Nová literatura o RKZ

Iva Nebeská

[Chronicles]

(pdf)

Новая работа о Рукописях Краловедворском и Зеленогорском / Ouvrages récents sur le «RKZ»

V souvislosti se 150. výročím „nálezu“ RKZ objevilo se několik prací, které se k tomuto dlouho znepokojivému tématu vracejí. V r. 1968 a v r. 1969 byly částečně publikovány výzkumy J. Dolanského.[1] Na základě podrobného studia [373]pramenů dospěl Dolanský k závěru, že existuje užší okruh literárních děl vydaných před r. 1816, která mají k Rukopisům zvláště blízko. Zaměřil se na charvátská a ruská díla: Kačićův Razgovor ugodni naroda slovinskoga, Karamzinovy povídky, Cheraskovu Rossijadu a Kostrovův překlad Ossiana. Další závěry jeho výzkumů budou uveřejněny v monografiích Ohlas dvou ruských básníků v RKZ a Záhada Ossiana v RKZ.

Druhou odbornou publikací je sborník Národního muzea: RKZ — dnešní stav poznání.[2] Sborník bude dvoudílný; první díl přináší informaci o zkoumání Rukopisů z hlediska věd humanitních (sociologie, paleografie, literární vědy, historie, právní historie, lingvistiky), druhý díl nebyl dosud vydán a přinese závěry nedávných zkoušek chemických a technologických. Publikovaný první díl má dva svazky, jeden obsahuje stati, druhý dokumentaci. Jeho redaktorem je M. Otruba, který k němu napsal i úvod. Náročný úkol, který si autoři v úvodu uložili, „shrnout, utřídit a zhodnotit vše podstatné, co je rozptýleno v literatuře o RKZ“, se jim podle mého názoru podařilo zvládnout. Všechny stati mají v podstatě stejnou stavbu: autoři jednak rekapitulují vývoj sporu z hlediska svého vědního oboru, jednak shrnují případné nové poznatky, které mohou k objasnění problému ještě přispět. Sborník není laděn polemicky, protože jeho autoři považují otázku pravosti RKZ za uzavřenou, nicméně většina rukopisové literatury se jí zabývá. Ústředním problémem sborníku je pak doba vzniku RKZ, nikoli otázka autorství. Muzejní sborník jako utříděný souhrn základních současných poznatků se může stát východiskem pro nový přístup k RKZ jako k dílu obrozenecké literatury.

První svazek obsahuje kromě úvodu šest statí, každá z nich je doplněna německým résumé. Studie J. Kočího Spory o Rukopisy v české společnosti (s. 25) uvádí přehledně vývoj sporu, jeho předpoklady a důsledky v jednotlivých jeho obdobích a je zaměřena na politické aspekty problému. — Z. Fiala ve stati Rukopisy po stránce paleografické (s. 49) uvádí tyto závěry svých výzkumů: (1) RK je padělek, jehož písmo napodobuje písmo středověkých rukopisů, hlavně českých z doby předhusitské, (2) RK a RZ psal bezpečně jeden písař, (3) Rukopisy byly napsány po provedení humanistické reformy latinského písma, kdy středověké zkracovací systémy upadly v zapomenutí, (4) vzhledem k tomu, že podobné chyby se vyskytovaly v padělcích ze 17. stol., které se hlásily do stol. 13., RKZ mohly být napsány nejdříve kolem r. 1700. Fiala má ještě další námitky, nepovažuje je však z hlediska svého oboru za definitivní. Způsob zpracování celé stati i přiložená dokumentace umožňují dobrou orientaci v problematice i čtenáři, který se paleografií blíže nezabývá. — Obsáhlá studie M. Otruby a M. Řepkové Literárněvědná kritika RKZ (s. 83) především konstatuje, že Rukopisy nezapadají do kontextu literatury doby, do níž se každý z nich domněle hlásí, ale výborně zapadají do kontextu literatury doby obrozenecké, ve které byly nalezeny. S tímto nikoli novým zjištěním úzce souvisí jednak otázka pramenů k RKZ, tj. zda stav vědomostí o historii a jazyce v 10. letech minulého století umožňoval vytvoření RKZ, jednali otázka, jakou metodou byly použité prameny zpracovány. Z hlediska současného přístupu k RKZ se za podstatnou otázku považuje otázka autorství. Tím není míněno pouze jméno básníka, ale i zjištění, zda všechny básně měly autora jediného nebo zda epika a lyrika byly dílem dvou nebo i více autorů. Přispět k vyřešení tohoto zásadního problému je v možnostech exaktních lingvistických metod. Literárněvědná stať je velmi podnětná, přináší řadu otevřených otázek a dokazuje, že RKZ jsou problémem dosud živým, i když spor o jejich pravost byl již uzavřen.

Další dva příspěvky Rukopisy z hlediska historie J. Mezníka (s. 147) a Rukopisy a právní historie V. Pro[374]cházky (s. 179) mají mnoho společných bodů, jak je již z příbuznosti témat zřejmé. Z hlediska historické vědy byly Rukopisy prozkoumány velmi důkladně ze všech aspektů, takže o Mezníkově článku, jak si autor uvědomuje, platí více než o jiných, že měl za úkol „shrnout, utřídit a zhodnotit vše podstatné, co je rozptýleno v literatuře“. Je to úkol jak náročný, tak nevděčný, ale autor se mu věnoval s důkladností a přehledem. Poněkud jiný charakter má stať Procházkova: právní historie se v minulosti problematice RKZ příliš nevěnovala. Nicméně i z jejího hlediska by byly Rukopisy soustavou výjimek a právní problematika v nich se nápadně podobá představám, jaké měli o organizaci státu historikové na poč. 19. stol.

