Studie o staročeské právní terminologii

Alena Fiedlerová

[Rozhledy]

(pdf)

Работа о древнечешской юридической терминологии / Une étude sur la terminologie juridique en tchèque ancien

V roce 1970 vyšla v nakladatelství Academia studie E. Michálka Český právní jazyk období předhusitského a doby Husovy (Rozpravy ČSAV, řada společ. věd, roč. 80, seš. 2, Praha 1970, 72 s.). Je to spolu s nedávno publikovanou prací Němcovou[1] již druhá teoretická práce z oblasti historie jazyka vzniklá v těsné souvislosti se Staročeským slovníkem, který začal v r. 1968 vydávat kolektiv pracovníků ÚJČ ČSAV, jehož je E. Michálek členem.

Nutnost promýšlet jednotlivé dílčí otázky při přípravě historického slovníku na straně jedné a možnost širokého srovnávání bohatého materiálu staročeského lexikálního archívu s vlastním materiálem autorovým na straně druhé poskytuje jistě vhodné podmínky pro vznik podobných monografických prací. Spolu s velkou praktickou lexikografickou zkušeností a důkladnou znalostí staré češtiny byly tyto okolnosti pro autora předpokladem k tomu, že z lingvistického hlediska mohl zpracovat dané téma mnohem soustavněji a obecněji, než tomu dosud bylo v pracích podobného druhu.

Studie je rozdělena do tří kapitol. První dvě jsou především materiálové („Staročeská právní terminologie juristických textů“ a „Staročeská právní terminologie v památkách neprávnických“). Teoreticky nejzávažnější je pak syntetizující třetí kap. („Charakteristika staročeské právní terminologie“). Obecně lexikografické otázky, jako je např. vymezení pojmu termín, rozlišování terminologických jednotek podle jejich povahy a systémového zařazení (podle pojetí B. Havránka na termíny vlastní a automatizované) i ústřední lexikografický problém tohoto tématu, tj. rozlišení mezi pojmenováním terminologickým a lexikální jednotkou běžné slovní zásoby, jsou zde předkládány se zřetelem na jejich problematiku diachronní.

Autor chápe termín jako lexikální jednotku vyjadřující pojem začleněný do pojmoslovné soustavy daného oboru (s. 1, 45 aj.). Toto začlenění souvisí totiž s přesným pojmovým zpracováním skutečnosti, které je základním znakem termínu (jeho význam je jím specificky vymezen). Důkazem existence takovéto soustavy (zvl. jde-li o období starší) je především existence příslušných odborných textů dostatečné jazykové i odborné úrovně. O terminologické platnosti výrazu označujícího pojem určitého oboru svědčí pak mimo jiné zvláště jeho výskyt v takovém odborném textu nebo alespoň v minimálním kontextu s odbornými výrazy souřadnými (např. je podle Michálka právním termínem slovo násilé, protože je doloženo v řadě kontextů výrazně právních, zatímco synonymní výraz nátisk je třeba označit jako prvek běžné slovní zásoby, protože jeho zařazení do odborných kontextů je mnohem méně výrazné).

Vzhledem ke speciální povaze terminologických soustav ve starších fázích jazyka, kdy nebylo zásahů normalizačních a kodifikačních, doporučuje autor brát v úvahu z důvodů objektivního hodnocení některá kritéria další, i když s jistými omezeními a ve vzájemném spolupůsobení. Zdůrazňuje především hledisko systémových vztahů zkoumaného pojmenování k výrazům formálně i významově příbuzným (např. deriváty od opověděti jako opoviedati, opověd, opovědcě, opoviedač, opovědčie, opovědné jsou rovněž termíny) a do jisté míry i hledisko frekvenční (u terminologických soustav bohatěji doložených). Např. je třeba vyloučit ojedinělé případy terminologických dokladů omezených na odborné texty překladové (např. Majestas Carolina) nebo na slovníky (zvl. Klaretovy), kde se setkáváme s případy výrazů kalkových nebo neústrojně ad hoc tvořených (např. navinovník accusator, přihledač inquisitor ap.).

