K sociolingvistickým prvkům ve funkční stylistice

Jiří Kraus

[Rozhledy]

(pdf)

К социолингвистическим элементам в функциональной стилистике / Eléments socioliguistiques en stylistique fonctionnelle

Chápání jazykového stylu jako charakteristického způsobu organizace a výstavby jazykového projevu předpokládá, že se do stylistiky zahrnují nejen interní, tj. jazykové vlastnosti funkčních stylů, ale i hlediska vnější, mimojazyková, která výběr a uspořádání jazykových prostředků podmiňují. Rozbor těchto hledisek, tzv. slohotvorných činitelů, tak sbližuje stylistické bádání s vědami o strukturách společenských (zvl. se sociologií), osobnostních (s psychologií) i s nově se utvářející pomezní disciplínou — sociolingvistikou jako vědou o společenských významech jazykových jednotek, struktur a vztahů, tedy vědou zabývající se sledováním vzájemných korelací mezi jazyky a společnostmi nebo mezi jednotlivými jazykovými a sociálními jevy.[1] Tyto vztahy mají svou stránku vnitřní, obsahovou, a pak lze mluvit o společném předmětu zkoumání těchto věd, tj. o společenské zakotvenosti jazykových jevů, i svou stránku vnější, která vyplývá z možností vzájemných aplikací obecných i dílčích metodologických postupů a procedur. Na základě propojenosti uvedených stránek je potom možno naznačit čtyři hlavní cesty sociolingvistického přístupu k zkoumání společenských funkcí jazyka a stylu:

a) vliv společenských podmínek na systém jazyka a jeho vývoj,

b) situační činitele ovlivňující vytváření konkrétních promluv a styl jazykového projevu,

c) zjišťování vztahů a postojů uživatelů jazyka k jazykovému systému,

d) zjišťování vztahů a postojů účastníků komunikačního aktu ke stylu konkrétního jazykového projevu.

Rozdíl mezi a) a c) na straně jedné a b) a d) na straně druhé spočívá ve vymezení lingvistické problematiky jazykového systému a stylistického přístupu ke způsobu výstavby jedinečných projevů, rozdíl mezi dvojicemi a), b) a c), d) vzniká rozlišením předmětu sociologie na poznávání objektivní společenské skutečnosti a zkoumání psychických stavů lidí a jejich slovně vyjadřovaných postojů a aktivit tyto skutečnosti odrážejících. Studium každého z těchto aspektů má v jazykovědě svou tradici; pokusíme se tedy v dalším výkladu naznačit osobitost moderní sociolingvistické analýzy, která se odlišuje od starších pojetí především respektováním požadavků empirického zkoumání hromadně pojímaných jevů vyhovujících jak reprezentativností jazykového materiálu, tak i dostatečným počtem zkoumaných subjektů z exaktně vymezených sociálních skupin. Vlastním předmětem tohoto příspěvku jsou především hlediska b) a d), která tvoří jednu z hlavních linií moderní funkční stylistiky.

Zkoumání prvního z uvedených hledisek tvoří vývojovou osu mnoha významných lingvistických škol i prací předních jazykovědců moderní doby. Chápání jazyka jako společenského jevu, v němž se odrážejí vývoj i struktura společnosti a národní kultury, náleží do programu těch proudů, které se formovaly jako reakce na mladogramatismus a jako ohlas na tvůrčí ideje Humboldtovy. Jde zvláště o francouzské sociologizující lingvisty A. Meilleta, J. Vendryese a E. Benvenista, o práce předsta[272]vitelů kazaňské školy Baudouina de Courtenay a Kruševského, o B. Croceho a jeho následovníky, dále o O. Jespersena, A. Sommerfelta, Ch. Ballyho a další. Strukturní pojetí vzájemných vztahů mezi vnitřními a vnějšími příčinami změn v jazyce a v jeho jednotlivých plánech se stalo jednou z významných myšlenek jazykovědců pražské školy, jejíž představitelé udělovali značnou pozornost společenským funkcím jazyka, zvl. spisovného.[2] Téma vlivu společnosti na jazyk je významně zastoupeno i v lingvistice sovětské, kde silný proud moderní sociolingvistiky čerpá z tradic let dvacátých a třicátých, jejichž zástupci byli mezi mnohými jinými E. D. Polivanov, R. O. Šorová, M. N. Peterson, V. M. Žirmunskij, N. V. Vološinov, L. V. Ščerba, G. O. Vinokur a L. P. Jakubinskij.[3] Do stejného problémového okruhu se řadí i etnolingvistika a antropologická lingvistika, reprezentující americký přínos k utváření soudobé sociolingvistiky, které chápou vnější svět, zvláště společnost a její kulturu, jako proměnnou veličinu, jejíž uspořádání je závislé na jazyce jako nástroji společenského poznání. Zásluhou etnolingvistů, ovlivněných zejména pracemi Boasovými a učením Sapira a Whorfa, je určování sociálních a antropologických rysů odlehlých kultur a jejich jazyků, v nichž se ideje jazykového relativismu projevují zvláště zřetelně.

