Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nový přístup k baroku

Miloslav Šváb, Lumír Klimeš

[Rozhledy]

(pdf)

Новый подход к барокко / Une approche nouvelle du baroque

Ve dnech 17.—19. května 1967 se konala v Brně konference o barokní kultuře; zorganizovala ji katedra pro českou literaturu a literární vědu při filosofické fakultě University J. Ev. Purkyně za pomoci některých uměnovědných a literárních kateder a institucí. Účastnili se jí čeští a slovenští vědečtí pracovníci zabývající se kulturou barokní epochy. Zvláštnost této konference byla v tom, že byl programově připraven komplexní záběr otázek barokní kultury v různých disciplínách. Překvapilo, že nebyly na této významné konferenci zařazeny referáty jazykovědců; jejich bádání v této oblasti může být zdrojem zajímavých poznatků z hlediska baroka samého i pro studium obrozenské češtiny.[1]

Přednášky a hlavní teze diskusních příspěvků na konferenci byly téměř úplně vydány v promyšleně redigovaném souboru O barokní kultuře.[2]

Jak vyplývá už ze záměru a povahy konference, je zorný úhel referátů a pak studií ve sborníku velmi rozmanitý. Hlavní osu však vytvářejí příspěvky literárněvědné, některé z nich s přesahy do oblasti stylistické. Už koncepci konference — a to se prokazuje i ve sborníku — vyznačuje pevný metodický postup, vycházející od syntetických pohledů na stav zkoumání a obecně historický průzkum doby a rozbíhající se potom k jednotlivým analytickým studiím.

Po věcné informativní předmluvě J. Hrabáka právem stojí v čele sborníku studie J. Války Problém baroka jako kulturní a historické epochy (11—24) pro svůj integrující filosofickohistorický rozhled po dějinné problematice i pro svou zobecňující myšlenkovou podnětnost. Vykládá baroko ze silného pocitu krizovosti. To umožňuje zařadit a zkoumat i nekatolické baroko. Sedmero dalších statí se zabývá konkrétními otázkami stylistickými a literárněvědnými.

J. Hrabák v přednášce Dnešní stav bádání o českém literárním baroku a jeho aktuální úkoly (25—40) nejdříve kriticky přehlíží a hodnotí studium baroka, počínajíc J. Vlčkem. Tím pevněji a průkazněji pak může doložit, kde jsou neprozkoumané nebo málo známé oblasti pro další práci. Z metodického hlediska pokládá za potřebné na základě domácího vývoje zahrnovat do celku zkoumané barokní slovesnosti tvorbu tištěnou, rukopisnou i ústní, a to katolickou i evangelickou, vždy však s neoslabeným srovnávacím aspektem ideovým i tvarovým. Z mnoha důvodů je nutné pramenné studium. Mezery ve znalosti literárního materiálu se jeví u skladeb kancionálových, pololidových kronik, pamětí, u kramářských písní a prozaických knížek lidového čtení apod. Tyto texty bude také nutno [392]vydávat a zpřístupnit bádání.[2a] Po studiu volá i zkoumání estetické normy v literární praxi. Zde se jeví účelné užít i kvantitativních metod analýzy literárního díla. Jako další úkol se ukazuje vysledovat vztahy barokní literatury k ranému obrození a pak k romantismu. Nejtěžším problémem se zdá otázka specifičnosti českého baroka. Hrabákův perspektivní rozhled směrem k vykonané práci i k úkolům neustále sleduje literární tvar, vývoj i společenské zakotvení slovesné barokní tvorby a takto působí podnětně i po stránce metodologické.

Dva následující příspěvky se snaží dokázat, že Komenský je i po stránce stylové v pozdějším stadiu svého vývoje autor barokní. V čl. Baroknost literárního stylu J. A. Komenského (41—52) sleduje A. Škarka vývoj Komenského v jeho českých spisech od humanistického slohu k baroknímu v pevném historickém zakotvení, se vztahem k tematice a k ideovému světu analyzovaného autora, se smyslem pro žánrovou příslušnost a na základě pramenné znalosti a z toho vyrůstající konkrétní argumentace. Rysy nového slohu Škarka také stručně charakterizuje. Připomíná průkopnickou studii Dm. Čyževského o stylu Labyrintu,[3] ale přináší i mnoho cenných dokladů o vyjadřování barokním — podle autora — z mnoha dalších spisů Komenského (Truchlivý, Centrum securitatis, již dříve Renuntiatio mundi, projevy kazatelské, kancionálové písně, Clamores Eliae). Za barokní znaky autor pokládá prožívání a zpodobování světa jako neklidné, ba fantastické vize, kde je realita v různých směrech deformována, v oblasti stylové pak citovou i smyslovou patetičnost a vzrušenost řeči, hromadění biblických citátů v neobvyklých seskupeních a centonových montážích a jako význačný rys (ve shodě s Čyževským) zejména slovní řetězce[4] a konečně také živé zřetele rytmické a akustické. — Ve studiu barokního stylu bude nutno vyvinout ještě hodně úsilí. Právě zde se naléhavě nabízí uplatnění kvantitativních metod, které připomíná J. Hrabák. Škarka sám správně ukazuje na to, že záleží také na frekvenci typických stylistických prostředků. Jednou z cest vedoucích k dalšímu stanovení rozdílů mezi humanistickým a barokním stylem by právě mohla být statistická metoda. Právem bychom mohli očekávat Škarkovo souhrnné zpracování této otázky v celém[5] díle Komenského, jehož je znalcem a kterému věnoval už tolik precizní badatelské práce.

