K fonologii češtiny a slovenštiny

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

К фонологи чешского и словацкого языков / Sur la phonologie du tchèque et du slovaque

Fonologie se rodila z opozice proti fonetice, ale její kořeny sahají daleko do doby před vznikem fonetiky. K fonologii položili pevné základy vlastně již vynálezci hláskového písma. Hláskové písmo, hlavně v té podobě, jaké se jim dostalo v starých indoevropských abecedách (staroindické, řecké a latinské), je již založeno na principech fonologických. Nevšímá si pozičních variant, usiluje jen o vyjádření hláskových typů jakožto funkčních invariant. A to jsou již v podstatě fonémy ve smyslu fonologického pojetí, třebaže v písmu staroindickém s jistým omezením na hranicích slov.

S postupným zdokonalováním hláskového písma se prohlubuje fonologické chápání hlásek jako jednotek, které navzájem spojují různé svazky podobnosti a odlišnosti. Z pozorování těchto vztahů se rodí již v antice teoretické úvahy o hláskových systémech. Rysy geniálnosti v sobě nese teorie staroindického gramatika Pāniniho, který se zabýval i teorií mluvnické stavby. Výtvorem pozoruhodné fonologicky fundované schopnosti vyjádřit hláskové rozdíly, jež mají distinktivní platnost, jsou nejstarší slovanské abecedy, tzv. hlaholice a z ní odvozená cyrilice. Hlaholice je dílem filologicky vzdělaného odborníka, který vycházel z řeckého jazykového myšlení a opíral se i o znalost abeced blízkého východu.

Máme-li na zřeteli tyto i jiné podobné historické skutečnosti, budeme vidět ve fonologii, jak se postupně konstituovala po prvních nábězích v druhé polovině 19. stol. a počátkem stol. 20. (Baudouin de Courtenay, Kruszewski, F. de Saussure aj.) v období mezi dvěma světovými válkami, ve větší míře obnovení zdravých tradic lingvistického myšlení než výsledek šťastné konstelace pozorovacích schopností a tvůrčího nadání několika jednotlivců.

Podobu systematické vědní disciplíny dostala fonologie v pracích příslušníků Pražského lingvistického kroužku. Hlavní zásluhy o to si získal N. S. Trubeckoj. Jeho Grundzüge der Phonologie (1939) jsou právem považovány za dílo klasické; o hodnotě tohoto díla svědčí i stále ještě rostoucí řada překladů. Na budování fonologie jako moderní lingvistické disciplíny se podíleli i jiní příslušníci pražské školy. Vedle R. Jakobsona, jehož hlavní pozornost byla soustředěna na otázky vývojové, platí to zvláště o V. Mathesiovi a B. Trnkovi. Oba byli anglisté, ale zasahovali podnětně i do češtiny a do obecné jazykovědy, ve fonologii byl jejich hlavní zájem soustředěn na otázky fonémické kombinatoriky. Mathesius napsal mimo jiné pozoruhodnou práci o expresívní platnosti některých českých skupin hláskových.

Na půdě pražské školy však nevznikla jednotná fonologická teorie. I mezi hlavními představiteli pražské školy jsou např. značné rozdíly v chápání systémových vztahů mezi fonémy. Za desetiletí 1929—1939, kdy vznikly hlavní fonologické práce pražské školy, se její teorie také vyvíjela, některé diskrepance a rozpory se vyjasnily, jiné zase narostly. V prvním období rozeznávali příslušníci pražské školy jen dvojí formu vztahů (protikladů) mezi fonémy: korelace a disjunkce. Jen korelace byly uznávány za vztahy, jež vytvářejí systémové vazby mezi fonémy. Podle tohoto pojetí by tři vokalické fonémy nestačily k vytvoření subsystému, protože je nemůže spojovat řádný korelativní vztah. Za disjunkce platily všechny nekorelační vztahy.

