Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K diachronnímu studiu onomaziologické struktury

Růžena Ostrá

[Články]

(pdf)

К диахроническому изучению ономазиологической структуры / Etude diachronique des structures onomasiologiques

V tomto článku, opírajícím se o mé práce o pojmovém poli práce v románských jazycích[1] a o vývoji téhož pole ve francouzštině,[2] pokusím se ukázat závislost sémantického vývoje jednotlivých lexikálních jednotek na dílčí struktuře, jejímiž členy jsou, a zpětné působení tohoto vývoje na uspořádání dílčí struktury; zároveň chci naznačit souvislost sémantických změn s mimojazykovou skutečností.

I. Dříve však než přistoupíme k vlastnímu tématu, chci v krátkosti vyložit svou představu o členění slovní zásoby do dílčích struktur, o kritériích vnitřní organizace těchto struktur a konečně o struktuře obsahu lexikální jednotky.

Tuto dílčí strukturu označujeme termínem pojmové pole, přejatým z klasifikace, kterou pro jazyková pole vypracoval O. Ducháček.[3] Pojmové pole budeme tedy považovat za onomaziologickou strukturu vížící se k jednomu pojmu, v našem případě k pojmu „práce”. Takovémuto způsobu vymezení pojmového pole jako onomaziologické struktury bývá vytýkáno, že vychází z mimojazykového kritéria — pojmu — a nikoli z významu.[4] Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o starý svár postupu deduktivního s induktivním, který je implicitně považován za serióznější a vědečtější. Uspořádání podle pojmů však je přirozeným vyústěním třídění lexikálních jednotek podle jejich významu. Psycholingvistické pokusy[5] ostatně mimo jakoukoli pochybnost ukázaly, že onomaziologický postup je jedním z nejčastějších a nejnormálnějších způsobů spontánního uspořádání slovní zásoby mluvčími. Proto nelze podle našeho názoru považovat za účelnou snahu o přísné vyhošťování pojmu z oblasti jazykového a hlavně lexikálního bádání.

Příslušnost lexikálních jednotek k pojmovému poli je určována sémantickým obsahem těchto jednotek. Tento obsah je strukturou distinktivních rysů, jež jsou zjistitelné opozicí lexikálních jednotek a jež jsou trojího druhu:

(1) rysy identifikační, tj. takové, podle nichž můžeme lexikální jednotku zařadit do toho či onoho pojmového pole a které odpovídají obsahu pojmu, podle něhož je pole organizováno;

(2) rysy specifikační, které odlišují různé členy téhož pole;

(3) rysy klasifikační, které řadí lexikální jednotky do velkých tříd lexikálních významů a dávají jim určitý jazykový statut, tj. umožňují jejich zapojení do věty realizované prostřednictvím gramatických kategorií ap.

Rysy identifikační a specifikační jsou stejné povahy a jejich rozlišení má smysl pouze v rámci pole. Tvoří jádro sémantického obsahu lexikální jednotky, který zahrnuje kromě toho též rysy klasifikační, jež představují, jak už bylo uvedeno, faktor spojení a vzájemného pronikání lexikálně sémantického a gramatického (přesněji gramaticko-sémantického) plánu v jazyce.

[2]Dalo by se říci — kdybychom chtěli užít terminologie americké sémantické teorie vypracované Katzem - Fodorem - Postalem,[6] že klasifikační rysy odpovídají jejich „sémantickým kategoriím“, zatímco ta část obsahu lexikálních jednotek, které my říkáme sémantické jádro, patří u nich mezi tzv. „diferenciátory“. Zároveň ovšem musím poznamenat, že americká sémantická teorie se zajímá hlavně o sféru klasifikačních rysů, kdežto při studiu ohraničeném na jedno nebo i na několik pojmových polí nás zajímají především sémantická jádra.[7] Je to dáno jednak tím, že rámec pojmového pole je příliš úzký pro fundované studium funkce klasifikačních rysů v celém jejím rozsahu, jednak tím, že považujeme sémantické jádro za rozhodující část obsahu lexikální jednotky, a to zcela jistě z hlediska lexikologického, pravděpodobně však též v obecných souvislostech jazykově komunikačních: máme totiž za to, že právě sémantické jádro je nositelem rozhodující části informace při jazykové komunikaci.

Hlavním předmětem našeho zájmu jsou tedy rysy identifikační a specifikační, které tvoří sémantické jádro lexikální jednotky, neboť vlastně jen ty jsou relevantní pro rozčleňování slovní zásoby do onomaziologických (ale též sémaziologických) struktur a pro organizaci lexikálních jednotek uvnitř těchto struktur.

