Z přednášek na pražském zasedání Societas linguistica europaea

Josef Filipec, Zdeněk Hlavsa

[Chronicles]

(pdf)

Из лекций на пражском заседании Европейского лингвистического общества / Choix des rapports au siège de la Societas Linguistica Europaea à Prague (1970)

Účelem výročního zasedání společnosti „Societas linguistica europaea“, konaného tentokrát (v r. 1970) v Praze, nebylo pochopitelně jenom řešení záležitostí organizačních (srov. o nich v Jazykovědných aktualitách 8, č. 1—2, 1971); jako obvykle, proběhl v jeho rámci i program vědecký. Účastníci měli příležitost vyslechnout kolem šedesáti přednášek. Protože tematika nebyla předem nijak vymezena, mluvilo se o nejrozmanitějších problémech, z různých metodologických pozic a — jak tomu bývá — i s nestejnou mírou akribie. Tím šťastnější byla volba námětu úvodní, plenární přednášky, kterou měl dosavadní předseda SLE, E. Coseriu: Jednota lingvistiky. Zdůraznil v ní, že dnešní strukturalistické bádání by nebylo možné, nebýt staré a bohaté tradice historicko-srovnávací jazykovědy; všestranné poznání jazyka nejen připouští, nýbrž dokonce vyžaduje studium jak synchronně deskriptivní, tak diachronní. Avšak i různé metody moderní jazykovědy, generativně transformační, funkčně strukturní i textová (Text-Linguistik) se navzájem doplňují a každá objasňuje jinou z rozmanitých tvářností jazyka; podle C. má totiž jazyk vlastně tři složky, resp. zahrnuje v sobě „Sprechen“, „Einzelsprache“ a „texty“. Ukázal dále, že tyto aspekty lze převést na sémantický základ a rozlišit zejména podle toho, zda je jimi podáván „význam“ nebo „smysl“ (v logickém pojetí).

Pokusíme-li se uspořádat přednášky podle tematických okruhů, pak celkem samostatnou skupinu tvořily výklady o nejobecnějších problémech: J. Vachek uvažoval o vztahu dvou důležitých postulátů v teorii pražské školy, jednak vysvětlovat jevy jazyka z jejich funkce vzhledem ke komunikativním potřebám, jednak chápat vývoj jazyka jako řetěz terapeutických procesů, obnovujících porušenou rovnováhu v systému. Dospěl k závěru, že mezi nimi nemusí být rozpor, i když by se na první pohled zdálo, že princip teleologický a zásada imanentismu jsou zcela protikladné. — Danešův příspěvek upozornil na vágní užívání termínu jazyková rovina a na jevy, které musíme při konstituování rovin jazykového systému brát v úvahu: hierarchii komplexnosti jeho jednotek, vnitřní funkci jednotek v systému a nevyhnutelně „neideální“ charakter systému (každý model jazykových rovin by měl usilovat o co největší možné přiblížení k jazykové skutečnosti). — W. Götz (NSR) se zabýval obtížemi, které stojí v cestě přesnějšímu konfrontačnímu výzkumu jazyků, a některými způsoby, jak teoreticky formulovat jeho úkoly. — P. Sgall vyšel z deduktivního pojetí jazykového typu (v intencích Skaličkových) a navrhl hledat jeho charakteristické rysy ve vztahu hloubkové a povrchové struktury (ve způsobech, jak se gramatické funkce reprezentují na povrchu); při vhodné formulaci stratifikační gramatiky lze tyto vlastnosti zachytit v termínech algebraické jazykovědy.

V kontextu dnešní lingvistiky nepřekvapuje, že poměrně hodně přednášek bylo věnováno syntaxi: Přednáška M. Kubíka polemizovala především s názory některých badatelů, kteří vydávají hloubkovou strukturu za výraz věcných vztahů mezi denotáty nebo jí přisuzují univerzálnost. — Na speciálnější problémy byly zaměřeny přednášky německých badatelů W. Boedera (považuje za užitečné zavést „hloubkový subjekt“, aby mohla být postižena referenční identita při zapouštění vět do řídících vět povrchově bezpodmětých, jako např. Bylo mu špatně, protože (on) pil, a M. Zoeppritzové (navrhuje přijmout — ve fillmorovské „case-grammar“ — jako agentivní i neživotná substantiva, současně však uvádí podmínky, které tyto případy odlišují od takových, kde v téže pozici neživotná substantiva reprezentují jinou pádovou funkci). — W. Abraham (Rakousko) se pokusil odlišit tzv. etický dativ od jiných typů na základě čistě syntaktických kritérií. — Problému spony byly věnovány referát Wenckův (japonština) a Baldův (angličtina), o vhod[185]nou generativní interpretaci elipsy substantiva v případech odpovídajících čes. Červené květiny vyjadřují vášeň a bílé nevinnost se pokusil holandský jazykovědec D. M. Bakker. — O prostředcích vyjadřování určenosti mluvil H. Galton (USA), který podal vlastní vymezení funkce určitého členu („objekt je jím vyčleněn uvnitř příslušného ‚pole‘, tj. třídy koordinovaných nebo podřazených termínů“) a z jeho hlediska se snažil interpretovat jevy řady jazyků, a Z. Hlavsa, navrhující rozlišovat zásadně dva typy neurčenosti, které zhruba odpovídají rozdílu konstanty a proměnné.

