Nová význačná práce o ruském slovosledu

Ludmila Uhlířová

[Rozhledy]

(pdf)

Новая замечательная работа о порядке слов в русском языке / Un nouvel ouvrage remarquable sur l’ordre des mots en russe

Bilance publikací o slovosledu za poslední desetiletí výrazně svědčí o tom, že slovosled patří v současné době mezi nejrozpracovávanější oblasti popisu jazyka. Počítáme-li pouze ty knižní monografie, které — různým způsobem a v různé míře — stavějí výklady o slovosledu na teorii aktuálního členění, popř. na teoriích příbuzných (užívajíce ovšem různé terminologie), shledáváme jich celkem deset. Pozoruhodné je, že kromě Mistríkovy knihy o slovenském slovosledu (1966), Staalovy knihy o slovosledu v sanskrtu (1967) a Kieferovy knihy o maďarském slovosledu (1967)[1] všechny ostatní pojednávají o slovosledu v ruštině. Jejich autory jsou jak badatelé sovětští — I. P. Raspopov (1961), O. B. Sirotininová (1965) a I. I. Kov[164]tunovová (1969), tak rusisté z jiných zemí — P. Adamec (1966), H. W. Schaller (1966), Ö. Dahl (1969) a konečně K. Buttke (1969).[2]

Následující poznámky jsou věnovány knize, která vyšla z uvedené desítky jako poslední, monografii K. Buttkeho Gesetzmäßigkeiten der Wortfolge im Russischen. Autor, význačný lipský slavista, jehož stati o aktuálním členění a slovosledu v ruštině jsou u nás dobře známy, v ní resumuje výsledky svého dosavadního dlouholetého bádání v této oblasti. Strukturní analýzu slovosledných zákonitostí v ruštině zasazuje do širokého rámce současných lingvistických teorií popisu jazyka včetně teorie generativní. Protějškem strukturní analýzy je důkladná, rozsáhlým materiálem podložená analýza kvantitativní. Její výsledky jsou aplikovány na vyučování ruštině; přitom se uplatňuje soustavný zřetel k metodice vyučování ruštině včetně zkoumání vlivů mateřského jazyka v procesu osvojování jazyka cizího. Protože jsou systematicky stavěny do kontrastu dva ide. jazyky blíže nepříbuzné, němčina s ruštinou, významně se uplatňuje i aspekt typologickosrovnávací.

Nejnápadnějším specifickým rysem, jímž se Buttkeho kniha diferencuje od ostatních devíti zmíněných, je její metodologická mnohotvárnost. Zatímco ostatní autoři vesměs usilují o konsistentní popis a výklad slovosledných jevů vždy v rámci jedné, předem zvolené lingvistické koncepce, např. funkčně strukturní (Adamec, badatelé sovětští), generativní (Staal, Dahl, Kiefer), popř. jiné, Buttke směřuje k syntéze různých metodologických stanovisek a podává mnohostranný rozbor slovosledu z různých teoretických i praktických aspektů.

Základní rámec výkladu tvoří teorie aktuálního členění zhruba v té podobě, v níž ji předložili dnešní představitelé pražské školy, zejm. Adamec, Beneš, Daneš a Firbas; v řadě otázek se Buttke hlásí též k myšlenkám Kovtunovové, Sirotininové a Laptěvové. Nepřijímá tedy určitou konkrétní koncepci jediné autority, ale v jednotlivých otázkách se opírá o názory různých badatelů, takže jeho vlastní pojetí plyne z přijetí určitých stanovisek a z odmítnutí jiných. Buttkeho koncepci lze označit tak v jistém smyslu za hluboce zasvěcené a kritické zaujetí stanoviska ke skutečnosti, že teorie aktuálního členění není dnes — a to ani v pražské škole — formulována jako uzavřená, jednolitá doktrína, nýbrž že existuje celá řada přístupů, popř. jejich variant a modifikací; navíc celá teorie je v neustálém pohybu. Čtenář se s autorovou koncepcí neseznamuje v souvislém výkladu, spíše po jednotlivých aspektech, z nichž některé jsou rozpracovány velmi podrobně, jiné zůstávají jen nadhozeny.

