Historická monografie o bohemismech v polštině

Emanuel Michálek

[Rozhledy]

(pdf)

Историческая монография о богемизмах в польском языке / Une monographie historique sur les bohémismes en polonnais

Autor monografie o hláskoslovných bohemismech v polštině,[1] varšavský bohemista Janusz Siatkowski, je znám už svými dřívějšími pracemi především na úseku dialektologickém a edičním.[2] Monografie, o které informujeme na tomto místě, je zaměřena výrazně historicky, jako je to ostatně do značné míry dáno už samou tematikou. Studie shrnuje s velkou úplností materiálovou problematiku hláskoslov[356]ných bohemismů v polštině od nejstarších dob až do počátku 20. století, tedy v podstatě takřka až do současnosti. Těžiště práce je ovšem v starší minulosti, v době počátků a prvého rozmachu polského literárního jazyka (14.—16. stol.).

První část práce, publikovaná v r. 1965, zahrnuje jevy trojího okruhu: skupiny trat, tlat (s. 13—43), výskyt h místo g (s. 44—76) a bohemismy s tvrdými souhláskami před i, e (s. 77—98). Vlastní výklady předchází úvod osvětlující autorův přístup k dané problematice i k jejímu zpracování (s. 7—12). Pro porozumění autorově koncepci je zde důležité zvláště vymezení pojmu hláskových bohemismů (bohemizny fonetyczne): zahrnují jednak výrazy domácí hláskově počeštěné (straż, wesele) s odpovídajícími variantami nebohemizovanými, jednak výpůjčky lexikální charakterizované českými vlastnostmi hláskovými (zwłaszcza, czytelny) bez příslušných výrazů domácích. Rozlišení obou typů je ovšem obtížné: rozhoduje tu celý komplex činitelů, jako historie výrazu, rozlišení domácí podoby v nářečích, paralely v jiných jazycích, přináležitost do terminologického okruhu přejatého z češtiny ap. (s. 8—9). Ve své studii vychází autor z bohaté odborné literatury věnované problémům českých vlivů a navazuje na některé dřívější práce své a svých spolupracovníků (zvl. C. Piernikarského a M. Basaje).[3] Autorovy výklady se rovněž opírají o rozsáhlý jazykový materiál staropolský a staročeský vytěžený z přímého studia v archívech obou historických slovníků[4] a samozřejmě také o soudobé vývojové stadium polštiny i češtiny, o fakta z vývoje nářečí a ostatních slovanských jazyků. Všechno to vytváří dobré předpoklady k tomu, aby Siatkowského práce přinášela spolehlivé informace o dané tematice. Ve shodě s požadavky moderní lingvistiky nespokojuje se autor nikde pouhou identifikací bohemismů, ale sleduje vždy jejich rozšíření v polštině, jejich funkci v polských památkách, míru jejich začlenění do systému polského jazyka, vývojové změny zjištěných skutečností ap. Uplatňuje se zde tedy obdobně jako při identifikaci bohemismů autorova snaha o postižení nejrůznějších vztahů příslušného výrazu. Komplexní hodnocení je zvláště naléhavé v případech méně jasných. Tak např. pol. hnet//wnet ‚(i)hned‘ je sice rozšířeno v nářečích na celém polském území, což se zdá ukazovat na domácí původ, ale pro jeho zařazení mezi lexikální bohemismy mluví několik skutečností: snazší etymologická odvoditelnost podoby hned v češtině, při čemž wnet je třeba pokládat za sekundární, omezený výskyt v slovanských jazycích (čeština, slovenština, horní lužičtina, polština a ukrajinština) a hlavně ojedinělá a pozdní doloženost v staré polštině (nejstarší doklad z památky česko-polské). Na základě srovnání s bohatě doloženým stpol. synonymem natychmiast ukazuje autor přesvědčivě, že zmíněná sporadičnost a pozdnost je sotva jevem náhodným (s. 131n.). Komplexní hledisko autorovo zahrnuje rovněž zřetel k faktorům individuálním, ať už jde o zkušenosti polských mluvčích s výslovností některých českých hlásek v době přítomné (s. 47) nebo o původ a životní prostředí uživatelů jazyka před několika staletími: tak autor poukazuje na výskyt slova hojnoletny u autora českého původu (J. Rybińského, s. 137), na chybění forem typu hydzić v raných pracích Rejových, kde měl na rozdíl od svých pozdějších let blíže k prostředí ruskému než českému (s. 145), na výskyt podoby Chrabry u kronikáře Galla, který pravděpodobně pobýval v středisku uhersko-slovenském nebo mísil a/o vlivem písařských škol francouzsko-německo-italských (s. 114) ap. Materiálová fundovanost a sčetlost v lingvistické odborné [357]literatuře umožňují autorovi nejednou doplnit a opravit poznatky, k nimž došlo dosavadní bádání starší i nové. Tak proti J. Karłowiczovi ukazuje, že pol. hardy není hláskovým přetvořením českého hrdý, nýbrž zbohemizovanou podobou původně domácího výrazu gardy. Pro takové hodnocení mluví rozšíření výrazu v slovanských jazycích, uchování domácího gardy v pol. nářečích, jeho přejetí do ukrajinštiny (dokonce také s počátečním g-) a časná doloženost pol. odvozenin jako gardzić (od 15. stol.). Na jiném místě (s. 195) autor vyvrací názor J. Łośe, že pol. witez ‚bohater‘ je utvořeno podle vzoru českého vítěz nebo ruského vitjazь. Łośův předpoklad není slučitelný s dobrou doložeností výrazu v staré polštině, ani s existencí příslušných paralel v ostatních jazycích slovanských. Obdobné důvody, zvláště zřetel k rozšíření výrazu v slovanských jazycích, vedou Siatkowského rovněž k odmítnutí domněnky S. Urbańczyka, že pol. jedyny je lexikální výpůjčkou z češtiny (s. 147). Vzhledem k tomu, že slovo jedyny náleží do okruhu křesťanské terminologie, kde má závažný specifikovaný význam ‚unus, unicus‘, předpokládá Siatkowski spolupůsobení češtiny na vzniku a hlavně na konečném ustálení depalatalizované podoby v polštině (jedyny místo očekávaného jedziny doloženého v stpol. a částečně v nářečích). K jinému závěru dochází autor při výkladu adj. hojny (s. 136n). Zde na rozdíl od B. Havránka nepředpokládá hláskoslovnou bohemizaci výrazu polského, nýbrž lexikální výpůjčku z češtiny vzhledem k tomu, že se ani příslušné adj., ani jeho substantivní základ v oblasti polského jazyka nezachoval. Na různost v názorech badatelů poukazuje autor v případě adj. na -telny (s. 45n). Sám zastává s odvoláním na A. Sieczkowského mínění, že zde nelze mluvit o trvalém, třeba jen oblastním přejetí slovotvorné tendence k tvoření adj. tohoto typu v polštině, ale podrobněji své stanovisko nerozvádí.[5] Pronikavěji zasahuje do tradičních výkladů kromě příkladů připomenutých výše např. při osvětlování slova złotogłów (s. 213n.). Pro každý z obou základních významů slova předpokládá různý původ: bot. Lilium margaton L považuje v polštině za domácí a společný se slovanskými jazyky od jihu po polské Podkarpatí; naproti tomu ve významu ‚tkanina vyšívaná zlatem‘ vidí ve shodě s V. Flajšhansem bohemismus, který se rozšířil po všech slovanských jazycích. Na rozdíl od V. Machka pokládá tento význam za sekundární.