[269]Uvedená kritéria jistě značně objektivizují postup vydělování terminologických jednotek od ostatní slovní zásoby a bylo jich i mimo posuzovanou práci prakticky použito v Staročeském slovníku, pro jehož směrnice vypracoval Michálek mimo jiné právě i zásady pro zpracování termínů.[2] Konfrontace již vydané části slovníku s Michálkovou prací ovšem také dobře ukazuje případy mezní, sporné. Vidíme je např. ve výrazech typu nádvorník, nágrošník, nádenník, náchlebník. I když se svým sémantickým a částečně i slovotvorným zařazením blíží nepochybným terminologickým výrazům nájemník, nákladník — jde totiž o derivovaná slova (se společným sufixem -ík) označující osoby v jistém postavení společenskoprávním nebo majetkoprávním, nejsou v slovníku označena jako termíny. Spolu s nevýrazným právním kontextem i nevelkou frekvencí bylo bráno v úvahu i kritérium neexistence strukturní formálně významové vázanosti na příbuzné výrazy právní (nájemník, nákladník jsou deriváty termínů). Přesto se však domníváme, že je třeba brát tyto výrazy v úvahu při studiu právní terminologie jako celku (ve své stati Michálek termín nádvorník uvádí), protože jde o slova, která svým celkovým začleněním daleko spíše patří alespoň do periferní oblasti právní terminologie než Michálkem uvažovaný výraz nátisk (s. 59).

Další část třetí kapitoly pojednává o rozdílech v charakteristice termínů staročeských a novočeských. Kromě rozdílů souvisících se změnami mimojazykovými (v mimojazykové skutečnosti — jde o změny institucí nebo dobového nazírání na ně) jsou tu i některé tkvící přímo v jazyce, v jazykovém ztvárnění. Celkově se dá říci, že směrem k novému stadiu ubývá znaků, které jsou z hlediska funkce termínů nevýhodné. Je třeba sem počítat především malé využívání motivačních příznaků pro jazykové fixování systémových pojmových vztahů (proti novočes. žaloba; žalobce; obžalovaný stojí stč. žaloba; póvod, jistec; opoviedač, pohnaný), dále mnohem větší polysémii (např. termín nárok měl čtyři právnické významy) a synonymii. Mezi terminologickými synonymy uvádí Michálek vedle terminologických synonym různých pojmenovávacích typů (termín jednoslovný proti synonymnímu terminologickému lexému víceslovnému) i kmenoslovné dublety (zástupcě; zástupník) nebo případy synonymického vztahu terminologické lexikální jednotky k výrazu, který lexikální terminologickou jednotkou není (klejt; list klejtovní, úrok; plat úroční). Poslední dva případy synonymie nesouvisí ovšem pouze s nepropracovaností vlastního terminologického systému, ale s povahou staročeského jazykového systému vůbec, např. s formálně významovou neustáleností staročeského systému slovotvorného — srovnejme jen případy jako nalezač, nalezatel, nálezcě, nalezitel, nalezlitel, nálezník, naleznitel ve významu ‚vynálezce‘, ‚původce‘ — nebo se staročeskou zálibou v nadměrném užívání druhových adjektiv, např. dřěvo fíkové vedle fík nebo národ rybí vedle ryby ap. Pokud jde o polysémii, stálo by snad za zmínku, že se v staré češtině najdou případy polysémie mezioborové. Jeden a týž výraz je termínem v terminologických soustavách různých oborů (např. stč. nálezek jako termín náboženský ‚výmysl‘, ‚ustanovení Písmem neopodstatněné‘, dále termín biblický ‚ustanovení‘, ‚chtěný (vědomý) skutek‘ a konečně právnický ‚nález‘, ‚ustanovení‘, ‚rozhodnutí právní povahy‘).

Materiálová část Michálkovy práce (1. a 2. kapitola) obsahuje základní (tj. výrazněji doložené nebo závažné) termíny staročeské soustavy právních termínů v rámci určité epochy, z hlediska vývoje jazyka i práva relativně uzavřené (tj. zhruba od doby Karlovy do počátku husitství). Vlastní právní texty jsou vybrány z okruhu památek zemského práva. Jde o Řád práva zemského. Práva zemská česká Ondřeje z Dubé, zápisy z knih zemského soudu (půhonné knihy) a nejstarší české listy a listiny reprezentující jazyk administrativně právní. Autor volil v podstatě onomaziologický postup — podle významových okruhů (např. pojmy z oblasti soudního řízení, deliktů a trestů, pojmy majetkové a finanční atd.) a tuto klasifikaci podřizuje třídění podle [270]slovních druhů („onomaziologické kategorie jsou se slovními druhy těsně spjaty“, s. 10). Dalším třídícím kritériem je hledisko formálně strukturní (slova odvozená, neodvozená, substantivizovaná ap.) i vztah k ostatní slovní zásobě (termíny vlastní a automatizované). Výchozím textem je Řád práva zemského, termíny z ostatních památek jsou vybírány již jen diferenčně. Jednotlivé památky jsou pak charakterizovány z hlediska povahy svých terminologických prostředků. Např. autor upozorňuje na výraznou tendenci k jmennému vyjadřování — a tedy k větší odbornosti — v právní knize Ondřeje z Dubé nebo na tendenci k vytváření různých formulí a frazeologických spojení nestejné míry ustálenosti v knihách půhonných a v administrativně právních písemnostech.

