Mluvní takt a některé problémy příbuzné

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

Le groupe d’énonciation et autres problèmes connexes

V knize Jazykozpyt (Praha 1932) vykládá Fr. Oberpfalcer o mluvním taktu dvojím různým způsobem. Na stránce 120 dole praví, že mluvní takt je oddíl jazykového projevu od jednoho hlavního přízvuku k nejbližšímu akcentuačnímu vrcholu, ale hned na straně následující nahoře říká, že mezi takty lze při pomalé výslovnosti vkládati přestávky, kdežto uvnitř taktu pausy nejsou, a že také nelze do taktu vkládat slova, která nejsou ve shodě s jeho mluvnickým vazivem. Protože příklady doprovází autor jen druhý z obou výkladů, jistě si čtenář do problematiky této otázky nezasvěcený ani hned neuvědomí, že jde o pojetí protichůdná, s nimiž se musí vědecký pracovník poctivě vypořádat, chce-li dospět k pojmům přesným a jednoznačným. Začněme tím pojetím, které má Oberpfalcer na místě prvním! Pojetí mluvního taktu jako promluvového úseku mezi dvěma důrazovými vrcholy bylo příznačné pro fonetiku přírodovědecky popisnou, která analysovala hláskové řady beze zřetele k tomu, co znamenají, a jeho zastánci byli především anglický fonetik Henry Sweet a německý fonetik Eduard Sievers. V praksi toto pojetí znamená, že mluvní takt jako úsek expiratorní nebo důrazový naprosto nemá nic společného s členěním promluvy ve slova a skupiny slov a že se proto jeho meze mohou křížit s mezemi úseků obsahových. Velmi jasně to vyjádřil zejména Sievers, který ilustruje své příslušné výklady v knize Grundzüge der Phonetik (4. vydání, Lipsko 1893, str. 214 n.) dvěma názornými příklady. Ve větě Gib mir das | Buch her! roztrhává hranice taktů slova das Buch, která k sobě syntakticky těsně patří, a ve větě Wo sind die Ge|fangenen? dokonce slovo Gefangenen. Stejné pojetí Sweetovo je zas názorně doloženo fonetickými transkripcemi v jeho Elementarbuch des gesprochenen Englisch (Oxford 1891), kde čteme na příklad na str. 94 větu takto členěnou: I | don’t know | who put the i|dea into Mrs | Carnaby’s|head. Proti tomuto pojetí, které vytváří zásadní neshodu mezi obsahovým a fonetickým členěním promluvy, jsem se ozval již roku 1911 v pojednání O potenciálnosti jevů jazykových (Věstník Král. Č. Spol. nauk 1911, č. II, 1—24) a vracím se k té otázce nyní proto, že se její dějiny od té doby vytvářely velmi poučně a že je dnes možno také vidět ještě lépe dosah příslušných problémů nežli tenkrát.

Celkem lze říci, že se oposice proti pojetí Sweetovu a Sieversovu vytvářela ve znamení odklonu od fonetiky přírodovědecky popisné, která zkoumá zvukovou stránku řeči beze zření k stránce obsahové, a příklonu k fonetice funkční, která pojímá zvukovou stránku řeči jako prostředek k vyjádření stránky obsahové. Dají se přitom zřetelně zjistiti dvě ohniska odporu. Prvním z nich byl nesouhlas linguistů, pojímajících řeč jako celek, s thesí, že slovo v mluvené řeči vůbec mizí. Tu jsem zasadil páku roku 1911 také já a dospěl jsem k formulaci, že samostatnost slova ve [194]větě je jev potenciální a že se proto slovo jako samostatná jednotka v mluvené řeči projevovat může, ale nemusí. Další oporu pro tvrzení, že slovo má v řeči svou samostatnou existenci, třeba jen potenciální, jsem později nalézal při svých rozborech fonologické struktury slov. Shrnul jsem své mínění o té věci v pojednání Zum Problem der Belastungs- und Kombinationsfähigkeit der Phoneme, které jsem v prosinci 1930 přednesl na mezinárodní fonologické konferenci zasedající v Praze a které bylo roku následujícího otištěno ve IV. sv. Travaux du Cercle linguistique de Prague (str. 148 n.). Pro mé stanovisko bylo velkým zadostučiněním, když se o necelý rok později ukázalo, že si i ryzí fonetici počínají uvědomovat existenci slova v mluvené řeči. Mám na mysli poznámky k tomuto problému, které vycházely v známém časopise Mezinárodní fonetické asociace Maître phonétique od října roku 1931 a o nichž podal u nás soustavný referát J. Vachek v Časopise pro moderní filologii pod názvem „Nová diskuse o starém problému samostatnosti slova“ (20, 1934, str. 109 n.). Výsledkem této diskuse mezi fonetiky bylo ovšem jen shledání nových fonetických důkazů o tom, že slovo v mluvené řeči nemizí, a shrnutí názorů seniora francouzských fonetiků Paula Passyho ve formulaci, která se zásadně shoduje s mou formulací z roku 1911.