Druhá část studie, publikovaná za několik let po části prvé, zabývá se formami beznosovkovými (7—26) a bohemismy s nedepalatalizovaným ě, e (63—124). Podobně jako v prvé části je také zde připojen souhrnný přehled bohemismů (125—214). Ve srovnání s typy popisovanými a vykládanými v části prvé jde tu o jevy povahy do značné míry odlišné: ani formy beznosovkové, ani podoby s nepřehlasovaným ě, e nejsou totiž na rozdíl od jevů studovaných v prvé části jednoznačným svědectvím o cizím původu slova. Nenazalizované formy v polštině (např. smutek, vnuk) mohou být totiž projevem dávné paralelnosti o : u v slovan. jazycích a podoby nedepalatalizované (např. powiedač, mietła) se objevují i v polských nářečích jako výsledek analogie. Proto se autor v této části studie zaměřuje nejprve na zjištění rozsahu zmíněných jevů na půdě domácího jazyka a teprve na základě výsledků tohoto zkoumání přistupuje k vlastní problematice slov přejatých. Podobně jako v prvé části všímá si autor i zde nejen lexikálních výpůjček vykazujících české znaky hláskové (podnieta), ale také slov domácích hláskově bohemizovaných, která označuje jako částečná přejetí z češtiny nebo polobohemismy (Wacław, obrzezać). Ke kladným rysům Siatkowského studie patří nepochybně i skutečnost, že si autor danou problematiku nezjednodušuje, nýbrž snaží se ji postihnout v celé složitosti. Metodicky správně uvažuje vždy nejprve o vysvětlení jevu z domácího jazyka (srov. např. mietać s. 151, niewiesta s. 154n.), a teprve když takové vysvětlení nevede k uspokojivým výsledkům, předpokládá cizí vliv. I v takových případech [358]je si dobře vědom různé povahy studovaných jevů a usiluje o její adekvátní podání: Tak počítá s rolí češtiny jako arbitra při výskytu různých variant v polštině (zvl. nazalizovaných a nenazalizovaných, depalatalizovaných a nedepalatalizovaných), bere v úvahu také sémantické vlivy českého jazyka (skutek, męžatka), i když tyto otázky souvisí s tématem práce už volněji. Rovněž v 2. části se autor nezřídka kriticky vyrovnává s dosavadní odbornou literaturou včetně prací nejnovějších (M. Basaj, J. Reczek) a znovu ověřuje i starší závěry vlastní (např. problém původu pol. obieta považuje nyní na rozdíl od svého dřívějšího stanoviska za otevřený — II, 161).

