur) a uzavřeno je přístavkem stavěným nominálně. Uzavření nominální vazbou připomíná zvlášť charakteristická místa Senekova a Tacitova. Důležité je, že Komenský umisťuje sloveso během odstavce vždy jinak a jinak. Zásadu varietas delectat nejen často cituje, ale aplikuje ji nejen ve střídání synonym — jak činí snad každý stylista — ale i v neustálých proměnách slovosledu.

V těchto proměnách má neobvykle velkou úlohu hyperbaton (obmykání). Byl to prostředek nejen klasický, existoval i v hovorové latině starých Římanů, ale ve verši, hlavně v hexametru, se stal základním prostředkem básnické syntaxe. Přečasto vedl k tomu, že sloveso bylo vysunuto někam doprostřed věty, viz např. známé klauzule na počátku Vergiliovy Aeneidy „Lavinia … venit litora, Tyrias … verteret arces, pro caris gesserat Argis“ atd. Přesně tak v uvedených ukázkách i jinde u Komenského, který v tomto bodě (a ne jen v tomto) vnášel soustavně básnické ornamentum do prózy (což se pokládá běžně za příznak latiny „stříbrné“). U něho to patrně souvisí s tím, že se básnicky vyžíval v próze. Je to známo z jeho českých spisů; totéž mohu potvrdit pro latinu: zde podal místa básnicky silná jen v próze, nikoli ve svých ostatně jen příležitostných verších.[9]

Rytmus Komenského věty je místy nesen syntaktickými zvláštnostmi. Sub 2 a 4 je to gerundivum a gerundium. V prvém případě si tak autor ušetřil hypotaxi, tj. spojení ad expugnandos … obices supluje za časo[298]vou větu donec expugnentur … obices ‚dokud nebude dobyto zátarasů‘; srov. už zjištěnou jeho zálibu v nominálních vazbách! Gerundivální adjektivum ve významu ryze futurálním je (mimo petrifikovanou vazbu v akuzativu s inf. v paradigmatu laudandum esse = laudatum iri) poklasické, doložené ve Vulgátě, časté ve středověku; Komenský je má i jinde,[10] našla jsem je také u Campanelly.[11]

V téže ukázce je nápadný ablativ gerundia accurrendo, podobně sub 4 agentes—permittentes. Na první pohled je roven přechodníku accurrentes—agentes—permittentes. Takové ablativy jsou u Komenského velmi časté.[12] Ale jen zřídka jich užívá po způsobu skutečně středověkém, mechanicky místo participia. V našich ukázkách je lze pokládat za skutečné ablativy modální, tj. noví bojovníci vyplňují mezery po padlých skutečně tím, že přiběhnou atd.; rodiče budou působit proti lenosti skutečně tím, že sami lenošit nebudou, a tím, že dětem ani čeládce zahálet nedovolí. Anomální je spíše nepopíratelná Komenského záliba v tomto ablativu. Zdál se mu zřejmě obsažnější než pouhý přechodník; vyjadřoval nejen děj, ale i to, že tento děj je prostředkem. — Odvážnější gerundiální vazby, které ke zvýraznění výpovědi nepřispívají, jsou u Komenského vzácné.[13]

Sémantické zvláštnosti Komenského věty — anomálie, které ji distancují od uplývající šedi ciceronské promluvy — by bylo možno zhruba rozdělit na literární reminiscence (zpravidla víceslovné) a na jednotlivosti lexikální (zpravidla jednoslovné), arci s vědomím, že nejeden výrazový prostředek patří k obému.

(5) Reminiscencí a narážek je v Komenského textech mnoho; zatížily by naše komentáře nadmíru, kdybychom je chtěli registrovat všecky. Uvedu příklad z pohřební chvalořeči na Ludvíka de Geera (jde o bezúčelné pachtění lidské):

Effodiunt enim opes, irritamenta malorum, aut per fas et nefas corradunt, nullo verè bono fine, sed ut eas sibi in laqueos constituant: sive defodiendo rursum, et mergendo unâ cum illis cor suum tenebris: sive dilapidando rursum bona Dei dona in fastum, in luxum, in vanitates infinitas, imò in scelera (ODO III, sl. 1059).