V první polovině třicátých let vybudoval Trubeckoj složitější teorii fonémických protikladů. Fonologické korelace se staly jednou třídou vedle několika ostatních. Ukázala se také potřeba přesnější definice korelativních vztahů. Od té doby platí za korelace tzv. privativní a zároveň proporční protiklady. O privativní protiklady jde v případě, kdy se jeden foném od druhého liší jen jednou fonologickou vlastností. [2]Opakuje-li se tento rozdíl, vznikají protiklady proporční a tím zároveň korelace. Trubeckoj zavedl ještě jako další kritérium korelačních vztahů — jednorozměrnost (bilaterálnost): podle něho musí jít o dvojice fonémů, jejichž jednotlivé členy se liší jen jednou vlastností; toto kritérium však je obsaženo již v pojmu protikladu privativního. Na Trubeckého novém pojetí fonologických protikladů je zvlášť důležité to, že je to ústup z pozic radikálního binarismu. Nejen binární, ale i ternární, bilaterální i multilaterální protiklady se podle Trubeckého podílejí na vytváření fonologických systémů. Trubeckého nová teorie fonologických protikladů přešla do jeho díla Grundzüge der Phonologie a na ni pak navazují různé práce pozdější, hlavně české a slovenské (J. Vachek, E. Pauliny aj.).

Do „pražské“ teorie fonologických protikladů vnesly koncem třicátých let novou dynamiku práce, které obsahují zárodky tzv. teorie distinktivních rysů. Je to především Jakobsonův příspěvek ke klasifikaci souhlásek (Proceedings of the Third International Congress of Phonetic Sciences in Ghend 1938, srov. též SaS 4, 1938, s. 192). Zde jde zjevně o návrat k dosti radikálnímu fonologickému binarismu; pojem fonologických korelací je zde nahrazen opozicemi dvojího typu: kontradiktorního a kontrérního (příklonem k pojmosloví formální logiky). U souhlásek jsou v duchu této koncepce rozlišovány tři základní opozice: (1) zadní (velární a palatální) — přední (labiální a dentální); (2) tupé (velární a labiální) — ostré (palatální a dentální); (3) matné - ostré (zde jde např. o rozdíl mezi souhláskami závěrovými a afrikátami), vesměs kontrérní. K hlavním opozicím přistupují opozice sekundární, jež jsou kontradiktorické, např. protiklad znělých a neznělých, palatálních a nepalatálních. V tomto druhém případu jde vlastně o korelace. Podobná situace jako u souhlásek byla formulována u samohlásek.

Když v poválečné době teorie distinktivních rysů nabyla určitější podoby, nabylo v ní převahy hledisko akustické nad organogenetickým. K bližšímu určení akustické podstaty souhlásek a jejich příbuzenství se samohláskami poskytla oporu data získávaná moderními aparaturami pro výzkum řečové akustiky, hlavně sonografy. Z počátku se zdálo, že přístrojová data v značné míře potvrzují koncepci, jež se v třicátých letech rodila v podstatě z lingvistické intuice a ovšem také z fonetické tradice, a to jak směru akustického, tak organogenetického. Brzy se však ukázalo, že je akustická základna teorie distinktivních rysů značně neurčitá a že je koneckonců lépe přidržovat se pojetí organogenetického a podle potřeby je kombinovat s pojetím akustickým. Souvislosti s tradiční fonetikou vyvstávaly pak v zřetelnější podobě. Objevily se také pokusy zavést do teorie distinktivních rysů neutrální symboliku, jež by umožňovala konkretizaci jak akustickou, tak artikulační.[1]

K takovému formalizovanému pojetí přispívala i okolnost, že se v teorii distinktivních rysů v poválečné době dostal do popředí zřetel klasifikační a převládl zde výrazně nad zřetelem systémové analýzy. Hlavní složkou fonologických charakteristik se staly přehledné tabulky, jež názorně ukazovaly, jak se v jednotlivých jazycích kombinují distinktivní rysy ve fonémy. Klasifikační hledisko pak umožnilo i zjednodušený přístup k binárnímu principu. Ukázalo se, že při kontrérních (kontrastních) opozicích stačí v tabulkách vzít za základ charakteristiky jen vlastnost jednoho členu a u druhého členu se spokojit s údajem negativním (nepřítomnost vlastnosti uvedené u druhého členu opozice). Touto jednoduchou operací se kontrérní opozice měnily v kontradiktorické (privativní); binární základna fonologických systémů se zjednodušila, ale popisy jednotlivých hlásek ztratily na své určitosti.