Dialektika vztahu mezi jazykem a společností se však nevyčerpává pouze uvedeným aspektem sociolingvistickým, ale přesahuje i do oblasti sociologie, hlavně sociologie komunikace. Pro tuto vědu jazyk není cílem a dominantním předmětem zkoumání, jako tomu bylo u uvedených směrů lingvistických, ale nástrojem hlubšího a všestrannějšího poznání společenských vazeb a jejich integračních a dezintegračních tendencí.[4] Sbližování obou přístupů, lingvistického a sociologického, popř. jejich doplňování o hlediska sociální psychologie a verbální aktivity osobnosti, představuje důležitý krok na cestě k vybudování komplexní vědy o lidské komunikaci jako součásti syntetického poznání člověka.

Uvedené proudy, přestože jsme je zařadili do problémového okruhu, v němž se probírá vliv společnosti na jazykový systém, se neomezují pouze na rozbor systémových prostředků jazyka, ale naznačují plynulý přechod k tematice funkčního stylu a výstavby promluvy. Tato plynulost bude zřejmá i z dalšího výkladu, který se soustřeďuje převážně na zkoumání promluvových funkcí jazykových prostředků a směřuje k vyjasnění sociolingvistické problematiky funkčního stylu. Je tomu tak i proto, že společenská podmíněnost stylu konkrétního jazykového projevu nachází svůj odraz v různých typech diferenciace jazykové. Tuto diferenciaci lze orientovat podle kritérií místních, generačních nebo sociálních — pak se mluví o diatopickém, diachronickém a diastratickém členění jazyka — zde si však především povšimneme, v souhlase s názorem F. Daneše,[5] kritéria dalšího, z hlediska funkční stylistiky nadřazeného, a to členění podle jednotlivých situací, za nichž jazykový projev vzniká. K typologii těchto situací lze dospět kombinováním působnosti tzv. slohotvorných činitelů, které navozují vztah mezi sociálními a zčásti též psychickými podmínkami slovní komunikace a způsobem organizace jazykového projevu, tedy funkčním stylem.

[273]Problematikou slohotvorných činitelů jako výchozích prvků studia okolností vzniku jazykového projevu se zejména zabývají autoři vycházející z pražské školy funkční stylistiky,[6] američtí sociolingvisté zkoumající verbální vazby sociálních skupin[7] a lingvisté japonští soustředění kolem časopisu Gengo seikatsu, který věnuje pozornost problematice konkrétních společenských komunikačních aktů. V následujícím přehledu naznačíme jistou modifikaci rozdělení slohotvorných činitelů, v němž třídícími kritérii jsou tři hlavní stránky sdělovacího procesu: jazyk, jímž je sdělení vytvářeno, mluvčí (pisatel) a adresát sdělení. Obvyklé rozlišení činitelů na objektivní a subjektivní se tím neztrácí, ale nabývá nových souvislostí s dalšími vědními obory, které se problematikou společenské komunikace zabývají.

 

I. Slohotvorné činitele vycházející z charakteru jazykových sdělení a jejich funkcí:

(1) funkční diferenciace jazykového projevu jako základ třídění funkčních stylů, krystalizování těchto funkcí v průběhu vývoje spisovného jazyka;

(2) funkční diferenciace komunikačních aktů v soustavě společenských vztahů;

(3) forma projevu (mluvená — čtená — psaná);

(4) typ projevu podle kontinuity (monolog — dialog — přechodové typy);

(5) stupeň připravenosti projevu (od spontánnosti k připravenosti);

(6) žánrové zařazení projevu.[8]

 

II. Slohotvorné činitele vycházející z orientace mluvčího na adresáta:

(1) respektování sociálního, generačního (řidčeji teritoriálního) zařazení adresáta, jeho pohlaví;

(2) bezprostřednost nebo zprostředkovanost komunikačního aktu, možnost replikování, převzetí iniciativy při sdělování;

(3) uspořádání skupiny adresátů;

(4) vztah adresáta k tématu.