Pro rozčleňování slovní zásoby do dílčích významových struktur[8] — a tento článek je věnován především strukturám onomaziologickým — mají rozhodující význam rysy identifikační: lexikální jednotky, které mají stejné identifikační významové rysy, tvoří pojmové pole. Tyto společné rysy většinou dosti přesně odpovídají obsahu příslušného pojmu. Např. pojem „práce” je definován jako ‚úsilí zaměřené k dosažení užitečného výsledku‘, a tak při delimitaci pojmového pole „práce” postupujeme na základě tří identifikačních rysů: (1) úsilí, (2) výsledek, (3) užitečnost. Do pojmového pole „práce” tedy zařadíme všechny lexikální jednotky, které ve svém obsahu mají uvedené identifikační rysy, které je identifikují jako členy dané dílčí onomaziologické struktury.

Avšak pojmové pole má také své vnitřní členění, vnitřní organizaci, vnitřní hierarchii, v níž mají rozhodující úlohu rysy specifikační, které individualizují jednotlivé členy pole, a podle podílu, který jim přísluší v obsahu lexikálních jednotek, zařazují tyto jednotky na nižší nebo vyšší místo ve vnitřní hierarchii pole. Čím menší je podíl specifikačních rysů na obsahu lexikální jednotky (tedy čím větší je podíl rysů identifikačních), tím výše tato jednotka stojí ve vnitřní hierarchii pole.

V otázkách vnitřního členění a hierarchizované organizace jazykových struktur je běžnější užívat názornějšího obrazu a mluvit o centru a periférii v příslušné struktuře.[9] Této terminologie se přidržím také zde a nejvyšší místo v hierarchii pole budeme nazývat centrem, hierarchicky nejnižší místo pak periférií pole.

Z toho, co jsme už řekli o identifikačních rysech a o jejich vztahu k obsahu pojmu, ovládajícímu danou onomaziologickou strukturu, můžeme vyvodit závěr, že lexikální jednotky jsou tím blíže centru pole, čím přesněji jejich obsah odpovídá obsahu [3]příslušného pojmu. Centrální termín pole proto nejčastěji bývá jazykovým označením příslušného pojmu. Uveďme příklad:

V češtině můžeme pro slovesné označení práce užít sloves pracovat a dělat, v slangu fachčit a makat, v brněnském argotu ještě hoknit a bouchat. Obsah slovosa pracovat je bez specifikačních rysů — je tedy v centru pole. Obsah ostatních sloves je poznamenán sociálně stylistickými specifikačními rysy. Mezi těmito uvedenými výrazy je podíl specifikačních rysů nejvýraznější v obsahu obou argotických sloves, která jsou proto na samém okraji pole. Obsah sloves fachčit a makat je specifikován méně silně, proto mají tato slovesa k centru pole o něco blíže. Sloveso dělat je specifikačními rysy poznamenáno nejméně, a proto je jeho místo centru pole nejblíže.

V centru pole tedy stojí vždy výraz, který je ze všech jeho členů nejextenzívnější, který může v kontextu zaujmout místo všech ostatních členů pole.

Vrátíme-li se k struktuře sémantického obsahu lexikální jednotky a vyvodíme-li důsledky z toho, co bylo řečeno o centru pole, dospějeme k závěru, že v okrajové části pole budou lexikální jednotky, jejichž obsah je modifikován specifikačními rysy. Ty mohou být různého druhu. Především mohou podávat specifikující informaci čistě pojmového charakteru: takového druhu jsou např. rysy „namáhavá“ (čes. subst. dřina), „polní“ (stfr. sloveso laborer), „noční“ (stfr. subst. veilles), které specifikují obsah některých členů pojmového pole „práce”. Specifikace však může být i afektivní (kladně nebo záporně) nebo sociálně stylistická (charakterizuje lexikální jednotku jako vulgární, lidovou, knižní ap.; srov. výše uvedené české slovesné výrazy). Všechny specifikační rysy však mají tu společnou vlastnost, že jsou faktorem sémantické diferenciace a hierarchizace lexikálních jednotek v rámci pole. Vzrůstá-li jejich podíl v obsahu lexikální jednotky, vzdaluje se tato jednotka od centra struktury a mnohdy i za její hranice. V takovém případě pak příslušná lexikální jednotka přestává být členem pole (stfr. laborer).

Problém centra a periférie přichází v úvahu také v rámci lexikální jednotky. Za sémantické centrum zde považujeme ten distinktivní rys, který je v sémantické struktuře slova pořádajícím prvkem. Zde je ovšem nutno rozlišovat mezi úrovní promluvy a systému. Na úrovni promluvy je sémantické centrum lexikální jednotky velmi pohyblivé a nestálé: kontext totiž přistupuje k sémantickému obsahu slova pokaždé z jiné perspektivy, a tak při každém užití dané lexikální jednotky může ve funkci jejího sémantického centra figurovat jiný identifikační rys. Sémantický obsah každé lexikální jednotky poskytuje v tomto ohledu značný počet potenciálních možností.

