O typologii grafických a ortografických soustav v slovanských spisovných jazycích

Dalibor Brozović

[Články]

(pdf)

К типологии графических и орфографических систем в славянских литературных языках / La typologie des systèmes graphiques et orthographiques dans les langues littéraires slaves

Ve dvou známých okřídlených rčeních „natura non fecit saltus“ a „natura vacuum non tolerat“ můžeme slovo natura nahradit slovem scientia, v prvním z nich však pouze podmínečně — věda jako instituce sama sice skoky nedělá, ale vývoj ji nutí, aby se jim přizpůsobila, když se vyskytnou. V druhém rčení je substituce zcela na místě, to se ve vývoji lingvistiky velmi názorně ukazuje na příkladu vztahu k standardním (spisovným) jazykům jako k specifické formě existence některých „idiomů“.[1] Před pražskou školou jazykověda neuznávala spisovný jazyk jako specifický předmět bádání, ať už implicite tím, že v praxi ztotožňovala pojmy jazyk a spisovný jazyk, nebo explicite tím, že jazykovědcům sice dovolovala, aby při metodice vyučování spisovným jazykům nebo při kodifikační činnosti poskytovali vědeckotechnické poradenské lingvistické nebo filologické služby, ale popírala, že existují specifické vědecké lingvistické problémy standardního (spisovného) jazyka jako jevu. Je samozřejmě lhostejné, zda někdo označoval standardní jazyk tímto termínem nebo užíval názvů jako spisovný jazyk, literaturnyj jazyk, Hochsprache ap. Ale „scientia vacuum non tolerat“, a když se jazykovědci odříkali svých legitimních práv a povinností, pokud jde o problematiku standardních jazyků, nastupovali na jejich místo laikové, amatéři a diletanti. Uplatňovala se při tom jinak pravdivá formulace, že standardní jazyk nepatří jazykovědcům, ale celé společnosti. Tuto pravdu je totiž třeba interpretovat takto: Jazykovědci sice nejsou kompetentní, aby o standardním jazyku rozhodovali, zvláště v otázkách kodifikace (leda na výslovnou výzvu a z pověření společnosti, a to pak pouze ve vědeckoporadenském smyslu), ale jsou oprávněni a povinni specifickou problematiku standardního jazyka zkoumat, jak sami, tak i v mezioborové spolupráci s jinými zúčastněnými disciplínami.

Pražské škole[2] se sice dlouho nedařilo prosadit v světové lingvistice své názory, které ostatně nebyly ještě všestranně propracovány, ale po druhé světové válce se především v SSSR, ale i jinde od konce padesátých let, a hlavně v šedesátých letech, mění přístup k specifické problematice standardních jazyků.[3] Na tomto poli se téměř znenadání angažoval velký počet lingvistů, a nemůžeme už tedy mluvit o výjimkách. Lingvistické disciplíny, které se vedle ostatních úzce specializovaných problémů zabývají též standardním jazykem jako jevem a standardností jako jeho specifickou vlastností, jsou především sociolingvistika a řidčeji etnolingvistika. Samy názvy prozrazují, odkud — vedle dědictví pražské školy — přicházely hlavní podněty pro rozvoj za neplná dvě poslední desetiletí.

Vyložil jsem již několikrát své stanovisko ke všem těmto otázkám, především v knize Standardni jezik (Zagreb 1970). Nyní nás zde zajímá užší okruh problematiky standardních jazyků, tj. otázka inventářů grafických prostředků k písemnému vyjádření fonologických systémů v nich a otázka ortografických pravidel pro užívání [276]jednotlivých prostředků z těchto inventářů a pro řešení dalších problémů, které s tím souvisí (distribuce majuskulních a minuskulních podob grafémů, interpunkce ap.). Příklady budu čerpat z oblasti slovanských jazyků, ovšem s jednotlivými exkursy do jazyků jiných.