Hlavní náplní knihy jsou problémy jazykového vyučování. Autor chce jít nad běžné praktické učebnice ruštiny, které obvykle uvádějí „normální“ slovosled v syntagmatech, dále případy, kdy má slovosled zvláštní gramatickou nebo stylistickou funkci, popř. ještě údaje o tom, který slovosled je obvyklý a který řídký. Chce poskytnout všestranný výklad zákonitostí ruského slovosledu tak, aby sloužil co nejlepšímu osvojení pravidel o jeho užívání při výuce německých mluvčích ruštině. — Buttkeho kniha však není přímo učebnicí ruského slovosledu, nýbrž důkladnou [165]lingvistickou analýzou, jejímž provedením byly k sepsání takové učebnice vytvořeny předpoklady.

Je uspořádána do devíti kapitol tak, že od otázek obecných, širokého teoretického dosahu, se přechází k vybraným konkrétním problémům a k aplikaci na vyučovací praxi. Obsahová návaznost jednotlivých kapitol, nestejných rozsahem, je volná.

V 1. kap. při vymezování základních pojmů aktuálního členění je zdůrazněna zejm. myšlenka, že právě ve vzájemném sepětí komunikativních komponentů tematických a rematických spočívá podstatný rys dynamiky generování textu. V hierarchii slovosledných faktorů je na prvním místě uváděn princip komunikativní.

Vycházeje ze zkušeností vyučovací praxe, které prokázaly, že znalost aktuálního členění a jeho principů vede k rychlejšímu porozumění slovosledným variacím a k větší jistotě při tvoření výpovědí souvislé promluvy, usiluje autor o to, zapojit aktuální členění do celkového procesu výuky generování vět. Dosavadní generativní gramatiky systematicky (pomocí transformací) k sobě řadí různé konstrukce, které spolu souvisejí významově, řadí však k sobě vždy jen konstrukce izolované, nezařazené do kontextu; naproti tomu Buttke uvádí podmínky jejich kontextové zapojitelnosti (a zapojenosti) a za vyučovací cíl považuje právě osvojení kontextových, lexikálních aj. podmínek jejich užívání.

Jak autor uvádí, z hlediska generativní gramatiky je ruský slovosled především jevem povrchové struktury, tzn. že působení principu komunikativního dynamismu vede k různým uspořádáním lexikálně gramatických forem v povrchové struktuře. Otevřená zůstává však podle našeho názoru otázka, kam řadit sám princip komunikativního dynamismu. Přijímá-li Buttke Chomského názor, že pro sémantickou interpretaci (Bedeutung) je určující hloubková struktura, pak by bylo nutno zavést do báze i kategorie tématu a rématu; v opačném případě by bylo nutno připustit, že i povrchová struktura může být pro některé (např. aktuálněčlenské) aspekty sémantické interpretace relevantní, jak tomu ostatně nasvědčuje i poslední vývoj teorie generativní gramatiky.[3]

Komunikativními a gramatickými zákonitostmi jsou podmíněny zákonitosti statistické. Za nejdůležitější z hlediska zpřesnění slovosledných pravidel pro cíle jazykového vyučování pokládá autor zákonitosti slovosledu v syntagmatech a vztahy mezi větným členem a komponentem aktuálního členění (tj. otázku, s jakou četností jsou jednotlivé větné členy tématem, rématem apod.). Přitom zdůrazňuje, že pozice není nikdy ukazatelem komunikativního zatížení sama o sobě, nýbrž že je pouze vyjádřením jisté pravděpodobnosti. (Pochopení věty nevyplývá z porozumění jednotlivým elementům postupně tak, jak jdou za sebou.) Protože ne všechna statistická data mají pro jazykové vyučování stejnou hodnotu a protože autor nepovažuje za vhodné uvádět číselné údaje přímo v didakticky formulovaných slovosledných pravidlech, uvádí pouze pět obecných kategorií, a to (1) slovosled jistý, tj. vyskytující se vždy, ve 100 % případů (podmíněný např. spisovnou normou), (2) maximálně převažující, s frekvencí 97—99 %, (3) podstatně převažující, s frekvencí nad 80 % (sem patří např. pořadí „subst._nom. — verbum fin. — subst._ak. ve stylu odborné literatury), (4) převažující, a to s četností 51—80 %, (5) středně pravděpodobný, s frekvencí v intervalu 20—50 %.

