Symposium o aktuálním členění výpovědi

Eva Benešová

[Rozhledy]

(pdf)

Симпозиум об актуальном членении / Symposium sur la perspective fonctionnelle de la phrase

Ve dnech 12.—14. října 1970 uspořádal Ústav pro jazyk český ČSAV v Mariánských Lázních symposium s mezinárodní účastí, jehož tématem bylo aktuální členění výpovědi. Symposium bylo již svým programem rozčleněno na několik hlavních tematických okruhů, jejichž přehled podáváme dále ve zprávě. Velmi důležitá pro celkové vyznění konference byla diskuse, která poukázala na palčivé nedořešené otázky v dané oblasti lingvistiky.

 

1. Aktuální členění v teorii a praxi pražské školy

Referát k tomuto tématu a zároveň úvodní projev k celé konferenci přednesl J. Firbas. Po přehledu historie aktuálního členění (dále AČ) se soustředil zejména na poměr AČ a sémantické struktury, kde, jak je známo z jeho prací, vidí úzký vztah, totiž působení sémantického faktoru na funkční perspektivu věty; tento jev pokládá za indoevropské univerzále. Sémantická struktura spolu s kontextem jsou schopny signalizovat stupně komunikativního dynamismu (dále CD) bez ohledu na slovosled. Celková distribuce CD je důsledkem souhry tendence k tzv. základnímu rozložení CD (tj. linie téma—přechod—réma) na jedné straně a kontextu a sémantické struktury na straně druhé; ty buď jsou v souladu, nebo naopak. J. Firbas vyjádřil též své stanovisko k jednomu z nejaktuálnějších (jak se v průběhu konference ukázalo) problémů, totiž k definování základních pojmů tématu a rématu (dále T a R). Otázka „novosti“ a „nenovosti“ (známosti) (odmítaná jako kritérium charakteristiky T a R již Trávníčkem) nemá vždy v aktuálním členění věty význam. T také může vyjadřovat informaci novou; jinak by bylo nutno konstatovat, že věty začínající promluvu T vůbec nemají. V další obecně živé otázce, totiž zda má AČ věty strukturu dichotomickou nebo jinou, J. Firbas nadále zastává koncepci tří základních komponentů (T, přechod, R) s dalším členěním v podobě stupňů CD. Vymezení hranice mezi tematickou a netematickou částí výpovědi pomocí tzv. časových a modálních komponentů, které fungují v nepříznakových uspořádáních jako přechod, mohlo by být vhodným kritériem i při zkoumání struktury textu. Souhrn prostředků ovlivňujících uspořádání výpovědi je třeba zkoumat s ohledem na tzv. instanční rovinu. Případy úplné kontextové nezávislosti mohou být interpretovány jako případy tzv. základní instance uvnitř vrstvy první instance a jsou vhodným východiskem pro charakteristiku slovosledu.

Všichni, kdo vystoupili v diskusi, podporovali předpoklad, že pojem „známý-nový“ (ve smyslu, že nové je to, o čem se dosud nemluvilo) nemůže být dostatečným [178]kritériem pro vymezení T a R. Přijímáno je spíše stanovisko, že jde pouze o novost (aktualizaci) vztahu mezi T a R (P. Adamec, F. Daneš). J. Firbas upřesnil tento předpoklad konstatováním, že lze mluvit o novosti pouze z hlediska komunikativní důležitosti (tedy nikoli faktické známosti; O. A. Laptěvová (SSSR) mluví o tzv. komunikativní váze, viz níže). Např. anglický určitý člen nebrání tomu, aby výraz s ním spojený byl ve výpovědi rématem. I. Poldauf podotkl, že mezi T a R není vztah opozice, spíše je možno pokládat je za dva póly výpovědi, mezi nimiž nemusí být jasná hranice. H. E. Brekle (NSR) navázal na vliv kontextu na AČ; pokud se kontext nepředpokládá, je AČ určováno sémantikou. K. G. Krušeľnickaja (SSSR) navázala na otázku důležitosti složek AČ. Není správné se ptát, zda je R důležitější než T, neboť mezi oběma složkami je kvalitativní, nikoli kvantitativní rozdíl. F. Daneš podotkl, že pojem důležitosti je třeba chápat (srov. výše J. Firbas) z hlediska stupně informatičnosti; z tohoto zorného úhlu o menší důležitosti T můžeme mluvit; dokladem toho je např. možnost elipsy tématu.

