Nový příspěvek k obecným otázkám pravopisu

Josef Vachek

[Chronicles]

(pdf)

Новый вклад в общие вопросы орфографии / Une contribution récente aux questions générales de l’ortographe

K bohaté literatuře zabývající se problematikou anglického pravopisu přibyl letos nový svazek, monografie wisconsinského badatele Venezkého,[1] jejíž význam přesahuje hranice speciálního anglistického problému a zaslouží si proto, abychom jí věnovali několik obecnějších poznámek.

Jak známo, bývá anglický pravopis obvykle prohlašován za zvláště jasný případ zastaralosti, nedůslednosti a „nelogičnosti“. Více než čtyři století se už podávají nejrůznější návrhy na jeho reformu, která by jeho závady odstranila, ale kupodivu systém sám žije, přes všecky své nedůslednosti a „nelogičnosti“, dále a nové a nové generace se s ním s větším nebo menším zdarem vyrovnávají. Autor recenzované monografie si určil za svůj úkol vysledovat, v čem záleží systémovost („patterning“) současného anglického pravopisu. Nejde mu ovšem o systémovost z hlediska vztahů mezi psanou podobou slov a jejich výslovností, ale o systémovost pojatou „se zřetelem k obecnějším fonematickým a morfematickým prvkům, jež daný systém charakterizují“. Svůj výzkum autor založil hlavně na korpusu 20 000 nejběžnějších anglických slov, jak je uvádí Thorndikeův Century Senior Dictionary (New York 1941), s přihlédnutím k řadě dalších slov u Thorndikea neuvedených. S pomocí počítače autor přesně zjistil vztahy písmen a hlásek se zřetelem k poloze konsonantických i vokalických grafémů v tištěném slově a sestavil úplné seznamy slov, v nichž se každý takový vztah projevuje. Pak ještě zjistil tytéž vztahy a sestavil tytéž druhy seznamů pro 5000 nejběžnějších výrazů tohoto korpusu a pro grafická monosylaba; konečně pak pořídil retrográdní slovník celého korpusu, aby mohl studovat, jaká je pravopisná situace u sufixů a koncovek.

V stručném historickém přehledu kritických postojů k anglickému pravopisu a některých návrhů na jeho reformu (od počátku 17. stol. do dneška) ukazuje autor, jak si pomalu získával půdu názor, že problém anglického pravopisu není možno řešit jednostranným hodnocením vztahů mezi jeho fonémy a grafémy, ale že tu významnou úlohu mají i jiní činitelé, zvláště snaha, na niž podle autora upozornil zvláště W. Nelson Francis (New York 1958),[2] zachovat nezměněnu grafickou podobu morfémů, přes fonologické rozdíly, jež charakterizují jejich alomorfy (touž myšlenku ovšem najdeme už dříve i jinde, i u autora této zprávy). Venezky tuto tezi akceptuje a podrobným rozborem dovozuje, že anglický pravopis, i když základ slova zachycuje v podstatě fonologicky, kombinuje fonologický zřetel se stejně silným zřetelem morfematickým a ovšem i se známou snahou o grafické rozlišování homonym. Přitom fonematický zřetel není prostou jednojednoznačnou korespondencí fonému a grafému: týž grafém mívá v různých dobře definovatelných polohách různé fonémové ekvivalenty. Venezky ostatně za jednotku grafické roviny správně nepokládá grafém, ale tzv. relační jednotku, kterou definuje jako řetězec jednoho nebo více grafémů, jemuž odpovídá morfofonémová hodnota (tj. určitá fonémová složka morfému), jež není prediktabilní z chování menších grafémových složek tuto jednotku skládajících. Mezi tyto jednotky [78]proto patří nejen grafémy jako b, d, n, ale i spřežky jako gh, ch, sh, th (jež autor rovněž pokládá za „jednoduché relační jednotky“, protože odpovídají jednoduchým fonémům), ale i ck, dg, wh atp. (to jsou tzv. „složené relační jednotky“, mezi něž patří také x, jemuž odpovídají dva fonémy, /k/ + /s/). — Vokalické relační jednotky autor dělí na primární (a, e, i, o, u, y) a sekundární (např. ai/ay, au/aw, ea, ee, ie, oa, oo, atp.).