Teorie distinktivních rysů v různých modifikacích se stala od konce padesátých let velmi populární nejen ve Spojených státech amerických, ale také v Evropě. [3]Ze sovětských fonologů se k ní nejdříve přiklonil S. K. Šaumjan, známý také jako propagátor generativního pojetí jazyka. Šaumjanova práce Istorija sistemy diferenciaľnych elementov v poľskom jazyke (Moskva 1958) je první pokus využít nové koncepce pro historii jazyka. Šaumjan se také pokusil prohloubit teorii distinktivních rysů na základě svého pojetí dvoustupňové povahy jazykových jevů.[2] V novější době stoupenci teorie distinktivních rysů opouštějí akustickou bázi a vracejí se k pojetí organogenetickému. Tak si vedou např. M. Halle a N. Chomsky v popisu fonologického systému angličtiny (1968).

Takový postup samozřejmě neznamená popření významu akustického hlediska ve fonologii. Příklon k organogenetickému pojetí je patrně motivován tím, že se teorii distinktivních rysů dosud nepodařilo identifikovat některé akustické vlastnosti s dostatečnou jasností. Úplně mlhavá zůstává kategorie difúznosti a kompaktnosti. Podle M. Romportla lze ze spektrogramů difúzních a kompaktních hlásek odvodit určení úplně jiné, jež je s oběma těmito termíny v úplném rozporu. Romportl se proto rozhodl pro označení hlásky „disperzní“ a „koncentrované“, přičemž koncentrované souhlásky jsou labiály a přední alveoláry, disperzní veláry, zadní alveoláry a palatály.[3] Toto Romportlovo určení se vztahuje jen na souhlásky; o protikladu koncentrovanost - disperznost se sice mluví také u samohlásek (o. c, s. 168n.), ale připojuje se poznámka, že u souhlásek má toto označení „značně odchylný smysl“. V klasické teorii distinktivních rysů se zdůrazňovala spojitost akustiky souhlásek a samohlásek právě na základě rysu kompaktnosti a difúznosti, ale hlubší analýza této souvislosti podána nebyla.

Romportlovo fonologické pojetí je založeno na binaristickém principu podobně jako klasická teorie distinktivních rysů, a přece se od ní nemálo liší. Romportl se nesnaží důsledně rozlišovat binární vztahy privativní (korelace, jde-li o několik privativních dvojic, které mají společnou diferenční vlastnost) a opozice kontrastní (kontrérní). V důsledku toho musí v maticových popisech obměňovat platnost symbolů, jichž užívají ortodoxní stoupenci teorie distinktivních rysů. Značkou — (minus) se jednou vyjadřuje nepřítomnost nějaké vlastnosti, podruhé přítomnost vlastnosti kontrastní. V prvém případě se Romportl dokonce někdy rozchází s běžným fonologickým pojetím, např. u znělostního protikladu užívá symbolu — pro označení řady znělých, symbolu + pro označení řady neznělých. Měkkostní protiklad bere Romportl za kontrastní (tvrdost - měkkost), symbolem — označuje řadu měkkých (palatalizovaných) konsonantů.