 

III. Slohotvorné činitele vyplývající z povahy autorského subjektu:

(1) vzdělání, status a role mluvčího;

(2) jeho motivy a záměry;

(3) pohlaví a věk;

(4) vztah k tématu;

(5) psychické vlastnosti mluvčího a) relativně konstantní, b) v okamžiku projevu.

 

Tyto činitele tvoří komplexní (pochopitelně i neustále doplňovaný) soubor různých vlivů, z nichž některé působí vždy (I. 1—6), jiné jen zřídka nebo s nerovnoměrnou intenzitou a pouze v některých typech sdělení (např. psaná forma odborného stylu omezuje nebo téměř vyřazuje činitele II. 1, 2, 3 a III. 3 a 5).

[274]Poměrně největší pozornost věnuje stylistika těm činitelům, které vyplývají bezprostředně z jazykové povahy sdělovacího procesu. Jde především o třídění stylů podle funkcí a o studium jazykových a stylových charakteristik různých forem a typů projevů, ať už tyto charakteristiky jsou vyjadřovány pomocí rozboru kvalitativního nebo kvantitativního. Daleko méně se obvykle studují ty činitele, jejichž rozbor svou povahou náleží spíše do sféry zájmu jiných věd (např. psychologie nebo sociologie) a jejichž působení na styl sdělení vystupuje zprostředkovaně a často ustupuje do pozadí v důsledku kombinování s činiteli ostatními. Zde proto upozorníme převážně na ty vlivy, které svým původem (nikoli ovšem oblastí svého působení) obvykle chápaný rámec stylistiky a teorie promluv přesahují. Jsme si ovšem vědomi četných omezení našich závěrů, které vyplývají z neuzavřenosti souboru těchto činitelů, z nerovnoměrnosti jejich uplatňování i z obvyklých potíží spojovaných s interdisciplinárním přístupem k tématu, jehož zevrubné objasnění představuje jeden z úkolů stylistické teorie.

Pojetí funkce komunikačního aktu v soustavě společenských vztahů (činitel I. 2) vyplývá z rozboru vzájemných vazeb mezi příslušníky společenských skupin i mezi těmito skupinami jako celky. Tyto prvky (jednotlivci nebo skupiny) jsou integrovány řadou vztahů — výrobních, příbuzenských, rodinných, teritoriálních a rovněž komunikačních. Jednotlivé vztahy mají svou vnitřní dynamiku, určovanou protikladem mezi kontakty osobními, do nichž mluvčí vstupuje vědomě a obvykle i záměrně, a kontakty neosobními, osvobozenými od emocionálních vztahů ke konkrétnímu jedinci, ale naopak podmiňovanými institucionalizací společenské dělby práce. Funkce komunikačního aktu pak mohou směřovat k posílení integrace sociálních skupin a k vytváření organizací, do nichž osobnost vchází nikoli jako souhrn svých individuálních vlastností, ale za svůj sociální status a roli, jež jí jsou touto organizací přiděleny. Může však docházet i k případům opačným, že komunikační akty se dostávají s existujícím stavem do konfliktu, rozrušují jej a napomáhají vzniku organizace nové.

Zobecnění v rovině funkcí komunikačního aktu tak přivádí k teorii společenských skupin a vazeb mezi nimi, zobecnění v rovině funkcí jazykového projevu naznačuje vznik soustavy funkčních stylů jako odpovídající struktury jazykové, která soudržnost společenských vazeb umožňuje a svou vnitřní diferenciací napomáhá odrážet její členitost. Blízkost obou postupů je jen dalším argumentem pro hlubší zasazení funkční stylistiky do obecnějšího rámce společenských věd, zabývajících se problematikou komunikování mezi lidmi.

