dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Vzkříšený „WORD“

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

Word вновь восстановленный / La revue «Word» ressuscitée

Jazykovědný časopis Word vycházel od r. 1945, kdy byl založen v New Yorku jako orgán sdružení The Linguistic Circle of New York. V prvých letech časopisu byli jeho hlavními činiteli Roman Jakobson a André Martinet, kteří tehdy spolu působili na newyorské Columbia University. Výraznou úlohu tehdy v časopise hrál i indianista M. Swadesh, zakladatel glottochronologie, než odešel do Mexika, kde pak působil až do své smrti r. 1967.

Časopis vycházel třikrát ročně; nějaký čas měl i čtvrté číslo (The Slavic Word). Po odchodu Jakobsonově hlavním činitelem časopisu se stal Martinet, a to i tehdy, když z Columbie odešel na pařížskou Sorbonu; faktickým redaktorem se však stále více stával kolumbijský obecný lingvista a ugrofinista Robert Austerlitz, významnou úlohu tu měli ovšem i J. Greenberg, Uriel Weinreich (zemřelý 1967) a Paul L. Garvin. Až do r. 1964 představoval Word významné středisko americké jazykovědy, a to jak svými původními články, tak recenzemi (psali do něho i neameričtí badatelé, např. M. A. K. Halliday, náš F. Daneš, sovětská lingvistka O. S. Achmanová aj.). V té době byl Word vedle amerického časopisu Language (tehdy ještě silně zaměřeného deskriptivisticky) snad nejčtenějším lingvistickým časopisem světa, který dopřával slovo stoupencům všech jazykovědných směrů.

Kritickým bodem v historii časopisu se měl stát konec roku 1964, kdy pro vnitřní neshody z redakce odešli Austerlitz a Weinreich a vedení redakce se ujala — vedle Martineta, který se však zřejmě na vlastní práci redakční podílel jen málo — další garnitura Martinetových žáků (Louis G. Heller, John F. Hughes). Tehdy se Word dostal do těžké krize a svým 21. ročníkem (1965) jako by se odmlčel nadobro. I organizace, která jej vydává, se rozešla se svou starou tradicí a změnila svůj původní název v honosnější International Linguistic Association.

Když Word více než čtyři léta nedával známky života, velmi překvapilo, že koncem r. 1969 vyšel najednou v jednom svazku sborník k šedesátinám Andrého Martineta, datovaný rokem 1967, jako jeho ročník 23. (do něho byl vložen lístek s oznámením, že ročník 22. je připraven k expedici — do dubna 1971 však nás nedošel). Sborník nese název Linguistic Studies presented to André Martinet on the occasion of his sixtieth birthday, Part One, General Linguistics. Krátce po prázdninách 1970 pak nás došel ještě druhý svazek téhož sborníku, Part Two, Indo-European Linguistics, vyplňující celý 24. ročník (s vročením 1968). Redaktorem sborníku byl stanfordský badatel Alphonse Juilland; prvý díl obsahuje — kromě Martinetovy bibliografie — na 591 stranách celkem 47 příspěvků. Jsou tu tři příspěvky sovětské (O. S. Achmanovové o logice přirozených jazyků a o „přirozenosti“ logických jazyků, N. I. Steblina-Kamenského o izomorfismu a fonologické metodě a V. Žuravlevův článek o přehodnocení diferenčních příznaků jako základním východisku fonologických změn) a jeden jugoslávský (P. Iviće o nových fonémech a distinktivních možnostech). Jsou tu i dva příspěvky rumunské (A. Graura a A. Rosettiho), několik amerických (od Hellera a Macrise, dále od D. L. Bolingera o domnělých složkách povrchové struktury, článek C. F. Hocketta o kvantifikaci funkčního zatížení a stať Juillandova, o které tu bude ještě řeč), ba i jeden japonský (Hattoriův o principu asimilace ve fonologii). Většina je ovšem od francouzských žáků Martinetových; ze jmen u nás známých tu najdeme např. P. Garda, který píše o přízvukovém a intonačním kontrastu, M. Leroye, pojednávajícího o morfologické charakterizaci, G. Mounina, uvažujícího o funkcích řeči, atp.

