Nad I. svazkem Atlasu slovenského jazyka

Slavomír Utěšený

[Rozhledy]

(pdf)

Над 1-ым томом Атласа словацкого языка / En marge du 1er volume de l’Atlas de la langue slovaque

I. Post tot discrimina rerum vyšla s vročením 1968 v Nakladatelství SAV v Bratislavě první část Atlasu slovenského jazyka pod redakcí J. Štolce. Jako spoluautoři jsou uvedeni starší pracovníci dialektologického oddělení Jazykovědného ústavu Ľ. Štúra F. Buffa a A. Habovštiak, jako hlavní spolupracovníci mladší členové kolektivu A. Ferenčíková, Š. Lipták a I. Ripka. — Díla tohoto druhu vznikají často po celé generace. Tím méně lze při konečné realizaci, která buduje na výzkumech předcházejících desetiletí, jichž se namnoze zúčastnily desítky, ba stovky pracovníků, nemluvě už o informátorech, vykázat plně historii a rozsah práce, jíž si sestavení atlasu, jakožto základního souborného pramenného díla, vyžádalo.

Atlas slovenského jazyka (dále ASJ), jehož první, hláskoslovná část vychází ze základní ankety z let 1946—1951, má zvlášť dlouhou a pohnutou historii, po mnoha [169]stránkách však dnes představuje v slovanské dialektologii výrazné novum. Diferenční jevy jsou podávány na základě analytického mapování jednotlivých slov a každý jev je pak představen na syntetických mapách souborem zobecněných izoglos nebo ploch pro jednotlivé podoby dané série. Zvlášť důležité jevy jsou uvedeny na dílčích mapových výsecích, zachycujících situaci ve všech obcích příslušného území. Vedlejší jednotliviny bývají uváděny v komentářích jako diferenční údaje k základním mapám. Velmi dobře je v zásadě vyřešen vyjadřovací značkový systém, kde základní tvarové, vedlejší rozměrové a konečně dodatkové diakritické opozice značek odpovídají v dané sérii vždy týmž distinktivním jazykovým hodnotám. Podivuhodné je to, že u hláskových map, které přinášejí zpravidla značně pestrou diferenciaci (slovenská situace je v tom pověstná), dosáhlo se sdostatek plastického podání i technikou jediné barvy pro jazykový plán, a to výrazné jasné červeně. Ne tak uspokojivě bylo vyřešeno umisťování značek, provedené spíše ad hoc podle hustoty obsazení konkrétního úseku, a to tím spíš, že značky jsou v celku mapy až nepoměrně veliké. Konečná volba základní sítě byla provedena zřejmě po zralém uvážení, takže body reprezentují pokud možno jádra příslušných mikrooblastí (zde bylo jistě výhodné, že se výběr pro publikovanou podobu atlasu mohl opřít o anketu ve všech obcích). Ne vždy přehledné jsou legendy, zřetel úspornosti převládl někdy nad důsledností analytického rozřazení podle klíče základních a vedlejších opozic.

ASJ se vyznačuje dále tím, že přináší systematicky utříděné údaje o veškeré nářeční hláskové diferenciaci slovenštiny — mohl se totiž opřít o velký počet přípravných prací, předně o jazykovězeměpisné rešerše po r. 1918. Z jeho I. svazku zřetelněji a realističtěji než dosud vyniká základní postavení středoslovenské nářeční skupiny a svéráz jejích jednotlivých oblastí, Oravy, Liptova, Gemeru, Hontu, Turce aj. (u některých jevů je to zdůrazněno volbou plných značek pro příznakově středoslovenské podoby). Stejně plasticky vyniká na řadě map pásmové členění západoslovenské oblasti, jakož i protiklady středo-východoslovenské a konečně i okrajové jevy po celém severním pohraničí v pásmu nářečí goralských a ukrajinských.

Další závažný rys ASJ I lze spatřovat v hojném a promyšleném využívání polyvalorických položek, tj. slov, která mohou reprezentovat více diferenčních jevů zároveň (předně se to projevuje v bohatém odkazovém aparátu komentářové části, ale někdy jsou taková slova zachycována z několika aspektů i přímo na různých mapách: srov. ďaleko I 3, VII 20, XX 20, siatie II 2, XV 2). Zde pak nenacházíme vždy spolehlivou koordinaci dat: tak nářeční slovenské podoby výrazu ďaleko uváděné na s. 46 se značně rozcházejí se souborem na s. 81 a ten zase se souborem na s. 123. Zřejmě nebylo v poslední fázi práce provedeno redakční sjednocení odděleně připravených textů (totéž lze říci o uváděných paralelách slovanských).