Velice podnětnou část Michálkovy práce tvoří kapitola „Staročeská právní terminologie v textech neprávnických“. Jde o právnické termíny v dílech Husových, Štítného a v Tkadlečkovi. Kapitola přináší některé termíny z tematicky nové právní oblasti, totiž z práva církevního, např. jména církevních úředníků: korektor, bulař (‚funkcionář pověřený pečetěním papežských písemností‘), patron, označování některých úředních církevních činností: papežiti, biskupiti, nebo názvy označující nenáležité jednání: svatokupčenie, svatorušenie, svatokrádstvo ap. Bez vlivu právní terminologie nezůstává ani tak charakteristická složka Husovy slovní zásoby, jako jsou deminutivní odvozeniny. Nacházíme zde např. výrazy sbožíčko (též u Štítného), úročec nebo dokonce abstraktní vzětíčko. Takovéto užití termínů v Husově jazyce dává rovněž autorovi podnět k zajímavé úvaze o možnostech přiznat terminologickou platnost výrazům expresívním (s. 45—48). Právní výrazy v jazyce Štítného nejsou tak výrazné a novátorské jako u Husa, tvoří však nezanedbatelnou část jeho slovní zásoby.

Z beletristických památek s právní tematikou zvolil Michálek Tkadlečka, dílo, které již dříve vzbudilo pozornost právních historiků.[3] Ukazuje, že užívání právních termínů slouží zde jako důležitý prostředek umělecký, zvyšující dramatický účinek díla nebo mající funkci charakterizační.

Obsah posuzované studie doplňuje ještě kromě stručného úvodu německé résumé a abecední právně terminologický rejstřík. Na újmu jinak přehlednému uspořádání jsou snad některé nedůslednosti při používání číselného systému. Např. v téže kapitole (v rozboru jazyka Řádu práva zemského) je příslušnost k sémantickému okruhu značena u substantiv druhou číslicí za tečkou (1.12), u adjektiv číslicí třetí (1.221). Druhá číslice je zde vyhrazena klasifikaci termínů na vlastní a automatizované, zatímco u substantiv je tato klasifikace značena velkými písmeny (A, B).

Závěrem je ještě třeba upozornit, že podstatná část Michálkovy práce vyšla již v r. 1969 nákladem Orientálního ústavu v Neapoli.[4] V tomto vydání chybí část první kapitoly (terminologie knih půhonných a listů a listin) a celá kapitola druhá („Právní termíny v textech neprávnických“), je k ní však navíc připojen rozbor právní terminologie návrhu zákoníku Karla IV. (Majestas Carolina). Specifické postavení této právní památky mezi ostatními pracemi soudobými (jde o památku překladovou, stojící pod vlivy románskými) obráží se i v její slovní zásobě, jak ukazuje např. mimo jiné jistá část termínů přejatých (hauptman, publik) nebo kalkových (přihledač, hradodrže). Rozbor však potvrzuje, že ve svém celku toto dílo ani po stránce jazykové není zcela odtrženo od domácích tradic.

Cena Michálkovy práce spočívá především v tom, že podává ucelený lingvisticky promyšlený pohled na nejstarší stadium české soustavy právních termínů, která se stala východiskem i pro novodobou terminologii tohoto oboru. Vedle toho má však [271]i dobré teoretické a metodologické předpoklady k tomu, aby se stala vzorem pro studium a analýzu odborných textů a terminologických soustav jiných oborů, jejichž existenci lze již pro starou češtinu předpokládat (teologie, lékařství ap.).

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 3, s. 268-271

Předchozí Ivan Poldauf: K dokončení Slovníku spisovného jazyka českého (1960—1971)

Následující Jiří Kraus: K sociolingvistickým prvkům ve funkční stylistice