 

2. AČ v teorii a praxi jiných přístupů

Ö. Dahl (Švédsko) pracuje v rámci teorie tzv. „generativní sémantiky“ (G. Lakoff, J. McCawley, J. R. Ross), která ztotožňuje sémantickou reprezentaci (tzv. logickou formu) s nejhlubší gramatickou strukturou věty. AČ je pak třeba zaznamenat již na této rovině. Odráží totiž překvapivě adekvátně některé základní aspekty sémantických (logických) vztahů uvnitř věty. T (topic) definuje nějakou množinu nebo individuum, zatímco R (comment) je propoziční funkce, která o příslušné množině nebo individuu vypovídá. K formálnímu vyjádření těchto vztahů používá Ö. Dahl notace teorie množin. Jménům v T se přiřazují určité vlastnosti pomocí propoziční funkce a jsou to jména určitá, generická; naproti tomu funkci R plní jména „existenčně neurčitá“ (vypovídající o existenci příslušné entity). To, co se obyčejně nazývá „věty bez T“, je možno zapsat pomocí tzv. existenčních propozic.

O práci v oblasti aktuálního členění v Sovětském svazu a Maďarsku přednesli kratší obecnější zprávy K. G. Krušeľnickaja (SSSR) a L. Elekfi (MLR). (Plánované referáty K. Heidolpha (NDR) a S. Ivančeva (BLR) nebyly předneseny, protože se autoři nemohli na symposium dostavit.)

 

3. Místo AČ v systému lingvistického popisu

Referát M. A. K. Hallidaye (Anglie), který byl přečten za nepřítomnosti autora, byl zaměřen zejména na objasňování funkčního přístupu a otázek s tím souvisejících. Aktuálním členěním vět se vytváří text, a v tom je právě funkčnost AČ, neboť tvoření textu je jednou ze základních funkcí jazyka. Věta se organizuje jako zpráva, mluvčí má možnost volby napojit nebo nenapojit výpověď na předchozí kontext. Také M. A. K. Halliday považuje AČ za univerzální prvek všech jazyků, i když prostředky jeho realizace jsou, samozřejmě, v různých jazycích různé. Autor se převážně věnoval dalšímu stěžejnímu problému teorie AČ, otázce textové organizace. Vedle funkční větné perspektivy (dále FSP) staví pojem textového komponentu, rovněž jazykových univerzálií. Je to širší kategorie než FSP, představující určitou jazykovou rovinu, nikoli však v běžném stratifikačním smyslu, nýbrž v podobě jakéhosi vertikálního členění obsahového plánu. Textový komponent zahrnuje jednak vnitřně větné vztahy (FSP), jednak vztahy mezivětné, kam patří i nestrukturní vztahy presupozic. Textovou složku nelze omezovat na parole; je to složka jazykového systému.

P. Sgall se ve svém referátě věnoval nejprve charakteristice T a R. I on se přiklonil k názoru, že diference „známé-nové“ nemůže být vhodným kritériem. Podstatné je zjevně kritérium tzv. tematické — „co se o čem říká“ (srov. rozbor F. Daneše v SaS 25, 1964, 148—149 a jeho referát níže), resp. jeho zjemnění (CD), [179]i když někde snad ani ono plně nepostačí. Hlavním úkolem je však hledat teoretickou explikaci tohoto kritéria. Pro explikaci pojmů je třeba užívat termínů, které mají pevné místo v popisu jazykového systému. Co se týče otázky vzájemného vztahu AČ a sémantiky, P. Sgall nepovažuje tyto složky za dvě zvláštní roviny (jako např. F. Daneš, J. Firbas), nýbrž pokládá AČ za organizaci (hierarchii) jednotek sémantické roviny. Je třeba počítat přinejmenším se třemi vrstvami aktuálního členění výpovědi. První dvě (tj. „první instanci“ podle J. Firbase) lze v popisu jazyka nejlépe zachytit jako uspořádání jednotek významové stavby věty (které odpovídá stupnici komunikativního dynamismu a je reprezentováno v „povrchové struktuře“ slovosledem a intonací, popř. i členy aj.). Do sémantické problematiky souvisící s AČ je nezbytně třeba zahrnout poznatky o kvantifikaci, v podobném smyslu, jak o tom hovoří Ö. Dahl. Další sémantické problémy, které je třeba zkoumat, jsou sémantické třídy sloves, určenost a neurčenost subjektů a jiných aktantů, povaha situační kulisy ap. Pojem presupozice může být důležitým kritériem při určování typů AČ. (Je zřejmě možné hovořit o presupozicích různého druhu daných: a) lexikálními prvky, b) gramatickou strukturou věty a c) aktuálním členěním výpovědi mající příznakové kontextové začlenění.)