Odchylně od úzu užívaného v pracích ortodoxních stoupenců teorie distinktivních rysů užívá Romportl symbolu ∅ (nula). Ve většině případů, kdy se tento symbol vyskytuje v pracích, které se přidržují teorie distinktivních rysů, užívá Romportl symbolu plus nebo minus v závorce (+), (—). Např. tzv. sonory (l, r, m, n) řadí mezi souhlásky disperzní (spolu s retnicemi a předojazyčnými), symbolem (+) však naznačuje, že jde v těchto případech jen o vlastnost průvodní, nedistinktivní. Symbolem ∅ je ze sonor charakterizována pouze souhláska j. Symbolem + (bez závorek) jsou sonory charakterizovány z hlediska protikladu tónovost - šumovost: sonory jsou tónové, ostatní souhlásky šumové. Vlastností tónovosti se ovšem vyznačují také samohlásky, z toho by se dal pro sonory vyvodit spíše závěr, že jsou to fonémy tónové a šumové zároveň, příslušel by jim potom symbol plus a minus zároveň (±). Tohoto obojakého symbolu užívá Romportl ve vztahu k protikladu tónovost - šumovost pouze u souhlásky j, ale pouze jako vedlejší možnost (vedle symbolu +, jímž se souhláska j zařazuje mezi sonory). (Symbol ∅ určuje souhlásku j z hlediska protikladu koncentrovanost - disperznost.) Užití symbolu (+) bychom čekali u sonor [4]ve vztahu k protikladu neznělost - znělost, v tomto případě však Romportl užívá symbolu ∅.

Takových zvláštností je v Romportlově práci ještě několik. Přispěly v nemalé míře k tomu, že se na pozitivní složky Romportlovy práce v odborné literatuře téměř vůbec nenavázalo.

O systematickou aplikaci teorie distinktivních rysů na češtinu se zatím pokusil pouze H. Kučera.[4] Jeho pojetí se poměrně málo liší od dřívějších prací podobného rázu. Větší část práce je věnována fonologii věty, tam je také těžisko jejího významu, třebaže i zde je nemálo věcí sporných. O přímou aplikaci teorie distinktivních rysů jde ovšem jen v části věnované fonémice (segmental phonemes, o. c, s. 21—39). V přehledu českých fonémů (matrice na s. 24) užívá Kučera jen tři symbolů ( +, —, 0), pokud ovšem nepočítáme zkracování tabulky za zvláštní symbol. Týká se to rysu nazality, kontinuálnosti, znělosti a drsnosti. U rysu nazality jde o protiklad souhláskové řady, symbol + je připojen k m, n, ň, symbol — ke všem ostatním souhláskám kromě j, samohlásky zůstávají mimo srovnání (tabulka je po j přerušena). Podobně je tomu u kontinuálnosti (kontinuální jsou tradiční úžinové a l, nekontinuální explozívy a také r, ř, vně matricového srovnání zůstávají kromě samohlásek také nazální souhlásky a j). Stejný rozsah má matrice u rysu znělosti a drsnosti, v obou těchto případech je při popisu užito také symbolu 0 (u rysu znělosti je připojen k likvidám a také k c a č, u protikladu drsný - hladký u p, b, k, (g), f, v, s, z, š, ž, ch, h, a také u l, symbol + vyděluje jako drsné souhlásky c, č a ž).

K zvláštnostem Kučerova pojetí patří také způsob, jak při popisu českých fonémů využívá rysu difúznosti, omezuje jej na vokály i, í, u, ú a j, symbol — je připojen k samohláskám e, é, o (ó), symbol ∅ ke všem souhláskám (kromě j) a také k samohlásce a, á. Nesporným pozitivem Kučerovy koncepce je hodnocení vokalické délky jako fonémické (segmentální) vlastnosti a ne jako vlastnosti prozodické. Překvapuje, že hlásky r, l jsou podle kategorie slabičnosti označeny symbolem 0; čekali bychom obojakost, a tedy symbol ± (toho Kučera vůbec neužívá). Sporné je také to, že hláska j je od i odlišena pouze rysem slabičnosti. Nápadnou zvláštností Kučerova pojetí je zavedení kategorie akutovosti (acut) vedle gravisovosti (většinou se akutovost v novějších popisech na základě teorie distinktivních rysů redukuje na negravisovost). Jako akutová je však charakterizována jen jediná česká hláska, a to ň, negativní určení podle tohoto rysu má jen n, ke všem ostatním hláskám je přiřazen symbol 0. Toto řešení s sebou nese, že je ň odtrženo od příbuzných souhlásek ť, ď (ň Kučera dokonce neurčuje jako souhlásku kompaktní!).