Chceme tu alespoň zběžně promluvit o třech pojednáních, jež mohou svou obecnou závažností zaujmout i našeho čtenáře. V prvém z nich, Gabelentz et la linguistique [175]synchronique, ukazuje tübingský romanista E. Coseriu, že většinu základních tezí Saussurových lze najít na konci minulého století u Gabelentze (rozlišení langue-parole, synchronie-diachronie, důraz na systematičnost jazyka atp.) a že tu nejde jenom o náhodné koincidence, ale o zřetelný Gabelentzův vliv na Saussura, jenž Gabelentzovy vývody jistě znal. Správnost své teze C. dokazuje řadou juxtapozic kladoucích vedle sebe korespondující místa ze Saussurova Cours a z Gabelentzova hlavního díla Die Sprachwissenschaft. Proti Saussurovi chybí Gabelentzovi přesné pojetí funkčnosti a opozice, i když i tyto dva pojmy u Gabelentze in nuce jsou; naopak zase G. vyniká nad Saussura jasnějším viděním vztahů mezi langue a parole. Na rozdíl od Saussura zdůrazňuje Gabelentz systematičnost i v lexiku; ve fonologii si všímá i distribuce (snad v této věci působil i na našeho Mathesia, který v svých přednáškách Gabelentze vysoko hodnotil). Jako zvláště pozoruhodný rys Gabelentzovy koncepce uvádí Coseriu jeho rozlišování mezi gramatikou analytickou a syntetickou — prvá postupuje od signifiant k signifié, od věty k menším jednotkám jazykového systému, a tím připomíná dnešní strukturní gramatiku; druhá naopak postupuje od signifié k signifiant, od „parole non organisée“ k „parole organisée“, a tak odpovídá spíše dnešnímu generativisticko-transformačnímu přístupu. Ve své čínské mluvnici ostatně Gabelentz uvádí i transformační pravidla pro převod věty aktivní v pasívní, atributu ve větu vztažnou atp. (dokonce užívá termínů verwandeln, Verwandlung, připomínajících transformační terminologii). Přitom Gabelentz nesoudí, že by syntetická mluvnice mohla nahradit analytickou: oba přístupy pokládá za stejně legitimní a nutné; ani nepokládá syntetickou gramatiku za „teorii jazyka“ (jako to činí dnešní transformacionalisté), ale prostě za jednu z metod jazykového popisu.

Redaktor sborníku A. Juilland do něho přispěl pojednáním Perspectives du structuralisme évolutif. Soustředil se na otázku, jak se strukturalisté v posledních desítiletích vypořádávali s otázkami historického vývoje, především na rovině zvukové. Hlavní zásluha o toto odvětví výzkumu se ovšem připisuje Martinetovi, i když se citují i práce z Travaux du CLP 2 a 4. Nicméně celková perspektiva je narýsována dosti výstižně: po období předválečném, charakterizovaném strukturalismem ženevským, pražským a kodaňským, charakterizoval poválečnou lingvistiku rozmach strukturalismu amerického, v němž podstatné odstíny představovaly fyzikalismus Smithův a Tragerův, distribucionalismus Blochův a Harrisův a substitucionalismus Friesův a Pikeův. Společným rysem všech těchto odstínů byl nezájem o zkoumání diachronické — otázka jak? měla přednost před otázkou proč? Juilland správně spojuje tento přístup s dobovou vědní atmosférou americkou, s jejím pozitivismem, pragmatismem a behaviorismem. K tomu pak přistupuje snaha, aby se lingvistika přiřadila k exaktním vědám — odtud nedůvěra k překračování hranic syrových faktů, snaha omezit se na oblast empiricky ověřitelných skutečností (Mathesius tomu u nás říkával „pozitivistická malodušnost“). Tak se stalo, že jazykovědce zajímala distribuce v řečovém proudu více než systémové vztahy, syntagmatika více než paradigmatika, vyjádření více než obsah, forma více než substance, perspektiva statická více než dynamická, imanence více než transcendence. Proto také američtí strukturalisté (až na výjimky, jako jsou Hockett a Voegelin) nepracovali s pojmy jazykového systému a fonologického systému zvláště — upírali jim objektivní realitu. V důsledku toho, jak Juilland výslovně zjišťuje, zbavil se pobloomfieldovský směr nejobecnějšího a nejvydatnějšího vysvětlujícího principu jazykových změn, jak jej formulovala pražská škola: tendence uchovat nebo obnovit systémovou rovnováhu. — Zmínky zaslouží i to, že J. správně poukazuje také na malý smysl amerických (ale i saussurovských a kodaňských) strukturalistů pro pochopení zvukového vývoje jako výslednice vzájemného působení činitelů vnitřních a vnějších (jak známo, u nás se tyto otázky soustavně zkoumaly, Juilland se však o tom nezmiňuje).

[176]Nicméně, konstatuje Juilland, v druhém poválečném desítiletí se tato neutěšená situace podstatně mění. Strnule statické modely bloomfieldovské ustupují dynamickým modelům transformacionalistů. Znovu se tak instaluje otázka proč? místo pouhého jak? Sám Juilland ovšem omezuje tuto útěšnou diagnózu tím, že jde zatím o analýzu v rovině popisné synchronie; věří však, že dříve nebo později se obnoví zájem o tuto otázku i na rovině diachronické. Zatím ovšem, jak jsme ukázali jinde (SaS 31, 1970, 111—124), jsou pokusy o vystižení motivace jazykových změn prostředky generativisticko-transformačními stále ještě v počátcích (viz nejnovější práce Chomského-Halla, P. Kiparského a R. D. Kinga).