 

II. Systematičnost a přehlednost publikace je výrazně uvedena už textovou částí (I/2) obsahující tyto oddíly: předmluva (s. 15) zachycuje stručně genezi atlasové publikace, úvod (17—44) shrnuje historii snah o ASJ a podává jeho charakteristiku (síť bodů, principy map a komenátřů, fonetický inventář a transkripce); následují komentáře (45—135), dotazník, indexy slov a tvarů, výkazy práce, seznamy a charakteristiky bodů ASJ, index kartografovaných výrazů a soupis literatury (137 až 199).

Snahy o ASJ lze sledovat až k činnosti F. Pastrnka a po něm přes S. Czambela a průkopnické působení V. Vážného k početné obci jeho žáků. Po sondačních korespondenčních anketách v dvacátých letech a po přípravě neuskutečněného přímého výzkumu v 300 bodech (z toho 50 moravskoslovenských) počátkem let třicá[170]tých byl na začátku čtyřicátých let vydán péčí E. Paulinyho seznam 230 hláskových a 207 tvarových izoglos pro koordinované regionální atlasy (bez vytyčení sítě bodů); na tento projekt navázala konečně po r. 1947 anketa s „Dotazníkem pre výskum slovenských nárečí“ od E. Paulinyho a J. Štolce. V dotazníku se 750 číslovanými otázkami je celkem 1960 slov v různých tvarech a odvozeninách, úhrnem úctyhodný počet 2355 položek, sledujících v základě jen hláskové a tvarové diference slovenštiny. Originální zápisy vyhotovované definitivně v terénu se po signování rozřazovaly přímo do kartoték. Zvolený způsob (obdobný např. dotazníku Národopisného ústavu Pařížské university nebo dotazníku pro Maďarský jazykový atlas) je pracovně velmi výhodný — systémově členěné dotazníky, jakých užívaly např. korespondenční ankety pro česká nářečí, exemplifikující vybrané diferenční jevy na řadě konkrétních slovních tvarů, mají mj. tu nevýhodu, že svádějí k analogickým odpovědím podle ostatních případů dané řady. (Ještě jiný je způsob tzv. programového sběru, zvolený v anketách východoslovanských a bulharských, který není v pozn. na s. 21 dostatečně charakterizován.)

Dotazník pro ASJ byl vyplněn v 2559 obcích, prakticky tedy ve všech slovenských obcích na souvislém jazykovém území, čímž bylo dosaženo vzácného optima vyzkoumání velkého množství jevů v maximálním možném počtu lokalit. Kromě relativně menšího rozsahu území k tomu přispěl značný počet školených explorátorů a jejich vysoká pracovní morálka. Konečnému úspěchu napomohlo zřejmě i to, že výzkum byl koncipován jednoduše jako zjištění nářečního znění předtištěných spisovných podob, a zachycení jejich případných lexikálních ekvivalentů a případného odchylného nářečního významu. V 124 obcích byl dotazník vyplněn dvojmo i trojmo (není uvedeno, nakolik tu šlo o náhradní výzkum za nevyhovující starší pokusy). Počet explorátorů vzrostl časem na 121. Šedesát, tedy právě polovina z nich, vyplnilo více než po 15 dotaznících. Nejvyššího počtu 182 vyplněných dotazníků dosáhl A. Habovštiak — a spolu s K. Habovštiakovou mají na kontě 257 dotazníků, tj. 9,6 % celé ankety (shodou okolností je to právě tolik obcí, kolik plánoval kdysi V. Vážný pro celé Slovensko). — Naproti tomu 24 explorátorů (tj. skoro pětina) vyplnilo po 1 dotazníku a 61 (tj. celá polovina) jich dohromady vyplnilo 300, tj. průměrně 5 dotazníků na explorátora. Tím dostala anketa ráz polopřímého výzkumu s velkým počtem vyplňovatelů, při kterém nutně vzniká řada rozmanitých individuálních odchylek a přímo chyb (V. Vážný pomýšlel ještě r. 1930 naopak na to, že by ji prováděli nejvýše dva zkušení dialektologové). Při mapování se ovšem valná část takových nedostatků vyjevila v konfrontaci s údaji nejbližšího okolí a v dodatečném kontrolním výzkumu pak mohly být opraveny. Téměř úplně pak byl tento záporný moment odstraněn při publikaci, kdy bylo vybráno jako základ pro mapování 328 bodů z celkové ankety a tato síť doplněna o 7 bodů označených hvězdičkou (nacházejících se mimo souvislé slovenské území vesměs v jižním pohraničí).