První svazek uzavírá obsáhlá studie M. Komárka Jazykovědná problematika RKZ (s. 197). Je rozdělena do čtyř kapitol: (1) vývoj názorů na jazyk RKZ, (2) metodologické problémy, (3) základní jazykovědné námitky, (4) ostatní námitky. V závěru jsou ještě připojeny poznámky k jednotlivostem jazyka RKZ. Těžištěm této studie je bezesporu kapitola třetí. Autor v ní soustředil čtrnáct zásadních námitek seřazených podle stupně závažnosti. Jde o takové jazykové jevy, které prostupují celé Rukopisy a jsou v rozporu se stavem běžným ve staročeských památkách. Zmíníme se zde alespoň o několika nejdůležitějších: Jmenné tvary adjektiv v přívlastku se vyskytují v RKZ častěji než v autentické tvorbě 14. stol.; podobně příslovce na -o se vyskytují častěji než příslovce s -ě, zatímco v pravých staročeských památkách je tomu naopak; adjektivní složeniny, např. bělestvúcí, zlatoskvúcí, hojné v RKZ, nacházíme v pravých stč. textech sporadicky, jsou však charakteristickým rysem obrozenecké literatury; spojka a se vyskytuje v RKZ vesměs ve významu odporovacím, funkci slučovací spojky zastává i, ačkoli v staré češtině byla základní a nejčastější slučovací spojkou a, apod. Tato studie může být dobrým vodítkem pro současné zkoumání textů RKZ kvantitativními metodami. Komárek svou práci skromně nazývá revizí názorů starší jazykové kritiky; jeho studie je však souhrnem dnešních pohledů na jednotlivé stránky vývoje českého jazyka, z nichž některé zdánlivě s problematikou RKZ nesouvisejí, ale ve skutečnosti čím hlubší a podrobnější jsou naše znalosti vývoje jazyka v jednotlivých obdobích, tím absurdnější by bylo řadit vznik Rukopisů do doby, do které se samy hlásí. Zcela otevřenou ponechává Komárek otázku autorství.

Druhý svazek muzejního sborníku obsahuje fotokopie RKZ, paleografický přepis s poznámkami, bibliografii a rejstřík. Bibliografii sestavil M. Laiske a rozdělil ji do tří částí: (1) přehled vydání RK a RZ, (2) přehled překladů RK a RZ a (3) literatura o RKZ (nejobsáhlejší a nejpracnější část). Třebaže jde jen o výběr z rukopisové literatury, obsahuje tato třetí část téměř tisíc položek. Velkou předností je chronologické uspořádání, jednotlivé údaje na sebe navzájem odkazují, a pokud je název nevýstižný, autor bibliografie připojuje velmi krátkou anotaci. Významnou pomocí při studiu rukopisové problematiky je i rejstřík osobních jmen, zařazený na závěr druhého svazku; odkazuje jak na stati, tak na bibliografii.

Kromě prací odborných vyšly v nedávné době i dvě populárněvědné knížky novináře Miroslava Ivanova: Tajemství RKZ a Záhada Rukopisu královédvorského.[3] V první knížce autor podrobně rekapituluje vývoj názorů na otázku pravosti RKZ, prověřuje různé hypotézy, např. týkající se okolností nálezů, tzv. krycích falz apod. a podařilo se mu některé tradované domněnky vyvrátit. Zásadnější význam má upozornění na Hankova přítele malíře a restaurátora Horčičku, jehož znalosti odpovídaly znalostem možného spolutvůrce RKZ. Místy je uvedena přemíra podrobností, které jsou někdy až na překážku přehlednosti výkladu. Ivanov dal podnět i k novým chemickým zkouškám Rukopisů, [375]které byly po čtyři roky prováděny v Kriminalistickém ústavu. O výsledcích těchto zkoušek předběžně v obou svých knížkách informuje: pergameny RK i RZ jsou palimpsesty, na nichž kromě iniciál byl původní text odstraněn a nahrazen textem RK a RZ. Iniciály se staly vesměs součástí nového textu. Podrobné zhodnocení těchto zkoušek a příslušná dokumentace budou publikovány v připravovaném druhém díle muzejního sborníku.

Ačkoli chemie již řekla své poslední slovo k problému pravosti RKZ, humanitní vědy, zejména literární věda a lingvistika, dokazují, že tzv. rukopisná otázka nebude uzavřena, dokud nebudou důkladně osvětleny literární směry počátku 19. stol. a dokud nebude vyřešena poslední zásadní otázka — otázka autorství. V současné době se tento problém studuje také v Ústavu pro jazyk český, kde se při všestranné jazykové analýze a při řešení tzv. sporného autorství[4] užívá i metod matematickostatistických.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 372-375

Previous Karel Horálek: Překlad literárního díla

Next Anna Šourková, Jiřina Zajíčková: Maďarský lingvista o jazykové interferenci při učení cizímu jazyku