Souvětí začíná parafrází Ovidiova verše (Metamorfózy I, 140), pokračuje oblíbenou metaforou komiků o „shrabování“ peněz, lehce se dotýká notoricky scholastického pojmu scopus vel finis a přechází k biblickému obrazu osidla laqueos;[14] ten je pak „rozmalován“ třemi modálními ablativy, z nichž prvé dva narážejí na podobenství o zakopaném pokladu a srdci (Mt 6, 19—21), třetí mj. na adagium Dei dona semper bona (Lexicon atriale 204), načež [299]následuje emfatické in scelera. Obsahem, obrazem i rytmem je to Komenský v kostce.

Ze sémantických zvláštností Komenského latiny jsou nejnápadnější zvláštnosti lexikální; byly také nejvíce napadány a autorem nejvíc obhajovány. Jsou to archaismy, dále výrazy v staré latině vzácné, slova, která byla v jeho době hapax legomena a později textovou kritikou vymycována, slova z latiny pozdní; slova pozdně antická s významem středověkým, medievismy; humanistické neologismy vlastní i cizí, včetně deminutiv, a slova, kterých užíval v novém významovém odstínu nebo kterým vnucoval (!) nový význam.[15] Tolik v diachronickém přehledu. K některým z těchto skupin připojuji poznámky.

Za neologismus nepokládal Komenský každou novou odvozeninu od starého slovního kořene, jako je např. nomen actionis k tomu onomu slovesu. V starověku bylo běžné sloveso perambulare ‚proputovat‘, řidší (u církevních autorů) itinerari ‚cestovat‘; proto užil ve Schola ludus subst. perambulatio a itineratio (obé v I, 1, 2, sl. 840 v ODO) a nemohl pochopit, proč se mu to vytýká (Apologia 62 a 64).

Nesporných novotvarů uvedu dva příklady přímo v kontextu, resp. v stavu zrodu; jeden z oblasti terminologie (asi vlastní kreaci Komenského), druhý vynucený použitou gradací.

V lat. Didaktice, vytištěné r. 1657 v souboru ODO, je v kap. V, 24 věta, přejatá nezměněně i do Pansophiae seminarium 84: že přijímáme k vychování křesťanské dítky, Christianorum liberos, non Adami veteris progeniem, sed novi Adami (= Christi) regeniem. Subst. regenies, které odjinud neznám, vzniklo jako protějšek ke klas. progenies po vzoru slovesné dvojice progenerare — regenerare (jde o děti nikoli starým Adamem zrozené, nýbrž novým Adamem znovuzrozené). V rukopise Didaktiky asi o 20 let starším[16] je obšírnější novi Adami (= Christi) regeniem. Subst. regenies, které odjinud neznám, vzniklo rčení si ita dicere liceat je konvenční omluva neologismu a anagennéma je jeho řecký vzor. V starší Didaktice české jsou oba pojmy zastoupeny prostou metaforou símě.

V Panegyriku na Karla Gustava upozorňuje Komenský švédského krále mj. na to, jak nebezpečné je připouštět ke svému stolu kohokoli, i lidi neznámé, v tom našem věku, ubi proditiones, perjuria, caedes, parricidia etiam et regicidia clam palam regnant.[17] Neologismus (ať už autorský nebo převzatý) regicidium se vyjímá po klasickém parricidium přirozeně; je podle něho utvořen, připomíná i klasické regifugium a je v něm vrchol gradace.

[300]Podobně jen v kontextu lze pochopit jeho poměrně častá deminutiva. Zpravidla jich neužívá po způsobu středověkém, tj. v platnosti slov základních (jako avicula = avis apod.), nýbrž jako skutečných zdrobnělin: jednak tam, kde běží o věc skutečně malou nebo k něčemu malému se vztahující (k dětem), jednak s významem zlehčujícím. Když mluví o touze člověka vědět co nejvíce, odpozorovává ji už na dětech in aetatula infantili (v předškolním věku): Incipe narrare puero … historiolam aut fabellam et abrumpe in narrationis medio: quam se ille torquebit! quàm ut absolvas orabit! rei totius cognoscendae desiderio. Idem erit, si domunculam illi exstruere, aut pro aviculis caveam … inceperis atd. (Scholae pansophicae delineatio 24; z těchto zdrobnělin je neantická pouze historiola).