Téhož roku jako Kučerova fonologie češtiny vyšla v Bratislavě práce Fonológia spisovnej slovenčiny E. Paulinyho. Je to rozšířené a přepracované vydání universitních skript, která vyšla r. 1946.[5] Již ve vydání z r. 1961 přihlíží Pauliny k teorii distinktivních rysů, zároveň navazuje na koncepci Trubeckého. Od té se odchyluje příklonem k dosti radikálnímu binarismu; to se projevuje i zdůrazňováním korelačních protikladů jako jádra fonologického systému. To se týká hlavně zpracování z r. 1946, v knižním vydání je důraz na korelace méně zřetelný, více se pracuje s kontrastními opozicemi. Příklon k teorii distinktivních rysů pokračuje v druhém knižním vydání. Rozdíly mezi souhláskovými řadami typu s-š, t-ť atd. Pauliny vyjadřuje terminologicky jako protiklad souhlásek světlých a temných (1961, s. 5). Pojetí nazálnosti jasně ukazuje na korelaci, třebaže se zde tohoto označení neužívá (s. 65).

Zajímavý je způsob, jak Pauliny traktuje tzv. souhláskový trojúhelník, tj. vzájemné vztahy souhlásek p - t - k (každá z těchto souhlásek reprezentuje příslušnou skupinu: labiály, alveoláry a veláry). Pochybuje o možnosti charakterizovat na zá[5]kladě protikladů kompaktnost - difúznost, tupost - ostrost (gravisovost - akutovost) i slovenský systém, který má víc o řadu ť, š atd. „Pre spisovnú slovenčinu je treba vychádzať zo štruktúry, v ktorej sú štyri rady (p, t, ť, k), ale zdá sa, že nie je tu štruktúra štvoruholníková, v ktorej by boli tieto rady proti sebe v protikladoch: kompaktnosť - difúznosť (k, ť - p, t) a tuposť - ostrosť (k, p - ť, t).“ S Paulinyho názorem, že u protikladu t - ť jde o podstatně odlišný vztah ve srovnání s páry k - p a p - t, je třeba rozhodně souhlasit. Pauliny zde vychází ze zjištění, že protiklady typu t - ť jsou ve slovenštině neutralizovatelné (třebaže jen v omezených případech), jde zde tedy o jiný případ než např. u protikladu k - p, ť je bližší t než velára k labiále p nebo alveolára t labiále p. Doporučuje proto vycházet pro slovenštinu z trojúhelníku , který je rozšířením o souhláskový typ ť modifikován, nikoli však změněn ve čtyřúhelník (s. 60—61).

To ovšem platí nejen pro slovenštinu, ale také pro češtinu a svým způsobem i pro ruštinu, kde se to nevztahuje přímo na souhlásku (ta v ruštině patří k řadě souhlásek apalatalizovaných), zato však např. na tzv. temné (tupé) sykavkv (š, ž atd.).

Podobným způsobem (a to již Pauliny tak jasně nečiní) je možno interpretovat ve spisovné slovenštině i samohláskový čtyřúhelník, jehož existence se opírá o foném ä. Pár a - ä není s ním rovnocenný, a to hned z několika důvodů. Především je mezi fonémy a - ä menší rozdíl než mezi o - e, u - i (v těchto dvou případech jde o protiklad zadní - přední a zároveň labiální - nelabiální); páru a - ä by odpovídaly přímo páry o - ö, u - ü, ale ty v slovenštině zastoupeny nejsou. Foném ä má v slovenském vokalickém systému oslabené postavení, protože jeho frekvence je malá, mnohem menší než všech ostatních vokálů. Pro spisovnou slovenštinu se připouští vedle systému se samohláskou ä i jednoduchý systém trojúhelníkový, stejný jako v češtině. Samohláska ä se ve spisovné výslovnosti slovenské často nahrazuje samohláskou e, hlavně ve výslovnosti u příslušníků nářečí, v nichž se ä vůbec nevyskytuje. Foném ä se ve spisovné slovenštině vyskytuje jako samohláska krátká; dlouhé ä se vyskytuje jen v některých středoslovenských nářečích, v ostatních (a také ve spisovném jazyce) je na místě očekávaného dlouhého ä diftong ia [podobně je diftong uo (graf. ô) za dlouhé o a diftong ie za dlouhé e]. Diftong ia alternuje s vokálem ä např. v slovech deviaty (proti deväť), piaty (proti päť), pamiatka (proti pamätať) atd. Diftongy tvoří s dlouhými samohláskami ú, í jeden systém a přispívají tak výrazně k specifice slovenského fonologického systému (zvláště ve srovnání s češtinou).