Sledování dalších činitelů, zobrazujících charakteristiky mluvčího a adresáta a vztahy mezi nimi (podle našeho třídění II. 1, III. 1—5) se věnuje pozornost spíše ze strany studia jazykového systému než z hlediska výstavby promluv a teorie funkčních stylů. Četné jsou zvláště práce zabývající se teritoriálními variantami jazykového projevu,[9] variantami sociálními,[10] analýza ostatních rozdílů se spíše omezuje jenom na jazyky, v nichž tyto varianty jsou gramatikalizovány nebo diferenciacemi ve společenské struktuře přímo vynuceny (např. ve společnostech kastovnických, výrazně patriarchálních atd.).[11] Zajímavý materiál pro konfrontačně stylistické [275]studium tzv. sociální modality (tj. vyjadřování zdvořilosti založené na respektování rozdílu věku, pohlaví a sociálního postavení) přináší již práce G. von der Gabelentze,[12] která zahrnuje rozsáhlou oblast oslovování, zdravení, volby spisovných nebo nespisovných variant jazyka, slovní zásoby, intonace, výběr pojmenování třetích osob atp. Společenská praxe mateřského jazyka i požadavky vyučování cizím jazykům, v nichž se zdvořilostní normy mnohdy dost podstatně liší bez ohledu na genetickou nebo typovou příbuznost jazyků, jsou jen dalším z důvodů pro důslednější zapojení studia účastníků sdělovacího procesu do předmětu funkční stylistiky i do teorie promluv.[13]

Rozbor sociálních vztahů mezi mluvčím a adresátem lze stavět do souvislostí s takovými společenskými kategoriemi, jakými jsou status (relativní pozice, kterou zaujímá člověk nebo skupina v jakékoli ustálené hierarchii), prestiž (množství úcty, která se v jisté hodnotové soustavě této pozici přiřazuje) a role (norma chování, které se v rámci dané hodnotové soustavy od jednotlivce očekává).[14] Těchto činitelů si zatím všímají pouze některé práce americké, především vzhledem k úloze, jakou společenský, zvl. ekonomický status ve společenském systému Spojených států zastává.[15] Působení kategorií statusu a prestiže se však projevuje i v podmínkách společnosti socialistické, jak ukazují četné příklady, kdy vžité pojmenování se dostává do rozporu s novým pojetím svého obsahu a tím i s hodnotovou stupnicí společenskou (nejčastěji jde o názvy profesionálních skupin: hasiči - požárníci, metaři - počišťovači, strážníci - příslušníci VB atd.).

Rozbor dalších z uvedených činitelů, II. 2. 3, uspořádanost komunikantů podle spontánnosti projevu, přímosti, resp. nepřímosti kontaktu, role partnerů, komunikační iniciativy a směru komunikace, se soustřeďuje na poznávání modelových situací sdělování (jejich přehled podává V. Lamser, o. c. v pozn. 4, s. 95n.). Charakteristickými (i když z lingvistického hlediska mnohdy značně vnějšími) prvky těchto situací jsou prostorové dispozice komunikačního aktu, zvýrazněné mnohdy ještě specifickým uspořádáním stolů a sedadel. Kulatý stůl pak symbolizuje rovnocennost všech mluvčích, obdélníkový stůl je vyjádřením možnosti názorové konfrontace proti sobě sedících účastníků (každá strana pak obvykle zastupuje jistou skupinu), stůl ve tvaru T podtrhuje úlohu předsednictva, situace sálové, stadiónové, davové jsou doprovodným jevem jednosměrnosti komunikování atd. (Tyto prvky, např. různé typy stolů, je možno chápat i jako symboly jednotlivých situací, tzn. bez materiální realizace.) Proměnnost situací ovlivňuje nejenom intenzitu působení různých slohotvorných činitelů, ale nachází svůj zřetelný odraz i v rozboru kvalitativní a kvantitativní stránky jazykových projevů, zvláště mluvených. Odtud vyplývá i důležitost podrobnějšího zkoumání této oblasti, a to zvláště ve vztahu k studiu prostředků masové komunikace, které značně rozšířily jak hranice veřejnosti společenského sdělování, tak i okruh osob, jež zde vystupují.

Požadavek, aby stylistika věnovala prohloubenou pozornost nejen vnitřním kvalitám stylu promluv (nominálnosti — verbálnosti, stručnosti — obšírnosti atp.), ale [276]i kritériím vnějším, z nichž jsme uvedli alespoň některá, je požadavkem na strukturnost a funkčnost stylistického rozboru.[16] Strukturnost spočívá ve vymezení síly působení jednotlivých činitelů a vztahů mezi nimi, funkčnost v poznání úlohy a funkcí sdělovacích aktů ve společnosti. Oba přístupy ke zkoumání stylu projevů, vnitřní i vnější, se tak konfrontují, doplňují a napomáhají vytvářet metodologickou základnu rozboru jazyka a stylu jako jevů po výtce společenských.