To, co jsem uvedl o lingvistickém přístupu k standardním jazykům obecně, platí ještě v značně větší míře pro jednotlivá témata grafiky a pravopisu. Je málo otázek, v nichž se diletantismu ponechává tak široké pole volné a nerušené působnosti, jako právě v oblasti pravopisu a grafiky. Neposledním důvodem je nepochybně skutečnost, že se v celkové problematice standardních jazyků otázky pravopisu a grafiky ocítají v pořadí na konci, až za otázkami ortoepické normy. Grafickému inventáři a ortografické normě přiznávají jen technický význam nebo status pouhé konvence často i někteří lingvisté, kteří jinak už přijali teoretické výsledky moderních směrů světové sociolingvistiky pro řešení ostatních problémů jazykové standardnosti. Pro větší účast lingvistů v otázkách gramatické a ortoepické normy, terminologie a nomenklatury ap. je zde pole působnosti pro laické reformní návrhy značně omezené, a tak diletanti soustřeďují svou pozornost tím více na grafiku a na pravopis a nabízejí své služby jak na mezinárodní úrovni, tak na úrovni jednotlivých jazyků nebo jazykových skupin. Protože každý jev působí též zpětně, vyvolává diletantská činnost další dodatečné znevažování grafické a pravopisné tematiky, která je různými, příliš často a nevhodně prováděnými pravopisnými reformami v mnohých jazycích i tak už značně kompromitována, a to nejen v odborných lingvistických kruzích.

Klade se tedy otázka, zda mohou pravopis a grafika být předmětem vědeckého lingvistického zkoumání, jestliže mohou, zda jsou skutečně předmětem bádání lingvistů, a jsou-li, jaký užitek je možno očekávat od jejich angažování v této oblasti? Říkám-li užitek, mám ovšem na mysli především užitek pro lingvistiku v nejširším smyslu; protože však jsou otázky pravopisu a grafiky podřazeny problematice standardního jazyka jako část celku, a standardní jazyk je, abych užil známé formulace „majetkem celé společnosti“, může být zmíněný užitek mnohem širší, jak si možno snadno představit, takže jednotlivé konkrétní výsledky v kultuře obecně, v školství, v typografii ap. není ani třeba taxativně vypočítávat.

Na první z naznačených otázek není těžké dát zásadní odpověď: každá jevová skutečnost může a má být předmětem vědeckého zkoumání, žádná nemůže být předem diskriminována. Dokonce vznikne-li otázka, zda je něco skutečnost nebo neskutečnost, náleží hledání odpovědi vědě, jako např. při otázkách parapsychologických a při podobných údajných jevech. Tolik je možno říci zásadně, v praxi jsou pak grafické problémy nepochybně konkrétnější než problémy telepatie, záhada „sněžného muže“ ap. Od té doby, kdy byla zásluhou pražské školy uznána oprávněnost zájmu o specifičnost standardních jazyků jako samostatné existence a fungování řeči, byla tím automaticky uznána i důležitost grafické a pravopisné problematiky, ač se jednotlivci ani dnes nemohou smířit s tímto uznáním.

Odpověď na první otázku zahrnuje vlastně i odpověď na otázku druhou: lingvisté se stále častěji, a stále méně jako osamocení jednotlivci, zabývají i v čistě vědeckém smyslu otázkami pravopisu a grafiky. Spatřují v nich předmět bádání, který je možno i teoreticky zpracovávat nejen v plánu jednotlivých jazyků, ale i v obecnějším, syntetickém měřítku jazykových skupin nebo lidské řeči obecně.[4] Mimořádně důležitá teoretická práce, plánovitě a promyšleně organizovaná, byla vykonána téměř již před půlstoletím v Sovětském svazu při velké akci tzv. latinizace. V naší době vystoupil r. 1958 na 8. mezinár. kongresu lingvistů v Oslo J. Berry s referátem na téma The Making Alphabets a vyvolal velmi živou diskusi, které se účastnila řada [277]předních lingvistů z celého světa. Uvedu ještě alespoň jedno dílo, které se zvlášť zabývá naší tematikou, knihu indického lingvisty Punyho Sloka Raye Language Standardization: Studies in Prescriptive Linguistics, která vyšla v r. 1963 a pro svůj namnoze průkopnický teoretický přínos zůstává jedním ze sloupů pro teorii grafiky. Ale i pokud jde o užší slovanskou tematiku, máme předchůdce, jehož význam přesahuje rámec slavistiky. Mám na mysli Weingartův sborník Slovanské spisovné jazyky v době přítomné (Praha 1937). M. Weingart píše v předmluvě plným právem:

„… naše kniha, která je první a dosud jediná svého druhu, a to nikoli snad jen v literatuře české: ani žádný druhý slovanský národ, ba vůbec ani světová vědecká literatura nemá podobného paralelně srovnávacího přehledu o vývoji spisovných jazyků slovanské jazykové skupiny. Pokud pak jde o širší rámec, neslovanský, bylo by lze uvésti výbornou knihu A. Meilleta Les langues dans l’Europe nouvelle (2. vyd. se statistikou od L. Tesnièra v Paříži 1928), které však, vykládajíc obecně o jazykové situaci v Evropě, omezuje se v charakteristice jazyků středoevropských a východoevropských, tedy také slovanských, na povšechná data, a neprobírá otázek, které jsou těžištěm naší knihy.“

Weingart je na citovaném místě přece jen příliš zdvořilý — v Meilletově knize nejsou zvlášť nové myšlenky, nejméně pak o spisovných jazycích jako o zvláštní pojmové kategorii; i to, co se tam říká o evropských spisovných jazycích, zvláště o „mladých“, ukazuje na neporozumění problémům. Weingartův sborník jde nesrovnatelně dál tím, že se opírá o tvůrčí myšlenky Pražského lingvistického kroužku v teorii spisovného jazyka, vyjádřené nejzřetelněji v kolektivním díle Spisovná čeština a jazyková kultura (Praha 1932). Zatímco však zde autoři v r. 1932 ještě zůstávali jen u základních klíčových otázek spisovného jazyka jako specifického jevu (pružná stabilita, autonomnost, funkční polyvalentnost ap.) a nepřihlíželi k samostatným vlastnostem grafické a pravopisné normy, ve sborníku Weingartově je této normě při probírání každého jednotlivého slovanského spisovného jazyka vyhrazeno zvláštní místo, a to značně důležité (někde i na úkor složek jiných).

Proto tato kniha, u níž jsme se poněkud déle pozdrželi, dává v praxi odpověď i na třetí otázku, kterou jsme si položili úvodem, tj. ilustruje nám na konkrétních příkladech důležitost grafické soustavy a pravopisného systému jako elementů, které mají podstatný vliv na fyziognomii psané podoby standardního jazyka, na jeho ortoepickou normu, někdy dokonce přímo i na jeho vlastní strukturu, zvláště ve fonetických jednotlivostech. Je to zcela přirozené, především v moderní době, kdy mnozí lidé vnímají jazyk téměř častěji vizuálně než akusticky.

V této vzájemné souvislosti tkví čistě lingvistický problém, jehož zkoumání je nepochybně úkolem lingvistů. Neplatí to ovšem pouze pro jednotlivé jazyky, je nutno hledat obecnější zákonitosti, zvláště dnes, kdy se velký počet dosud analfabetických nebo alespoň nenormovaných jazyků ocítá před problémem urychleného a plánovitého normování, které za těchto podmínek nelze úspěšně provést bez aktivní účasti lingvistů, speciálně teoreticky vyškolených pro tuto práci. Přes značně vysoký stupeň ustálenosti grafických a pravopisných soustav, kterého bylo dosaženo v mnohých standardních jazycích, bude kromě toho i nadále docházet ke grafickým, a především pravopisným změnám v jednotlivých jazycích (nic není věčné) a jsou zcela pravděpodobné přechody od jednoho písma k druhému v určitých částech světa. Zkoumání obecných zákonitostí ve vztazích mezi grafickými soustavami a standardními jazyky, v nichž se uplatňují, má v budoucnu znemožnit nebo alespoň omezit chyby, které již v mnohých jazycích způsobily velké škody. Je však rovněž velmi pravděpodobné, že budoucí vývoj přinese jiné podmínky realizace a fungování jazyků, především standardních, podmínky, které prozatím nelze předvídat, i když je lze vytušit z určitých tendencí. Možná, že jednou bude stát za to změnit i to, co prozatím není potřeba měnit, avšak tento úkol se zajisté bude klást spíše na mezijazy[278]kové úrovni než v plánu jednotlivých jazyků. V tom případě bude mít určitou úlohu i případná příbuznost jednotlivých jazyků a jejich příslušnost k stejnému civilizačnímu okruhu.