V diskusi vyjádřil J. Firbas nesouhlas s Hallidayovým předpokladem, že T je vždy nutno spojovat s počátečním postavením ve světě. I jinak se diskuse z velké části soustředila na otázky vztahu mezi slovosledem a AČ. L. Elekfi poukázal na rozdíl mezi větou vyslovenou a psanou a zmínil se též o významu rozložení T a R pro charakteristiku jazykových stylů; tak např. vědecká maďarská próza v devadesáti procentech obsahuje věty tzv. racionální (začínající tématem). M. M. Guchmanová (SSSR) mluvila o vztahu metod analýzy k třem rovinám syntaxe. Upozorňovala na vhodnost užšího spojení výzkumu AČ s gramatickou strukturou. O otázce významu kategorie neurčitosti pro AČ promluvil Z. Hlavsa.

 

4. FSP a struktura textu

Referát W. Dresslera (Rakousko), přečtený za nepřítomnosti autora, přinesl spíše kritické poznámky k dosavadnímu zkoumání AČ, mnohé však sporné nebo ne zcela přesvědčivé. Všiml si praktických postupů (testů) ve výzkumu AČ; první výzkum pomocí počítače se nezdařil, neboť AČ není vlastností povrchové struktury, jak se někdy tvrdí; jiným kritériem je např. otázková metoda; výsledky přináší test s elipsou T. Jinak autor poukázal na to, že AČ je podmíněno textovou gramatikou (nikoli větnou), a proto je třeba věnovat mnoho pozornosti otázkám kontextu. Textová gramatika musí podle jeho názoru odvozovat parataxi od hypotaxe. — V diskusi (J. Firbas, A. Svoboda aj.) byla vznesena řada kritických připomínek, svědčících mimo jiné o tom, že se autor neseznámil s pracemi o AČ, které kritizoval, dostatečně hluboce.

F. Daneš ve svém referátě nejprve shrnul dosavadní tři přístupy k AČ (kontextový, sémantický a CD) a zabýval se relativním charakterem „známé“ informace, jejím vztahem k „nové“ informaci a principy volby tématu z masy známé informace akumulované v relevantním úseku předcházejícího textu. Vzhledem k AČ lze zobecněnou strukturu souvislého textu popsat v termínech „tematických posloupností“. Jde o „výběr a uspořádání výpovědních témat, jejich vzájemné zřetězení a hierarchii, jejich vztah k hypertématům vyšších textových jednotek a vztah k textu jako celku a k situaci“ (srov. jeho stať v SaS 29, 1968, 125—141). Lze počítat se třemi základními typy těchto posloupností a s různými jejich kombinacemi a modifikacemi. Lze vysledovat i jisté pravidelné vztahy mezi typy tematických posloupností a různými typy složitých výpovědí (ty se jeví jako jisté transformace posloupností na rovině AČ). Dále se F. Daneš zabýval rozpracováním [180]pojmu „komunikativního smyslu výpovědi“ (srov. E. Beneš), jímž rozumí sémantický vztah R k T (tj. jeden ze sémantických vztahů větného vzorce aktualizovaný v dané výpovědi), a charakteru vztahů mezi rématy výpovědí zřetězených v textu.

