Historickosrovnávací metoda a indiánské jazyky

Adolf Erhart

[Rozhledy]

(pdf)

Историческо-сравнительный метод и индейские языки / Méthode historique et comparée et les langues indiennes

Známé Moutonovo nakladatelství vydalo knížku americké badatelky v oboru indiánských jazyků M. R. Haasové The Prehistory of Languages (The Hague 1969, 120 s., Ianua Linguarum, Series minor, Nr. 57). Název poněkud mýlí: Nejde tu o pokus sledovat prehistorii jazyků lidstva až k jejich hypotetickému společnému východisku, knížka jedná především o možnostech uplatnění historickosrovnávací metody při zkoumání jazyků amerických Indiánů a vůbec jazyků bez starších písemných památek.

Látka knížky je rozčleněna do šesti částí: V úvodní části (Introduction) se Haasová zabývá základními metodologickými otázkami. Druhá kapitola (Protolanguages and Problems of Reconstruction) přináší ukázky fonologické a morfologické rekonstrukce starších stadií amerických jazyků. Třetí kapitola (The Ranking of Protolanguages and Problems of Comparison at Deeper Levels) obsahuje úvahy o hierarchii rekonstruovaných prajazyků. Čtvrtá (Problems of Classification) se zabývá otázkami klasifikace jazyků. Pátá kapitola (Prehistory and Diffusion) pojednává o interferenčních jevech. Závěrečný oddíl (American Indian Languages and Historical Linguistics) představuje jakousi rekapitulaci nejdůležitějších myšlenek obsažených v recenzované knížce.

V současné době, kdy většina lingvistů holduje synchronnímu studiu jazyků, se jen výjimečně setkáme s tak vysokým oceněním historickosrovnávací metody, jaké nacházíme u Haasové („… the development of the comparative method in the nineteenth century is the greatest triumph ever attained in the field of linguistics.“ atp.). Tím více překvapuje takovýto postoj u americké lingvistky: vždyť značná část ahistorických směrů v současné jazykovědě vznikla právě v USA a jejich zrod do značné míry souvisí s bádáním o indiánských jazycích. — Haasová se především polemicky obrací proti názoru (zakořeněnému zejména v Americe), že historickosrovnávací metoda se hodí pouze ke zkoumání jazyků se staršími památkami („written languages“). Ukazuje mylnost tohoto názoru a zdůrazňuje její velký význam právě při zkoumání jazyků bez památek („unwritten languages“): „Nevertheless, the comparative metod is beyond any doubt the most important historical tool ever devised in linguistics. And in spite of earlier doubts about its feasibility for unwritten languages, it is in some ways even more valuable for these than for written languages for the very good reason that it gives us a great deal of the kind of material that is otherwise available only from ancient written records“ (s. 102). Ironií osudu týž L. Bloomfield, který napsal jednu z prvních historickosrovnávacích studií o amerických jazycích (rekonstrukce protoalgonkinského hláskového systému), platí za zakladatele ahistorického směru v americké jazykovědě („deskriptivismu“). Zároveň potírá autorka názor, že genealogické hledisko lze s úspěchem uplatnit jen při klasifikaci jazyků se staršími památkami, kdežto jazyky doložené jen ze současnosti klasifikujeme spíše z hlediska typologického (s. 26). H. ovšem doporučuje oddělit pokusy o klasifikaci takovýchto jazyků od jejich historickosrovnávacího studia. Hlavním smyslem tohoto studia není podle H. potvrzení domněnek o jazykové příbuznosti (jak se mnozí domnívají); takovýto závěr může být nanejvýš vedlejším produktem komparatistického bádání. Klasifikační domněnky je možno dělat nezávisle na tomto bádání („inspekční“ metodou nebo pod.), při rekonstrukci prajazyků však z nich nemáme vycházet. To platí i o známém Sapirově roztřídění severoamerických jazyků do šesti velkorodin, kterážto domněnka podle tvrzení M. Haasové přinesla amerikanistice více škody než užitku a přispěla — spojována mylně s historickosrovnávací metodou — k diskreditaci této metody v kruzích amerikanistů.

[360]Haasová doporučuje postupovat při rekonstrukci prehistorických stadií amerických jazyků nanejvýš obezřetně a uvážlivě. Je třeba především rekonstruovat společná východiska (prajazyky) menších skupin jazyků, jejichž sounáležitost je evidentní (prajazyky 1. stupně). Vzájemným srovnáváním těchto prajazyků můžeme někdy proniknout dále do minulosti — k prajazykům 2. stupně. K těm lze nezřídka dojít i tak, že srovnáváme prajazyk 1. stupně s izolovaným jazykem (tj. takovým, jejž nemůžeme přiřadit jako rovnocenného člena ke skupině zjevně příbuzných jazyků; takovýchto izolovaných jazyků je v Americe velký počet).