J. Nováková v studii Proč je Komenského latina barokní? (53—60) má stejný cíl jako Škarka. Přináší však příspěvek ke konkrétnější charakteristice barokních rysů Komenského latiny. Vidí je v bohatém slovníku, kde jsou charakteristické zvláště slovní dvojice, z nichž jeden člen je klasický, druhý středověký (Lucifer-Luciper), a některé neologismy. Dále jsou tyto rysy patrné ve vnitřní nesourodosti jazykových prostředků, vážených z různých dobových a funkčních stylů, takže tu vzniká značná kontrastní rozloha a napětí, typické pro baroko. Bude bezpochyby užitečné všimnout si ještě podrobněji variace jako jeho znaku.[6] Z barokních stylistických prostředků autorka konstatuje na vybraných ukázkách z latinských spisů Komenského hromadění kratších vět (periodicum, congeries), které analogicky odpo[393]vídá Čyževského slovním řetězcům, a bohatství různých druhů trópů a zvláště zvukových figur. Tento příspěvek přináší cenné postřehy pro styl Komenského latiny a je podnětný i pro zkoumání jeho češtiny. Vybízí však také k řešení některých problémů. Tak J. Nováková právem odmítá ztotožňování neklasičnosti s barokností. To je připomínka závažná. Půjde tedy v charakteristice latiny o to, abychom zřetelněji vymezili rozdíly mezi neklasickými (konkrétně: středověkými a humanistickými) a barokními prostředky jazykovými a stylistickými. To by tvořilo předpoklad pro dedukční vedení důkazu, proč je Komenského latina barokní. Přitom jako další úkol se jeví problém, co v Komenského latině představuje dobový styl a co individuální. Nakonec je tu otázka základního žánrového rozlišení: do jaké míry se projevuje baroknost v naukové literatuře ve srovnání s uměleckou?[6a]

Tři následující literárněvědné příspěvky přinášejí pracovníci Hrabákovy školy právě z okruhů ještě málo dotčených. M. Kopecký se v čl. K české barokní homiletice (61—74) zabývá jedním z nejrozšířenějších žánrů naší starší literatury — barokními kázáními a jejich soubory. Pro takové bádání vymezuje několik skupin problémů z hlediska novější metodologie a přináší první průzkumné pohledy. Na základě studia objevuje autor i v homiletice jevy, které byly zjištěny také jinde, jako je hromadění, antitetičnost a hyperbolizace. V sledované oblasti kromě toho poznámkově připomíná i lexikální a slohové vulgarismy a germanismy spolu s lidovými příměry, příslovími, úslovími a citoslovci. Ve výstavbě jako typické postupy barokních kázání zjišťuje autor emblém (kázání rozvádí analogii mezi vlastnostmi zvoleného výchozího obrazu a vlastnostmi předmětu výkladu) a koncept (concetto) jako pojetí kázání, které oslňuje duchaplností, smyslem pro napětí, gradaci, pointu a mnohovrstevným jazykem. Užití emblému v této době je širší, jak ukázal v řadě článků i v samostatných monografiích Dm. Čyževśkyj.[7] K otázce příkladů v barokních kázáních bude řečeno bezpochyby více v autorově úvodu k připravovanému výboru ze slezských kazatelů (Staré rozprávky slezských řečníků). — Ke zmínkám o časně barokní a vlastenecky zaujaté Postile Šebestiana V. Scipiona Plzeňského (1618) je možno okrajově dodat, že hlubší příčiny obou rysů lze najít v specifických podmínkách plzeňského vývoje.[8]

K. Palas si zvolil sevřené, ale zajímavé téma o vztazích jednoho žánru tzv. oficiální barokní literatury a pololidové tvorby — Pololidové básnictví barokní a kancionálová píseň (75—86). Vazbu, a to ve směru vlivu zpěvníkové písně na druhou oblast, prokazuje autor přesvědčivou materiálovou argumentací, zejm. v motivech. Ke kritickému zamyšlení podněcuje oddíl o přechodech metafory z mariánských písní do tvorby lidových veršovců. Zde se nezdá situace tak jednoduchá. Tam, kde je prokázán — jako u Vaváka — vliv i v jiné oblasti než jazykové, je průkaznost soudu nespornější. Jinde bude nepochybně třeba kontroly metaforickou konvencí starší milostné lyriky lidové a renesanční. V případě, že se mariánská píseň opírala v metafoře i o tradiční zdroje světské, mohla mít při dalším působení jen zpevňující funkci. V tomto smyslu — kromě jiných důvodů — může být oslabena i přesvědčivost dokladů o parodii barokní metaforiky u Kocmánka a v Bulínově hanácké zpěvohře.

