Sborník o substanci a struktuře jazyka

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Сборник о сущности и о структуре языка / Recueil sur la substance et la structure de la langue

Sborník Substance and Structure of Language (vydal University of California Press, Berkeley a Los Angeles 1969) obsahuje přednášky pronesené v rámci cyklu, který organizovala Americká lingvistická společnost (Linguistic Society of America) na Kalifornské universitě v Los Angeles 17. června—12. srpna 1966. Celkem jde o tyto přednášky: Yehoshua Bar-Hillel, Universal Semantics and Philosophy of Language: Quanderies and Prospects (s. 1—22); Uriel Weinreich, Problems in the Analysis of Idioms (s. 23—82); Wallace E. Lambert, Some Current Psycholinguistic Research: The Tu-Vous and Le-La Studies (s. 83—98); Wallace E. Lambert, Psychological Studies of the Interdependencies of the Bilingual’s Two Languages (s. 99—126); Shelomo Morag, Oral Tradition as a Source of Linguistic Information (s. 127—146); Joseph H. Greenberg, Some Methods on Dynamic Comparison in Linguistics (s. 147—204); Werner Winter, Vocative and Imperative (s. 205—223).

Protože mezi dobou konání přednášek a uveřejněním sborníku uplynula delší doba, texty poněkud zastaraly; to je vidět již z odkazů na odbornou literaturu. Bar-Hillel sám v připomínané poznámce z října 1967 upozorňuje na příspěvky, jež zatím vyšly v časopise Foundations of Language. Ve většině přednášek se málo přihlíží k evropské lingvistické produkci; hlavní výjimku tu tvoří přednáška U. Weinreicha (1967), který odkazuje na několik sovětských prací o frazeologismech v ruštině a angličtině (V. V. Vinogradov, Balkin, Amorova, Šamskij aj.), na španělský Casaresův Úvod do moderní lexikografie (byl přeložen také do ruštiny) a na strukturální sémantiku Greimasovu. Weinreich přihlíží také k obecně sémantickým pracím vydaným v Anglii (J. Lyons, St. Ullman). Na slavistickou literaturu odkazuje také J. H. Greenberg, ale v dosti nahodilém výběru.

Bar-Hillel se ve své přednášce zabývá hlavně vztahem lingvistické a logické sémantiky. Rozhodně odmítá pojetí J. A. Fodora, J. J. Katze a P. Postala (tito lingvisté vyložili své názory nejdříve v časopiseckých statích, Katz zatím nejsoustavněji v knize The Philosophy of Language, New York-Londýn 1966). Bar-Hillel cení vůbec lingvistickou tradici v sémantice nízko a jen strukturální sémantiku Lyonsovu považuje za práci, jež směřuje k podstatě věci. Doporučuje vycházet z výsledků, k nimž dospěla sémantika logická (odkazuje na práce Carnapovy, Reichenbachovy, Quineovy aj.), chce také respektovat výsledky prací Peirceových a Husserlových.

Bar-Hillel chce v sémantice konkrétního jazyka postupovat po etapách od sémantiky univerzální přes tematiku spřízněných jazyků k sémantice speciální (idiosynkratické). Chce při tom patrně odlišit univerzální kategorie sémantické od kategorií, jež si jednotlivé jazyky (a jazykové skupiny) vytvářejí v souvislosti se zvláštními podmínkami kulturního a společenského vývoje příslušných jazykových kolektivů. V tomto smyslu je v Bar-Hillelových výkladech implicite obsažena kritika těch pokusů o vybudování sémantiky, které vycházejí z jevů spíše okrajového rázu a vyvozují z nich závěry noeticko-ontologického charakteru (Weisgerber, Whorf). Přitom Bar-Hillel nepouští ze zřetele skutečnost, že celá oblast kultury má speciální problematiku, jež se nedá redukovat na univerzální kategorie.

Ke Katzovu pokusu o vybudování [363]lingvistické sémantiky sluší poznamenat, že mu nelze upřít podnětnost, je to pokrok proti formálnímu gramatikalismu, jak ho v první fázi své vědecké činnosti vyznával Chomsky. (Gramatikalismem tu rozumím snahu redukovat jazyk na gramatická pravidla bez zřetele k sémantice.)