Jsou tedy důvody pro to, aby se i slovanské grafické a pravopisné soustavy zkoumaly metodou vzájemného porovnávání. V uvedeném sborníku Weingartově jsou ještě uvedeny pouze paralelně, i když podle shodného výkladového schématu, ale bez soustavného porovnávání. Od té doby nedošlo zatím k vážnějšímu pokusu vyplnit tuto mezeru.

Při srovnávání určitých objektů je, samozřejmě, především nutno zvolit vlastnosti, které mají být předmětem srovnávání, dále pak stanovit kritéria, podle nichž se budou provádět srovnání, popř. též posuzovat získané výsledky. Pokud jde o kritéria, není vážnějších problémů. Je třeba především posoudit, jak která grafická, a především pravopisná soustava splňuje svůj autonomní účel, nakolik uspokojuje právě v tom, co je jejím základním smyslem ve službě příslušného jazyka. To znamená zkoumat je s přihlédnutím k normativnosti, které v nich bylo dosaženo, a k ověření nosnosti této normy v jazykové praxi, v úzu. Na druhé straně je třeba přihlížet i k čistě jazykové kvalitě, k souladu s vlastnostmi konkrétního jazyka, ačkoli standardizovanost určité grafické a pravopisné soustavy není přímo podmíněna její vnitřní kvalitou, tj. není bezprostředně závislá na stupni jejího přiblížení k optimálnímu vztahu mezi inventářem fonémů a grafických prostředků, mezi pravopisnou distribucí grafémů a morfologickou strukturou jazyka, mezi interpunkcí a syntaktickou strukturou atd. Často totiž „horší“ pravopisy fungují v praxi lépe než takové, které jsou sice optimálně koncipovány, ale v úzu se neosvědčují. To znamená, že grafickou a pravopisnou problematiku je třeba posuzovat i z čistě lingvistických a z těch sociolingvistických hledisek, z nichž posuzujeme obecnou normovanost jazyků jako celku, tedy jejich standardnost a standardizovanost. Jednotlivé dílčí struktury i jevy charakteristické pro standardní jazyk, jako je grafická a ortografická soustava, ortoepická norma, soustavy terminologické ap., mají podstatný vliv na tyto celky.

Je těžší stanovit repertoár grafických a pravopisných jevů předem určených k srovnání než kritéria srovnávání. Provádí-li se srovnání mezi slovanskými jazyky, první otázka se přímo vnucuje sama od sebe automaticky: základ grafiky v užším smyslu nebo prostě druh písma.

V předstandardní epoše jednotlivých slovanských jazyků se užívalo různých písem, dnes již neužívaných u Slovanů nebo obecně, např. arabského písma v oblasti Bosny a Hercegoviny, řeckého písma v Makedonii nebo hlaholice v Charvátsku. V předstandardním nebo raném standardním období se v jednotlivých jazycích užívalo i zvláštních podob základních písem, např. tzv. bosančice (tj. specifické charvátské cyrilice) nebo staré cyrilice u pravoslavných národů nebo fraktury téměř u všech nepravoslavných, nejdéle u Lužických Srbů. Tyto zvláštní podoby je nutno ponechat stranou, a to nejen pro jejich nesamostatnost, ale i proto, že setrváme výlučně u synchronního průřezu při řešení, jakou odpověď vyžaduje ta která grafická a pravopisná soustava na jednotlivé otázky. Údaje z dějin grafiky a pravopisu budeme uvádět pouze jako doplňkové informace nebo k osvětlení současné situace a její geneze.

První způsob dělení slovanských standardních jazyků by rozlišoval podle písma jazyky, které užívají azbuky (východoslovanské jazyky, bulharština a makedonština), a jazyky, které užívají latinky (západoslovanské jazyky a slovinština).