Když v zdramatizované Janui král Ptolomeus nařizuje připravit conviviolum (Schola ludus IV, 4, 2 na konci; v antice nedoloženo), ‚pohoštěníčko‘, je to pro 18 vestibulárních (!) žáků s jejich učiteli. — Celý řetěz zlehčujících deminutiv je ve výtkách Uhrům, kteří prý čerpají z pouhých výtahů, výborů, slovníků, tedy trčí u odvozeného, „ad rivulos haerere, ad fontes non progredi: et Sapientiae guttulis acquiescere; flumina, lacus, maria, Oceanum ipsum negligere. Alienis nempe libellulis, Excerptiunculis, Polyanthulis, Postillulis, Commentatiunculis; imò vocabulariolis et grammaticellulis acquiscere“ atd. (De ingenia colendi instrumento IV, sl. 111 v ODO III). Pojmenování vážených pojmů jsou tu v tvaru základním; deminutiva rivulus, guttula jsou antická, ostatní jsou novotvary, utvořené od základů všeobecně známých.

O významovém posunu bych nemluvila tam, kde Komenský užil v přeneseném významu slova, doloženého ze starověku jen ve významu vlastním. Takové metaforizace byly u humanistů běžné. V ukázce 2 je to adj. impetuosus (hostis) ‚útočící‘, ač v antických (ostatně pozdních) dokladech šlo vždy o rozvodněný potok nebo prudký déšť; tamže adoptio (desiderati boni) ‚získání‘, substantivum užívané v starém věku výlučně o adopci dítěte, ojediněle o roubování a včelí násadě, tedy vesměs o umělém opatření potomstva; pod č. 3 hospitari o ‚hostování‘ slunce v zimních znameních zvěrokruhu, ač staří to říkali (alespoň podle Petronia 77,5 aj.) jen o skutečných hostech domu. Myslím významové posuny paradoxní, které bylo sotva možno pochopit bez komentáře.

Ve dvou případech mohu nepochopení ze strany čtenáře doložit. Ve Schola ludus žádal Komenský mj., aby v souběžné tabulatuře věcí a slov bylo všecko jasné atd., omnia … clara, facilia, fluida (I, 1, 2, sl. 839). Jeho oponent mínil, že lépe než fluida by bylo říci copiosa vel florida. Ale Komenský chtěl oním fluida říci ingeniis quodammodo ultrò influentia (Apologia 61). To se shoduje s jeho oblíbenou metaforou o „vtékání“ poznatků do duší, např. v Diatyposis I, 7 ut scientiam nostram efficiamus … facilem … animos ultrò influentem. Výrazy doporučované odpůrcem znamenají něco podstatně jiného (představoval si zřejmě omnia affluentia, abundantia). Přesto byl v právu v tom smyslu, že zamýšlený význam nebylo možno vyčíst ani z kontextu, ani z žádného slovníku. Podobně sotva kdo rozuměl příslušnému substantivu fluiditas v předmluvě Atria: ut res ad majorem deduceretur fluiditatem (ODO III, 452), „aby věc byla dovedena k větší vtékavosti“, tj. aby byla podávána pochopitelněji. To mohlo působit jako významotvorná svévole.