Druhé ohnisko oposice proti Sweetovu a Sieversovu pojetí mluvního taktu bylo v úsilí linguistů a estetiků, kteří se snažili stejně jako tito fonetikové zjistit, jak se člení proud mluvené řeči, ale postupovali přitom jiným směrem. Sweet a Sievers vycházeli od hlásky a snažili se dospět k jednotkám vyšším. Při tomto postupu bylo zcela pochopitelné, že dospěli k svému pojetí mluvního taktu, protože i své východisko, hlásku, pojímali jen zcela zvukově a při postupu od hlásky k mluvnímu taktu nebyli ničím přinuceni rozšířit svůj zájem i na stránku obsahovou. Jinak tomu bylo a je u linguistů a estetiků, kteří při zjišťování členitosti v proudu řeči vycházejí od promluvy nebo promluvových celků a snaží se od těchto nejvyšších a nejrozsáhlejších jednotek proniknout k jednotkám nižším a menším. I když totiž chceme chápat promluvu nebo promluvový celek pouze se stanoviska fonetického, nemůžeme se zcela odloučit od její stránky obsahové, protože fonetické vlastnosti, kterými jsou promluva a promluvový celek charakterisovány, není možno od obsahové stránky odloučit. Velmi zřetelně se to jeví na linii intonační. Právě proto dospěl H. Klinghardt v knížce Sprechmelodie und Sprechtakt (Marburk 1923) k takovému pojetí mluvního taktu, které se nedostává do konfliktu s celistvostí slova a pro které nalézá oporu v pojmu ,groupe d’énonciation‘, jehož užili Jean Passy a A. Rambaud ve své Chrestomathie française již roku 1897. Stejného poučení můžeme dojít i z obecných výkladů o fonologii věty, které uveřejnil S. Karcevskij roku 1931 ve IV. sv. Travaux du Cercle linguistique de Prague pod souborným názvem Sur la phonologie de la phrase (str. 188—227). Zájem těch linguistů, kteří zkoumají intonační linii řeči, dotýká se vlastního problému členitosti ovšem teprve v řadě druhé a proto mají jejich výsledky pro nás na tomto místě především význam zásadní. Mnohem více k jádru věci i do konkretních podrobností zacházejí naproti tomu linguisté a estetikové, kteří se snaží opřít zkoumání rytmické linie mluvené řeči o pevný základ. I oni nutně vycházejí z vyšších a rozsáhlejších jednotek promluvových, a jsou proto už celou svou metodou nuceni přihlížet i při rozboru členění fonetického k stránce obsahové. Jak je tento tlak mocný, ukazuje příklad německého germanisty [195]F. Sarana. V teoretické části své knihy Deutsche Verslehre (Mnichov 1907) výslovně sice odděluje členění hláskových řad přízvukem od významového obsahu řeči, který je mu dán slovní zásobou, syntaxí a pořádkem slov, ale přiznává, že toto členění se velmi úzce víže k psychologickým vztahům mluvené řeči, t. j. asi k tomu, co nazývám aktuálním členěním věty. Tím se dostává Saran v otázce členění mluvené řeči z oblasti čistě fonetické a také příklady, které uvádí pro členění německé prózy, zřejmě ukazují, že z pojetí Sieversova zůstaly u něho jenom zbytky. Všimněme si na příklad této věty: Aber auch das || was man | aufbe|wahrt ||| muss doch dem Sinne | dessen || der es | aufbe|wahren | soll || entsprechen |||. Sieversovi se tu blíží jen členění na nejmenší úseky, které tu z typografických příčin nebylo možno reprodukovat, ale již jednotky o stupeň vyšší, oddělené v uvedené větě jednoduchou svislou čarou, prozrazují vliv Sieversova pojetí jenom dvakrát, u slovesa aufbewahren.