Do diskuse přispěl E. Beneš úvahou o souvislosti AČ s terminologií psychologie a podal v tomto směru krátký historický přehled. Upozornil, že při výzkumu AČ je třeba rozlišovat minimálně dvě podstatné otázky: logicko-sémantickou strukturu a zařazení do kontextu. — K. Hausenblas poukázal na šíři oblasti AČ; sahá od spojení morfémů až ke komunikátům (textovým strukturám), od nejmenších nositelů sémantiky až k největším. Je třeba zkoumat vztah AČ výpovědi k tematické výstavbě komunikátu. Pozornost by však měla být věnována i R; zdá se, že věty za sebou následující nemívají stejné R, s výjimkou případů výčtu. — P. Sgall se dotkl problému výchozí jednotky při zkoumání textové struktury; je možný dvojí přístup — buď text interpretujeme jako zřetězení vět, nebo obecně jako jednotku, která se postupně člení, až dospějeme k rozčlenění textu do jednotlivých vět. Rozlišil také v sémantickém zápisu věty jednak vlastní závislostní strukturu (strom), odpovídající významové stavbě věty v chápání Danešově, dále lexikální obsazení (hodnoty uzlů), a konečně pořadí uzlů, zachycující stupnici komunikativního dynamismu. — L. Dezsö podtrhl důležitost studia historických textů. O struktuře mluveného projevu (dramat) z hlediska AČ mluvil J. Filipec.

 

5. Způsoby vyjadřování AČ v různých jazycích

I. I. Kovtunovová (SSSR) se ve svém referátě (přečteném za její nepřítomnosti) zabývala systémovým charakterem AČ. Předpokládá, že výpověď zkoumaná z hlediska AČ je jednotkou samostatné roviny jazykového systému. Můžeme tu pozorovat systémové vztahy syntagmatické a paradigmatické. Syntagmatické odrážejí vztahy mezi výpověďmi za sebou jdoucími. Jde o závislost jednosměrnou, předešlá výpověď ovlivňuje formu výpovědi následující. To odpovídá charakteru řeči, která představuje postupné rozvíjení v čase. Stupeň kontextovosti je různý, ale v principu taková podmíněnost v souvislém textu vždy existuje. Paradigmatické jsou vztahy mezi výpověďmi se stejnou syntaktickou strukturou, které se však liší vzájemným rozložením komponentů této struktury nebo intonací; to je spojeno s různým typem AČ.

P. Novák zkoumal obecné metodologické postupy výzkumu AČ. Je např. možné přijmout tuto metodologickou zásadu: vysvětlovat pojmy AČ (dosud nebyly dostatečně definovány) pomocí popisu skutečných jevů, k nimž se vztahují. Pak zjistíme, že jako prostředky AČ mohou vystupovat i takové jazykové prostředky, které v indoevropských jazycích plní funkce jiné. Tak např. v sibiřské jukahirštině a v indonéském jazyce tagalog je funkce T a R vyjadřována morfologickými příznaky, a to obligatorně. Bylo by tedy vhodné shrnout prostředky AČ různých jazyků a postihnout jeho typologické zákonitosti.

O. B. Sirotininová (SSSR) přednesla některé poznatky z průzkumu mluvené ruštiny. Zatímco v písemném projevu čtenář usuzuje na intonační strukturu jen druhotně z pořádku slov, lexikální náplně a některých jiných speciálních prostředků, v mluvené řeči je intonace prostředkem hlavním, určujícím informační centra.

Referát O. A. Laptěvové (SSSR, za nepřítomnou autorku přečetla O. B. Sirotininová) se týkal prostředků AČ (zejména rytmicko-intonační organizace) v běžně mluvené ruštině. Výpověď se zde člení na informační centra (obyčejně dvě). Pro jejich identifikaci nemáme vždy spolehlivá kritéria. Pojmy „dané - nové“ je možno aplikovat jen někdy. Avšak kvantitativní jejich charakteristika (tzv. komunikativní váha) je zásadně možná vždy. — E. T. Georgievová (BLR) poukázala na zvláštnosti bulharštiny: AČ tu vyplývá z gramatického členění; dodatečné prostředky nemají jiný význam, než aby ukázaly, v jakém směru je porušeno nebo [181]změněno základní slovosledné (tj. i gramatické) schéma. — J. Bačvarov (BLR) přirovnal bulharštinu co do AČ k francouzštině a angličtině; i zde se totiž spojují prostředky FSP s morfologickým výrazem kategorie určenosti.