K této dichotomii je třeba uvést dvě poznámky. První se vztahuje pouze k otázce samé: Od regionálně omezeného užívání latinky (adaptované polské latinky) pro ukrajinštinu a běloruštinu v určitých obdobích v minulosti musíme totiž odhlédnout vzhledem k stanovenému synchronnímu průřezu i k vlastní regionálnosti této starší praxe a stejně tak musíme pominout i sporadické a funkčně velmi omezené užívání latinky (adaptované charvátské latinky) v makedonském standardním jazyce, které se ostatně pravě v poslední době právem odmítá jako porušování [279]normy. Druhá poznámka je obecná: Je nutno vysvětlit, proč jsem do rozdělení bezprostředně nezahrnul charvátsko-srbskou oblast. Při podobných úvahách nejsou totiž zásadně možné jednoznačné odpovědi pro srbocharvátský standardní jazyk, ač jsou ovšem nejen možné, ale velmi časté stejné odpovědi na jednotlivé otázky. Ve skutečnosti je existenci standardního srbocharvátského jazyka jako jevu možno označit pouze jako „code“ nebo „langue“ (ani jedno z těchto označení přitom není zcela přesné), a nikoli jako „texte“ nebo „parole“ — v jazykové praxi se totiž realizuje buď charvátština, nebo srbština. Tyto realizace fungují jako národní standardní jazyky a v lingvistické terminologii je nazýváme variantami standardního jazyka. Je tedy jasné, že jde o jevy různého řádu, ať už je srovnáváme navzájem, nebo s ostatními slovanskými standardními jazyky. Proto je slovanské standardní jazyky třeba srovnávat dvěma oddělenými operacemi: jednak s abstraktním srbocharvátským jazykem, jednak s národními variantami standardního jazyka. Přihlédneme přitom pouze k standardnímu úzu Charvátů v Charvátské SR a Srbů v Srbské SR, a necháme stranou jazykovou praxi Charvátů mimo území Charvátska a Srbů mimo území Srbska, rovněž tak i muslimů a Černohorců, abychom obecně slovanská srovnání příliš nekomplikovali specifickými jevy jednoho jazyka. Odpověď na otázku po základu grafiky má tedy znít: pro standardní srbocharvátský jazyk platí bipolární kvalifikace, pro charvátskou variantu latinka, pro srbskou azbuka (užívání latinky pro srbskou variantu pomíjíme, i když je nepochybně širší než v standardní makedonštině, protože je přece jen omezeno jak územně, tak funkčně i pokud jde o sféry užití).

Stejně jako můžeme písmo považovat za základní otázku grafiky, tak můžeme za základní otázku pravopisu považovat jeho dominantní princip. Vzhledem k tomu, že historický, a především ideografický princip má v dnešních slovanských pravopisech úlohu jen podřadnou nebo téměř žádnou, zbývá pouze volba mezi principem fonologickým a morfonologickým. První princip platí pro makedonštinu a pro obě srbocharvátské varianty (a tím i pro srbocharvátštinu), druhý pro všechny ostatní případy.

Po těchto dvou základních otázkách je třeba dále uvážit ostatní dílčí problémy, ale je nutno ještě předem podat vysvětlení. Za fonologický pravopis a fonologickou grafiku považují mnozí pouze takové soustavy, v nichž každému fonému odpovídá zvláštní písmeno (litera), pokaždé totéž, a morfonologické alternace se označují. Je to omyl jen o málo menší než časté zaměňování fonologického principu s principem fonetickým, k němuž však není nutno přihlížet (na světě není ani normální grafika, ani normální pravopis vybudovaný na fonetickém principu).

Musíme tedy rozlišovat písmeno a grafém. Ruské ь a ъ jsou písmena, ale nejsou grafémy, západoslovanské ch je grafém, ale není písmeno. Uvedu z charvátských dějin příklad ve čtyřech variantách: 

 

	1. tezhak, tezhka		2. tezhak, teshka
	3. težak, težka		4. težak, teška

 