Mluvíme-li však o sémantické struktuře lexikální jednotky na úrovni systému, musíme vzít v úvahu všechny kontextové realizace jejího sémantického obsahu, tj. všechna sémantická centra, která u ní v dané etapě vývoje jazyka přicházejí v úvahu. Obyčejně se stává, že jedno nebo několik z možných sémantických center je realizováno častěji než ostatní, a tak na úrovni systému označujeme jako sémantické centrum lexikální jednotky ty identifikační rysy, které jsou kontextovou perspektivou nejčastěji kladeny do popředí, takže ovládají sémantické jádro. Ostatní rysy, které kontext aktualizuje jen zřídka, jsou označovány jako periferní, např.:

V obsahu stfr. slovesa travailler byl jako sémantické centrum realizován především distinktivní rys ‚trápení‘ a rys ‚námahy‘, zatímco rys ‚úsilí (směřujícího k užitečnému výsledku)‘ byl až do 14. stol. aktualizován jen zcela výjimečně, tj. byl periferní.

Někteří sémantikové[10] vidí problém sémantického centra lexikální jednotky jinak: považují za centrum hlavní nebo nejdůležitější význam lexikální jednotky. Toto [4]pojetí, které je aplikovatelné pouze na slova homonymní nebo polysémní, vychází ze sémaziologického přístupu a považuje obsah lexikální jednotky za strukturu nikoli distinktivních rysů, nýbrž různých významů této jednotky. Zdá se však, že analýza na identifikační rysy je vhodná i pro sémaziologický postup už proto, že různé významy dané lexikální jednotky jsou vesměs důsledkem přemisťování sémantického centra, tentokrát však už systemizovaného.

Jako příklad uvedeme významy českého subst. práce: význam ‚činnost zaměřená k realizaci užitečného výsledku s vynaložením úsilí‘ předpokládá centrální úlohu identifikačního rysu ‚úsilí‘; význam ‚dílo‘ předpokládá dominantní postavení identifikačního rysu ‚výsledku‘.

V synchronním pohledu se tedy sémantické centrum lexikální jednotky jeví jako pohyblivé a nestálé na úrovni promluvy a jako relativně stálé na úrovni systému. Pokud jde o centrum pole a jeho organizaci vůbec, jeví se v synchronním pohledu stálé.

 

II. Přejdeme-li k diachronickému pohledu na sémantickou strukturu pole a lexikálních jednotek, z nichž se skládá, zjistíme, že se obojí mění, a to někdy dost pronikavě. Změny jsou v zásadě dvojího druhu:

a) Týkají se inventáře lexikálních jednotek, z nichž se pole skládá, při zachování sémantické struktury pole beze změny. Taková situace je možná, ba dokonce dosti častá, a to hlavně u onomaziologických struktur vztahujících se ke konkrétním denotátům: lexikální jednotka se dostane do vztahu homonymie a je nahrazena jiným výrazem, ale sémantická struktura onomaziologického pole se tím nijak nemění. Tak ve 13. stol. nahradilo sloveso traire stfr. sloveso moudre (< lat. mulgere), ‚dojit‘, které se v důsledku hláskového vývoje dostalo do vztahu homonymie se slovesem moudre (< lat. molere) ‚mlít‘.

b) Týkají se samé sémantické struktury pole a jsou spojeny s posuny v obsahu lexikálních jednotek, z nichž se skládá.

Pro pojmové pole „práce“ ve francouzštině, jehož vývoj jsme studovali od 13. do 20. stol., přicházejí v úvahu změny druhého typu, a to ve velmi hojné míře. Ve výkladu se omezíme pouze na změny základní, které však nám nicméně umožní udělat si představu o restrukturačních pohybech této onomaziologické struktury:

(1) V staré francouzštině bylo pojmové pole „práce“ strukturou dichotomickou. Skládalo se ze dvou do značné míry samostatných oddílů, z nichž jeden — jehož centrem bylo sloveso ovrer — nazíral práci z hlediska výsledku, zatímco druhý — se slovesem laborer v centru — byl ovládán pojmovou složkou úsilí. Lexikální jednotky obou oddílů byly do určité míry synonymní a také obě uvedená centrální slovesa se svým obsahem z větší části překrývala.

Tato dvojdílná a částečně pleonastická struktura se již ve 14. stol. začala rozkládat, a to tak, že obě centrální slovesa rozvíjela ve svém sémantickém obsahu odlišné specifikační rysy: u slovesa ovrer to byl významový rys ‚dovednosti, umění‘, zatímco sloveso laborer, v jehož obsahu dominantní význam měl rys ‚námahy‘, postupně se specializovalo na označování polních prací, ustupovalo stále víc k periférii pole, až nakonec z pole zcela zmizelo.