Speciální zřetel ke struktuře mateřského jazyka vede Buttkeho k hledání a formulování pravidel zachycujících rozdíly jazyka mateřského a vyučovaného. Vychází přitom z tvrzení sovětského psycholingvisty A. A. Leonťjeva,[4] že totiž při osvojování cizího jazyka nejde tolik o formování nového systému pravidel jako spíše o sta[166]tistickou korekturu jazykové performance a o revizi systému pravidel v mateřském jazyce již osvojených.

V kap. 2 o možnostech a hranicích slovosledných variant autor podrobně rozvádí myšlenku často zdůrazňovanou již např. V. Mathesiem, že slovosled „volný“ neznamená totéž co slovosled „libovolný“ a že i v jazycích slovanských existují význačná omezení slovosledných permutací. Za předpokladu zachování identity obsahové a identity lexikálněgramatické (tj. identity hloubkové struktury) jsou nejdůležitější omezení kontextová, jež jsou podle autora povahy statistické a jež se projevují tím, že jedna, popř. dvě slovosledné varianty frekvenčně převažují nad ostatními. Tuto převahu autor dokládá údaji o četnostech slovosledných variant větných typů určitých délek, zjištěných na základě rozsáhlého statistického šetření v textech různých stylů. Tak např. ve všech větných typech o dvou větných členech silně převažuje vždy jedno pořadí (tvoří 66—80 % celkového počtu výskytů), ve větných typech o třech větných členech převažuje jedna, popř. dvě varianty (51—65 %) a ve větných typech o čtyřech a pěti větných členech vždy jedno pořadí maximálně převažuje.

Tyto výsledky jsou srovnatelné s výsledky podobného statistického šetření, které bylo provedeno pro psanou češtinu (rukopisná práce autorky), a v hlavních rysech (tj. co do celkových statistických tendencí u větných typů jednotlivých délek) se s nimi shodují. Podrobnější rozbor však ukazuje, že v češtině u žádné délky věty nelze statistickou převahu jedné, popř. dvou variant vyjádřit pomocí jen jediného z pěti obecných intervalů (ve smyslu Buttkeho). Čím těsnější jsou vztahy mezi syntaktickými a komunikativními funkcemi větných členů konstituujících daný větný typ, tím vyšší frekvenční převahu může mít jedna, „nepříznaková“ varianta, tj. ta varianta, v níž každý větný člen nese tu komunikativní funkci, která je pro něj nejtypičtější (neboli která je nejtěsněji spjata s jeho větněsémantickou povahou). Podle tohoto kritéria lze očekávat např. vysokou převahu pořadí „subjekt — predikát — doplněk“ a jen nízkou frekvenci pořadí ostatních („doplněk — predikát — subjekt“ apod.), protože subjekt plní nejčastěji funkci základu výpovědi, predikát nejčastěji funkci přechodu a doplněk je nejčastěji jádrem. Avšak v těch větných typech, v nichž se vyskytuje větný člen, pro něhož jsou zhruba stejně typické dvě komunikativní funkce, např. adverbiále (je přibližně stejně často základem jako jádrem výpovědi), anebo v těch větných typech, v nichž se vyskytují dva větné členy, pro něž je typická stejná komunikativní funkce (např. objekt a adverbiále), lze očekávat — a empirie to potvrzuje — i statistickou konkurenci dvou nebo více slovosledných variant. Takových větných typů, zejm. o délce čtyř a pěti větných členů, je ovšem značný počet.

Buttke ukazuje na příkladech, že vezmeme-li v úvahu konkrétní lexikální náplň vět, pak statistický obraz u jednotlivých lexikálních jednotek může být podstatně odlišný od celkového obrazu poměrů ve větných typech vymezených pouze morfologicko-syntakticky.