Je-li věnována otázkám explorace ve výkladu značná pozornost, poměrně střídmě se o nich pojednává v kapitolce o informátorech. Snad nejzávažnější je tu zdůraznění, že se „zásadně pracovalo s informátorem v jeho domácím, rodinném, osobně blízkém společenském prostředí“ a že se „stav nářečních jevů sledoval podle možnosti v nejstarší věkové vrstvě obyvatelstva“. Generační kolísání, označené pro stručnost nezcela přesně i jako vrstvová diferenciace, uvádí se, pokud bylo zjištěno, jen v komentáři (a to jen vzácně). I když lze pro celkový ráz ASJ s takovýmto publikačním řešením souhlasit, není už nesporný tento obecný vývod autorů atlasu: „Úzus týchto troch (roz. generačních) vrstiev nemožno porovnávať na horizontálnej rovine, ale na rovine časovej. Sledovať dynamiku nárečových javov v generáciach sa vymyká z možností lingvistickej geográfie. Vyznačovať produktívnosť a neproduktívnosť javov, ich plné využívanie a ich ústupový, zánikový [171]charakter pri kartografickom zobrazení môže mať iba sekundárny význam“ (s. 27).[1] Při přímé anketě pro Český jazykový atlas je sice pozornost rovněž upřena na tzv. nejstarší zjistitelný stav, zánikový, popř. progresívní charakter jevu v úzu nejstarších generací však bývá připomínán i v pracovních mapách. A rozhodně je v možnostech jazykového zeměpisu zobrazit zvlášť např. v regionálním měřítku i simultánním způsobem stav jevu v generačním rozvrstvení. Plně se ovšem dá souhlasit s konstatováním na s. 29, že explorátor sotva mohl vždy a všude spolehlivě zjistit, která z vyskytujících se dublet patří od původu nejstarší generační vrstvě.

V kapitolce o postupu zpracování atlasu se pěkně demonstruje nemožnost komplexního mapování jednotlivých slov. Přestože plně souhlasíme s přijatým řešením, tzv. analytickým mapováním podle jevů (u slovesa ďakovať se tak zvlášť sledují reflexy ď, 'a, přípony -ova- a koncovky -ť), nejsme tak zcela přesvědčeni o naprosté nemožnosti volit řešení jiné (srov. např. jen příklady forem a významů u hesla trieslo/čereslo nebo ekvivalentů a variant názvů pro ‚angrešt‘). Rozhodnutí ve prospěch analytického mapování padlo na konferenci v r. 1961 a do poloviny r. 1965 tak byl zmapován úctyhodný počet 1972 jevů na 1098 slovech. Zároveň se však začala připravovat i II. část Dotazníku pre výskum slovenských nárečí, obsahující ankety lexikální (autor A. Habovštiak) a slovotvornou (autor F. Buffa). Výzkum s tímto rozsáhlým dotazníkem se provádí už jen na výběrové síti, pro konečné zpracování sem budou ovšem přibrány i relevantní údaje z gramatického výzkumu. Celek atlasu bude tedy zachycovat diferenciaci všech jazykových plánů. ASJ přitom programově usiluje o systematickou prezentaci jazykových prvků v jejich vzájemných vztazích a vazbách tím, že na konkrétních slovech (slovních tvarech) zobrazuje územně diferencované jazykové jevy (jde tedy o atlas kategoriálních jazykových jevů, nikoli izolovaných slov ap.). V I. svazku ASJ se takto podává diferenciace samohlásek na 15 sériích map (z toho jediná série o 3 mapách zachycuje rozdíly v kvantitě) a diferenciace souhlásek na 14 sériích map, přičemž se ve vokalismu publikují údaje o 147 analyticky zmapovaných slovech, v konsonantismu je pak 89 analytických map. Počet zpracovaných slov byl ovšem mnohem vyšší a i do publikovaného materiálu se z nich navíc dostalo 400 slov, která byla uvedena s diferenčními poznámkami v komentářích k mapám příslušného výrazu základního.

