Maďarský lingvista o jazykové interferenci při učení cizímu jazyku

Anna Šourková, Jiřina Zajíčková

[Chronicles]

(pdf)

Венгерский лингвист о языковой интерференции при обучении иностранному языку / Un linguiste hongrois sur l’interférence linguistique à l’apprentissage d’une langue étrangère

V r. 1970 vyšla práce maďarského lingvisty J. Juhásze,[1] která se zabývá lingvisticko-psychologickou problematikou interference mateřského jazyka do cizího jazyka při jeho osvojování a užívání. Práce je pro nás tím zajímavější, že zkoumá problémy interference vznikající při osvojování jazyka jiné jazykové skupiny — při osvojování němčiny Maďary v maďarském prostředí.

Autor plně respektuje složitost zkoumaného jevu; práce obsahuje dobře fundované kapitoly o jazykové normě, jazykovém povědomí, bilingvismu a polylingvismu, nemluvě již o problémech psycholingvistických, bez nichž se lingvista pracující v oblasti interference neobejde. Pro svůj široký záběr, velmi podrobnou bibliografii, pro snahu o obecné řešení otázek a řadu postřehů je tato práce zajímavá nejen pro maďaristy nebo germanisty, ale i pro každého, kdo se těmito problémy zabývá, bez ohledu na konkrétní jazykový materiál.

Podobně jako např. někteří sovětští badatelé (V. Ju. Rozencvejg, L. M. Uman, Je. M. Vereščagin aj.) definuje autor interferenci jako porušení normy způsobené vlivem prvků jiného jazyka. Tato definice platí jen za určitých předpokladů: Norma by měla být jednoznačně určena; tomuto problému věnuje autor značně místa. Na rozdíl od pražské lingvistické školy nerozlišuje Juhász kodifikaci a normu. Normu chápe jako obecně platný jazykový úzus, zakotvený v jazykovém povědomí uživatelů jazyka. Dává proto např. písemné odpovědi maďarských studentů hodnotit německým studentům, tedy nositelům příslušného jazykového povědomí. Rozhodující je počet pozitivních odpovědí. Hodnocení informátorů pak podrobuje autor analýze, při čemž bere v úvahu i věkové a regionální zvláštnosti informátorů. Autor respektuje relativnost pojmu chyba: Jako chybu chápe takovou odchylku, která se vší pravděpodobností nepovede ke změně normy. [O rozdílu individuální chyby a chyby přijaté do normy se v naší lingvistice častěji psalo, zvláště ve spojení s tzv. germanismy. Z Juhászova pojetí interference vyplývá, že chyby individuální (v pojetí pražské školy) řadí k interferenci, zatímco naše lingvistika zpravidla chyby nepojaté do jazykového úzu za interferenci nepovažuje.][2] Proces interference musí být zkoumán psychologickými metodami, protože řečovou činnost (Sprachausübung) jako činnost psychickou nelze analyzovat jen metodami lingvistickými. Interference a problém chyby patří právě k těm oblastem lingvistiky, které vyžadují spolupráci psychologie.

Autor podává kritický přehled dosa[376]vadního bádání o interferenci (v širokém smyslu), počínaje pracemi V. A. Bogorodického. Odmítá mimo jiné tvrzení B. Havránka, že termín interference zavedl Pražský lingvistický kroužek,[*] i když uznává, že práce Pražského lingvistického kroužku měly v lingvistickém světě větší vliv než práce I. Epsteina, který podle autora tohoto termínu užil dříve [srov. Izhac Epstein, La pensée et la polyglossie, Libraire Payot et Cie, Lausanne (b. r.), 216, IV s.]. Moderní jazykověda často porovnává jazyky, ale neanalyzuje proces, který vzniká, dochází-li v řečové činnosti ke srážce (Aufeinanderprall) dvou jazykových systémů. Pedagogické a pedagogicko-psychologické práce zabývající se interferencí byly empirického charakteru. Jen málo přispěla k prozkoumání interference lékařská věda, nezabývají se jí ani studie věnované otázkám bilingvismu u dětí. Neexistuje proto žádná vypracovaná koncepce zkoumání interference, podle níž by se mohlo postupovat.