 

6. Metody a procedury výzkumu AČ

P. Adamec se ve svém referátě rovněž přiklonil k názoru, že AČ je nutno začlenit do hloubkové struktury. Předvedl na příkladech z ruštiny různé variace aktuálního členění výpovědi o třech sémantických prvcích (agens, děj, objekt). Na jejich základě vymezil šest základních variant, k nimž přiřadil příslušné množství parafrází. V ostatních variantách se již jen určitým způsobem opakuje šest základních variant (liší se emocionálností ap.). Zapojení AČ do popisu hloubkové struktury se nejprve projeví jako rozdělení výpovědi na T a R, pak následuje další dělení podle sémantických kategorií. — E. Beneš zdůraznil důležitost konfrontačních metod (překlad, frekvenční výzkumy ap.) pro výzkum AČ. Tyto metody nepřispívají jen k poznávání jednotlivých jazyků, ale slouží také typologii a objevování jazykových univerzálií. Je vhodná konfrontace nejméně tří jazyků, neboť podle charakteru jazyka, s nímž se srovnává, se může objevit různá stránka strukturních zákonitostí. E. Beneš podtrhl dále důležitost sémantické problematiky a nutnost rozlišení kontextového a nekontextového zapojení. Je třeba studovat všechny druhy zapojení, i tzv. počáteční. — L. Uhlířová hovořila o úloze statistiky v oblasti studia AČ; z tohoto hlediska zkoumala vztah mezi rovinou gramatické věty a rovinou organizace výpovědi v češtině. Každý gramatický syntaktický prvek může být nositelem různých komunikativních funkcí, přičemž žádný z těchto prvků neplní různé sdělovací funkce se stejnou pravděpodobností; vždy je preferována jedna (nebo dvě) z nich. Tato fakta lze statisticky zkoumat, a to dvojím postupem: od syntaktické formy ke komunikativní funkci a naopak.

Vztahy mezi sémantikou sloves a AČ se zabýval K. Pala. Hloubková struktura musí obsahovat též příznaky T a R, které se pak projeví v rozložení prvků v povrchové struktuře. Tyto údaje je třeba umět zapojit do příslušných konsituací a dodržet přitom všechna pravidla odkazování. K. Pala provedl z uvedeného hlediska pokus o třídění sloves s odpovídajími argumenty do sémantických skupin. — Definování pojmu komunikativního dynamismu se věnoval A. Svoboda. Máme zde co dělat s množstvím informace (objektivní nebo subjektivní), jehož měření je však dosti obtížné. Ale je možné se pokusit definovat pojem CD pomocí kontextové závislosti. CD je tak abstrakcí a zobecněním reciproční hodnoty kontextové závislosti (o abstrakci lze mluvit proto, že existují určité zákonitosti odrážející distribuci kontextové závislosti, a o zobecnění proto, že tyto zákony platí i u výpovědí, u nichž stěží můžeme mluvit o kontextu, např. vypovědí na začátku promluvy ap.).

V diskusi zdůraznila M. Těšitelová užitečnost kvantitativních postupů; ve vztazích příslušných jednotek různých rovin existuje značná pravidelnost. O tom, zda uvnitř složeného T jde o shodný stupeň informatičnosti dvou témat nebo o jejich hierarchii, mluvili H. Schaller, H. E. Brekle a P. Adamec. K problematice vztahu mezi AČ a strukturou složeného slova přispěli H. E. Brekle, K. Hausenblas, A. Svoboda a F. Kiefer.