Třetí stať prvého dílu, o které se tu stručně zmíníme, je pojednání P. Iviće Nouveaux phonèmes et possibilités distinctives. Poukazuje na fakt, zdůrazněný Jakobsonem už v TCLP 4, že fonologizace dříve nefunkčního zvukového rozdílu je vždy doprovázena ztrátou některého dřívějšího funkčního protikladu. Ivić z takových případů vyvozuje poněkud překvapující závěr, že fonologický systém je organismus, který páše postupnou sebevraždu. Vyhovují-li jazyky přesto stále svým funkčním úkolům, je prý tomu tak jen díky inovacím na vyšších rovinách jazyka, tj. ve významových jednotkách. Nicméně je tu třeba Ivićovu metaforu doplnit: zůstává-li počet fonologických protikladů v podstatě týž, je třeba obraz postupné sebevraždy fonologického systému doplnit obrazem jeho současné postupné regenerace. Pak se i záchranné akce na vyšších rovinách jazyka ukáží v trochu jiném světle, než je vidí Ivić. Jinak je autor v zásadních věcech orientován strukturně a funkčně, a to velmi podobně pražské škole. Zmínky zaslouží zvláště jeho poukaz na to, že „je to především struktura systému, jež rozhoduje, bude-li v něm nová jednotka připuštěna nebo naopak odmítnuta“ — srov. Havránkův obdobný výrok v TCPL 4, s. 304 (Ivićem však nezaznamenaný).

Druhý díl sborníku obsahuje na 518 stranách celkem 46 příspěvků. Z východních lingvistů přispěli sem sovětský germanista G. S. Ščur článkem o neurčitých slovesných tvarech v afrikaans, polský badatel Z. Stieber stručnou statí o problému hranic mezi horní a dolní lužičtinou, maďarský badatel J. Herman píše ve statisticky orientovaném pojednání o vývoji samohlásek v pozdní latině, rumunský fonolog A. Avram se zabývá neutrálními samohláskami v rumunštině a francouzštině, pisatel této zprávy pak vnitřní strukturací francouzského fonologického systému.

Jinak jsou tu zastoupeni zase jednak autoři ze zemí frankofonních (zmiňme se tu alespoň o pojednání J. Fourqueta o slově v němčině, o výkladech F. de Siversové o adverbializaci spojek v některých lidových nářečích, zvl. ruských, estonských a finských, a o stati J. Veyrence o syntaktických interferencích a pořádku slov v ruštině), jednak romanisté jiných zemí. Tak tu najdeme zejména rozsáhlé pojednání dánské fonetičky E. Fischerové-Jørgensenové (s bohatou experimentálně fonetickou dokumentací) o francouzských a dánských okluzívách u bilingvního mluvčího, stať zatím zemřelého P. Delattra o rozdílech v nazálnosti samohlásek a souhlásek ve francouzštině a konečně generativisticky pojatý příspěvek tübingského Chr. Rohrera o apozičních vazbách ve francouzštině.

Z anglistických příspěvků je tu třeba alespoň zaregistrovat podnětný, ale po nejedné stránce sporný článek freiburského H. Pilcha o staroanglickém historickém hláskosloví jako fonologickém problému (k některým jeho bodům se vrátíme samostatnou statí) a pozoruhodnou, jemnou analýzu michiganského E. Pulgrama o zajímavé slovotvorné inovaci americké angličtiny, adverbiích na -wise, kterou zkoumá jako sociolingvistický fakt, srovnávaje ji se starším adverbiálním typem na -ly. Adverbiální typ na -wise je podle autora charakterizován významovým zabarvením autoritativnosti a oficiálnosti — teoretici jazyka jej sice neschvalují, ale je zřejmě na nejlepší cestě vydobýt si pevné místo ve spisovné normě. Stať obsahuje i některé pozoruhodné úvahy o poměru jazykové normy a gramatiků, kteří se tuto [177]normu snaží předpisovat — leccos tu českému čtenáři připomene velmi podobná stanoviska pražské školy, formulovaná už v třicátých letech v pracích Havránkových a Trnkových.

Vcelku však pojednání obsažená v druhém svazku Martinetova sborníku přinášejí méně závažných podnětů pro obecně jazykovědné úvahy než stati svazku prvého — jejich význam je dán spíše jejich závažností pro řešení problémů jednotlivých jazyků, popř. jazykových skupin.

Lze tedy říci úhrnem, že vzkříšený Word se uvádí opravdu důstojně, dvěma ročníky věnovanými významnému jazykovědci, jejž uctívá řadou závažných a zásadních prací. Lze jen vyslovit naději, že oživení časopisu bude trvalé a že vydavatelé vbrzku doženou zpoždění, které vzniklo v průběhu posledního pětiletí (počítajíc v to i 22. ročník, který vydavatelé svým odběratelům stále ještě dluží).

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 2, s. 174-177

Předchozí Slavomír Utěšený: Nad I. svazkem Atlasu slovenského jazyka

Následující Eva Benešová: Symposium o aktuálním členění výpovědi