Sloveso ovrer rovněž zmizelo z pojmového pole „práce“, přestože odvozené substantivum ouvrage se zachovalo a dosud zaujímá v rámci pole postavení blízko centra. Tento jeho osud bývá vysvětlován částečnou homonymií jeho tvarů s tvary slovesa ouvrir. Zdá se však, že skutečné vysvětlení je nutno hledat v tom, že vzhledem k svému obsahu nebylo toto sloveso schopno plnit funkci centrálního výrazu v pojmovém poli „práce“, které se začalo konstituovat v jednotnou onomaziologickou strukturu. V kritické době pojmové pole „práce“ disponovalo lexikálními jednotkami, které sloveso ovrer mohly nahradit, a tak toto sloveso nepřizpůsobovalo svůj obsah centrálnímu postavení tím, že by se zbavovalo specifikačních rysů atd., nýbrž naopak [5]podíl těchto rysů ve svém obsahu zvyšovalo. Když k tomu připočteme ještě zmíněnou homonymii s ouvrir, stane se nám osud slovesa ovrer pochopitelným.[11]

(2) Sloveso travailler, které v staré francouzštině zaujímalo velmi skromné místo na samém okraji pole, se postupně stalo jeho centrálním členem. Původně totiž sloveso travailler patřilo do pojmové sféry trápení a do pojmového pole „práce“ proniklo díky afektivně obraznému užívání. Postupně však se jeho místo v rámci pole upevňovalo a začátkem 16. stol., tj. v době zmíněné strukturní krize, už bylo vážným pretendentem na místo v centru pole, přestože jeho sémantický obsah byl ještě dosti silně poznamenán významovými prvky ‚trápení‘ a ‚únavy‘.

(3) Sloveso besogner mělo již v staré francouzštině své místo ne příliš daleko od centra pole, i když v té době bylo hojně užíváno ve významu ‚potřebovat‘. V 16. stol. však se ho užívalo pouze ve významu ‚pracovat‘. Můžeme říci, že sloveso besogner bylo v kritické době velmi blízko k uprázdněnému centru pole. Jazyk jako by je „zkoušel“ pro úlohu centrálního výrazu, ale zavrhl je potom ve prospěch slovesa travailler, takže dnes sloveso besogner má v struktuře pole přibližně stejné místo jako v staré francouzštině.

Uvedli jsme tedy tři typy pohybu, ke kterému ve vývoji došlo, pokud jde o místo lexikálních jednotek ve vztahu k centru pole: pohyb sestupný u sloves ovrer a laborer, pohyb vzestupný u slovesa travailler a pohyb vzestupně sestupný u slovesa besogner.

Druhy pohybu zároveň naznačují, jakým způsobem dílčí onomaziologická struktura řeší systémové napětí, které v ní vzniklo a které porušuje rovnováhu systému. Přestává-li obsah lexikální jednotky odpovídat místu, které tato jednotka zaujímá v příslušné onomaziologické struktuře, vzniká napětí, které může být odstraněno dvojím způsobem: a) buď lexikální jednotka změní místo v struktuře (jako sloveso laborer, které vzhledem k svému příznakovému sémantickému obsahu nemohlo zůstat v centru pole), b) anebo přizpůsobí svůj obsah místu, které zaujímá (jako sloveso travailler, které neutralizuje svůj sémantický obsah, když se stalo centrálním výrazem).

V tomto druhém případě (b) struktura pole přímo a podstatně ovlivňuje strukturu obsahu lexikální jednotky. Zjišťujeme tedy, že ovlivňování mezi dílčí strukturou a jejími členy je vzájemné. A tak můžeme říci, že sémantický obsah lexikálních jednotek sice nesporně určuje jejich místo v struktuře pole, ale že zároveň místo, které lexikální jednotka zaujímá v rámci pole, ovlivňuje její obsah.

Jako doklad lze uvést osud slovesa travailler a slov od něho odvozených. Změny v sémantickém jádru výrazů této skupiny se nepochybně dají zčásti vysvětlit tím, že se nacházely v centru pole a že se jejich obsah musel této situaci přizpůsobit: zbavil se všech specifikačních rysů, protože centrální termín pole musí mít co nejvíce obecný, neutrální sémantický obsah; jinak by utrpěla jeho extenzívnost, tj. schopnost zastupovat kterýkoli člen pole, což je jedna z charakteristických vlastností centrálního výrazu pole. Toto působení struktury se projevuje též v plánu sémaziologickém: výrazy uvedené skupiny ztratily prakticky všechny významy, kterými byly spojeny s pojmovými oblastmi jinými než oblast práce, protože polysémie přesahující hranice příslušné onomaziologické struktury je pro centrální termín pole nemožná.