 

Konference o AČ přinesla mnoho podnětů k další práci. Ujasnila, které jsou stěžejní otázky, jejichž řešení bude mít zřejmě podstatný význam pro další formování teorie aktuálního členění. Je to např., jak jsme již ve své zprávě upozornili, otázka poměru AČ a sémantiky, v níž dosud nebylo dosaženo jednoty. Obecně se sice již přijímá předpoklad, že je AČ do jisté míry určováno sémantickými faktory, není však ujasněno jejich vzájemné postavení v jazykovém systému, ani konkrétní rozsah tohoto vlivu. Někteří lingvisté považují sémantiku a AČ [182]za dvě zvláštní jazykové roviny (Daneš, Firbas, Guchmanová), jiní AČ za jednu ze složek sémantické stránky věty (Adamec, Dahl, Dressler, Novák, Sgall). V otázce definování složek T a R se zdá, jak jsme ukázali, že tu vítězí hledisko tematické. Většina lingvistů odmítá uznat kritérium „novosti“ a „známosti“ za podstatné, spíše se na ně pohlíží jako na záležitost sekundární. Problém dichotomického nebo jiného uspořádání též není vyřešen, zdá se však, že dosti značná část diskutujících přijímá kladně teorii linie stupňů CD. Závažnými problémy jsou též zařazení AČ do jazykového systému, metody výzkumu aj. Je důležité, že se začínají hledat hranice a rozlišovat příslušné prostředky sféry větné funkční perspektivy na jedné straně a funkční struktury textu na straně druhé, ať už výsledkem bude zjištění, že tu platí stejné nebo vlastní specifické principy. Přestože jednání symposia ukázalo velkou různost názorů, přístupů i terminologie (škoda, že někteří z hlavních referentů museli svou účast na konferenci v poslední chvíli odvolat a nemohli tak přispět v diskusi ke vzájemné výměně názorů) a nepřineslo prozatím jejich sjednocení (závěrečné memorandum, které je otištěna za touto zprávou, je pouze prvním výchozím a dosti obecným krokem), již to, že lingvisté pracující v oblasti AČ se o této různorodosti názorů a o složitosti zkoumané problematiky důkladně přesvědčili, je cenným přínosem; přihlédnou jistě ve své další práci i k jiným přístupům a k potřebě teoretického i terminologického sjednocení, které zřejmě nebude krátkodobou záležitostí.

Texty všech referátů byly předem rozmnoženy a rozeslány účastníkům symposia; ve formě brožury s označením Functional Sentence Perspective byly též zaslány knihovnám, kde jsou k dispozici. Jako sborník budou tyto referáty (s připojeným memorandem) vydány v koedici vydavatelství Academia a Mouton. U příležitosti symposia byla též pod redakcí Z. Tyla vydána speciální bibliografie o aktuálním členění (Materiály k bibliografii prací o aktuálním členění větném 1900—1970, vyd. Ústav pro jazyk český ČSAV, Praha 1970, 4 s.).

 

Memorandum

Ve dnech 12.—14. října 1970 se v Mariánských Lázních konalo první mezinárodní symposium o aktuálním členění výpovědi. Lingvisté z deseti evropských zemí diskutovali o některých aspektech komunikativní funkce věty a o otázkách výstavby textu. Shodli se na tom, že v současné světové lingvistice se těmto otázkám nevěnuje vždy náležitá pozornost přesto, že si jich vědci všímají již od první poloviny devatenáctého století. Jevy aktuálního členění by měly být důsledně zahrnuty do jakékoli lingvistické teorie, která usiluje o adekvátnost.

I přes různé přístupy k uvedeným problémům se dospělo k závěrům, že jednotnějšího a koordinovanějšího přístupu lze dosáhnout jen spojováním zájmů a přehodnocováním individuálních koncepcí v důsledku lepšího poznání názorů jiných, získaného v průběhu diskuse. Tomuto cíli by jistě napomohla obšírná bibliografie a heslář nejfrekventovanějších termínů, jichž teoretikové aktuálního členění užívají.

Další zkoumání aktuálního členění, vhodně užívající také metod konfrontační analýzy, by se mělo soustředit na explicitní formulaci jevů aktuálního členění v rámci teorie gramatiky, která usiluje o úplnost, stejně jako na význam aktuálního členění pro různé oblasti aplikované lingvistiky (jazykové vyučování, stylistiku, praktické a teoretické problémy překladu, automatické zpracování jazykových dat).

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 2, s. 177-182

Předchozí Josef Vachek: Vzkříšený „WORD“

Následující Jiří Kraus: O společenské komunikaci z hlediska sociologa