Studie Zd. Tiché K zobrazování skutečnosti v české poezii barokní doby (87—96) je závažná svým námětem i výsledky zkoumání v užší, redukované oblasti [394]tématu. Autorka považuje za potřebné „prozkoumat všechny větve české literární tvorby za baroka a vzájemně je srovnat“ právě z hlediska zobrazování skutečnosti. Za úkol si zatím stanovila porovnat světskou a duchovní literaturu, přičemž konkrétním východiskem je jí milostná poezie (Discursus Lypirona J. V. Rosy) a lyrika duchovní (kromě jiného také Rosovo Pastýřské rozmlouvání). Dochází k věrohodnému zjištění, že ve světské tvorbě je konkrétní realita konvenčně stylizována, kdežto duchovní lyrika bohatěji využívá skutečnostních, senzuálních prvků, takže z dnešního hlediska se tento lyrický žánr jeví jako přesvědčivější. Autorka se zatím vzdává definitivnějšího vysvětlení tohoto jevu, i když je hypoteticky naznačuje (např. vliv teoretického důrazu na smyslové podání v Duchovních cvičeních Ignáce z Loyoly; možný projev barokní antitetičnosti apod.). Objasnění je také možno hledat v tom, že základní emocionální tlak doby se projevuje v poloze náboženské a v duchovních žánrech. Přijetím tohoto odstupu od denní reality se tím naléhavěji pociťuje — na základě protikladných asociací — závaznost k celistvosti životní skutečnosti a odtud silnější působení právě zde. Takový je asi zdroj neustále vyrovnávaného napětí, jehož literárním projevem je dynamická polarita obou oblastí, metafyzické i fyzické. Je to proces vedoucí přes protikladnost k integraci.[9] — Při srovnávání pasáže Kadlinského Zdoroslavíčka a úryvku Rosova Pastýřského rozmlouvání, které cituje Z. Tichá (s. 94), je u Rosy dobře patrný větší zájem o reálný život a podání. Při interpretaci však bude nutné přihlédnout i k parafrázi Vergilia, jak svědčí k uváděným veršům Rosovým:

Hle, všude již sedlský kouří k nebi vzhůru komíny
a černý padají z vysokých hor na střechy stíny …

Vergiliův základ v 1. ekloze Bukolik:

Et iam summa procul villarum culmina fumant
maioresque cadunt altis de montibus umbrae …

V studii R. Brtáně Z problematiky slovenského baroka (97—104), podané v širokém záběru, často se silným podložím obecněhistorickým, s množstvím jmen a dat, nejde o výběr „z problematiky“, ale o pokus obejmout celkovou charakteristikou a spíš pozitivistickým přehledem celé slovenské baroko.

Statí J. Kopeckého České lidové divadlo v kontextu evropské divadelní kultury (105—114) počíná závěrečný oddíl sborníku, k němuž přispěli badatelé dalších věd o umění kromě literární vědy. Jde o přednášku zajímavou metodicky. Její postupy a myšlenky mají své odraziště v dialektice a nejsou analogicky neznámé v naší nové literární vědě. Jejich výsledky takto zpětně zpevňují metodologickou oprávněnost postupů i v historickém studiu jazyka a literatury. — B. Beneš se zabývá v čl. Dramatické postupy kramářských písní (115—132) podstatnými rysy kramářské písně jako masového jevu barokní kultury, zejm. těmi složkami, které vedou k jejich srovnávání s tehdejším lidovým divadlem. — Studie J. Racka K problému periodizace českého hudebního baroku 17. a 18. století (133—146) vychází z teoretického ujasnění principů periodizace a pak věnuje pozornost českému hudebnímu vývoji ve vztahu k procesu evropskému a tak dochází k periodizaci domácí spolu se zjištěním specifických rysů. — V. Richter v Poznámkách k baroknímu umění (147—160) podal výklad baroka ve výtvarném umění a především v architektuře jako základně výtvarné barokní totality. Posuzujeme-li výklad ze zorného úhlu vztahů k stylu a literatuře, zajímá nás uváděné sepětí sakrálnosti a profánnosti a charakteristika času jako prodlévání přítomnosti. První rys je v literární tvorbě zřejmý; lze si položit otázku, do jaké míry by jej bylo [395]možno konstatovat i v barokním stylu a literatuře. — Sborník je uzavřen statí J. Neumanna Contribution au problème du caractère spécifique du baroque de Bohême (161—182), v níž autor jednak seznamuje se svým metodickým přístupem k otázce specifičnosti českého výtvarného baroka a přímo se zobecněnými poznatky o ní, jednak dokumentuje a osvětluje svá tvrzení na díle dvou umělců vrcholného baroka, M. L. Willmanna a Jana Kryštofa Lišky. — V závěru sborníku M. Kopecký (183—184) zachytil a stručně shrnul diskusi na konferenci. Cenný je i připojený rejstřík. Cizojazyčná résumé umožňují vstupovat českým badatelům do rozvíjející se evropské diskuse o baroku. Několik drobných chyb v českém textu a v německých souhrnech lze bezpochyby přičíst na vrub současných potíží s tiskem.