Dosud však nebyl podán takový fonologický výklad slovenských diftongů, který by plně uspokojoval. Pauliny se rozhodl (podobně jako někteří jeho předchůdci) pro kritérium na základě tzv. rytmického zákona. Totéž spojení hlásek (podle zvukové realizace) považuje jednou za diftong, podruhé za spojení dvou samostatných fonémů, tedy nediftongické. Hlásku j na počátku slabiky interpretuje ve shodě s grafikou jako souhlásku, v případech jako piaty, žial jako neslabičné i. Neslabičné u (u) po samohlásce podle Paulinyho diftong netvoří (např. v slově bratov je spojení ou třeba interpretovat jako o + v (u je zde poziční variantou souhlásky v), před samohláskou (např ve slově buoh, psáno bôh) je neslabičnou variantou samohlásky u. Podobně si hláska j po samohlásce podržuje svůj souhláskový charakter, před samohláskou (a po souhlásce) je foneticky identická jednotka neslabičným i (i) a zároveň komponentem diftongu. Rozhoduje zde okolnost, že „nepravé“ diftongy nepodléhají krácení podle rytmického zákona. Toto kritérium však není nesporné, protože krácení v případech jako piaty (srov. čes. pátý) pochází z dob, kdy v první slabice bylo místo diftongu ještě dlouhé ä. V každém případě je však spojení i + vokál jednotka, v níž původní vokalická délka zanikla, kvantitativní distinkce byla nahrazena distinkcí kvalitativní.

[6]Slovenské dvojhlásky, jež jsou střídnicemi za dlouhé samohlásky a alternují se samohláskami krátkými, není třeba považovat za zvláštní jednotky fonologického systému. Jejich i-ový a u-ový komponent lze prostě považovat za poziční varianty fonémů i, u, a to i v případě, kdyby se nějakými objektivními metodami dalo dokázat, že jsou spolunositeli slabičnosti. Nelze proto nic zásadního namítat proti rozhodnutí J. Horeckého, k diftongům při popisu fonologického systému slovenštiny vůbec nepřihlížet.[6] Horecký však nepřihlíží ani k normálním dlouhým samohláskám, jako by to nebyly samostatné fonémické jednotky, nýbrž jednotky prozodické (suprasegmentální); a s tímto pojetím již nelze souhlasit. Je sice pravda, že slovenská samohlásková kvantita má poněkud jiné postavení než kvantita samohlásek např. v češtině (v slovenštině v důsledku rytmického zákona je kvantita nejen záležitostí prosté segmentace, ale také slabičného členění), ale to nemůže rozhodovat, protože dlouhé samohlásky existují i v jednoslabičných slovech.

Svérázným způsobem traktují slovenské diftongy sovětští slavisté Lekomcevová a kol. v zmíněné práci (pozn. 1). Považují je za samohlásky dlouhé, interpretují i-ový element jako rys palatálnosti, u-ový jako rys napjatosti (tenze). Toto řešení sotva najde stoupence; Horecký se spokojuje upozorněním na nedůslednost v případě diftongu uo (není sovětskými fonology zařazován mezi dlouhé fonémy).