Autor se zabývá interferencí z hlediska dvojjazyčnosti a vícejazyčnosti a rozlišuje bilingvismus přirozený a bilingvismus získaný učením se jazyku (podobně hovoří o bilingvismu i někteří sovětští lingvisté, srov. např. smíšený a čistý bilingvismus u Je. M. Vereščagina, VJaz 1967, č. 6, s. 126n.). V prvém případě se interference uplatňuje bezprostředně, interferenčních chyb je méně a často dochází k jazykovému míšení; v druhém případě jsou chyby jiného typu a projevuje se snaha interferenci předcházet výběrem učiva, zpracováním učebnic atd. na základě konfrontační metody.

Na rozdíl od jiných badatelů nepovažuje J. Juhász „transfer“ za přenos vůbec, nýbrž za přenesení, které neruší normu, je pozitivním působením mateřštiny (pozitivní interferencí), zatímco vlastní interference normu porušuje. Autor rozlišuje chyby jazykové a chyby v poznávání skutečnosti a zabývá se podstatou jazykového povědomí. K chybám dochází v kontaktu dvou jazyků v těchto situacích: je-li v osvojované konstrukci větší redundance než v mateřštině a je-li v osvojovaném jazyce obligatorní to, co je v mateřštině fakultativní.

Při kategorizaci chyb vychází autor z trojí skupiny sémanticky nebo gramaticky ekvivalentních jevů: (1) adekvátních, (2) ostře kontrastních, (3) málo kontrastních. Autor je přesvědčen, že jeho kategorizace odpovídá přirozeným rozdílům. V první skupině, tj. v případech, kde jazykový jev podléhá v obou jazykových systémech podobným distribučním zákonům, uplatňuje se „transfer“, ale případná odchylka působí tím větší interferenci. Do druhé skupiny patří jevy s ostře kontrastním zapojením do dvou příslušných systémů, při čemž kontrast je buď objektivně jazykový, nebo psychický; tento kontrast nepodporuje interferenci, protože jevům ostře kontrastním se od počátku věnuje pozornost a tím se rychleji dosahuje automatizace. Autor se nejvíce zabývá třetí skupinou, jevy odlišnými, ale nikoli ostře kontrastními (Kontrast-Mangel), v nichž interference má zvlášť významnou úlohu. (Tento fakt je dávno v lingvistice znám, zvláště v dialektologii, kdy jde o pronikání lokálních jevů do spisovného jazyka v nářečním prostředí.) Při psychologickém výkladu této skutečnosti se autor opírá o teorii homogenního útlumu, o němž pojednává ve svých pracích maďarský psycholog P. Ranschburg. Homogenním útlumem se rozumí skutečnost, že je snazší vnímat podněty heterogenní než homogenní. Za stejných podmínek při více podnětech, které působí současně nebo skoro současně, dává se přednost podnětům nepodobným, zatímco podobné nebo identické se navzájem tlumí.

Autor věnuje velkou pozornost sémantickým vztahům, zejména polysémii a [377]synonymii. Vychází z předpokladu, že odpovídají-li jednomu výrazu v mateřštině dva nebo více výrazů v cizím jazyce, uživatel cizího jazyka častěji užívá toho slova, které odpovídá základnímu významu (Hauptbedeutung). Základním významem rozumí autor podle W. Schmidta (Lexikalische und aktuelle Bedeutung, Akademie-Verlag, Berlin 1963, 131 s.) „aktuální“ význam, který se v určitém časovém úseku nejdříve vybaví u většiny nositelů jazyka při izolovaném vyslovení slova. Stejně podrobně zkoumá autor vztahy synonymie. Pro interferenční zkoumání je velmi důležité zjistit, proč z více cizojazyčných znaků byl vybrán právě jeden: odpověď lze nalézt ve zjištění, v jakém kontextu se nejčastěji daný znak vyskytuje.