Zatímco předchozí dva aspekty sociolingvistiky mohly navazovat na tradice analýzy společenských podmínek jazykového vývoje, vzniká systematický a skutečně vědecký zájem o výzkum názorů uživatelů jazyka na jazyk a jazykový projev teprve v nedávných letech. Předtím dlouhou dobu odkazovali jazykovědci zjišťování těchto názorů do málo propracovaných pomezních oblastí filosofie, psychologie a estetiky jazyka,[17] především proto, že jak povaha, tak i způsob zkoumání názorů na jazyk a postojů k němu překračovala meze zprvu pozitivistických a později k matematické exaktnosti spějících lingvistických metod. Změnu přineslo až důsledné pochopení, že názory a postoje jsou rovněž sociálními fakty s bohatou vnitřní diferenciací a že je tedy nelze z tematiky lingvistického bádání vylučovat. Soudobá sociolingvistika dospěla nejenom k rozlišení racionálních názorů a postojů, které se opírají o vědecké poznání objektivně existujících norem a vývojové dynamiky jazyka, od názorů neracionálních, v nichž převažují prvky emotivní a obyčejové.[18] Propracovala také, opírajíc se o zkušenosti výzkumů nářečních, i metodologii a techniku zjišťování těchto názorů splněním základních požadavků a funkcí sociologického výzkumu.

Z výsledků analýzy názorů a postojů a ze zkoumání praktické verbální aktivity lidí, která z těchto postojů vychází, čerpali více lingvisté zabývající ve vlastnostmi jazykového systému než stylistikové. Důvodem pro to je především dlouhá tradice „presociolingvistických“ prací, které si všímaly např. prestižních rozdílů mezi prákrtem a sánskrtem, mezi „lingua nostra“ a „linguae vulgares“, studovaly jazykové názory Augustinovy, Komenského, Baconovy, Herderovy, Leibnizovy atd. Podobný předstih si udržuje sociologie jazyka před sociologií stylu i v současné době díky závažným úkolům regulace a plánování spisovných jazyků, i když v praxi obou oblastí — v kultuře jazyka i v kultivování stylu mluvené a psané řeči — dochází k postupnému sbližování a vyrovnávání.

Presociolingvistické etapy zkoumání názorů na jazyk lze charakterizovat nejen nepropracovaností metodologických postupů a statistickou nehomogenností souboru sledovaných výroků, ale především nevyjasněnou úlohou kritérií hodnocení. Např. G. W. Leibniz zdůrazňoval význam „ekonomie a čistoty mateřského jazyka“, D. Jenisch (Philosophisch-kritische Vergleichung und Würdigung von Vierzehn ältern und neuern Sprachen Europeens, 1796, podle o. c. v pozn. 17) mluví o „bohatství, přesvědčivosti, jasnosti a zvučnosti“, v. d. Gabelentz (o. c. v pozn. 12, s.. 399n.) o „ekonomii, síle, bohatství, jemnosti, libozvučnosti (tj. eufonii a eurytmii), racionalitě, důslednosti, pravidelnosti, etymologické průzračnosti“ atp. Vznikem a rozšířením funkční teorie jazyka tato hlediska většinou svůj význam pro jazykovědu ztratila, avšak v povědomí mnohých mluvčích přežívají a napomáhají vytvářet jejich verbální [277]a praktické postoje k jazyku. Strukturu a motivaci těchto postojů je možno poznat teprve na základě soustavných sociolingvistických šetření, která se opírají o přesně vymezený jazykový materiál s funkčně chápanými hledisky hodnocení a zasahují kvalitativně i kvantitativně reprezentativní soubor subjektů.[19] Výsledné údaje se pak stávají významným podkladem pro práci normotvornou a kodifikační.

Vypracování metodologie zkoumání postojů k stylu jazykového projevu jako poslední z námi uváděných aspektů sociolingvistiky je zatím teprve v počátcích svého rozvoje. Je tomu tak hlavně proto, že jazykový projev je útvarem vícevrstvovým, v němž stránka jazyková je nerozlučně spjata se strukturací obsahu a tematiky sdělení. Tato textová polyfonie, patrná zvláště ve výstavbě uměleckého díla, pak způsobuje, že hodnocení stylu projevu nevystupuje v čisté, izolované podobě, ale představuje složitý proces, podmíněný a) jazykovými a stylovými vlastnostmi textu, b) jeho estetickými kvalitami mimojazykovými, které vyplývají ze způsobu, jakým text zobrazuje vnější skutečnost, c) vlastnostmi hodnotícího subjektu, v nichž se odrážejí psychické a sociální předpoklady interpretace textu.