Podobný příklad z oblasti morfologie. U Komenského přichází často sloveso obbrutescere, doložené už u Lukrecia III, 545; rovněž (později z něho dekompozicí utvořené) brutescere, známé z pozdních církevních otců ve významu ‚tupnout, ztrácet [301]cit, ochrnout; hrubnout, stávat se zvířetem‘. Nejmenovaný kritik vytýkal Komenskému užití druhého jakožto nezvyklého; doporučoval za ně složené obbrutescere. Nato Komenský: Compositum hoc perfectum actum sonat: mihi autem tò fieri exprimendum erat. Sic ergo volui: et loquutioni meae virtus inest, non vitium (Apologia 53). Ve skutečnosti složené obbrutescere neznamenalo a nemohlo znamenat dokonavý děj, protože je to tzv. inchoativum, v němž suffix -sc- značil započetí děje, bez ohledu na předpony. To je už násilí na struktuře jazyka. Takové vnucení dokonavosti inchoativním slovesům máme u Komenského doloženo i jinde, např. opět v Schola ludus III, 3, 2: kusy sukna jsou rozvěšeny na tyčích, donec exsiccescant (ODO III, sl. 895), ‚dokud nevyschnou‘; spojka donec ukazuje na dokonavý smysl jednoznačně.

Tento voluntaristický a zároveň racionalistický prvek v Komenského latině nebyl, tuším, ještě odpozorován; souvisí bezpochyby s „předosvícenskými“ rysy jeho pansofie a vyústil v pokus o umělý jazyk.[18]

Jisté znásilňování jazyka, podstatně jiné než jeho estetická úprava směrem k baroku, pozorujeme i v některých jeho školních knihách. Známé jsou takové drobnůstky jako vědomě nesprávné in vere = im Frühling místo vere (předmluva k Vestibulu, ODO I, sl. 303). Snad nejvýraznějším dokladem takových deformací je 2. vyd. Orbisu. Jak latinský, tak německý text je v něm proti 1. vydání značně pozměněn, a to tak, aby oba byly navzájem bližší.[19] Při tomto přepracování se sice výjimečně stávalo, že nový latinský text se klasické koncepci přiblížil více než starý (87 gestando po způsobu středolatinském, ale v 2. vyd. gestantes = tragend); v řadě případů jsou tyto zásahy z klasicistického hlediska irelevantní; ale některé způsobily nápadné zhoršení textu po stránce gramatické a stylistické, ba i významové.

V § 10 sloveso k obecnému podmětu (lidé) bylo správně až za prvním slovem věty: È stanno faciunt ‚z cínu dělají‘, ale v 2. vyd. v čele: Faciunt è stanno, Sie machen aus Zinn … Pojem ‚živí se‘ byl v 18 a 22 původně správně vyjádřen pasívním tvarem; Animal … nutritur, Vultur et corvus pascuntur, ale v 2. vyd. reflexívem nutrit se, nutriunt se podle nährt sich, nähren sich. To lze pokládat za hrubý germanismus.[20] — V § 35 byl biblický odsudek nad prarodiči vyjádřen původně perfektem jakožto děj jednodobý a hotový, Adamus et Heva … ad miseriam et mortem … damnati et è Paradiso ejecti sunt, ale v 2. vyd. notoricky nedokonavým imperfektem damnabantur … ejiciebantur, patrně z neobratného napodobení něm. wurden verdammt … wurden verstoßen. — V § 16 původní Frumenta quaedam značí ‚některé druhy obilí‘, ale v 2. vyd. Quoddam frumentum (Etliches Getreid) znamená pro latiníka ‚kterési (jedno jisté) obilí‘.—. V § 15 bylo původní Invidia aliis malè cupiendo seipsam conficit ‚Závist zlopřejícností sama se stravuje‘ změněno na Individia … cupit et con[302]ficit seipsam, Der Neid mißgunstet andern und verzehrt sich selber, takže v lat. znění zmizela s ablativem cupiendo i příčina onoho sebestravování.[21]