Při diachronickém pohledu na obsah lexikálních jednotek přirozeně sledujeme úroveň systému. Když mluvíme o změnách, ke kterým došlo v struktuře sémantického obsahu lexikálních jednotek, máme na mysli změny ve složení a uspořádání [6]jejich systémového obsahu, tj. elementární sémantické struktury, která slouží jako opěrný bod (référence) pro užívání dané lexikální jednotky v promluvě.

Změny tu mohou být v zásadě trojího druhu:

(1) Změny, které se týkají složení sémantického jádra, projevují se buď výskytem nových sémantických rysů, nebo zánikem některého rysu. Např. subst. labeur rozšířilo od 16. stol. svůj obsah o nový rys stylové specifikace a stalo se literárním výrazem patřícím k tzv. vznešenému stylu; sloveso laborer se obohatilo — a to už v staré francouzštině — o specifikační rys ‚polní práce‘, který postupně ovládl celý jeho sémantický obsah a způsobil jeho vytlačení z pojmového pole. Na druhé straně sloveso labourer a výrazy od něho odvozené ztratily rys ‚trápení‘ a ‚únavy‘. Stejně sloveso travailler.

(2) Jiného typu jsou změny, které se týkají organizace sémantických rysů uvnitř jádra. K restrukturaci jádra totiž může dojít i tehdy, když jeho složení zůstane stejné. V takovém případě jde o změnu ve vzájemném poměru jednotlivých rysů, v jejich relativní důležitosti. Nejčastěji však je restrukturace doprovázena změnou ve složení jádra. Například sémantickým centrem slovesa besogner byl ve stfr. rys ‚potřebnosti‘, zatímco rysy ‚úsilí‘ a ‚užitečného výsledku‘ zaujímají v jeho sémantickém obsahu nepříliš důležité místo. V 16. stol. však už je situace zcela odlišná; pojem „práce” je dominantní, kdežto ostatní rysy jsou celkem podružné.

(3) Změny třetího typu se týkají klasifikace a jsou výrazem změn v kombinačních možnostech daného sémantického jádra. Tyto změny ovšem závisí na složení a struktuře jádra. Tak např. sémantické jádro subst. labeur dnes už nemá slovesnou modalitu, kterou mělo až do 17. stol., tj. nemá už možnost kombinace s klasifikačními rysy, které by je ve větě realizovaly jako sloveso. Pokud jde. o subst. travail, může v současné francouzštině náležet jak do třídy činností, tak i do třídy předmětů jakožto výsledků činnosti, což nebylo možné v st. franc., dokud sémantické jádro této lexikální jednotky bylo jednoznačně ovládáno rysem ‚úsilí‘, popř. ‚únavného úsilí‘.

 

III. Když jsme na příkladech demonstrovali, k jakým změnám může dojít při vývoji obsahu lexikální jednotky, položme si otázku, čím jsou tyto změny vyvolávány, co je jejich impulsem.

Obdobně jako tomu bylo u změn na úrovni dílčí onomaziologické struktury, tj. pojmového pole, můžeme předpokládat, že impulsem ke změnám je tendence jazykového systému k vyváženosti a k odstraňování napětí, které tuto vyváženost porušuje. O jaká napětí může v rámci lexikální jednotky jít?

K odpovědi na tuto otázku bude dobré vzít si na pomoc schéma struktury jazykového znaku. Ogdenův a Richardsův trojúhelník nepovažujeme za vyhovující pro naše účely, protože meaning triangle nedává možnost členění obsahové stránky znaku, a to je při našem postupu, jakož i při jiných metajazykových operacích, zřejmý nedostatek.

Trojúhelníkem implikované ztotožnění signifié a významu, popř. významu a pojmu považujeme za nepřípustné, protože neodpovídá uspořádání slovní zásoby tak, jak se nám jeví ve světle jazykové praxe a jazykovědné analýzy. Neadekvátnost trojúhelníkového modelu ovšem není na první pohled zřejmá u lexikálních jednotek, které jsou prosty záludností homonymie nebo polysémie. Zkoumáme-li však polysémní lexikální jednotku, jako je např. jazyk, je jasné, že pro ni musíme vzít v úvahu alespoň tři základní významy: a) ‚sval v dutině ústní‘, b) ‚předmět ve tvaru jazyka‘, c) ‚mluva‘. Postulujeme-li zároveň jednotu jazykového znaku, tj. neodlučitelnost signifiantu a signifié, musíme do signifié jazyk včlenit všechny uvedené významy. Jedno signifié má tedy tři významy, jež odpovídají třem různým pojmům. Disjunkce pojmu a významu je nejlépe patrná u synonym: výrazy práce, dřina, makačka, fuška odpovídají nesporně jednomu pojmu, ale každý z nich má svůj význam, signifié a signifiant.