Sociolingvistický přístup k hodnocení stylu se soustřeďuje převážně do bodu c), který je hlavním východiskem poznání bodu a), protože stylové kvality nemají povahu imanentní, ale konstituují se teprve příslušnými akty společensky a psychicky determinovaného vědomí hodnotícího subjektu.

Závažný teoretický přínos pro rozpracování sociolingvistické analýzy stylu představují práce R. Ingardena zabývající se procesem poznání literárního a naukového díla a literárněvědné studie předních představitelů pražské školy. Styčným bodem sociolingvistiky a jejich koncepcí je pojem konkretizace jako jevu, v němž se realizují potenciální estetické kvality díla. Konkretizace je tedy odrazem těchto kvalit ve vědomí čtenářů, jimiž je dílo jako estetický objekt vnímáno. Sociolingvistický aspekt stylistiky se pak soustřeďuje na zkoumání variability jednotlivých konkretizačních aktů, které se stávají součástí celkové estetické hodnoty díla.

Podobně jsou sociální předpoklady vnímání literárního díla zdůrazněny i v práci F. Mika Text a štýl (Bratislava 1970),[20] v níž se styl chápe jako jev podmíněný „komunikačním postojem“, tj. souhrnem zkušeností, představ, myšlenek a podnětů, které jsou podkladem pro vytváření jazykového projevu. Percepce stylu pak vyplývá jak z objektivních vlastností textu (hlavně z variability dílčích výrazových kategorií díla), tak z vlastností čtenáře závislých na „estetickém typu“ příjemce a na dobových normách.

Pokusem o poznání sociolingvistických charakteristik, vyplývajících z konkretizace stylových hodnot neuměleckých textů, je postup faktorové analýzy, jíž jsme podrobili různé novinové žánry publicistického stylu.[21] Tato metoda je založena na porovnávání frekvenčních údajů o rozložení jednotlivých jazykových prostředků (gramatických a lexikálních kategorií) se subjektivními měrami stylového hodnocení textů v rámci zadaných kritérií (např. zaujatosti, důkladnosti, originálnosti, konkrétnosti, složitosti, obsažnosti, srozumitelnosti). Výsledkem zkoumání bylo vyčlenění základních znaků publicistických žánrů, které jsou tvořeny tzv. faktorovými koeficienty, tj. vahami sledovaných měr v procesu stylového hodnocení textů skupinou subjektů. Předností faktorové analýzy je hlavně exaktnost matematických postupů, směřujících k postižení korelací mezi objektivně zjištěnými jazykovými jevy a subjektivními výroky o charakteru vnímání stylových kvalit textu. Nevýhodou však zůstává omezení výzkumu pouze na ty vlastnosti, které lze zařadit do kvantitativních stupnic, takže [278]výsledný obraz hodnot stylu a jejich konkretizace je poněkud kusý a neúplný. Přesto se domníváme, že k empirickému poznání stylové axiologie by mohly metody faktorové analýzy přispět velmi účinně.

 

V tomto příspěvku jsme se pokusili naznačit úlohu sociolingvistiky při rozboru funkčního stylu. I tento stručný přehled problémů a literatury mohl ukázat, že i když soudobá věda o jazyce teprve začíná přistupovat k propracování detailních metodologických cest za poznáním složitého procesu vnímání a klasifikování stylových hodnot, oblast sociolingvistické teorie funkční stylistiky je již dlouhou dobu předmětem jazykovědného zájmu. Odtud vyplývá i uznání skutečnosti, že i „vnější“ stylové kvality, tj. ty, které se realizují až při čtenářském prožitku nebo při sluchovém vjemu sdělení, a ty, které vyplývají z předpokladů výstavby promluv, jsou neodmyslitelnou součástí textových hodnot a tedy i jejich strukturního rozboru.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 3, s. 271-278

Předchozí Alena Fiedlerová: Studie o staročeské právní terminologii

Následující Slavomír Utěšený: K problematice bilingvismu