Vedle relačních jednotek obsahuje grafémová rovina podle autora ještě tzv. ukazatele (markers), tj. skupiny jednoho nebo více grafémů, jejichž funkcí je vyznačovat vztahy mezi relačními jednotkami nebo zachovat grafotaktický, popř. morfologický vzorec; v rovině morfofonologické jim odpovídá nula. Takovým ukazatelem je např. koncové -e v slovech jako mate, note, kde má funkci odlišit vokalický foném těchto slov od vokalického fonému slov mat, not. Grafotaktickou funkci má koncové -e v slovech jako have, love (poněvadž v nemůže v anglickém psaném slově stát na konci).

Podrobný průzkum grafémového systému angličtiny, který je nepochybně nejcennějším přínosem Venezkého monografie, podrobně vypočítává u každé relační jednotky její distribuci (tj. výskyt v různých polohách psaného slova), její korespondence (tj. její morfofonémové ekvivalenty, při jejichž zjišťování se postupuje metodou uspořádaných pravidel) a konečně její alternace, morfofonémové i fonotaktické (tak např. u jednotky f alternaci {f}/{v} v případech jako calf - calves, belief - believe atp.); liší se přitom alternace produktivní a neproduktivní. Tyto výsledky vedou autora k závěru, v podstatě správnému, že požadavek, často formulovaný, aby se anglická pravopisná reforma zakládala jen na faktech fonologických, popř. morfologických, je nerealistický a neudržitelný. Kdyby se totiž reformou např. odstranily fonologické nedůslednosti, vznikly by tím ještě větší nedůslednosti na jiných rovinách, např. morfologické nebo syntaktické (srov. dnešní grafickou uniformitu kmene v slovech san-e - san-ity s optickou odlišností fonematicky transkribovaného /sein/ - /sæn-iti/). Nicméně jak se zdá, autor monografie by se nestavěl proti takové úpravě anglického pravopisu, jež by rozšířila uplatnění některých prostředků z roviny fonologické (jako např. užití koncového -e ve funkci ukazatele nebo užití geminace souhláskových grafémů k vyznačení tzv. krátké výslovnosti předchozího samohláskového grafému).

Autorův zájem se ovšem nesoustředí jen nebo především na otázky pravopisné reformy; spíše ho zajímají důsledky jeho průzkumu pro metodu výuky čtení. I tu dochází k závěru, že ke stanovení „pravidelných korespondencí psaní a zvuku“, o něž se výuka čtení běžně opírá, je třeba přistupovat velmi opatrně, poněvadž jednoduchost pravidla, o niž bývá hlavně usilováno, ještě neznamená jeho lingvistickou adekvátnost, která musí být při výuce čtení hlavním požadavkem. Proto také autor odmítá klasifikovat vztahy mezi psanými a mluvenými jazykovými útvary v termínech pravidelnosti versus nepravidelnosti, ale spíše v termínech prediktabilnosti versus neprediktabilnosti (v prvé z těchto dvou kategorií se pak liší vztahy invariantní, kde nejsou prakticky žádné výjimky, od variantních, jejichž výjimky vyžadují zvláštní zdůvodnění). Nicméně právě v této partii a v důsledcích, jež z ní plynou pro jazykovou pedagogiku, zbývá i podle autora vyřešit řadu otázek, a proto se v této zprávě zaměříme více na obecnou problematiku pravopisnou a na příspěvek, kterým posuzovaná monografie přispívá k řešení jejích otázek.

Máme za to, že hlavní přínos monografie záleží v tom, že důkladným rozborem a zhodnocením konkrétního jazykového materiálu americké angličtiny doložila a prokázala onu vícerozměrnost pravopisné problematiky, na niž bylo v posledních desítiletích v odborné literatuře opětovně poukazováno (k výrokům H. Bradleye, C. F. Hocketta, W. F. Edgertona, W. Nelsona Francise a mým, jež autor sám registruje, by ovšem bylo [79]lze přidat, zčásti i pro neanglickou oblast, řadu dalších, jako A. Artymovyče, A. Frintu, B. Havránka, H. J. Uldalla, D. L. Bolingera, J. Berryho atd.). Nicméně tato vícerozměrnost byla zatím dokumentována spíše ilustrativními příklady než podrobným rozborem, jaký podává právě Venezky. A pro tuto dokumentární svou stránku bude Venezkého kniha jistě zaujímat významné místo v historii problému.