Podobnou cestou jako Saran, ale s větší ještě nezávislostí na fonetice přírodovědecky orientované, postupuje při členění mluvené řeči Otakar Zich a dochází k výsledkům velmi konkretním a jasně formulovaným. Činí to v pojednání „O rythmu české prosy“, otištěném v prvním a jediném ročníku fonetického časopisu „Živé slovo“ (1920, str. 65—78). Je to článek, z něhož Oberpfalcer vzal své druhé pojetí mluvního taktu. Ve svém pojednání Zich ukazuje, že postupným členěním mluvené prózy docházíme na konec k úsekům nejmenším, které se už nedají členiti dál, protože v normální řeči nelze bez násilí trhati od sebe části slova nebo části pevně spjaté skupiny slov. Tyto nejmenší úseky, kterým Zich říká slovní celky, můžeme od sebe oddělovat přestávkami, třebaže to činit nemusíme, a můžeme mezi ně vkládat vsuvky, větě jinak cizí, t. j. nespjaté s ostatními slovy věty mluvnickou vazbou. Pro názornost opakuji příklad, kterým Zich objasňuje své výklady: Nestydíš se, | Karle, | od rána | takhle | zahálet?

Tak jsme Zichovým pojmem slovního celku dospěli k teorii mluvního taktu zcela protikladné teorii Sweetově a Sieversově, ale shodné ovšem s důsledky, které vyplývají z důkazů výše uvedených pro potenciální samostatnost slova v mluvené řeči, a mohli bychom se spokojiti s tím, co jsme vyložili na důkaz tvrzení, že z obou na počátku uvedených Oberpfalcrových pojetí mluvního taktu je správné pojetí druhé a že v důsledku toho je ovšem nesprávné jeho pojetí první. Nebude však na škodu ukázat alespoň na několika příkladech, že se s pojetím Sweetovým a Sieversovým, zdánlivě tak objektivně vědeckým, neztotožňují v novější době ani leckteří fonetici, jak na to již ostatně ukázal H. Klinghardt. Známý německý fonetik Wilhelm Viëtor a stejně i fonetik anglický Walter Rippmann označují ve svých transkripcích promluvové úseky způsobem teoreticky sice podrobněji nevyloženým, ale prakticky v zásadě shodným s pojetím Zichovým a tudíž nesouhlasným s pojetím Sweetovým a Sieversovým. Viëtor to činí v díle Deutsches Lesebuch in Lautschrift (Lipsko, I⁴ 1910, II² 1912). Rippmann v knížce Specimens of English, spoken, read and recited (Londýn, 1908). Německý anglista Heinrich Mutschmann se vyslovuje zato ve své Praktische Phonetik des Englischen (Lipsko, 1930) zcela jasně a nesmlouvavě. Praví výslovně, že dřívější teorii t. zv. výdechových úseků je třeba zavrhnout a že je nutno uznat, že se delší mluvené věty člení podle smyslu na takty mluvní nebo, lépe řečeno, na takty smyslové (Sinntakte). Tyto úseky nevyplývají z příčin fysiologických, nýbrž ze snahy mluvčího vyjádřiti se srozumitelně a jsou [196]na svém konci charakterisovány jednak možností pausy, jednak zvláštním pohybem intonačním. Mimo to se uvnitř mluvního taktu v rychlé hovorové řeči pomezné části sousedních slov asimilačně vyrovnávají, kdežto u pomezných částí slov náležejících k dvěma různým taktům se takové asimilační zjevy neobjevují.

