Jazykověda na XI. mezinárodním sjezdu psychologie v Paříži

Josef M. Kořínek

[Discussion]

(pdf)

La lingustique au XIe Congrès international de psychologie, à Paris 1937

Z devíti speciálních komisí, jež byly na tomto sjezdu, konaném 25.—31. července 1937, nesla jedna název Psychologie et linguistique, nezabývala se však souměrně vztahy mezi psychologií a jazykovědou v různých oblastech příslušných jevů a metodologickým poměrem těchto věd, nýbrž soustředila se velkou většinou na jednu z ústředních otázek moderní obecné linguistiky na otázku jazykových protikladů. Toto omezení nebylo práci v komisi nijak na škodu, naopak se ukázalo, že i tak byl připraven program příliš rozsáhlý: ani k povšechnému probrání oné otázky nemohlo stačit jediné, tři hodiny trvající zasedání nabité referáty, s jejichž přednesem i prodiskutováním se musilo spěchat a z nichž některé pro hrozící nedodržení dalšího programu sjezdového se nedostaly vůbec na řadu. Přes to byl vědecký zdar této komise nesporný; musíme to přičítat v neposlední řadě tomu, že její řízení bylo svěřeno kodaňskému jazykozpytci V. Bröndalovi, známému také u nás šíře z jeho přednášek v Praze, který se loni zasloužil o zdar IV. mezinár. sjezdu linguistů v Kodani. Jednání přineslo v referátech i v diskusi nové doklady toho, jak plodná a pro další pokrok jazykovědy i pro náležitou součinnost se sousedními vědami nutná je metoda strukturální, vybudovaná Pražským linguistickým kroužkem. V zahajovací, nejobsažnější přednášce vyložil předseda komise, prof. Bröndal, úvodem důležitost spolupráce psychologů s linguisty, zdůraznil metodickou sourodost moderního strukturalismu v psychologii a linguistice a vytkl význam, jejž může mít probádání jazykových protikladů pro psychologii a také pro logiku. Pak podal nové roztřídění jazyk. protikladů a souvisící s tím rozdělení linguistické práce. Základem je rozlišení protikladů podle oblastí (plánů, „stránek“) jazyka, podle jazykových kategorií a podle formy. Tak co do oblastí je podstatný rozdíl mezi protiklady uvnitř jazykového systému, proti[180]klady fonologickými a morfologickými, a protiklady v „rytmické“ stránce řeči, t. j. protiklady fonetickými a syntaktickými; nebo funkční „nahodilost“ prvků fonologických v morfologii a fonetických v syntaxi stojí proti signifikativní stálosti protikladů ostatních. Podle kategorií třeba rozlišovat protiklady generické, na př. mezi pády, slovesnými rody, „částmi řeči“, a protiklady relační mezi symetrií a asymetrií (nebo korespondencí a směrem) jako konjunktiv ∞ imperativ, mezi transitivností a intransitivností (kontinuitou a diskontinuitou) jako imperfektum ∞ aorist, mezi konexitou a inkonexitou jako praesens ∞ praeteritum. Vnitřní vztah mezi oběma těmito kategoriálními druhy protikladů zračí se na př. v rekci předložek a sloves. Podle formy jsou předně protiklady, jejichž členy jsou uvnitř jisté kategorie „solidární“; jsou buď jednoduché, jako praes. ∞ praet., imperf. ∞ aor. (t. j. není présentu bez preterita, aoristu bez imperfekta), nebo složené, jako genitiv ∞ dativ, lokál atd., nebo substantivum ∞ sloveso, zájmeno, spojka (t. j. není genitivu bez dativu atd., substantiva bez slovesa atd.). Dále protiklady bez této solidarity, jako akus. ∞ nom., aktivum ∞ pasivum (t. j. akusativ a nominativ, aktivum a passivum jsou na sobě navzájem nezávislé), mezi členy neutrálními (bezpříznakými) a komplexními, jako indikativ ∞ optativ (přítomnost indikativu nevyžaduje přítomnosti optativu), mezi členy polárními a nepolárními (na př. přítomnost imperativu a konjunktivu nevyžaduje přítomnosti optativu nebo přítomnost praesentu a praeterita přítomnosti praeteritopraesentu). Jazykové protiklady třeba konečně rozvrstvit hierarchicky. Některé jsou obecné a nutné, jazyku inherentní; jsou to „oblastní“ protiklady „son“ ∞ „sens“ (tomu v rozdělení jazykovědy odpovídá poměr foniky a mluvnice) a systém ∞ rytmus (tomu je paralelní poměr mezi fonologií a fonetikou, mezi morfologií a syntaxí), z kategoriálních protikladů na př. protiklad slov „plných“ a „prázdných“ (v terminologii čínských gramatiků), protiklady podmiňující pády, slovesné rody, „části řeči“, protiklady mezi různými druhy vztahů, konečně z protikladných forem rozlišení mezi dvěma členy polárními (positivnost ∞ negativnost), mezi členy nepolárními (neutrálnost ∞ komplexnost) a mezi členem polárním a nepolárním. Ostatní protiklady jsou povahy konvenční (historické); v jednotlivých jazycích jsou rozdíly podle stupně vzájemného pronikání „oblastí“ (význam spontánního tvoření, komposice a slovosledu), podle fixace kategorií (počet „krystalisovaných“ protikladů fonologických a morfologických, složitost jejich konfigurace) a podle poměrné důležitosti jednotlivých forem protikladných. Poslední stupeň v této hierarchii zaujímá individuální využití protikladu (osvěžování výrazových prostředků z pramenů hláskově symbolických a z latentních možností syntaxe proti čirému konvencionalismu; zabarvení stylu na př. favorisováním jistých tvarů, výběrem slov; „logický“ ráz řeči, t. j. převaha členů polárních a zejm. neutrálních jako indikativ, 3. os., proti „alogičnosti“ charakterisované na př. jednočlennými větami, nepřeložitelnými výrazy). Mohla tu být jen naznačena bohatost podnětů Bröndalových; nastiňují problémy, jejichž řešení je pro nynější jazykovědu velmi aktuální. V připojené diskusi bylo uplatněno také leccos z obsahu referátů, jež na předsedův návrh nebyly pro krátkost času čteny (o nich níže).