Úvahu o lexikálních a syntaktických anomáliích Komenského je spravedlivé uzavřít upozorněním, že ideál klasicistů mu nebyl cizí. Porůznu jsme viděli jeho zdrženlivost k medievismům. Před některými varoval i teoreticky, např. před superlativem gerundiva jako reverendissimus, colendissimus; je prý běžný, ale nelatinský (Januae clavis 442). — Ostře odsoudil vykání (které se rozmáhalo už v 5. st. po Kr.): v národních jazycích je to prý zdvořilým zvykem, sed latinè sic loqui, ineptire est (Atriální mluvnice III, 38). Sám se mu vyhýbal důsledně; pokud bylo „nalezeno“ v jeho dopisech, znamená Vos celý adresátův okruh; např. v listech kancléři Oxenstjernovi jsou tím míněni Švédové a jejich představitelé vůbec,[22] v pamětním spisku Sermo secretus se autor singulárním Tu obrací na Zikmunda Rakóczyho, kdežto plurálním Vos navíc na jeho bratra Jiřího, snad i na matku obou Susannu Lorántfy.[23] Středolat. výrazů užíval skoro napořád jen technických (electuarium ‚lektvar‘, vernix ‚fermež‘, scholastické názvosloví) nebo jinak nepostradatelných (modernus, vyhovující i jako analogický tvar k hodiernus a hesternus); ignoroval středověké oratorium, ‚oratoř‘, když označil týmž výrazem školu jakožto institut pro řečnickou výuku (Pampaedia V, 15). V Atriálním lexiku i v mluvnicích má množství poznámek o tom, co je barbarismus, co je illatinum, že to či ono je lépe (meliùs) vyjádřit tak a tak. V Janui uherské redakce odstranil četná pohoršení, která způsobila jeho první Janua z r. 1633, a zdůrazňuje to v Apologii 6.

Jeho skutečné ústupky se však týkaly jen věcí okrajových. Jeho záliba v anomáliích zůstala nezměněna. Byly pro něho nepostradatelné jak z hlediska pojmenovávacího, tak i z autorské vůle vyřknout vše co nejvýrazněji. Ve výše uvedených příkladech šlo zpravidla o výraz nebo vazbu pregnantní, barvitější, popisnější, než byla slova běžná nebo požadovaná. V tom byl neústupný, i když šlo jen o metaforu.

Např. ve Schola ludus chválí Platón Ptolomea, že dal přeložit Starý zákon do řečtiny, transfundi curavisse nostrum in sermonem, Graecum (I, 1, 1, s. 389); oponent navrhoval za „tvrdou“ metaforu běžnější converti n. transferri; Komenský odpovídá, budiž, je to tvrdá metafora, ale ne barbarismus (Apologia 57). Jak mu záleželo na její obrazové hodnotě, prozrazuje v listu Montanovi odsudek soudobých slovníků: illi hactenus quid agunt, nisi quod voces et phrases de lingva in lingvam (sicut liquorem de vase in vas) transfundunt? (Dílo JAK 1, 36)

A konečně nutno přiznat, že toto zalíbení v anomáliích je celkově neslučitelné s představou „pansofické latiny“,[24] tj. s předpokladem, že jeho latina je jakýmsi předobrazem vytouženého [303]univerzálního či pansofického jazyka (lingva pansophica v Panglottii VI, 17) budoucnosti. Měl sice tento Komenského ideál především být schopen vyjádřit vše; k tomu se jeho latina svou rozmařilou bohatostí blížila; ale po některých stránkách se mu spíše vzdalovala. Komenský prakticky vítal ty vlastnosti latiny, které teoreticky odmítal. Vytýkal jí (právě jako staré řečtině a všem moderním jazykům), že její slova nevystihují věci; i věci protichůdné v ní bývají označeny zvukem týmž nebo podobným, a naopak, rozdílným zvukem věc jedna a táž: Hinc homonymiarum, synonymiarum, paronymiarum, troporum, figurarum, periphrasium, i. e. ambiguitatum, superfluitatum, confusionum plena omnia (Via lucis XIX, 12). Univerzální jazyk však musí mít slova, která se svým zvukem podobají označovaným věcem, sonos rebus ipsis consonos … Vox debet exprimere rem ipsam quàm exactissimè (Panglottia VI, 20), jednak kvalitou svých hlásek, jednak svou strukturou. V tomto jazyce nesmí být žádná anomálie a také nic, co by nebylo významotvorné (significativum, Pangl. VI, 17). Konfrontujme tyto požadavky s vlastnostmi jeho vlastní promluvy.