[7]Navrhujeme tedy jiné pracovní schéma, které členění obsahové stránky znaku umožňuje,[12] a vyznačíme na něm komponenty znaku: 

 

rovina denotátů                                                                                          denotát           

                                                                                                                     |

—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—

                                                                                                                     |

rovina                                                                                                             |

obsahu znaku                                               signifié ———— význam ———— pojem

                                                                      |

—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—.—

                                                                      |

rovina                                                             |

materiální                                                        |

podstaty znaku                                          signifiant

 

Vraťme se k otázce strukturálního napětí vznikajícího v rámci lexikální jednotky a vyvolávajícího změnu, která je uvolňuje, likviduje. Takové napětí může vzniknout v kterémkoli z binárních vztahů, které na našem schématu můžeme stanovit:

(1) Ve vztahu signifiant-signifié, a to např. v tom případě, že signifiant nabude vlastností, které mu brání dobře plnit funkci znaku. Takovým případem by byla již zmíněná homonymie slovesa ovrer nebo jakýkoli jiný případ homonymie.

(2) V obsahové části znaku může napětí vzniknout buď ve vztahu signifié-význam, nebo ve vztahu význam-pojem.

U vztahu signifié-význam může dojít k situaci, že signifié se obohatí o nové distinktivní rysy, což mu umožní generovat nové významy. Např. signifié subst. travail se v stfr. obohacuje o sémantický rys ‚úsilí‘ a ‚únavy‘; to mu umožňuje generovat vedle významu ‚trápení, mučení‘ ještě význam ‚utrpení způsobené unavujícím úsilím‘. Když se k rysu ‚úsilí‘ přidá ještě rys ‚užitečného výsledku‘, může toto signifié produkovat také význam ‚strastiplná dřina‘. V tom okamžiku se subst. travail stává členem pojmového pole „práce“, aniž ovšem proto hned opouští svou původní pojmovou oblast — oblast trápení.

Vztah význam-pojem může být zkoumán buď ze strany významu, nebo ze strany pojmu. V prvním případě můžeme např. zjišťovat, jak změna v obsahu lexikální jednotky způsobí, že tato jednotka přestane odpovídat obsahu příslušného pojmu, čímž vzniká napětí v struktuře.

Tento vztah však můžeme studovat též z hlediska pojmu. Tento způsob má pro nás tu výhodu, že odpovídá onomaziologickému přístupu, který uplatňujeme. Postupujeme-li takto, můžeme např. řešit situaci, kdy pojem, jemuž podléhá určitá onomaziologická struktura, změní svůj obsah. Napětí, které tím vznikne, má hluboký vliv na celou onomaziologickou strukturu pojmu a vyvolává změny jak v organizaci této struktury, tak v sémantické struktuře jejích členů. Taková situace nastala ve francouzštině na sklonku starofrancouzského období a právě ona vysvětluje hluboké změny, ke kterým v pojmovém poli „práce“ ve francouzštině došlo.

[8]Obsah pojmu se tedy mění a musíme se ptát, proč. Budeme-li nadále považovat strukturální změny za vyrovnávání napětí, které vzniká v různých fázích fungování jazykového znaku, musíme hledat příčinu změn obsahu pojmu ve zbývající — zcela nelingvistické — části našeho schématu, tj. ve vztahu mezi pojmem a denotátem; to nás vede ke zkoumání spojení mezi jazykovými změnami a mimojazykovou skutečností. Je nad jakoukoli pochybnost, že pojetí práce se v průběhu staletí mění a že dokonce i za dobu jednoho lidského života v něm v naší době můžeme pozorovat jistý vývoj.

Vývoj pojetí práce od dob st. franc. do současné doby můžeme shrnout takto: Ve francouzském vrcholném středověku byla práce pojímána dvojím, zcela odlišným způsobem: a) jako vyčerpávající úsilí, b) jako umění. Tomuto dvojímu pojetí[13] odpovídala též dvojitost příslušné onomaziologické struktury. Práce pojímaná jako umění odpovídala práci kvalifikované, tj. práci řemeslníků a umělců (tyto dvě skupiny kvalifikovaných pracovníků se tehdy nerozlišovaly) a byla považována za kvalitativně odlišnou od práce sedláků, nazírané především jako vyčerpávající úsilí.

V době od 15. do 17. stol dochází v pojetí práce k zásadní změně, způsobené a) tím, že postupné přeměny organizace a technologie řemeslnické práce vyústily v situaci, kdy výrobce, tj. řemeslník přestává pracovat v stálé konfrontaci s výsledkem procesu své práce; to je nutný důsledek zefektivnění technologie řemeslnické práce, která už zdaleka není ve všech případech vysoce kvalifikovaným, cílevědomým tvořením díla, nevyžaduje tolik talentu a dovednosti a ztrácí proto na celkové prestiži.—b) Na druhé straně pak morálka rodící se buržoazní společnosti rehabilitovala práci a pracovitost. To se v náboženské morálce, hlavně protestantské, projevovalo tím, že záliba v zahálce a lenost byly považovány za projev ztráty stavu milosti, tedy za něco, co je pro křesťana velmi neblahé a nežádoucí.[14]

Od doby tohoto velkého převratu se pojetí práce už tak pronikavě neměnilo. Od zač. 19. stol. nicméně pozorujeme ovlivnění pojmu práce teorií a praxí socialismu a dělnického hnutí. V příslušné onomaziologické struktuře se tento vliv nejnázorněji projevil sémantickým vývojem subst. ouvrier, dále tím, že v obsahu některých lexikálních jednotek pole vzrůstá podíl významové složky námezdnosti apod.