Komentáře jsou provedeny neobyčejně úsporně: série map k určitému problému (např. I — reflexy za *a) je uvedena krátkou charakteristikou jevu a chronologicky seřazenou bibliografií. Poté následují (popř. v dalších podskupinách) seřazené reprezentanty, v naší sérii tedy případy „v krátké pozici“ A) po labiálách (mapa č. 1 zarábať), B) po palatálách (2. jama, 3. ďaleko) …, D) „v dlouhé pozici“ po labiálách (6. staviam) atd. Pro každý mapovaný reprezentant jsou v komentáři uvedeny (1) všechny nářeční podoby: zarábať (-ťi, -t, -c), zarabac, zarábiať atd. (2) výchozí podoba a paralely v slovanských jazycích: *-orb-ja-ti, č. zarábět, p. zarabiać, ukr. zarobľáty, r. zarabátyvať (už z tohoto jediného příkladu je zřejmé, že takové údaje mají hodnotu jen informativního srovnání, které v řadě případů není dost přesné), (3) poznámky o stavu variant (paralelním výskytu, event. nemapovaných zvláštnostech) v jistých bodech a jejich okolí, (4) odkazy na jiné mapy zachycující další stránky daného výrazu, (5) „přikomentovaná“ slova (s udáním územních diferencí od slova mapovaného) — u výrazu zarábať jsou to stavať, stavanie, Ribani. — V jedné sérii se ovšem mohou octnout vedle reflexů vyvoditelných z psl. situace [172]i reflexy mladší (zde typ ukäzovať, gäťe) i případy zcela individualizované (zde výraz ďaleko).

Členění komentářů tak vlastně představuje detailní systematické utřídění ASJ. Pokud jde o sama záhlaví jednotlivých sérií problémů označovaných římskými čísly, překvapuje rozdíl formulací u vokalických a konsonantických jevů. V prvním případě převládá typ: „reflexy za x“, v druhém „slabičné r, l“ ap. Diskusní je i řazení některých sérií zvláště ze začátku: reflexy za *'a (uvádí se jen a), stažené ьja, ěja, jerové střídnice, vkladné vokály, ort, olt, ę a pak teprve následují reflexy jednotlivých vokálů e-ového typu, dalších prostých samohlásek a, o, u, i/y a kvantita. (Je dáno pořadí skupin I—VI tím, že tu zvl. v středoslov. nářečích bývají převahou reflexy a-ové?) Konsonantismus je řazen výrazněji podle běžného úzu: po slabikotvorných hláskách následují hlásky podle místa artikulace a 7 souhláskových skupin. Snad by tu bylo vhodnější formulovat přímo v nadpise základní změny v těchto skupinách: podobně jako třeba tl, dl > kl, gl tedy též šč, ždž > šť, žď nebo -(s)c > i(s)c.

V dalším obsahu zaujmou charakteristiky vybraných obcí (s uvedením jména explorátora, ne však doby explorace): vedle obcí s asi 120 obyvateli (bod 200) jsou zastoupeny i obce s 5400 obyvateli (bod 101). Jak patrno, neměla velikost obcí při výběru význam, převažují ovšem osady do 1500 obyvatel. Z povahy ankety vyplynulo, že nemohl být podán přehled informátorů. To je snad jediný nedostatek tohoto jinak neobyčejně všestranně vypraveného průvodního a úvodního svazku atlasu. V připojeném seznamu literatury by se ovšem dalo doplňovat a upravovat. Zarazí např. to, že není mezi dotazníky uvedena ani jedna z českých anket. Naopak není tuším potřebné uvádět mezi základními slovníkovými díly slovník Holuba-Kopečného nebo dokonce Horův Bulharsko-český slovník. Kopečného seznam Základní všeslovanská slovní zásoba je tu nedopatřením uveden dvakrát, Avanesovem redigovaný sborník Voprosy teorii lingvističeskoj geografii (Moskva 1962) je uveden jako Teorija … (1963). A proč jsou základní díla o slovenských nářečích (např. Vážného) zařazena jako „všeobecná literatura“ v oddíle Teorie jazykového zeměpisu?