Nadvětné syntaxe se týkal referát K. Jankowského (USA), který upozornil na to, že funkční interdependence větných elementů textu je větší, než se obvykle připouští, a zejména pozoruhodný výklad N. E. Enkvista (Finsko), podávající jednak některé základní požadavky na „textovou přijatelnost“, jednak nástin teorie tématu v textu (v tom se blíží Danešovým „tematickým posloupnostem“) a klasifikaci způsobů jeho prezentace; v závěru bylo navrženo zkoumat navozování témat jako stylovou charakteristiku. Obecněji, z hlediska typologie, uvažoval o tematické výstavbě též V. Schwanzer v souvislosti s pořádkem slov ve větě.

O jazykových vlastnostech textu a potřebě jeho mimogramatického popisu zauvažovala N. Oomenová (NSR). Za nezbytný předpoklad k charakteristice textových typů pokládá zjištění způsobu, jak je text tvořen. — Příspěvek k propracování lingvistické teorie textových edic předložil H. J. Hakkarainen (Finsko). Upozornil, že každá edice rukopisu předpokládá „grafetickou“ a „grafemickou“ analýzu grafického systému a znamená transliteraci z tohoto systému do systému tištěného textu.

Několik referátů bylo věnováno otázkám stylu a básnického textu. J. V. Bečka obhajoval na mezinárodním fóru svou koncepci kompozice jako integrálního úseku stylistiky, I. Coteanu (Rumunsko) zdůraznil vztah funkčního výzkumu jazyka a idiostylu, J. Šabršula upozornil na otázku jazykových znaků v básnickém jazyce a na specifičnost metrické roviny nadřazené rovině syntaktické, R. Bismuth (Kanada) sledoval vývoj předělu mezi poezií a prózou, jejich vzájemné pronikání a oddělování. Byly předneseny i velmi speciální referáty: I. Fischer (Rumunsko) charakterizoval básnický jazyk Plautův jako vysoce umělý, A. Crépin (Francie) připomněl techniku staré anglické poezie (Caedmonův hymnus od Bedy).

Referáty o lexikální sémantice charakterizovala výrazná strukturní orientace s převládajícím zřetelem k synchronii. Jednotlivé referáty se dokonce dobře doplňovaly. Dnes už klasickému pojetí sémantického pole byl nejvíce poplatný R. F. Adrados (Španělsko), který analyzoval pole lásky u Sapfó. Láska se chápe jako druh touhy pocházející od bohů a referent zkoumal hlavně spojení vyjadřující zamilovanost. — Naproti tomu R. Hoberg (NSR), který naznačil vývoj teorie polí až k dnešnímu stavu, poukázal na potřeby její formalizace. Že jsme v její počáteční etapě, to dosvědčil referát autorů H. Schnella a T. Eisenberga (Berlín) o jejich experimentu s počítačem IBM, který formou otázek zjišťuje vlastnosti a činnosti osob, zvířat a věcí, konstruuje vztahy mezi předměty a ukládá odpovědi v tvaru jednoduchých vět. — J. Filipec předložil nové pojetí polysémie jako dílčí struktury několika úrovní dané vztahy mezi sémy jednotlivých séménů a naznačil některé lingvistické důsledky tohoto pojetí. — B. Spillner (NSR) pak sledoval otázku odstraňování polysémie lexikálních jednotek v textu pomocí dominance jistých obsahových prvků za účasti jistých faktorů. — Dva referáty se týkaly diachronie: O. Ducháček ukázal na několika příkladech z vývoje románských jazyků lexikální restrukturaci, F. Sadeanová (Rumunsko) upozornila na významovou kontinuitu a diskontinuitu některých slov, která španělština zdědila z latiny.