Jak jsme už naznačili, přihlíží autor v celé své studii soustavně rovněž ke kvantitativnímu zastoupení bohemismů v různých etapách vývoje polštiny a k jejich funkčnímu využití. Neuvádí-li všude absolutní počet dokladů, což by snad ani nebylo účelné, všímá si zato pravidelně výskytu relativního. Např. v polských textech 15.—16. stol. zjišťuje, že velká část bohemismů se vyskytuje jen sporadicky, a to většinou v náboženských památkách. Naproti tomu bohemismy doložené častěji jsou méně početné a charakter pramenů, v nichž se objevují, není vyhraněn v takové míře jako u bohemismů sporadických. Do spisovné polštiny pronikly jen některé z bohemismů, např. výpůjčky s nedepalatalizovaným e typu podnieta (II, 122).

Pečlivě připravená práce J. Siatkowského poskytuje jen málo příležitosti k nesouhlasu nebo výhradám. Zaměříme-li se na tematiku bohemistickou, můžeme upozornit pouze na několik málo drobností vyžadujících jistého doplnění nebo upřesnění. Tak při zjišťování českých výrazů souvisících s pol. chromać/chramać jmenuje autor jen chromý, chromec, chromost, chromnouti, ušlo mu tedy sloveso chrámati se ‚nemotorně kráčeti, schwer gehen‘, doložené už Jungmannem z běžného úzu (I, 817). I v dnešní češtině existuje nářeční chrámat, chromat, chrůmat ‚kulhat‘ (Slovník spisovného jazyka českého s. v.). Při výkladu polských variant włodać / władać konstatuje autor, že v češtině toto sloveso bezprostřední vzor nemělo, a připomíná pouze ojedinělý doklad z Žilinské knihy vzniklé na Slovensku (I, 196). Nepřihlédl však k dokladu z českého překladu kroniky Eneáše Silvia že sú násilím víc než právem vládali SilvKron 29a magis vi quam jure imperaverunt, ale ani k velmi početným stč. dokladům na verbální substantiva vládanie, které také svědčí o existenci příslušného slovesa jako jeho paradigmatický tvar. Neprávem předpokládá autor (II, 49) pro český 4. sg. fem. typu milost tvú výhradně staženou formu (tvú). Nestažená podoba tvoji je v tomto tvaru v češtině dobře doložena od 14. stol. a existuje i v jazyce dnešním (srov. Gebauerovu Historickou mluvnici III 1, Praha 1960, s. 493). Ke zjištění, že pol. masarz je nepochybným bohemismem (II, 150), k němuž autor ve shodě se starší odbornou literaturou dochází, by se snad mohlo dodat, že zde patrně byly pramenem spíše české dialekty než jazyk spisovný. Nasvědčuje tomu pozdní výskyt slova v polštině (konec 19. stol.) i jeho poměrně vyhraněná oblast územní (Slezsko, Halič). Je zajisté zřejmé, že doplnění nebo upřesnění, o nichž jsme se právě zmínili, jsou povahy zcela okrajové a nijak nesnižují nepochybnou hodnotu celé obsáhlé studie.

Dobrou úroveň práce dosvědčuje i nevelké množství nedopatření formálních, některé z nich autor opravil dodatečně sám. Povšimli jsme si např. těchto případů neopravených (někdy snad jde jen o tiskové chyby): vladář m. vládař (I, 27); zazrák m. zázrak (I, 42); svaté Maře slzy m. svaté Mařie slzy (II, 53, pozn. 86); měra, věra m. miera, viera, popř. míra, víra (II, 105, 164); mit böhmischen Lehwörter m. mit böhmischen Lehnwörtern (II, 125). — Práce je zakončena přehlednými soupisy pramenů, odborné literatury a indexem studovaných výrazů polských i českých. Všemi svými rysy je monografie J. Siatkowského nepochybně závažným příspěvkem k hlubšímu poznání historického vývoje česko-polských jazykových vztahů.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 4, s. 355-358

Předchozí Jiří Kraus, Ludmila Uhlířová: Saratovské sborníky o jazyce a stylu

Následující Adolf Erhart: Historickosrovnávací metoda a indiánské jazyky