Své předpoklady autor ověřoval deseti pokusy, jimž předcházelo čtyřleté shromažďování chyb. Pokusy byly prováděny s lidmi ve věku od 14 do 20 let, většinou s žáky vyšších středních škol nebo s vysokoškoláky. První tři pokusy autor provedl tak, aby si ověřil, zda jde skutečně o chyby z interference. Informanti německé národnosti dostali k posouzení německé věty přeložené z maďarštiny, které obsahovaly předpokládané chyby. Ostatní pokusy byly konány s lidmi maďarské národnosti. Při čtvrtém a pátém pokusu šlo o zjištění vlivu interference v mluveném jazyce. Ukázalo se, že se v něm interference projevuje ve větší míře než v jazyce psaném. Cílem šestého pokusu bylo zjistit, nakolik se interference uplatňuje v případech, kdy mezi jazykovými jevy je výrazný kontrast; chyb z interference tu bylo poměrně málo. Sedmý až desátý pokus zkoumal homogenní útlum. V sedmém bylo úkolem tvořit rychle, bez přemýšlení maďarské věty k maďarským slovům vybraným tak, aby maďarským polysémním slovům odpovídala různá slova německá. Zjišťovalo se, v kterém významu se daná maďarská slova vyskytují nejčastěji; ukázalo se, že ty významy slov, u nichž bylo dříve zjištěno nejvíce interferenčních chyb, se v tvořených větách vyskytly nejméně často. Proto autor vyslovuje hypotézu, že existuje přímý vztah mezi relativní frekvencí používání významů slova a frekvencí chyb z interference zaviněných homogenním útlumem. K ověření správnosti této hypotézy sloužily pokusy osmý a devátý; zkoušené osoby překládaly z maďarštiny do němčiny věty, v nichž bylo maďarských slov užito v tom významu, kterého zkoušení v pokusu sedmém použili nejméně často. Desátý pokus, jímž se zkoumala znalost rodu německých substantiv, měl dokázat, že i v tomto případě, kdy maďarština nemá kategorii rodu, dochází k interferenci způsobené nedostatkem kontrastu.

V závěrečné části autor srovnává počet případů, kde šlo o kontrastní jevy, a případů, kde byly zkoumány jevy slabě kontrastní. V druhém případě bylo o 25,32 % méně správných odpovědí a o 67,07 % více chyb z interference než v prvním; v tom vidí autor potvrzení správnosti Ranschburgovy teorie homogenního útlumu.

Ve své práci mohl autor jen málo přihlížet k mimojazykovým skutečnostem; to místy vede k tomu, že závěry jsou spíše deduktivní. Platí to např. o zajímavém a z empirie známém tvrzení, že při afektní řeči se zvyšuje počet chyb z interference (až k užívání jen mateřštiny ve stavu afektu). Toto zjištění však lze jen stěží vyvodit z nesprávně přeložené věty Das Kind wollte nicht und nicht essen místo správného Das Kind wollte und wollte nicht essen, protože maďarští žáci překládali tuto větu v stejné mimojazykové situaci a pracovali s ní jako s jazykovým faktem, ne jako s faktem vztahujícím se k objektivní realitě, k níž zaujímají nějaký subjektivní postoj.

Podle autora jevy gramatické podléhají interferenci více a trvaleji než slovní zásoba. Vysvětluje to zvláštností procesu osvojování: osvojování sémantiky je mnohem obtížnější, a proto uvědomělejší; to se týká i mateřštiny. Čím méně uvědomělá je psychická činnost, tím pevněji je zakotvena v nervovém systému a tím nesnadnější je nahradit ji jinou, i když objektivně adekvátní. Stupeň uvědomělosti má od čisté sémantiky ke gramatice klesající tendenci, i když [378]je nutno počítat s určitými omezeními, např. může rušivě zasáhnout komplikovanost cizojazyčného znaku ve srovnání se znakem mateřštiny. Je škoda, že autor toto své tvrzení více neilustroval. Pro nás je toto tvrzení tím překvapivější, že materiál česko-ruské interference, kterou zkoumáme, nám nedal příležitost k podobným závěrům, které jsou v neshodě s poměrnou stabilitou gramatické struktury.

Problematika interference se v posledních letech dostává do popředí zájmu lingvistů mnoha zemí. Je jistě potěšitelné, že se nám dostává do rukou tato fundovaná kniha, která se zabývá nejen problémy osvojování němčiny v podmínkách maďarštiny jako mateřského jazyka a otázkami jazykové didaktiky, ale i mnoha problémy hraničními. Obecné řešení otázek a mnoho jemných postřehů může zajímat jistě i lingvisty.

Slovo a slovesnost, volume 32 (1971), number 4, pp. 375-378

Previous Iva Nebeská: Nová literatura o RKZ

Next Jan Králík: O minském sborníku „Statistika teksta“