Každá z těchto čtyř dvojic odpovídá určité praxi v určitém období, ale bylo by neadekvátní označit pouze čtvrtou dvojici za fonologickou. Druhá dvojice je rovněž fonologická, první dvojice je morfonologická, podobně jako třetí. Aby se zjistil objektivně existující rozdíl mezi oběma uvedenými řádky, je třeba položit zvláštní otázku. V některých grafických soustavách jsou totiž všechny grafémy tzv. monogramy, např v ruštině, slovinštině, makedonštině a v srbské variantě. Slovinština, vzhledem k lj a nj na konci slova, a v menší míře i makedonština, vzhledem k лj, by mohly mít bipolární kvalifikaci, ale domníváme se, že by to znamenalo přikládat příliš velkou důležitost jednotlivostem, které je ostatně možno interpretovat různým způsobem. Ruské jery (ы) je monogram v ruské grafické soustavě, je jedním písmenem (typem) i z typografického hlediska, třebaže všechny jeho tahy nejsou [280]spojité, podobně jako je oddělena tečka na i nebo j, která však představuje integrální součást písmena (typu), alespoň ve většině grafických soustav. Všechny ostatní slovanské grafické soustavy mají jeden nebo více digramů, např. typu ch, dž, sz, lj ap. Některé z těchto sledů písmen mohou přitom v jednotlivých soustavách představovat i sledy fonémů, např. dž, ale především lj a nj v slovinštině. Dále pak užívání znaku ь po některých grafémech ve východoslovan. jazycích a v bulh. neznamená, že ь tvoří se sousedním monogramem digram — protože ь není samostatný grafém, ale písmeno (znak); jde o mezní případ, který je třeba zpracovat zvlášť, bez zřetele k tomu, že tento znak nemá protějšek v latince, což snižuje v celku souměřitelnost srovnávaných jednotek. Přesto je třeba uznat, že ь je grafický prostředek vyššího řádu než druhá část ruského a běloruského ы, protože ь lze kombinovat s řadou grafémů, vždy v téže vlastní funkci, zatímco druhá část ы nemá status podstatně vyšší než diakritická znaménka.

Tato otázka nás přivádí k dalšímu problému. Vidíme, že neshoda mezi grafickým inventářem latinky, a v značně menší míře i azbuky, na jedné straně a inventářem fonémů v slovanských jazycích na straně druhé vyžaduje různé zásahy v grafice. V některých grafických soustavách jsou jako doplňující prostředky nejčastěji korelační diakritická znaménka (např. háček nad č, š, ž v češtině a v soustavách, které z ní háček přejaly) nebo nově vytvořené monogramy bez diakritických znamének (např. v ukrajinštině, makedonštině a v srbské variantě — bez ohledu na případnou existenci a funkci těchto monogramů v některém cizím nebo starším grafickém inventáři), nebo se konečně setkáváme s motivovanými digramy, tj. s takovými digramy, jejichž komponenty lze předpokládat, jichž by intuitivně užil i laik, např. dz, dź, dž nebo дз, дж, dále nj, lj a obecně cj. V rozporu se všemi těmito řešeními, tj. s užíváním diakritických znamének, vytvářením nových monogramů a motivovaných digramů, je vytváření nemotivovaných digramů typu pol. sz, cz nebo obecně západoslovanské ch, které je aspoň vnějškově motivováno svou tradicí v některých neslovanských jazycích, důležitých pro Západní Slovany (především v latině a němčině). Užívání z není, kromě v grafému rz (kde má jiné nedostatky), ničím motivováno, nic totiž nesugeruje, že sz označuje právě foném [š], a ne např. [s] jako v současné maďarštině a v některých charvátských grafických soustavách před Gajovou reformou.

Další dělicí čára rozděluje slovanské grafické soustavy na takové, v nichž jsou všechny grafémy (ať už monogramy, nebo digramy) monofonematické, nesyntetické, a na ty, v nichž se vyskytují i bifonematické, syntetické grafémy. Bifonematický je např. rusko-ukrajinsko-bulharský grafém щ, ([šč], bulh. [št]), který zaujímá v každé ze tří uvedených grafických soustav jiné postavení, nejméně motivované v ukrajinštině, zatímco v ruské grafice může tento grafém představovat fakultativní foném [š’:] a jeho existence je tím nejvíce zdůvodněna. Bifonematický je i český a slovenský monogram x, kterého se neužívá pouze v osobních a zeměpisných jménech a v takových apelativech, která ani jinak nejsou po stránce grafické adaptována (citátová slova ap.), ale i v adaptovaných přejatých slovech, např. axióm, axióma, sloven. jen axióma, kde označení délky dokazuje adaptaci, ba i v běžných slovech jako text, praxe (slovensky prax), index. Grafém x není tedy v české a slovenské grafice tak docela okrajový jako v ostatních slovanských latinkách, dokonce i u Čechů a Slováků, např. q(u). V minulosti se v slovanských grafických soustavách, především předstandardních, vyskytovaly i jiné bifonematické grafémy. Do této kategorie však nepatří východoslovanské a bulharské monogramy typu я, ю, ukrajinské є, ï, běloruské (a fakultativní ruské) ë. Bifonematičnost není jedinou funkcí těchto grafémů a je proto nutno zpracovat je zvlášť.