Weinreichův příspěvek ke studiu jazykové idiomatiky lze svým způsobem chápat jako doplněk k výkladům Bar-Hillelovým. Autor tu směřuje, třebaže to výslovně neříká, k pojetí jazykové idiomatiky jako komplexu jevů, které jazyk posunují směrem ke kulturní tvorbě, aniž by tím byla podstatně oslabována možnost navazování interetnických kontaktů. Idiomy mohou platit z hlediska komunikativní a intelektuální funkce jazyka za přítěž, mají však své výhody např. z hlediska poetické funkce (v širokém slova smyslu — poetická funkce není omezena jen na literaturu, uplatňuje se v značné míře v běžných jazykových projevech, je v těsném vztahu i k jazykovému humoru). Projevy s poetickou funkcí, využívající idiomatiky, mohou být nepřeložitelné, ale často se v jiných jazycích napodobují. Možno o nich říci, že na jedné straně způsobují komplikace, na druhé straně kulturní kontakty vytvářejí.

Wallace E. Lambert má ve sborníku dvě „psycholingvistické“ studie (první o zdvořilostních formách oslovení a o rodových rozdílech ve francouzštině, druhou o interferenci v americkém dvojjazyčném prostředí), v obou případech jde zčásti zároveň o příspěvky k sociolingvistice. Interferenční jevy zkoumal Lambert na objektech ovládajících angličtinu a francouzštinu, nebo angličtinu a ruštinu. Dochází k zajímavým výsledkům hlavně při zkoumání názvů pro barvy. Z jeho pozorování vyplývají negativní důsledky pro teorii jazykového relativismu.

Shelomo Morag je zastoupen zajímavou studií o ústní tradici jako formě lingvistické informace. Věnuje hlavní pozornost případům, kdy se ústní tradice odlišuje od mluveného jazyka příslušného etnika. Může jít pak o starší podobu mluveného jazyka nebo o úplně odlišný jazyk. K vytváření takových zvláštních jazykových poměrů vytvářejí podmínky náboženství, hlavně v Indii, v islámském světě a u Židů. Texty jazykově odlišné od živého jazyka přicházejí do ústní tradice z textů psaných. Je ovšem těžko možno mluvit o ústní tradici v případech, kdy se někdo naučí pro potřeby kultické zpaměti nějakou náboženskou skladbu, ať již přímo z psaného textu, jde-li o osobu gramotnou, nebo za pomoci osoby další. Negramotní církevní funkcionáři, kteří se naučili reprodukovat cizojazyčné texty jen podle poslechu, jsou známi i z křesťanského prostředí. Většinou měly takové osoby jen vedlejší funkci v náboženských obřadech, ale negramotní pravoslavní kněží byli v starších dobách běžným zjevem.

Dvěma posledními studiemi je ve sborníku zastoupena historickosrovnávací jazykověda. Autorem studie Some Methods of Dynamic Comparison (s. 147—204) je Joseph H. Greenberg, známý svými pracemi o typologii a jazykových univerzáliích. Také při zkoumání vývojové dynamiky usiluje Greenberg o zjišťování univerzálií, tj. existence obecně platných pravidel. To není nová myšlenka, nová je Greenbergova metoda zkoumání. Snaží se osvětlovat minulé jevy na živém materiále různých jazyků světa. V daném případě mu jde o osud tzv. neznělých (voiceless) samohlásek, jež měly zajímavé osudy v starých indoevropských jazycích (včetně slovanských). V praindoevropštině souvisí s dynamikou neznělých samohlásek osud guturál. Východiskem zkoumání je mu vztah neznělých samohlásek k přízvuku v padesáti různých jazycích.

V závěrečné části své studie sleduje Greenberg osudy souhláskové deklinace v slovanských jazycích, hlavně v souvislosti s jerovými změnami. Souvislost s jeho typologickou analýzou jerů zde není vždy dosti jasně patrná. Výsledky, k nimž zde dochází, bude třeba konfrontovat s výsledky strukturně gramatické analýzy (Mareš, Vl. Georgiev).

[364]Kalifornský sborník je zakončen studií něm. komparatisty W. Wintera o indoevropském vokativu a imperativu (s. 205—223). U vokavitu zkoumá Winter hlavně vztah koncovkových a přízvukových formantů a doplňuje svá pozorování úvahou o komplementárnosti vokativních a imperativních výrazů (clauses); v jednom případě jde o výzvu nominální, v druhém slovesnou. Myšlenka, že by vokativní výrazy mohly vzniknout elipsí slovesa ve větách oznamovacích, se sotva setká se souhlasem.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 362-364

Previous Adolf Erhart: Historickosrovnávací metoda a indiánské jazyky

Next Karel Horálek: Miko o teorii textu a stylistice