Svou životnost projevila na zasedání i problematika fonetická a fonologická. Američan A. Katranides [186]hájil strukturalistickou fonologii proti výtkám, že není schopna vysvětlit vztah flektivně a derivačně příbuzných forem. To však nebylo nikdy jejím cílem, nýbrž šlo o to, eliminovat redundanci fonetické transkripce, která je plna prediktabilních informací. — W. Jassem (Polsko) podal přehled objektivně zjistitelných akustických předpokladů, na jejichž základě by bylo možné automatické rozpoznávání fonémů. K fonologické interpretaci nazálních vokálů mluvil A. Avram (Rumunsko). Dva referáty byly věnovány konkrétním problémům fonologického statutu německých hlásek: O. Cacher (SSSR) mluvil o velárních spirantách, K. Ezava (Japonsko) vyjádřil pochybnosti o protikladu znělosti u závěrových souhlásek. J. Ondráčková se zabývala vztahem přízvuku a kvantity a H. Pilch (NSR) předložil výsledky svého výzkumu fonematické afázie.

Několik referátů se zabývalo tematikou jazykových kontaktů a mezijazykové konfrontace. Z domácích sem patří především referát P. Zimy, přednesený na závěrečném plenárním zasedání. Referent zdůraznil plodnost porovnávání nepříbuzných jazykových oblastí (Evropa—Afrika) pro poznání některých specifických rysů příslušných jazyků a doporučil jejich zkoumání ve třech rovinách, v rovině jazykového materiálu, kontextu a jazykového typu. — M. Zatovkaňuk si všiml vztahu interference při kontaktech jazyků a naznačil typy významových vztahů mezi jazyky, W. Veenker (NSR) osvětlil otázku homomorfie, morfologické synonymie a neutralizace na sufixech ugrofinských jazyků, A. Desnickaja (SSSR) poukázala na dosah historické dialektologie pro poznání vzájemných vztahů mezi jazyky, A. Rot (MLR) zdůraznil důležitost mnohostranných jazykových kontaktů v karpatské oblasti vzhledem k jazykové typologii, E. A. Afendras (USA) promluvil o systemizaci jazykového zeměpisu a V. Rosypalová se zaujala opozicemi syntaxe románské (francouzské) a české. K tomuto okruhu lze přiřadit i dva příspěvky etymologické: Š. Ondruš podal nový, propracovaný výklad etymologie slovanského slova nevěsta a C. Simon (NSR) se pokusil odvodit lat. persona od etruského øersu a popíral jeho původ z řec. prosōpon.

Poměrně málo byla v jednáních SLE zastoupena problematika morfologická. A. Wigger (NSR) se zabýval složitou otázkou postavení morfologie v generativní gramatice a na irském příkladu ukazoval, že by bylo výhodné užívat jednak rysů „příslušnosti do jisté třídy forem“, jednak rysů „morfologického pravidla“. Kvantitativnímu zkoumání i morfologii byly věnovány referáty M. Těšitelové a W. Wintera (NSR); v prvním byl vznesen požadavek zkoumání frekvence gramatických kategorií (substantiv a sloves) jako důležité součásti jejich popisu, Winter dokazoval, že frekvence forem má důležitou úlohu při analogickém šíření morfologických znaků.

Tímto stručným přehledem jsme nevyčerpali námětové okruhy beze zbytku. Objevily se příspěvky týkající se filosofie jazyka (B. Siertsema, Holandsko), sociolingvistiky (J. Skácel), psycholingvistiky a jazykového vyučování (F. Malíř), dějin jazykovědy (V. Georgiev z BLR, N. Brekle z NSR) aj.

Velká tematická rozrůzněnost referátů svědčí o pestrosti zájmů zúčastněných lingvistů. Vedle závažných pokusů o řešení se objevila i témata okrajová. Zasedání SLE, které bylo pro velký počet referátů rozvrženo do tří sekcí, bylo pro posluchače velmi náročné a jistě podalo dobrý přehled a obraz o stavu dnešní evropské lingvistiky nebo aspoň o její významné části. Napříště bude možno uvažovat o soustředění přednášek k vybrané tematice, o otázce jejich počtu, o zařazení zásadních rozborů na aktuálních úsecích, o větších možnostech diskuse atd., nelze však podceňovat ani možnost navázání vědeckých kontaktů a jiné klady vyplývající ze setkání lidí spojených společnými pracovními zájmy. Téměř třetinový podíl československých referentů doložil zájem o toto zasedání u nás a je také dokladem toho, že naše lingvistika může předložit se zdarem výsledky své práce na mezinárodním fóru. Pražské zasedání SLE bylo motivováno [187]také uznáním československé lingvistice, dřívější i současné, a je jenom spravedlivé, že toto uznání se projevilo i zvolením čelného představitele pražské školy, J. Vachka, do funkce předsedy SLE pro období 1970/71.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 2, pp. 184-187

Previous Jiří Kraus: O společenské komunikaci z hlediska sociologa

Next Josef Filipec: 2. mezinárodní konference „Základy vědy o překladu“ v Lipsku