V současné době se práce v některých aspektech zcela radikálně odlišuje od činnosti označované jako práce ve středověku: výsledek práce se pro pracovníka často ztrácí v nedohlednu, zatímco úsilí v mnoha případech zcela pozbylo svůj tradiční fyzický, svalový charakter. Proto je to často sémantický komponent užitečnosti (společenské užitečnosti), co umožňuje identifikovat nějakou činnost jako práci.

Změny v oblasti denotátů tedy ovlivňují slovní zásobu prostřednictvím pojmů. Z toho můžeme vyvodit, že různým typům denotátů odpovídají různé typy onomaziologických struktur, které se budou navzájem lišit též svým vývojem. Pro některé z nich např. vývoj pojmu nepřichází vůbec v úvahu (např. onomaziologické struktury, jako jsou části těla,[15] dny týdne, vodní toky[16] aj.), takže není možné, aby impuls ke změně struktury vyšel z oblasti pojmu.

Nicméně lze oprávněně předpokládat, že všechny dílčí struktury mají mnoho společného, že jsou si navzájem podobné obecnými kritérii své organizace a že tudíž studium jedné z nich je jakousi sondou, která umožňuje udělat si představu o jiných dílčích strukturách a o onomaziologickém členění lexika vůbec.

 

[9]R É S U M É

Etude diachronique des structures onomasiologiques

L’appartenance des unités lexicales à une structure onomasiologique (appelée champ conteptuel) est déterminée par leur contenu sémantique. Celui-ci représente une structure des traits distinctifs de signification qui sont de trois types: (1) traits d’identification, (2) traits de spécification (ces deux catégories de traits constituent le noyau sémantique des unités lexicales) et (3) traits de classification (qui rangent les unités lexicales dans les grandes classes de significations et leur donnent un statut linguistique déterminé).

Le cadre du champ conceptuel convient notamment à l’étude des traits du noyau sémantique dont la distinction est pertinente seulement dans ce cadre. En effet, plus petite est la part des traits de spécification dans le contenu de l’unité lexicale, plus proche est cette unité du centre du champ. Ainsi, le contenu des unités se trouvant au centre de la structure se compose de façon prépondérante — ou exclusive — des traits d’identification.

Au niveau de l’unité lexicale, on considère comme centre le trait distinctif qui a la fonction de l’élément organisateur de sa structure sémantique. Il faut distinguer, toutefois, entre le plan de la parole et celui du système. Sur le plan du système, on considère comme centre sémantique de l’unité lexicale les traits distinctifs que la perspective contextuelle réalise le plus souvent comme centraux sur le plan du discours.

En diachronie, on constate des changements plus ou moins profonds dans la structure du champ ainsi que dans la structure du contenu des unités lexicales. A l’échelle du champ, ces changements sont de deux sortes: (a) ils concernent l’inventaire des unités dont le champ se compose, (b) ils concernent la structure sémantique du champ et sont liés aux modifications du contenu de ses membres. Pour rémédier à la tension apparue au sein du système onomasiologique, les unités lexicales changent de place dans la structure ou adaptent leur contenu à la place qu’elles y occupent.

A l’échelle de l’unité lexicale, on se limite à suivre le plan du système. Les changements par lesquels le système rétablit son équilibre compromis concernent soit la composition du noyau sémantique, soit l’organisation des traits dans le noyau ou enfin les virtualités combinatoires et classificatoires du noyau. La tension compromettant l’équilibre du système peut naître dans le rapport signifiant-signifié, dans le rapport signifié-sens ou enfin dans le rapport sens-concept. Du point de vue du champ conceptuel, il est particulièrement intéressant d’examiner le rapport concept-sens qui peut démontrer comment les modifications dans la compréhension du concept influent sur toute la structure onomasiologique respective et comment le plan onomasiologique est lié à la réalité extralinguistique.


[1] R. Ostrá, Le champ conceptuel du travail dans les langues romanes. Domaines français, espagnol et roumain, Etudes romanes de Brno 3, 1967, 7—84.