V závěru této kap. zavádí autor pojem optimálního slovosledu; rozumí jím tu variantu (zřídka dvě varianty), která je „nejadekvátnější z hlediska vyjádření obsahu pomocí jazykového prostředku“.

Kap. 3 začíná stručným nástinem historie aktuálního členění, a to od psychologismu 19. stol. až po současný stav bádání (zhruba do r. 1968); vysoko jsou oceňovány zejm. práce badatelů československých.

Podrobněji se pak autor v této kap. zabývá některými otevřenými otázkami aktuálního členění. Navrhuje pokusnou empirickou klasifikaci vztahů mezi tématem a známou (danou) informací. Tak např. tématem bývá element v předcházejícím textu již zmíněný, a to přímo a nepřímo, dále tzv. situační kulisa, popř. jde o obecně známé tvrzení nebo konečně téma není z kontextu vůbec známo, např. jde-li o úvodní větu apod. Buttkeho klasifikace se tedy týká jednak výpovědí kon[167]textově nezapojených, jednak výpovědí obsahujících složky kontextem netematizované.

Dodejme, že existují také výpovědi, v nichž jsou tematizovány všechny složky (tj. výpovědi neobsahující žádnou složku kontextem netematizovanou). Takovou výpověď může např. představovat poslední, shrnující věta odstavce, popř. napsaná (vyslovená) v podobě poučky, formule, zákona apod. za předpokladu, že ve výpovědi žádný člen není zdůrazněn (tj. že nejde o tzv. větu druhé instance ve smyslu Bolingerově).[5] Změníme-li pořadí větných členů v takové výpovědi, pak výpověď zůstane v daném kontextu synonymní, a to při každém pořadí. Kontextová stránka aktuálního členění, tj. protiklad známé/nové informace (nikoli však protiklad téma/réma) je v takové výpovědi neutralizován předcházejícím kontextem. Jinak lze také říci, že pro utvoření otázky na réma takové výpovědi není bezprostředně předcházející kontext vodítkem.

Konečně se v této kap. věnuje pozornost úloze sémantiky při aktuálním členění, a to jednak kategoriím větně sémantickým (děj, nositel děje apod.), jednak lexikální sémantice slovesa. Statisticky se zkoumá frekvence pořadí verbum — subjekt / subjekt — verbum ve větách s různými sémantickými typy sloves a zjišťuje se, že u sloves vyjadřujících jevy převažuje pořadí prvé (subjekt často funguje jako réma výpovědi), zatímco u sloves vyjadřujících procesy převažuje pořadí druhé (subjekt funguje nejčastěji jako téma výpovědi), přičemž existují signifikantní rozdíly ve frekvencích obou pořadí ve větách hlavních a vedlejších.

Kap. 4 velmi stručně pojednává o gramatickém slovosledu. Pod tento pojem zahrnuje autor jednak ustálený slovosled (např. u spojek, vztažných zájmen apod.), jednak případy, kdy pořadí větných členů není dáno aktuálním členěním (autor se opírá o pojem tzv. dynamické rovnováhy, jak jej vymezuje Kovtunovová, o. c. v pozn. 2). Do této kap. je zařazena také problematika syntaktické víceznačnosti, pokud souvisí se slovosledem.

Zvláštnosti slovosledu v běžně mluveném jazyce probírá autor v kap. 5. Časté umístění rématu na počátku výpovědním nebo uprostřed výpovědi (před predikátem) má za následek inverzi slovoslednou; dialogickým charakterem mluveného projevu pak je dáno opakování syntaktických jednotek i určitého slovosledu v replikách. Celkově uvolněná stavba mluvené výpovědi je důsledkem asociativního řazení výpovědních složek za sebou — Buttke v souhlase s Kovtunovovou považuje princip asociativního řazení prvků za hlavní princip slovosledný v mluveném jazyce.

Zvláštní pozornosti zaslouží autorovy úvahy o funkčním významu vztahu mezi prepozicí — postpozicí / kontaktním — distantním postavením shodného atributu vzhledem k řídícímu jménu (tento vztah je nápadný zejména v jazyce mluveném, kde však je postpozice adjektiva, kontaktní i distantní, častější).[6] — Významost tohoto vztahu je patrně obecnější; lze ji prokázat, alespoň co se týče frekvenčních poměrů, téměř u všech typů syntagmat (u většiny typů syntagmat v psané češtině je bezpříznakové pořadí častěji distantní než pořadí příznakové).