Mutschmannův poukaz na roli intonace při členění mluvené řeči se dotýká věci významu zásadního. Intonace nám opravdu platně usnadňuje postup při tomto členění, a to zejména při rozlišování jednotek vyšších a jednotek nižších. Intonace, to jest výškový pohyb v proudu mluvené řeči, má v zásadě trojí funkci při vyjadřování promluvového obsahu a tyto její tři stránky je třeba při každém zkoumání intonace rozlišovat, třebaže v aktuálním mluvení bývají spojeny. V prvních dvou funkcích, funkci strukturální a funkci primárně modalitní, intonace se uplatňuje v řeči vždy, tedy i v řeči intelektuální, zaměřené na prosté neosobní sdělení obsahu. Právě proto je intonace v těchto dvou funkcích označována interpunkcí. Ve funkci třetí, sekundárně modalitní, patří intonace do řeči emocionální. Ve funkci strukturální naznačuje intonace členění věty v oddíly podřaděné a nadřaděné, neboť vyjadřuje, jde-li o oddíl řeči ukončený nebo o oddíl neukončený, po němž nutně očekáváme oddíl další. S použitím terminologie Karcevského můžeme říci, že se oddíl neukončený zakončuje intonační polokadencí, kdežto oddíl ukončený kadencí konklusivní. Podle primární modálnosti, která rozlišuje oddíly uspokojivě ukončené (tvrzení a příkazy) a oddíly neuspokojivě ukončené (zjišťovací otázky), dělíme zase konklusivní kadence na kadence ve vlastním slova smyslu a antikadence. Jednoduchý příklad ukáže, oč jde. Vyslovme tuto řadu číslovek: Dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět. Dvacet pět? Tam, kde je v této řadě za číslovkou tečka nebo otazník, jde o ukončené oddíly řeči a přitom zakončujeme oddíl, po němž následuje tečka, vlastní kadencí a oddíl, za nímž stojí otazník, antikadencí. V obou případech jde o kadence konklusivní. Naproti tomu číslovky, za nimiž v naší řadě stojí čárka, vyslovujeme s koncovou polokadencí, která naznačuje, že jde o oddíl řeči neukončený. Všechny tři druhy kadence, vlastní kadenci, antikadenci a polokadenci, lze v české výslovnosti velmi jasně rozeznat (v angličtině se naproti tomu rozdíly mezi nimi někdy stírají). Uvedenou řadu číslovek můžeme mimo to vyslovit ještě tónem naříkavým, hněvivým, bázlivým, překvapeným atd. I to se vyjadřuje intonací, ale tu jde již o sekundární modálnost a té se naše úvaha netýká.

Shrneme-li to, co dosud bylo pověděno, můžeme říci tolik: Mluvená řeč, nebo chceme-li užít linguistického pojmu nedávno tu vykládaného Vl. Skaličkou, promluva se člení, přesáhne-li určitou délku, v oddíly, které mohou být dvojího druhu. Postupujeme-li od promluvy v hierarchii těchto oddílů směrem dolů, dostáváme se nejprve k promluvovému celku, to jest k takovému oddílu promluvy, který je ukončen konklusivní kadencí. Promluvový celek odpovídá větě v pojetí Vl. Skaličky (srov. Slovo a slovesnost 1, 1935, str. 212 n.), ale neodpovídá pojetí věty, které jsem vyložil r. 1923 v článku „Několik slov o podstatě věty“ (Časopis pro moderní filologii 10, str. 1n.). Promluvový celek větou v mém pojetí být může a ve velké většině případů také skutečně je, ale vždycky takovou větou být nemusí, t. j. nemusí se podle terminologie Skaličkovy shodovat s větným cliché, v daném jazyku obvyklým. To je ovšem případ abnormální. Jde-li o promluvu poměrně krátkou, splývá promluva s promluvovým celkem, ale může se přitom ještě členit v pro[197]mluvové úseky nebo takty (které ovšem nesmíme zaměňovat s takty hudebními, neboť ty se zpravidla počínají částí důraznou, kdežto takt promluvový se může počínat a někdy velmi často počíná i částí nedůraznou). Je to v podstatě totéž, co Zichův slovní celek, a může se proto definovat jako nejmenší díl promluvového celku, který lze bez újmy smyslového členění oddělit od ostatní promluvy pausami. Důležité je konstatovat, že krátký promluvový celek může být už dále nečlenitelný a že pak splývá s promluvovým úsekem. Právě tato možnost ukazuje, že je třeba určité opatrnosti při zjišťování souvislosti mezi promluvovým úsekem a linií intonační, neboť jen promluvový úsek, který je částí většího promluvového celku a nestojí přitom na jeho konci, zakončuje se polokadencí. Promluvový úsek, který stojí na konci většího promluvového celku nebo který splývá s promluvovým celkem, zakončuje se ovšem kadencí konklusivní.