Funkce a platnost jednotlivých grafémů nám poskytují možnosti další polarizace: grafémy mohou být monofunkční a polyfunkční, monovalentní a polyvalentní (s tím že poly- znamená přece jen nejčastěji bi-).

[281]Polyfunkční je grafém i v polštině, neboť např. v sledu pi (v slově pić) označuje foném [i] po palatalizované souhlásce, zatímco v slově pięć označuje pouze samu palatalizovanost fonému [p’] a nic víc (podobně jako v litevské grafice, kromě sledu ie). Polské i zde má podobnou funkci jako ь ve většině grafických soustav azbuky, ovšem s tím rozdílem, že pro ь je to funkce jediná (nebo v ruštině aspoň nejdůležitější, vedle okrajového нoчь, poжь, вuдuшь); kromě toho se diametrálně liší, až na bulharštinu, jeho distribuce. Polyfunkční jsou i zmíněné grafémy jako я, ю, є, ë, které označují syntetický, bifonematický sled fonémů [j] + vokál, ale mají i podobnou funkci jako polské i v slově pięć. Nejsložitější je případ grafému e v ruské grafice. I když necháme stranou nepřízvučnou pozici a užití místo fakultativního grafému ë, stále ještě zbývá trojí funkce: [e] v slově шecmь, [’e] v slově meлo, [je] v slově examь.

Do této kategorie nepatří případy, kdy by se situace dala řešit změnou pravopisu v rámci existující grafické soustavy. Pol. i je bifunkční vzhledem k sledu typu pi, nikoli pak ci, zi, si, ni, kde by pravopisnou bifunkčnost bylo možno odstranit psaním ća, źa, śa, ńa bez grafické reformy; není však možno bez takové reformy psát ṕa. Syntetické polyfunkční grafémy v azbuce by bylo možno změnit v monofunkční psaním ŭ + vokál (jak se ostatně ve zvláštních případech děje), ale to by znamenalo nejen pravopisnou reformu, ale i podstatnou změnu postavení, které zaujímá v systému grafického inventáře. Podobně je tomu, i pokud jde o postavení grafému ě v české grafice, ač je izolovaný a má omezenou distribuci. Nepatří sem bifunkční i v sloven. diftonzích ia, ie, iu, jehož druhou funkci, že totiž vyjadřuje sled fonémů [ij], by bylo možno čistě pravopisně oddělit psaním fijalka, Márija ap. v rámci současného grafického inventáře. Totéž platí i pro slovenské u, které vyjadřuje foném [u] a pouze v sledu -ou (instr. sg. a-kmenů) představuje alofon fonému [v] (srov. např. -ov v gen. pl. o-kmenů). Psaním -ov v obou těchto případech by pravopis vyřešil grafický nedostatek, který je jen zdánlivý. Tyto úvahy však samozřejmě neobsahují potřebu jakýchkoli reforem, naším záměrem je pouze typologické srovnávání jevů.

Polyvalentnost je opět zvláštní problém, ačkoli se dotýká jak otázky funkčnosti, tak otázky vztahu monogramů a digramů. Polyvalentní je např. charv. digram dž vyjadřující jak foném, tak i sled fonémů [dž], který je však vymezen hranicí morfémů. Polyvalentní jsou rovněž monogramy jako ukrajinské a běloruské г, slovinské o a e, ruské о, bulharské а a я ap. Ani zde ovšem nejde o problémy, které by bylo možno vyřešit v rámci existující grafické soustavy pouhou změnou pravopisné distribuce; např. ruské г v -ого, -его je v podstatě možno nahradit existujícím grafémem в.