V následující přednášce H. J. Posa z Holandska La notion d’opposition en linguistique byla úvodem charakterisována vědecká obroda, kterou do poválečné jazykovědy přinesla metoda strukturální, nato probrán pojem protikladu v jazyce s hlediska logického a vyložen zájem, jejž má na jeho výzkumu filosofie a psychologie. Další referáty byly speciálnější. J. M. Kořínek, který na sjezdu zastupoval Pražský linguistický kroužek, zabýval se ve své přednášce Zur lautlichen Struktur der interjektionalen Sprachgebilde vztahem mezi jazykovým protikladem a emocionalitou. Některé z hlavních thesí: V oblasti interjekcionálních, t. j. emocionálně zabarvených sémantémů jsou možnosti protikladu, výskytu, kombinace a fonetické realisace jednotlivých hláskových prvků vždy větší než v oblasti „normální“, ale přes tuto nezávislost interj. sémantémů na hláskovém habitu ostatního slovníku není hláskový habitus interj. oblasti anarchický (k tomuto hraničnímu případu blíží se jen při [181]maximu interj. funkce u čistých interjekcí, kdy začíná splývání fonologické a fonetické stránky jazyka, t. j. jeho rozrušování), nýbrž interj. sémantémy mají v každém jazyce zvláštní fonologickou strukturu a zvláštní způsob její fonetické realisace, jež jsou rozdílné více nebo méně — podle stupně interjekcionality — od hláskového habitu sémantémů nocionálních; příznačná pro interj. oblast je tendence k fonologické relevanci fonetických variant normální oblasti téhož jazyka (s jednotlivými variantami spojují se jisté odstíny významové); na druhé straně ztrácejí tu protiklady, dané normální fonologickou strukturou, svou strukturální ostrost, t. j. tíhnou k tomu, aby se staly pouhými fonetickými variacemi (jeví se to nápadnou hláskovou variabilitou interj. sémantémů). Čím typičtěji vystupuje interj. oblast jazyka, tím méně typicky projevuje se jeho normální systém hláskový; interj. výrazy ztrácejí více nebo méně — podle stupně interjekcionality — povahu výrazů, náležících jednotlivým jazykům, vystupují jaksi z rámce konkretního jazyk. systému a stávají se „internacionálními“ (a to nejen s hlediska hláskového, nýbrž i významového). Osvětlen pak také druhý hlavní hláskoslovný znak interj. oblasti, totiž nezávislost na normálním hlásk. vývoji (hláskově vývojový konservativismus interj. oblasti), a připomenuto na konec, jak se interj. funkce projevuje v morfologickém plánu jazyka (tendence po „základové“ podobě tvarů vokativních a imperativních).[1]

Ostatní přednášky, týkající se teorie jazykových protikladů, nebyly již čteny. Byla to předně ohlášená přednáška L. Hjelmsleva z Aarhusu La structure des oppositions dans la langue, který se na sjezd nedostavil; předložený výtah obsahuje důkaz, že jazykové protiklady jsou podle definice povahy participativní a že exkluse je pouhá variační možnost participace. S jiného hlediska pokusil se vymezit pojem jazyk. protikladu J. Kuryłowicz ze Lvova v přednášce nadepsané Lois générales de changement linguistique; za určující vlastnost pokládá to, že členy protikladu nejsou v závislosti vzájemné, nýbrž jednosměrné (hierarchické), a snaží se pojem jazyk. protikladu konformovat a vlastně ztotožnit se svou známou formulí „derivační“.[2] Zdá se, že tu K. necítí nutnost důsledného rozlišení synchronie a diachronie. A. Martinet z Remeše předložil komisi Remarques sur la notion d’oppositions comme base de la distinction phonologique, zdařilou repliku na nedávný pokus Chr. Möllera[3] oslabit metodické základy pražské školy, pokud se týká these, že nutným podkladem fonologického rozlišení je protiklad hláskových prvků.