Je si třeba ještě všimnout toho, že promluvový úsek od úseku druhého oddělován pausou být může, ale že k tomuto oddělení dojít nemusí. To nutně vede k rozlišování mezi promluvovými úseky možnými a skutečnými, mezi úseky, jejichž samostatnost by bylo možno v dané promluvě za určitých podmínek realisovat, a úseky, jejichž samostatnost je v dané promluvě opravdu realisována.[1] Poměr mezi promluvovými úseky možnými a skutečnými je zajímavý po několika stránkách. Předně je dlužno konstatovat, že se mění i při realisování téže promluvy, podle toho, co se v anglické fonetice nazývá slohem výslovnosti. Je to zjev, který se dá lehce zjišťovat a kterého si v anglické výslovnosti všimli především R. J. Lloyd (Northern English, Lipsko 1899) a Daniel Jones (Phonetic Transcriptions of English Prose, Oxford 1907). Záleží v rozdílu mezi zběžnou výslovností denního hovoru, pečlivou výslovností kultivované konversace a pomalou výslovností slavnostní, při čemž směrem od výslovnosti slavnostní k výslovnosti zběžné ubývá paus uvnitř promluvových celků. Z toho se ovšem nesmí hned dovozovat, že současně roste délka promluvových úseků. To platí sice při postupu od výslovnosti slavnostní k pečlivé výslovnosti kultivované konversace, ale od pečlivé výslovnosti k výslovnosti zběžné průměrná délka promluvových úseků zase klesá, a to tím, že se v zběžném hovoru krátí délka promluvových celků, které mimo to často splývají s promluvovými úseky. Názorně to ukazuje těchto několik čísel, zjištěných na základě znamenaného členění promluv v Rippmannových Specimens: V pasáži promlouvané slohem slavnostním je průměrná délka promluvového úseku 5˙75 slabik, v pasáži promlouvané pečlivou výslovností kultivované konversace průměrně 8˙57 slabik a v pasáži promlouvané zběžnou výslovností 5˙59 slabik. Přitom rozsah promluvových úseků kolísá při výslovnosti slavnostní mezi jednou a třinácti slabikami, při výslovnosti pečlivé mezi jednou a devatenácti slabikami a při výslovnosti zběžné mezi jednou a dvanácti slabikami. Tato čísla nabývají významu ovšem teprve ve srovnání s čísly získanými z jazyků jiných. Tak našel na příklad Zich v české próze při pečlivé výslovnosti promluvové celky nanejvýš osmislabičné, což je ve srovnání s angličtinou tím nápadnější, že angličtina má proti češtině slova průměrně mnohem kratší. Zdá se [198]ovšem, že Zich zkoumal jen promluvové úseky možné a nikoli promluvové úseky skutečné, takže podrobnější zkoumání po té stránce je ještě vykonat. Bude to možné teprve tehdy, až budeme mít i pro češtinu po ruce foneticky přepsané teksty s vyznačenými pausami. Již dnes se ovšem dá bezpečně říci, že průměrná délka realisovaných promluvových úseků a také poměr promluvových úseků možných a promluvových úseků skutečných je v různých jazycích různý a že zjištěním těchto rozdílů se přispěje k srovnávací linguistické charakteristice. Dobře to poznal H. Klinghardt, který ve své shora uvedené knížce ukazuje na rozdíl, jevící se po té stránce mezi angličtinou a francouzštinou. Příkladem uvádí dvě věty stejného obsahu (Oberpfalcer je po něm ve své knize opakuje), z nichž anglická All the members cherish the traditions of the Imperial Parliament tvoří jen jeden promluvový úsek splývající s promluvovým celkem, kdežto věta francouzská Tous le membres | chérissent les traditions | du Parlement Impérial je promluvový celek složený ze tří zřetelných promluvových úseků.