Repertoár vlastních grafických problémů není tím, co bylo uvedeno, ještě ani zdaleka vyčerpán. Patří sem rovněž otázky fonologické kvantity samohlásek i souhlásek, dále otázky fonologického iktu a tónu (přízvuku a melodie), otázky harmonie nebo disharmonie s grafikou geneticky příbuzných jazyků nebo jazyků téhož civilizačního okruhu, popř. téhož státně politického společenství ap., otázky parazitních grafémů (v současných slovanských grafických soustavách dnes již v podstatě zlikvidované) a vedle některých jiných a dalších i zvlášť důležitá otázka stability grafické soustavy, tj. zda se grafický inventář měnil od dob konsolidace současného standardního jazyka. Otázka by měla zahrnout i řadu pravopisných problémů, jako např. vztahy velkých a malých písmen, funkční neboli anglicko-románské interpunkce k interpunkci formální neboli německo-slovanské, vztah k cizím jménům, především k cizím apelativům, dále zásady o psaní slov zvlášť nebo dohromady, o dělení slov na konci řádku ap.

Všechny tyto grafické i ortografické otázky je možno formulovat tak, abychom dostali odpovědi ano nebo ne při jednotlivých bipolárních odpovědích (±). Kvanti[282]fikací výsledků získáme spolehlivý materiál k typologii slovanských grafických a pravopisných soustav. Podobný postup by bylo třeba uplatnit i k porovnání slovanských modelů terminologických, a pak by bylo možno získat kompletní typologii slovanských standardních jazyků jako sociolingvisticky autonomních idiomů.

(Ze srbocharvátštiny přeložila Milada Nedvědová)

 

R É S U M É

Über die Typologie der graphischen und orthographischen Systeme in den slawischen Schriftsprachen

Das linguistische Interesse für die wissenschaftlichen Probleme der Standard- bzw. Schriftsprachen, das schon früher durch die Prager Schule und in den letzten zwei Jahrzehnten durch die Soziolinguistik angeregt worden ist, steigt in der Gegenwart weiter an. Im Zusammenhang damit hat man sich auch mit der engeren Problematik zu befassen, d. h. mit der Frage des Inventars der graphischen Mittel zum schriftlichen Ausdruck des phonologischen Systems und mit der Frage der orthographischen Regeln zur Anwendung dieser Mittel in den Standardsprachen. Es handelt sich dabei um einen Forschungsgegenstand, der sich nicht nur auf der Ebene der Einzelsprachen, sondern auch im allgemeineren, synthetischen Maßstab der Sprachgruppen (zusammengestellt nach Verwandtschaftsverhältnis event. auch nach Zivilisationssphären) oder der menschlichen Sprache im allgemeinen theoretisch behandeln läßt.

Die systematische Vergleichung der graphischen und orthographischen Systeme muß man mit Berücksichtigung der erreichten Stufe der Normativität und der Tragfähigkeit der Norm in der Sprachpraxis (im Sprachgebrauch), aber auch nach rein linguistischen (event. auch soziolinguistischen) Kriterien durchführen, d. h. man muß sie als Teilstrukturen der Standardsprachen — als Ganzheiten genommen — beurteilen, bzw. als charakteristische Phänomene, die diese Ganzheiten wesentlich beeinflussen.

Schwieriger ist die Bestimmung des Repertoires der graphischen und orthographischen Phänomene für den typologischen Vergleich. Bei den slawischen Sprachen kann man von der Schriftart (Azbuka — Lateinschrift) als Grundlage für die Graphik ausgehen und das dominierende Prinzip der Rechtschreibung (phonologisch-morphonologisch) für die Grundfrage halten. Die Möglichkeiten einer weiteren Polarisierung bietet die Verfolgung des Typus der Grapheme (Vorkommen bestimmter Digramme neben Monogrammen) in den einzelnen graphischen Systemen, weiter Fragen der Monofunktionalität oder Polyfunktionalität der Grapheme, ihre Mono- oder Poly- valenz u. ä. In Betracht käme auch eine Reihe orthographischer Fragen (z. B. das Verhältnis der großen und kleinen Buchstaben, der Typus der Interpunktion, die Schreibung der Fremdwörter, die Getrennt- und Zusammenschreibung usw.).

Alle graphischen und orthographischen Fragen lassen sich so formulieren, daß man bei einzelnen bipolaren Antworten als Antwort ja oder nein erhält. Die Quantifizierung der Ergebnisse ermöglicht ein zuverlässiges Material zur Typologie der slawischen graphischen und orthographischen Systeme zu gewinnen.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 4, s. 275-282

Předchozí Miloš Dokulil: Dvacet let činnosti Československé akademie věd

Následující Olga Martincová: K problematice lexikálních neologismů