(1) Tropy a figurami všeho druhu jeho latina překypuje. Jsou v ní sice i figury, v nichž pojmy navzájem blízké nebo kontextem sblížené jsou vyjádřeny slovy zvukově si podobnými, např. demonstratio patens et in Deo potens (Angelus pacis 47), nebo segnesco, senesco (list u Patery 120, is. 255) a ovšem i četné aliterace na podporu paměti v učebnicích, jako Cave tangere, quô tamineris (Auctarium 621, sl. 25 v ODO IV). Ale taková místa jsou neutralizována oslnivými homonymiemi jako messem ante messem peragere, ‚odbýt žeň přede žněmi‘ (Schola ludus I, 5, 3, sl. 859); per glaciem ita ferri ut pedibus immotis brevissimo spatio longissima conficiantur spatia ‚aby se v nejkratší době urazily nejdelší vzdálenosti‘ (o bruslařích, Atrium 919); torporis et ignaviae … incunabula ipsis incunabulis, hoc est, malae educationi, debentur ‚plenky lenosti atd. jsou právě v plenkách‘ (Gentis felicitas 62). V tomto případě uznal autor za dobré doprovodit figuru vysvětlivkou; činí tak častěji.

(2) Požadavku, aby slovo bylo svou hláskovou strukturou podobno věci, jistě svým způsobem odpovídají jeho slovotvorné a etymologické záliby a celý princip jeho januálního lexika; ale nesrovnává se s ním jeho přebohatá synonymika, z níž nevyjímá ani technické termíny (přídavné jméno v jedné a téže mluvnici je jednou adnomen, podruhé adjectivum, srov. Atriální mluvnici VI, 34 a 44).

(3) Odsudek všeho, co nemá v jazyce signifikativní funkci, je mj. v ostrém protikladu k jeho anomáliím hláskoslovným a tvaroslovným. Nemyslím zde ony případy, kdy dvojí hláskové podoby užil pro dvě významové varianty, j. Lucifer ‚jitřenka‘, Lucifer ‚satan‘;[25] myslím tady varianty pouze formální, jako maximus vedle maxumus, elephantus vedle elephas, colophon jednou rodu mužského, jednou ženského, (Jakob) Böhm vedle Böhemus (v tomto případě ve dvou odstavečcích po sobě, Consultatio I, sl. 363).

Nepodařilo se mi najít u takových dvojic jiný smysl než variaci pro variaci, v nejlepším případě autorské kolísání nebo vliv použitého pramene. Pansoficky koncipovaného jazyka jsou v latině Komenského jen příležitostné prvky; zde byl umělec nad racionalistu.

Jinak platí o hláskoslovných a tvaroslovných anomáliích Komenského, právě jako o oněch syntaktických a lexikálních, že ne-li každá jednotlivě, tedy jako [304]druh (snad kromě onoho „znásilňování“ jazyka) se najdou i u jiných humanistů; ale nevím zatím o žádném, který by jich měl tak hustě a tak rozmanitých. Komenský ovšem při svých pohnutých osudech a při svém překypujícím bohatství myšlenek neměl čas, ani trpělivost hroužit se do studia klasiků jako takových (u Cicerona oceňoval jen argumentaci, Methodus VII, 20) a vychutnávat harmonii slohu založeného na synchronních výrazových prostředcích; nabíral jich z celého časoprostoru jazyka a ještě přidával z vlastního.

 

Závěry. Komenského latina je variantou humanistické latiny, abychom tak řekli, levicového křídla. Co do jazykového materiálu se přibližně shoduje s umírněnými humanistickými liberály, ale co do kvanta svých volností a anomálií jde dále. S klasicisty se shoduje (popř. jim činí ústupky) potud, pokud to přispívá k ušlechtilému výrazu, o který upřímně usiloval. Nesmiřitelně se s nimi rozchází, kdykoli mu jde o výraz přesnější nebo barvitější. Za prvým šel zejména v knihách pro školy, za druhým v oněch prozaických textech, v kterých se vyžíval básnicky a kazatelsky. V oněch se do jisté míry projevoval i jeho racionalisticko-voluntaristický poměr k řeči (příležitostné znásilňování jazyka); v těchto jeho humanistická latina přerůstala do barokních poloh. Od klasické eurytmie (periody) se většinou odchyloval k rytmu bohatě variabilnímu, k nominálním vazbám, často k juxtapozici. Úhrnem: Komenského latina je dobově humanistická, někde barokizovaná, někde předosvícensky racionalizovaná.