 

III. Vlastní atlas (ASJ I/1 — mapy) je vypraven účelně a vkusně jako kniha ležatého formátu 46×30 (právě dvojnásobek průvodního svazku o stejné výšce); mapy jsou tištěny po obou stranách na silném neprosvítajícím papíře, takže se v atlase dá listovat, ba i průběžně číst jako v knize (mapy jsou i stránkovány). Má to ovšem tu nevýhodu, že není tak snadné porovnání dvou nebo více map (tím víc, že chybí průsvitky). Úvodní 4 mapy[2] jsou dobrým vstupem k vlastním jazykovým mapám. Ty jsou vesměs tříbarevné — podklad v tlumené světle olivové zeleni zachycuje podrobně říční síť jako negativ členitého reliéfu slovenské krajiny, v tmavší modři je provedena bodová síť s názvy okresních měst a též administrativní hranice, jazykový obsah map (nadpisy, značky, legendy) je pak podán jasnou červení. Zvolené tvarování značek je rozhodně působivé, ve vzájemných proporcích však ne vždy harmonické. Např. trojúhelníky jsou větší než kroužky, protiklad konturových a plných značek je příliš frapantní.

Řešení značkových soustav pro dané série map je zpravidla jednoduché a důsledné (např. délky jsou označeny svislou čarou uvnitř značek, diftongy plnými figurami); v jednotlivostech by ovšem bylo možno řešit reprezentaci výhodněji, [173]např. „pochýlené“ vokály by mohly být značeny silnější ležatou čarou, aby tento výrazový prostředek neinterferoval s označením délek. Legendy jsou umístěny příhodně v pravém dolním rohu a rozvrženy tak, že v řádcích jsou rozličné figury (např. pro různé vokály), za sebou pak sledují další diference těchto figur (např. pro rozlišení délky, dvojhlásky, zavřenosti). Domníváme se, že i tyto varianty by mohly být uváděny systematicky na svém odpovídajícím místě v sloupci, takže by legenda měla podobu tabulkové matrice. — O různém umístění značek vzhledem k lokalitě jsme se již zmínili; podobně ad hoc jsou provedeny schematické izoglosové linie, zvlášť na syntetických mapách. Srovnáme-li např. některé linie téhož jevu, opakované v různých mapách (orol: III 28d — IX 6a, bubon: III 10d — 20a), zjistíme, že se v tomto podání může jedna a táž linie rozcházet. Linie izoglos by se také měly směrovat diakritickými značkami (šrafurou) dovnitř území daného jevu, plastičnosti by prospěla i hustota šrafování ploch podle počtu překrývajících se areálů. U některých syntetických map, jako jsou např. typy jerových střídnic, rozšířené po jednotlivých slovech namnoze zcela odlišně (ještě více, než jsme tomu zvyklí z rozptylu jevů po slovech v Čechách), nedají se totiž pohledem vůbec odhadnout úseky s bohatějším zastoupením dané varianty.

Podrobná recenze by jistě mohla zachytit řadu detailních nedostatků, opominutí ap. i v mapové části, závažnější jsou však zřejmě nedopatření v svazku průvodním.[3] Zřejmě tu zasáhly v konečné fázi nepříznivé lhůty (stačí upozornit na neobvyklý počet errat, jejichž seznam zdaleka není konečný).

To vše ovšem nic nemění na základním významu I. svazku ASJ, díla nesporně vynikajících kvalit, které se připojuje jako další monumentální článek do řady vydaných slovanských jazykových atlasů, vynikající po stránce teoretické i metodologické i jako spolehlivá základna faktografická pro další studium. I. svazek ASJ je zároveň pobídkou k neméně usilovné práci na Českém jazykovém atlase, jehož historie nesahá tak hluboko před r. 1946, který však byl přece vyvíjen za podobných předpokladů a podle podobných principů jako sesterský atlas slovenský. K zahájení promyšlené a propracované edice tohoto díla čeští dialektologové kolegům na Slovensku upřímně blahopřejí.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 2, s. 168-173

Předchozí Ludmila Uhlířová: Nová význačná práce o ruském slovosledu

Následující Josef Vachek: Vzkříšený „WORD“