Promluvové úseky se dají zkoumat ještě po jiných stránkách. Zich zkoumá především jejich rytmickou stavbu, a to jednak jejich spád, t. j. jsou-li sestupné, vzestupné nebo obstupné, a jejich rytmické vyznění, t. j. končí-li se slabikou s plným důrazem, s polovičním důrazem nebo nedůrazně. Konstatuje přitom v zkoumané české próze, pokud jde o rytmický spád, 84%, úseků sestupných, 14% úseků obstupných a 1% úseků vzestupných, tedy 84% úseků počínajících se důrazně a 15% úseků počínajících se nedůrazně. Pro angličtinu podle několika tekstů v přepise Rippmannově vyplývá naproti tomu poměr právě opačný, t. j. asi 18% úseků se začátkem důrazným a 82% úseků se začátkem nedůrazným. Ukazují tedy promluvové úseky v obou jazycích podobné rozdíly v důrazové linii jako promluvové celky, o nichž jsem pojednal v článku „K dynamické linii české věty“ (Časopis pro moderní filologii 17, 1931, str. 71n.).

Ještě důležitější však než rytmická stavba promluvových úseků zdá se mi jiná jejich stránka, na kterou nebylo, pokud vím, dosud upozorněno. Jako jsme konfrontovali promluvový celek s větou, tak můžeme konfrontovat promluvový úsek se syntagmatem, to jest se skupinou slov syntakticky k sobě vázaných. Také po té stránce se jeví mezi jazyky velmi důležité rozdíly. V češtině je velmi častá neshoda mezi promluvovým úsekem a syntagmatem, jak je patrno třeba z této věty: Ani se na to | nemohu podívat, kde první promluvový úsek je tvořen skupinou slov, která k sobě nejsou nijak syntakticky vázána a která proto netvoří syntagma. V anglické větě, která uvedené české větě odpovídá, I cannot bear | even the sight of it je shoda syntagmat s promluvovými úseky úplná.

Němčina je po té stránce blízká češtině, třebaže křížení promluvových úseků a syntagmat se v ní v podrobnostech utváří jinak. Na doklad uvádím tyto věty vybrané namátkou z tekstů přepsaných Viëtorem: nun schnitt er am Abend | die Schuhe zu. Er nahm die Schuhe | in die Hand, || um sie näher | zu betrachten. Ve francouzštině je shoda syntagmat a promluvových úseků mnohem větší nežli v češtině a v němčině, ale nedosahuje té výše jako v angličtině. Pro ilustraci uvádím větu z fonetické chrestomatie Passyho a Rambauda: Mon cher, | toi | qui sais si bien l’anglais | apprends-m’en donc quelques mots. V této větě ukazuje možný promluvový úsek apprends-m’en donc nesouhlas úseku se syntagmatem, protože určení en patří syn[199]takticky k následujícímu úseku quelques mots.[2] Rozdíl v poměru promluvových úseků a syntagmat v jednotlivých jazycích je rozdíl velmi důležitý, který ovšem těsně souvisí s věcmi slovoslednými. Vím z praktické zkušenosti, že správná stylisace v jednotlivých jazycích do veliké míry závisí na správném tvoření promluvových úseků zrovna tak, jako přirozené a srozumitelné frázování při mluvení, přednášení nebo čtení nahlas závisí na správném jejich oddělování pausami. Právě proto si zaslouží promluvové úseky a jejich srovnávací studium bedlivé pozornosti linguistických teoretiků i praktiků.

Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 4, s. 193-199

Předchozí rd. (= Redakce): Rusko-český slovník

Následující Oldřich Králík: Rozbor tekstových změn v Olbrachtově Žaláři nejtemnějším