J. Horecký se v charakteristice slovenštiny na základě distinktivních rysů odchyluje od fonologické tradice tohoto směru v několika podrobnostech, jež by bylo třeba blíže odůvodnit. Nejnápadnější je přiřazení souhlásek t, d, ť, ď, k drsným (strident). Za drsné se obvykle považují afrikáty (c, z, č, ž), tak v případě českém postupuje např. Kučera a nověji také J. Vachek (srov. dále). Souhlásky t, d mají podle Horeckého jen tři pozitivní vlastnosti (symbol +): konsonantičnost, závěrovost a drsnost. Kučera se v tomto případě spokojuje dvěma prvními příznaky (závěrovost určuje jako nekonsonantičnost a přiřazuje symbol —). K zvláštnostem Horeckého systému patří také to, že úplně pomíjí kategorii difúznosti. S tím souvisí, že hláska j v jeho matici slovenských hlásek nemá vůbec žádnou pozitivní vlastnost (je negativní podle vokaličnosti, konsonantičnosti a kompaktnosti, nulová podle gravisovosti, závěrovosti, nazality, drsnosti a znělosti). U Kučery zůstává jako jediná pozitivní vlastnost právě difúznost. Další zvláštnost Horeckého popisu se týká samohlásky a: řadí ji mezi gravisové (u Kučery je k ní podle této vlastnosti přiřazen symbol 0). Samohlásky e, o určuje Horecký na základě kompaktnosti jako obojaké (symbol ±). Horeckého odchylky od obvyklého postupu stoupenců teorie distinktivních rysů rozhodně nepřispívají k zpřesnění této teorie.

Na rozdíl od Horeckého, který při popisu slovenských fonémů a jejich syntagmatiky vychází jen z teorie distinktivních rysů a o systémové uspořádání jednotlivých fonémů se nestará, J. Vachek,[7] podobně jako Pauliny, kombinuje teorii distinktivních rysů s pojetím pražské školy let třicátých, k jehož formaci tehdy sám přispěl. Hlavní autoritou je mu Trubeckoj. Svůj poměr k teorii distinktivních rysů vykládá Vachek na s. 23 takto: „Pokud se týče problematiky distinktivních rysů, je třeba na prvém místě konstatovat, že jejich význam se i dnes v pražské škole hodnotí v podstatě naprosto kladně a že i „neruská“ tradice pražské školy vždy toto kladné hodnocení posilovala. Již v polovině třicátých let se tu zdůrazňovala závažnost faktu, že ”foném je sice nedělitelný v prvky sukcesívní, ale je dělitelný v prvky simultánní“ (zde připojuje Vachek odkaz na svůj článek v TCLP 6, 1936, s. 235—9). Bylo třeba dodat, že je pojem distinktivních rysů obsažen vlastně již v klasické fonetické tradici, jež většinou kombinovala organogenetické hledisko s akustickým.

[7]K jak zajímavým výsledkům se může dojít navázáním na tuto tradici, ukazuje nověji práce F. V. Mareše.[8] Navazuje i na fonologii Trubeckého, „analytickou“ cestou dospívá k svéráznému pojetí distinktivních vlastností, jež jsou odvozeny spíše z fonetické než fonologické tradice. Navazuje ovšem také na své dřívější práce, jež se vztahují hlavně k historické fonologii. Zajímavé je jeho pojetí protikladu okluzív a frikativ (t - s, k - ch atd.). Vidí zde hlavní rozdíl v povýšení tónu („Färbung“).

Marešova práce ještě víc než všechny ostatní, o nichž byla řeč, svědčí o tom, že fonologická teorie pražské školy nejen že nemá dnes pevné jednotné formy, ale ani nesměřuje k přesnému systému, spíše se rozbíhá, než ustaluje.

 

R É S U M É

Zur Phonologie des Tschechischen und des Slowakischen

Im Artikel wird eine kritische Analyse phonologischer Grundbegriffe im Zusammenhang mit dem Projekt einer neuen Grammatik der tschechischen Sprache gegeben. Kritische Musterung betrifft die Arbeiten von E. Pauliny, H. Kučera, M. Romportl, J. Vachek u. a.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 1, pp. 1-7

Previous Jitka Chmelová: Člověk a slovo

Next Otakar Zich: Poznámka o logické stavbě podobnosti