Na druhé straně ovšem nelze nevidět i některé nedostatky Venezkého pohledu. Z obecného hlediska je třeba především litovat, že svůj přístup k problémům omezil jen na otázky pravopisu anglického a že nepřihlédl, alespoň zběžně, k situaci v jazykových systémech jiných. Situace v angličtině by tím byla vystoupila plastičtěji a bylo by tím bývalo možno naznačit také určité závěry pro typologii jednotlivých pravopisných soustav (jakou, byť ve velmi hrubých rysech, se snaží načrtnout i naše stať z r. 1959,[3] citovaná Venezkým). Jiný obecnější nedostatek Venezkého monografie je ten, že při detailním probírání jednotlivých relačních jednotek není v konkrétních případech dbáno stylistické diferenciace zaznamenávaných skutečností. I když je v závěrečné kapitole správná zmínka o tom, že hodně pravopisných nepravidelností je ve výpůjčkách a že tyto neobvyklé způsoby psaní jsou znakem jejich cizosti, bylo by třeba takovou signalizaci cizosti vyznačovat soustavně i v dílčích kapitolkách. Nepochybně hraje protiklad domáckosti a cizosti i v oblasti psaného jazyka stejně významnou úlohu jako v oblasti jazyka mluveného. Totéž platí, s nutnými obměnami, také o stylistické diferenciaci mezi slovy běžnými a učenými, jež bývá rovněž signalizována různostmi grafiky (v. např. na s. 67 výrazy, ve kterých psané ch odpovídá mluvenému /k/). Některé grafické prostředky zase zřejmě signalizují emotivní přístup k danému významovému obsahu (tak např. počáteční gh- ve výrazech jako ghastly, ghost, ghetto, ghoul), k čemuž autor monografie opět nepřihlíží.

Poslední závažnější poznámka se týká zásady grafického rozlišování homofon, o které Venezky mluví v své poslední kapitole. Píše o ní (s. 122), že se jako podstatný rys anglického pravopisu pozoruje už od 17. stol., je prý však nesnadno zjistit, do jaké míry šlo o vědomé úsilí o uplatnění této pravopisné funkce. K tomu lze říci, že — jak jsme opět ukázali už v své stati z r. 1959 — předpoklady pro uplatnění grafického lišení angl. homofon vznikly už koncem 14. stol., kdy po zániku palatálního χ’ se výrazy jako wright, right, sight staly homofonními s výrazy write, rite, site. Ze 17. stol. pak můžeme vskutku citovat přesvědčivé doklady úmyslného grafického rozlišení některých homofonních dvojic. Tak např. slovní dvojici plain - plane, vzniklou z původně jediného slova. Druhá její grafická podoba se objevuje až od 17. stol., do té doby byl význam ‚rovina’ v geometrickém smyslu graficky nerozlišen od významu ‚planina’, jež byly oba psány plain (ovšem s řadou podružných variant). Jiná taková grafická diferenciace, jíž bylo zřejmě využito záměrně, týká se výrazů typu whole-hole (a staršího whore-hore, dnes hoar), o nichž jsme podrobněji psali již před 17 lety.[4] Jsou to ovšem, nutno přiznat, zase příklady jen ilustrativní; daný jev by si žádal průzkumu podrobnějšího a všestrannějšího, ale kontext obou těchto slovních párů je jasně takový, že o záměrnosti grafické diferenciace tu nelze dobře pochybovat.

O podrobnostech dosahu vysloveně anglistického se hodláme rozepsat při jiné příležitosti. Ale i těch několik obecnějších poznámek, jež jsme tu rozvedli, nepochybně prokázalo, že i pro obecnou teorii pravopisu má Venezkého monografie svou nespornou důležitost.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 1, pp. 77-79

Previous Jitka Štindlová: Lexikální indexy a jejich strojové zpracování

Next Jiří Krámský: Sborník prací leidenských lingvistů