 

R É S U M É

Latinitas Comeniana aevi humanioris propria est

In operibus quae latine conscripserat aut e bohemicis latina fecerat J. A. Comenius, paene per omnia leges latinitatis sui temporis est secutus. Litteris enim renascentibus ante omnia ab usu medii aevi deflectere auctores nitebantur, in ceteris alii aliter procedentes: nonnulli erant Ciceroniani, plures insuper aetatis Caesarum linguam, sed et scriptorum ecclesiasticorum stilum colebant, multi voces novas fingebant, erant et qui mediaevismos necessarios (imprimis terminos technicos) usurparent. Nam qui classicis eruendis edendisque insudabant, lingua puriore acquiescere poterant; qui autem ecclesiam, politias, gentem humanam ipsam emendare cupiebant, copia verborum habebant opus amplissima. Horum erat Comenius, qui ceterum maximam vitae partem procul ab humanitatis palaestris florentissimis egit neque illos qui nunc dicuntur germanismos, bohemismos et sim. semper et ubique evitare valuit.

Auctorum recentiorum quorum libros Comenius evolvebat sermonem non satis cognitum habentes, latinitatis Comenianae differentias non tam specificas ut potius typicas adumbrare sumus ausi.

[305]1. Illam quae dicitur periodus Ciceroniana Comenius utut laudans, raro vere est imitatus. Saepius apud eum sententia notione est finita nimis gravi, quam quae verbo finito exprimi possit; persaepe „periodi“ pars altera clasula est ornata, cui nihil in prima respondet (quod aetatis „argenteae“ morem redolet). Est ubi sententiarum ambitus plene est dissolutus colorumque vel commatum series factus, quae nulla re sunt coniuncta; est ubi cola sint plus quam quattuor (periodicum); hoc utrumque certe stili iam barocissati sunt signa.

2. Orationi cohaerenti fluentique nil nimium studens Comenius media syntactica, colores, voces praeferebat, quae extra sententiae corpus eminerent essentque minus usitata: gerundium loco gerundivi, ablativum gerundii loco participii praesentis activi (qui tamen saepissime vere modalis videtur, minime more mediaevali positus), hyperbata fere continua (poetarum more), metaphoras antiquis inauditas etc. Adde et neologismos aliquot ab ipso temptatos. Tales anomaliae fere omnes illis ut ipse dicebat sermonis elegantiis sunt adnumerandae.

3. Longe alia sunt quae Comenius docendi gratia suscipiebat vel si vis peccabat; sic e. g. in Orbis picti editione secunda textus latinus ad germanicum nimis prope accedens ut olim sic nunc scandalum est factus. Per occasionem magister gentium etiam vocibus singulis significationes non solum inauditas adhuc, sed et coaetaneis sine commentariis minime intelligibiles per vim intrudebat. Voluit nempe linguam rationi esse oboedientem; linguam plene novam, universalem, pansophicam commendabat ipseque construebat; saeculi illuminati praecursor indubius.

4. Nihilominus cum illa desideriorum lingua latinitas Comeniana parum habet commune. Illa universalis nullas erat habitura anomalias, nullas homonymias, synonymias, paronymias etc.; contra sermo Comenianus anomaliis omne genus abundat; praesertim illam quae delectare dicitur varietatem non tantum per synonyma captabat noster, verum etiam unam eandemque vocem nunc hoc, nunc illo modo flectens vocisque structuram phonicam modo hanc, modo illam afferens. Unde in ipsius genere dicendi doctrinam rationemque secundas, artem elegantiaeque amorem primas (utut non semper temperate satis) tulisse patet.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 4, s. 293-305

Předchozí Vladimír Skalička: Komenský-lingvista

Následující Bohuslav Havránek: Příspěvek k stylové diferenciaci českých spisů Jana Amose Komenského