Při všem tomto nabádání k opatrnému postupu je kniha M. Haasové prodchnuta badatelským optimismem: autorka je přesvědčena, že historickosrovnávací metoda umožní poodhalit roušku tajemství z prehistorie amerických jazyků. Ovšem překážky, jež se amerikanistům stavějí v cestu, jsou — možno říci — enormní: na jedné straně je to stále ještě trvající nedostatek spolehlivých mluvnic a slovníků indiánských jazyků (obáváme se, že mnohé z nich vymřou dříve než budou řádně popsány), na druhé straně velké rozdíly i mezi jazyky, jejichž příbuznost je nepochybná. Názornou představu o tom dává např. rekonstrukce protomuskogského slova ‚veverka‘ (s. 41):

 

A	fani		:			f	a	n	i
B	ipłu	(atd.)	:		i	p		ł	u
		PM		*	i	xw	a	N	i/u

 

Při všem obdivu k těmto důmyslným konstrukcím nelze se zbavit dojmu, že rekonstrukce tohoto typu (vytvořené jakýmsi „sčítáním“ hlásek konkrétních slov jednotlivých jazyků) jsou o poznání méně věrohodné než rekonstruované formy protoindoevropské.

Ani na americkém kontinentě ovšem neprobíhal vývoj jazyků jako proces jejich nepřetržité diferenciace (viz např. schéma rodokmenu na s. 62); i zde je třeba počítat již pro dávnou minulost s jejich vzájemnými vlivy — s interferencí (integrací, míšením). V páté kapitole uvádí autorka řadu shod mezi jazyky původně nepříbuznými. Jde nejen o lexikální shody (výpůjčky), ale i o shody strukturní, v oblasti gramatiky a fonologie. Sem patří i složité subsystémy souhlásek v řadě amerických jazyků. S politováním konstatujeme, že H. patrně nezná práce T. Miłewského (Lingua Posn 4, 1953, 229—76, 5, 1955, 136—65, 11, 1966, 7—31), jenž se touto tematikou zabýval, ovšem v širším kontextu (v bohatě rozvinutých souhláskových systémech spatřoval společný rys amerických a asijských jazyků, svědčící o jejich dávných kontaktech). Zmínky by si zasloužila i Miłewského studie o syntaktické typologii amerických jazyků (LinguaPosn 2, 1950, 162—207). Seznam literatury připojený na konci knihy vůbec obsahuje jen málo titulů evropských autorů — chybí např. práce H. J. Pinnowa Die nordamerikanischen Indianersprachen (Wiesbaden 1964) aj.

Práce M. Haasové obsahuje mnoho myšlenek, jež mají obecnou platnost. Máme tu na mysli např. její pojetí vztahu mezi synchronickou a diachronickou jazykovědou (s. 17—24). Dále realistické posouzení možností rekonstrukce a zdůraznění rozdílu mezi rekonstruovaným prajazykem („prototypical model of the daughter languages“) a reálnými jazyky; tak na s. 44-45 H. zdůrazňuje, že rekonstruujeme fonematické jednotky, nikoli hlásky s přesně definovatelnou výslovností (viz např. symbol N ve svrchu uvedeném archetypu). Totéž platí i o indoevropských fonémech, zejména takových, jako jsou „laryngály“. Rozlišování prajazyků různého stupně (s. 59n., 102) odpovídá principu „stupňovité rekonstrukce“, o němž jsme psali v LF 90, 1970, 217n. Možnost dodatečného přičlenění vzdáleněji příbuzných jazyků přichází v úvahu i u mimoamerických jazykových rodin, mj. též u indoevropských jazyků. Takto se díval na vztah hetitštiny k ostatním ide. jazykům americký [361]jazykovědec E. H. Sturtevant. Jeho indohetitská teorie se dnes obecně pokládá za překonanou, tím se však nevylučuje možnost podobného řešení v případě etruštiny, urartštiny nebo pod. Zásady proklamované M. Haasovou platí ovšem v obzvláštní míře pro srovnávání indoevropských jazyků s jinými jazykovými rodinami (ugrofinskou, semitohamitskou apod.): také zde je třeba srovnávat rekonstruované nejstarší podoby obou rodin, nikoli tvary jednotlivých jazyků (srovn. SaS 28, 1967, 385—93). — Knížku M. Haasové můžeme tudíž vřele doporučit každému, kdo se zabývá historickosrovnávacím studiem jakékoli jazykové rodiny nebo větve.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 4, s. 359-361

Předchozí Emanuel Michálek: Historická monografie o bohemismech v polštině

Následující Karel Horálek: Sborník o substanci a struktuře jazyka