Poslední společný projev J. Damouretta, E. Destainga, G. Esnaulta, P. Fouchého, G. Gougenheima, A. Martineta, A. Mirambela, E. Pichona, J. Przyluského, A. Sauvageota, L. Tesnièra, L. Wagnera a H. Yvona: La méthode en linguistique (v komisi jej přečetl a při diskusi — zbytečně protahované — velmi temperamentně zastával Pichon) uchyloval se tématem od ostatního jednání. Obsahoval povšechné požadavky metodické, jež byly v jazykovědě dávno přijaty a rozumějí se dnes samy sebou: vlastní, jazykovým jevům adekvátní způsob práce, nezatížený logicisticky, vycházení z bezprostřední skutečnosti jazykové (důležitost studia nářečního atd.). Toto značně jednotné hnutí metodologické — tvrdilo se v projevu — vychází z V. Henryho, Bréala, Gilliérona, Saussura a Meilleta, konstituuje se dnes na půdě francouzské a autoři se označují výslovně za jeho představitele; to vše budilo přirozeně námitky.

Jazykem obíraly se také některé přednášky, proslovené na sjezdu mimo jazykovědnou komisi; hledělo se na něj ovšem většinou s hlediska čistě psychologického, hledisko jazykovědné bylo od přítomných linguistů připomínáno občas v diskusi. K nejzajímavějším pro linguistu náležel referát E. Weigla z Bukurešti Sprachlicher Ausdruck als Verhaltensproblem, podávající výsledky dlouholetého zkoumání H. Jacobyho o vztahu mezi „Verhalten“ a „Ausdrucksleistung“, pokud je povahy jazykové (od nejprimitivnějších forem až po [182]výtvory umělecké); Weigl tyto výsledky přezkoušel, potvrdil jejich správnost a naznačil zákonitost, jíž je onen vztah ovládán. Přednáška byla důležitá zvláště pro jazykovou pedagogiku a terapii řeči. S linguistického hlediska zklamala dlouhá přednáška K. Bühlera z Vídně Anschauung und Begriff im Sprachverkehr (Der dritte Hauptsatz der Sprachtheorie), J. Klanfer z Paříže předložil v ref. Die Rolle von Intelligenz und Gewohnheit bei der Deutung unverstandener Wörter výsledky příslušného šetření psychotechnického: úsilí o výklad slov, vybraných pro pokusy, bralo se jednak přes normální význam obsažený v sémantému (na př. resistex, značka bezpečnostního skla, jako ‚něco, co klade odpor, brzda, ochranný nátěr‘), jednak skrze „sférovou hodnotu“ názvu (faunia, značka loveckých zbraní, jako ‚voňavkářské, luxusní zboží, ozdobné předměty atd.‘), jednak cestou analogie (resistex jako ‚vyssavač prachu‘ podle rotarex). Základní pravidlo přitom vyvozené: čím větší zájem o slovo a porozumění, tím menší účast činitele zvykového a tím větší účast inteligence. P. Menzerath z Bonnu, jehož sugestivní roentgenofilm na kodaňském sjezdu linguistů je v dobré paměti účastníků, zdůraznil v přednášce Die Struktur der Artikulation, doprovázené opět filmem, několik základních fonetických pouček, potvrzených moderními metodami: starší představy o artikulaci hlásek jako isolovaných prvků, o třífázovosti této artikulace („nasazení“, přechodné hlásky) jsou mylné; veškerá artikulace děje se typicky, nikoli specificky; pokud se artikulace hlásek téhož slova navzájem neruší, děje se současně (koartikulace, synkinese); pojem „hláskové řady“, a co s ním souvisí, nutno nahradit naukou o artikulatorní struktuře slabiky; ani t. zv. Schalltheorie, ani Drucktheorie nepostihují podstatu slabiky. Demonstroval pak význam dělicí metody (Trennmethode) v dnešní fonetice. Jazyku byla dále věnována značná část jednání komise sedmé La pensée constructive et l’invention[4] a komise deváté L’adaptation motrice dans la vie psychique; diskusi blízkou linguistům vzbudil předmět komise první Vocabulaire psychologique. Zajímavý příspěvek k pathologii řeči podal P. Ellerbeck z Nymeg v ref. Ein noch nicht beschriebener Fall psychischer Taubheit. Ohlášená přednáška A. Gemelliho z Milána Le langage comme ensemble et organisation des mouvements se nekonala. Rozumí se, že i mnohé jiné přednášky s tématy čistě psychologickými byly pro linguistu užitečné, tak zejména metodicky poučná přednáška anglického psychologa W. Mc Dougalla o tendencích jako nevyhnutelných postulátech veškeré psychologie.

Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 3, pp. 179-182

Previous Jan Mukařovský: IX. filosofický sjezd v Paříži

Next Arne Novák: Několik metodologických poznámek k bádání máchovskému