[2] Táž, Le champ conceptuel du travail en ancien français, Etudes romanes de Brno 5, 1971, 19—44, a Etude diachronique d’un champ conceptuel. Structure onomasiologique du travail en français, Opera Universitatis Brunensis, v tisku.

[3] O. Ducháček, Le champ conceptuel de la beauté en français moderne, Opera Universitatis Brunensis 71, Praha 1960, a Précis de sémantique française, tamtéž 126, Brno 1967, 32—34.

[4] Srov. J. Šabršula, K některým otázkám makrosémantiky, SaS 26, 1965, s. 264; T. Todorov, Recherches sémantiques, Langages 1, Paříž 1966, 12—15; B. Pottier, Champ sémantique, champ d’expérience et structure lexicale, Zeitschrift für französische Sprache, Probleme der Semantik, Beihefte NF 1, Wiesbaden 1968, 37—41.

[5] Srov. T. Slama-Cazacu, La structuration dynamique des significations, Mélanges linguistiques publiés à l’occasion du 8e Congrès des linguistes, Bukurešť 1957, 113—127.

[6] J. J. Katz - J. A. Fodor, The Structure of Semantic Theory, Language 39, 1963, 140—210, a J. J. Katz - P. Postal, An Integrated Theory of Linguistic Description, Cambridge, Mass. 1964; český překlad Celistvá teorie lingvistických popisů, Praha 1967.

[7] Sémantické jádro odpovídá zhruba tomu, co Ch. Muller (Etude de statistique lexicale, Paříž 1967) označuje termínem vocable a J. Filipec termínem sémantický invariant (K úkolům české lexikologie, SaS 29, 1968, s. 266).

[8] Termínem dílčí onomaziologická struktura je označováno pojmové pole jako struktura nadřazená lexiální jednotce (tj. základní lexikální struktura) a podřízená makrostruktuře onomaziologického systému jazyka; srov. J. Filipec, Zur Theorie und Methode der lexikalischen Forschung, sb. Zeichen und System der Sprache 3, Berlin 1966, 154—173.

[9] Srov. o tom F. Daneš, The Relation of Centre and Periphery as a Language Universal, TLP 2, 1966, 9—21, a J. Filipec, Probleme des Sprachzentrums und der Sprachperipherie im System des Wortschatzes, tamtéž, 257—275.

[10] Srov. K. Baldinger, Vom Affektwort zum Normalwort, Etymologica, Mélanges W. von Wartburg, Tübingen 1958, 1—35; týž, Sémasiologie et onomasiologie, Revue de Linguistique romane 28, 1964, 111—112, 249—272; O. Ducháček, Précis de sémantique française, Brno 1967, 25—28.

[11] Na rozdíl od G. Gougenheima (Les mots français dans l’histoire et dans la vie, Paříž 1962, s. 199) jsem toho názoru, že tuto homonymii nelze považovat za jediný a dostačující důvod zániku slovesa ovrer; homonymie ovrir/ovrer byla totiž jen částečná a jazyk měl k jejímu odstranění několik prostředků, z nichž nejvíce nasnadě bylo zpravidelnění konjugace podle tvarů singuláru (il œuvre) místo podle plurálu (nous ouvrons). Tento prostředek je ve vývoji fr. slovesné flexe velmi častý (srov. např. sloveso demeurer).

[12] Naše schéma v podstatě vychází z lichoběžníkového schématu K. Hegera (L’analyse sémantique du signe linguistique, La langue française 4, 1969, 44—65). Kromě nepodstatného rozdílu v grafickém znázornění se od Hegera odlišujeme tím, že pro své schéma předpokládáme kvalitativní rozlišení významu (= veličina jazyková, jazykově specifická) a pojmu (= veličina zajazyková). K tomuto problému srov. J. Larochette, La signification, Linguistica Antverpiensia 1, 1967, 127—169, a E. M. Uhlenbeck, Nové výsledky vývoje transformační generativní gramatiky, SaS 32, 1971, s. 12.

[13] Viz o tom např. K. Marx, Ekonomicko-filosofické rukopisy, Praha 1961, 61—75, a M. Sobotka, Člověk a práce v německé klasické filosofii, Praha 1964, 141—153.

[14] Srov. M. Weber, Asketischer Protestantismus und Kapitalistischer Geist in Soziologie, Weltgeschichtliche Analysen, Politik, Stuttgart 1968, 357—381, a M. Foucault, Psychologie a duševní nemoc, Praha 1971, s. 65.

[15] Jean Renson, Les dénominations du visage en français et dans les autres langues romanes. Etude sémantique et onomasiologique, Paris 1962.

[16] Srov. O. Ducháček, Microstructures lexicales, Etudes romanes de Brno 4, 1969, 139—157.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 1, s. 1-9

Předchozí Marie Těšitelová: Dánská a německá antologie z prací pražské školy

Následující Karel Svoboda: K předpokladům jazykovědné syntaxe