Brněnská konference o baroku, jejíž obraz sborník podává, přispěla svými odpovědmi ve všech směrech, na nichž obvykle bývá založen význam takových setkání. Šťastně byla zvolena také metoda komplexní konfrontace (bohužel takřka s vyloučením jazykové složky, protože komplexnost je podstatným rysem předmětu zkoumání — barokní kultury samé. I to je jeden ze znaků současného prohloubeného studia baroka jako návratu k vyšší úrovni po velké vlně let třicátých a čtyřicátých, nezřídka poznamenané apologetickým vztahem ke katolickému baroku a myšlenkově voluntaristickým postojem. Nyní se zde představuje nutnost objektivního zkoumání s důrazem na rozšíření oblastí studia barokní slovesnosti, na náležitou základní interpretaci sociální, na důležitost dialektického vztahu empirie a zobecnění a na potřebu další analýzy. — V rozvoji empirických poznatků i v poznání zobecňující podstaty barokního jazyka a literatury zbývá ještě mnoho vykonat.


[1] Týmž nedostatkem je — překvapujícím způsobem — poznamenána ještě větší měrou i předchozí brněnská konference o humanismu u nás (konference jinak velmi zajímavá a přinášející nový přístup k období pro náš vývoj nad jiné důležitému a dlouho ještě víc zanedbávanému než studium epochy barokní). A přece u obou epoch je jazyk přímo tvůrčí složkou a nadto humanismus má nesporný kulminující význam pro vývoj spisovné češtiny. V obou případech je tato eliminace jazyka závažným nedostatkem při pokusu o komplexní jejich obraz v rámci domácí kultury. BHk

[2] Spisy Univ. J. E. Purkyně v Brně, filos. fakulta, sv. 141, red. Milan Kopecký, Brno 1968, 192 s.

[2a] [Zpřístupnění se neděje jen vydáváním, ale také důkladným a přesným soupisem (adnotovaným), soustředěním ve fotografickém archívu ap.; vydávání bude jistě reálně možné jen ve výběru. BHk]

[3] Das Labyrinth der Welt und das Paradies des Herzens des J. A. Comenius, Einige Stilanalysen, Wiener slav. Jahrbuch 5, 1956, 59—85.

[4] Slovní řetězce u Komenského Škarka souhrnně charakterizoval v jiné studii (Komenského „Renuntiatio mundi“ a její české literární paralely. In: Orbis scriptus. München 1966, 767—783), a proto se zde o nich zmiňuje poměrně stručně.

[5] [Ovšem ještě více než na frekvenci záleží na podrobné analýze jejich specifičnosti. BHk]

[6] H. Friedrich v kn. Epochen der italienischen Lyrik, Frankfurt 1964, upozorňuje, že v stylu italské lyriky 17. stol. došlo přímo k mánii variací.

[6a] J. Nováková se zabývá touto otázkou podrobněji v stati Latina Komenského je humanistická, zde, s. 293n.; dospívá k závěru, že Komenského latina je humanistická, ovšem s některými rysy barokními.

[7] Emblematische Literatur bei den Slaven, Archiv für das Studium der mod. Sprachen u. Literaturen, Ed. 201, 1964, Nr. 3; Emblematik und Metaphonik, München 1969.

[8] Srov. M. Bělohlávek - J. Kovář - M. Šváb - A. Zeman, Dějiny Plzně I, Plzeň 1955, passim.

[9] Na spojitost s gotickým rysem, kde se už projevovalo „prožívání světa hmotného s prožíváním transcendentna“, nepřímo upozorňuje A. Škarka v čl. Erós v duchovní písni českého baroka, ČsRus 13, 1968, 35—45.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 4, s. 391-395

Předchozí Stanislav Králík: Jazykové autorství některých německých vydání spisů J. A. Komenského

Následující Karel Horálek: Komenský a česká paremiologie