Otázku slovosledu v imperativních větách v dialogu autor vyčlenil do krátké samostatné kap. 6. Odvolávaje se na Mathesiovy výklady o subjektivním pořádku, doplnil strukturní analýzu podrobným rozborem statistickým o frekvencích pořadí „subjekt — sloveso v imperativu“ a pořadí opačného v případech, kdy rématem je subjekt, a v případech, kdy rématem je sloveso.

V kap. 7 autor probírá slovosled otázky v kontrastu se slovosledem věty oznamovací, opíraje se při tom opět o názory Mathesiovy. Zkoumá tázací slova z hlediska četností jejich výskytu v doplňovacích otázkách a jejich pozice ve výpovědi [168]i z hlediska vlivu lexikální povahy tázacího zájmena na slovosled dalších komponentů otázky. Popisuje testy, provedené se studenty, jimiž zjišťoval, kterých slovosledných variant v otázce užívají častěji a kterých méně často. Za hlavní vyučovací cíl považuje osvojení modálních a stylistických příznaků otázek. — V samostatném oddíle se pojednává o místu slovesa jest’ ve funkci výpovědního jádra.

Postavení osobního zájmena v nominativu před slovesným predikátem nebo za ním (kap. 8) představuje zajímavý problém z hlediska konfrontačního, protože prepozice zájmenného subjektu je v ruštině přípustná i tam, kde v němčině je obligátní postpozice. Výskyt variant se zkoumá statisticky s ohledem na jednotlivé funkční styly i na lexikální sémantiku slovesa.

Závěrečnou, 9. kap. věnoval autor problémům interference ve slovosledu. Interferenci vymezuje jako vliv pravidelností jednoho jazyka na užívání prostředků jiného jazykového systému a zkoumá ji pomocí systematické analýzy chyb v slovosledu u různě pokročilých studentů ruštiny. Chyby vznikají jednak vlivem mateřského jazyka na jazyk cizí, jednak působením analogií uvnitř cizího jazyka, přičemž váha vlivu obou jazyků se může podstatně lišit; např. vliv cizího jazyka převažuje při vzájemném postavení podmětové a přísudkové části věty, zatímco mateřský jazyk silně ovlivňuje postavení rozvíjejících členů větných. Buttke rozlišuje chyby různého druhu: odchylky od gramatické normy, užití takového slovosledu, který vede k syntaktické dvojznačnosti, dále nesprávné užití příznakového/nepříznakového slovosledu, které vede k porušení aktuálního členění (a k porušení textové struktury) a konečně stylistickou neadekvátnost užitého slovosledu. Zvláštní pozornost věnuje rozboru chyb v užívání částic tože a takže. Tato kap. představuje velmi cenné shrnutí metodických zkušeností a postupů při výuce slovosledu, podložené i bohatým výzkumem statistickým.

Buttkeho monografie právem vzbuzuje pozornost jakožto kniha o tématu, o kterém se v poslední době hodně píše i diskutuje. Aktuální členění je téma široké, u nás i v zahraničí zkoumané z různých aspektů i pod různými názvy (funkční perspektiva větná, smyslovoje členenije predloženija, topic — comment bipartition, thème — propos aj.). Význam Buttkeho knihy je v tom, že se pokouší o syntézu řady různých aspektů a o důslednou aplikaci v praxi, o systematické zapojení teorie aktuálního členění do jazykové výuky. Průkopnické je zpracování otázek aktuálního členění pomocí statistických metod. Opíraje se o bohatou znalost literatury obecně lingvistické, rusistické, psychologické i pedagogické, Buttke napsal knihu vysoké odborné úrovně.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 2, s. 163-168

Předchozí Naděžda Svozilová: Základní lingvistické problémy v publikaci „Obščeje jazykoznanie“

Následující Slavomír Utěšený: Nad I. svazkem Atlasu slovenského jazyka